Warangal

Volné soboty nemíváme, naše běžné víkendy sestávají pouze z neděle. Proto když jsme zjistili, že na pondělí 4. 4. připadá Ugadi (Telugský Nový rok), o kterém se nepracuje, rozhodli jsme se toho využít a naplánovat výlet.Návrhů bylo několik. Už jsme málem jeli do Chennai, ale při rezervaci vlaku vyšlo najevo, že do tohohle „blízkého“ přímořského města pojedeme cca 14 hodin. Tak jsme si pro tentokrát nechali zajít chuť. (Jenže ono to vypadá, že 12 hodin je tu na jednu cestu normální „taxa“, takže se s tím asi budeme muset pro příští výlet psychicky vyrovnat.)

Naštěstí nás Google s Wikipedií nenechali ve štychu a nabídli nám výrazně bližší alternativu: pouhé 2 – 4 hodiny jízdy vzdálený Warangal. Historie města, odkud ve středověku vládli králové hinduistickým vyznavačům Šivy, sahá až do 7. století našeho letopočtu. Původní název Orugallu dala městu velká skála, která podle webu stojí uprostřed v pevnosti (ale my ji viděli na kraji města u chrámu). To zní dobře, ne?

Volná místa ve vlaku mizela z rezervačního systému až nepříjemně rychle, naštěstí jich tam původně bylo opravdu hodně, takže jsme místo dostali, i když jsme rezervaci prováděli až v polovině týdne. Pomohla nám kolegyně. Chvíli nás přemlouvala, ať jedeme AC class, že v té Second Sitting jezdí moc lidí a že to bude nepříjemné. Ubezpečili jsme ji, že se těšíme na „pravou Indii“ a že nám nepohodlí nevadí.

7:20 Secunderabad railway station, sraz se dvěma dalšíma Češkama, které jely s námi. Ještě je docela chládek, ale lidé se už rojí jako obvykle. Obvyklou metodou „ptej-se-koho-můžeš-někdo-anglicky-mluvit-bude“ zjišťujeme, kam přesně máme nastoupit – vlak je totiž neuvěřitelně dlouhý a chvíli to vypadalo, že vagón D2, kde jsme měli rezervaci, snad ani neexistuje.

Existoval, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli rezervovaná místa. Vagón byl plný. Naštěstí argument v podobě vytištěných jízdenek přesvědčil Indy k tomu, aby nás na naše místa pustili. Že se na sedačce pro tři často tísnili čtyři lidé a další stáli okolo jsme si později vysvětlili tím, že do vlaku se dají jízdenky koupit i poté, co už jsou všechna místa vyprodaná. Jste pak na tzv. „waitlist“ neboli čekáte, jestli se vám místo uvolní. Když ne, jedete ve stoje. Jak to funguje u nočních vlaků si nejsem jistá, do těch lepších tříd by vás asi bez rezervovaného místa nepustili.

Kolem desáté nás vítá Warangal. Pálící slunce, prach, lidé, rikši, motorky. Navzdory tomu, že jsme v Indii už měsíc, se opět cítím ztracená. Hotel, který jsme si podle průvodce a internetu vytipovali, naštěstí stojí jen pár set metrů od nádraží na hlavní ulici. Příjemně nás překvapila čistota pokojů a dokonce i cena za noc: 300 Rs za pokoj.

11:00 a jsme ubytovaní. S odlehčenými baťůžky a bezstarostnou náladou vyrážíme chytat rikšu. Thousand pillar temple a Warangal fort jsme stihli objet cca za 3 hodiny a rikšáci nás ani moc nenatáhli. Jen to vedro nám dalo zabrat. Ve Warangal fort jsme se rozvalili ve stínu a sbírali síly vrátit se do města na oběd.

Thousand pillar temple z 12. st. Sandály si budeme muset brzy zout, do chrámů se chodí bosky. Ale zkoušeli jste chodit bosky po rozpáleném tmavém kameni?

Krávu najdete skoro u každého chrámu

Na tyhle zvony věřící při příchodu do chrámu 3x zazvoní, aby bohům dali najevo, že za nimi přišli

...a opět jsme se nechtěně stali hlavní atrakcí. Zde jedna z desítek fotek, ke kterým nás ten den Indové přemluvili.

Že jim to spolu sluší?

Česká výprava ve Warangal fort (13. st.)

Na všech šutrech jsou nádherné reliéfy

Je kolem jedné hodiny a z vedra už máme dost

Bylo nám jasné, že bez siesty to nepůjde. Bez oběda ale taky ne, takže poslední zbytky sil jsme vložili do hledání přijatelné restaurace. Situace se mírně zkomplikovala, když měli všude menu jen v Telugu (čili psané v nesrozumitelných kulatých klikihácích). Ochotný restauratér ovšem nelení a nese nám oběd ukázat, hezky naservírovaný přesně tak, jak ho později dostaneme. Zpátky k hotelu se už spíš dopotácíme (obzvášť Peťa byl dost zmožený) a svalíme se na postel.

Obchod s barvičkami (asi pro náboženské účely)

Obchod s chili (asi pro kulinářské účely :-)

Je libo česneku?

K další aktivitě jsme se donutili až kolem páté večer. Procházka po Musical garden ve svitu zapadajícího slunce byla moc příjemná. Dokonce jsme tam viděli pobíhat prasátka! Dojem mírně kazila zahradou protékající říčka, která by co do čistoty mohla směle konkurovat legendární Pratchettově řece Ankh.

Umělecká soška mezi trnovými korunami...

...jen pár metrů od ní řeka "Ankh" (ale takhle tu vypadají všechny vodní toky v obydlených místech)

Prasátka

Měli tam i něco pro děti :-)

Po zahradě bylo rozeseto několik podobných soch

Příjemně strávený den se chystáme zakončit večeří. Jen prosím vás cokoli, v čem nebude rýže! Naivně jsme si mysleli, že dříve či později musíme narazit na indickou variantu čínské restaurace. To jsme se šeredně spletli. Po hlavní ulici se už vláčíme dobrých deset minut a všude jen samé byriani (kořeněná, VELMI pálivá rýže s kuřetem, zeleninou nebo vajíčkem).

Hovězí k večeři rozhodně nebude... ale není ta kravička krásná?

Už se skoro vzdáváme myšlenky na rýžeprostou večeři, když jsme potkali anděla. Vzal na sebe podobu mladíka s krásně srozumitelnou angličtinou. Na naše úpěnlivé dotazy po čemkoliv k jídlu, co není s rýží, se usmál a že nás někam zavede. Šupky dupky do malé vedlejší uličky a do dveří s nenápadnou cedulí „restaurant“. Po úzkých schodech do prvního patra (a jéje, kdepak asi skončíme?) a doprava dřevěnými dveřmi do tmavé místnosti obložené dřevem s nějakými deseti stoly. I přes chatrné osvětlení bylo jasné, že inventář má svá nejlepší léta za sebou, ale rozhodli jsme se našemu průvodci důvěřovat.

Vyplatilo se to. Ráž s námi zůstal celou večeři, nenechal si od nás nic objednat, zato se o nás vzorně staral. Bez něj bychom se asi nenajedli, menu nejspíš vůbec neměli a personál anglicky neuměl. Ale díky Rážovi jsme si pochutnali na mírně pálivém (pro Peťu hodně pálivém) sýru v omáčce s chapati a když Peťa Rážovi vysvětlil, že u nás jíme i brambory vařené jen se solí bez koření, Ráž nelenil a obratem poručil Peťovi vařené brambory bez ničeho. To rozhodně ve standardní nabídce nebylo. Na závěr nám dokonce přinesli teplou vodu na omytí rukou a na účtu stálo 101 Rs! Nádavkem příjemná konverzace a spokojené bříško, které se nezačalo bouřit ani na druhý den. Nádhera.