Z Dehradunu do Delhi 28. 7. 2011 - napsáno Petrem

Sestoupili jsme z hor a kodrcáme se v deseti lidech v číslovaném tempu no. 5 (je to zvláštní, ale taxíky-dodávky tady plně nahrazují současně fungující autobusy). Přemýšlým o Indech a jejich zvyku dávat si při telefonování mobilem ruku před ústa. Je to proto, že nechtějí, aby je ostatní slyšeli? Chtějí snad svou rukou odstínit hluk ulice? Nevím. Terezka tvrdí, že je to proto, aby kolem sebe nešířili bacili. "To je pěkná blbost, to nemá žádnou logiku" - vysvětluji jí. "Indie ale nemá žádnou logiku!"

Po chvíli vyzvedáváme zavazadla z úschovny, kde nesmí uložit batoh bez zámku, ale nakonec: "Fakt tam nemáte nic cenného?" "Ne." "Tak dobrá, ale proč jste neřekli dřív, že máte dva batohy?" 4 hodiny, 2 batohy, 20 Rs poplatku. Na stovku nám vrací v desetirupiích. Hurá, budou drobné.
Do vlaku jsme se dostali, o postel se budeme dělit - naštěstí oba o stejnou, ale jsme ve vlaku. Dostatečný počet lidí si cestu rozmyslel - z waitlistu (seznam náhradníků) jsme se dostali na RAC - seznam těch, kteří jedou, ale někdo sdílí postel s nimi. Skvělý způsob seznámení se. Těsně před odjezdem vlaku Peťa kupuje v obchůdku na peróně vodu. V jednom takovém, po kterých nám v republice zůstali jen prázdné budky. Obsluhuje ho a peníze vrací šikovná holčička - asi desetiletá. Je devět večer a vlak odjíždí.

První kontrolu lístků zvládáme. Sedíme, nebo spíš ležíme, na správném místě. Usínáme, opakované, díky čilému pohybu Indů, ale usínáme. Do reality mě vrací průvodčí. "Lístky, chci vidět lístky!" Šacuji se a konečně při třetím pokusu nacházím. Průvodčí pozorně studuje lístek a pak prohlásí: "Palanda č. 12 je volná." Děkujeme a díváme se vytouženým směrem. Hned vedle a leží na ní spící mladík. Nikde jinde místo není. Klučina se má ale čile ke vstávání, prý je to v pohodě a může si lehnout k někomu na půl postele. Tak se přeci jen vyspíme.

Pobaven logikou Indie se tak poprvé natahuji k deníčku, abych napsal, co se dělo. Asi na druhém řádku si vedle mě sedá uniformovaný policista a snaží se otevřít okýnko, které jsem tak dlouho zavíral. Rozmluvil jsem mu to, ale polcista se stejně nezvedá a neodchází.

Na 5. řádku přisedá k Terezce na palandu cizí kluk, hlavu prostrkává žebříkem na horní palandy a v této pozici usíná.
Policista mezitím zvětšuje svůj osobní prostor a roztahuje se po polovině postele. Usíná.

Ještěže nám průvodčí poradil, že ta dvanáctka je volná a nemusíme se tak mačkat spolu.

Další normální Indický den je za námi.

V další části noci jsem kluka vyhodil, aby si šel sednout k policajtovi, který se natáhl přes celou postel. Kluk se omlouval, že nevěděl, že je to moje žena, skoro jsem si říkal, co se v noci dělo... A policajta jsme musel vzbudit, aby si klučina měl kam sednout. Divný pocit, ale nevadilo mu to. Protože si musel sednout, vyřešil to tak, že si dal nohy napříč uličkou - přímo pod můj nos a tvrdě usnul. Incredible India indeed.

Exkurze do Tibetu

Jak už jsem zmínila, McLeod Ganj je sídelním místem tibetského Dalai Lamy. Kromě něj bydlí v McLeodu početná tibetská komunita, která vytváří v celém městečku jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech, kdy náš hlavní kontakt s tibetskou kulturou spočíval v brouzdání po obchodech s jejich nádherně zdobenými výrobky, jsme se rozhodli dozvědět se o Tibeťanech trochu víc.

Začali jsme večer po návratu z Masroor temples návštěvou tibetské restaurace.  Asi už jste slyšeli o pověstném tibetském čaji s jačím máslem a solí? Ne? Málokdo kromě Tibeťanů samotných mu kdy přišel na chuť, ale jako zdroj energie je prý v závratných nadmořských výškách Tibetu nepostradatelný. Hlavním předpokladem pro to, abyste vůbec byli schopni tento typický národní nápoj pozřít bez následné akutní nevolnosti je, že opustíte trapný předpoklad, že čaj by měl být sladký nebo v nejhorším hořký. Ve chvíli, kdy ho začnete považovat za něco jako polévku bez nudliček a zeleniny, se můžete pokusit ocenit jeho jemné slané aroma.

Já se tedy rozhodně pokoušela a to až do dna, protože ačkoliv jsme si šálek objednali s Peťou napůl, on ho po úvodním ochutnání odmítl dál pít. Po uvedeném psychologickém triku: „Je to vlastně něco jako polévka.“ se mi dařilo čaj pomalu usrkávat a chvílemi až labužnicky zkoumat jeho nezvyklou chuť... Přiznejme ovšem, že zůstalo jen u tohoto jediného šálku a nijak jsme toho nelitovali.

 

Tibetský buddhistický chrám ve středu McLeodu... a já tam točím mlýnky :-) 

Více času na Tibet jsme si udělali až za další dva dny v rámci odpočinku po výletu na Triund. Hlavní náplní toho dne byla návštěva komplexu, kde sídlí Dalai Lama. Kromě kláštěra a chrámu se v komplexu nachází muzeum tibetské historie a kultury. Do muzea jsme vstupovali s takovým tím povšechným vědomím, že Číňani s Tibeťany zrovna nekamarádí a utlačují je v jejich vlastní zemi. V našich představách se jednalo o politováníhodnou nespravedlnost tam někde v malé zemi „na střeše světa“, se kterou těžko někdo něco udělá, protože s Čínou chtějí všichni obchodovat, zatímco z kulturního bohatství Tibetu žádné zjevné materiální požitky nekoukají. Na druhou stranu Tibeťané, kterým se podařilo uprchnout, tvoří komunity v Indii, která jim poskytuje azyl, tak se snad nakonec něco z té kultury zachrání, když už ten kus země Číně nejspíš nikdo nevyrve.

V muzeu jsme se opět přesvědčili o své nevědomosti. První šok byla už jen rozloha Tibetu. Jeho území je srovnatelné se třetinou celé Indie! (Ponechme stranou, že to jak je Indie obrovská, jsme si také začali uvědomovat teprve po příjezdu do Hyderabádu.) Dalším nepříjemným prozřením byly informace o přijímání tibetských uprchlíků. Příjezd do Indie (nebo spíš příchod, protože Tibeťané do Indie obvykle vstupovali po náročných přechodech 5-ti tisícových průsmyků Himalájí oddělujících jejich náhorní plošinu od Indie) zdaleka neznamenal, že mají vyhráno. Vyčerpaní poutníci trpící omrzlinami byli nezřídka nemilosrdně vydaní zpět do Tibetu. Paradoxně vážnější omrzliny pro ně mohly znamenat spásu, protože ze zdravotních důvodů museli zůstat v Indii. O konkrétních příbězích útlaku se už rozepisovat nebudu, ty jsou všude na světě podobné a známe jich dost od nás z dob druhé světové války a komunismu. Snad jen bych dodala, že represe v Tibetu probíhají neustále i v současnosti. 

Pokud se někdo podobně jako my podivuje nad tím „proč probůh nenechali ty Tibeťany na pokoji, když jejich země není nic jiného než pustá vysokohorská poušť“, tak vězte, že Tibet oplývá zásobami 126 minerálů, mj. uranu, chromu, železa, lithia, magnesia, síry, titanu, mědi, zinku, zlata, stříbra, a také ropy i zemního plynu (zdroj: tibinfo.cz). Čína, které jako by nestačilo, že zbořila tisíce tibetských chrámů (odhad za období od začátku okupace do smrti Mao Ce-Tunga čítá přes šest tisíc – zdroj: literarky.cz), používá rozsáhlá území Tibetu jako atomovou střelnici a těží, kde se dá, jak rychle se dá a tak levně, jak jen se dá. Co to asi může znamenat pro životní prostředí a obyvatele na něm závislé, si dovedete představit sami.

První výšlap na Triund (12. července)

Z výstupu na Triund jsem měla trochu respekt. Přece jen to je 8 km tam a 8 zpět s převýšením cca 1000 metrů. Proto jsem se snažila prosadit časnější budíček – alespoň 7:00. I když se dle mého názoru nejednalo o přehnaně brzkou hodinu, tahání Peti z postele mi dalo zabrat. Než jsme se vyhrabali, bylo skoro 8 a to jsme se ještě chtěli stavit na snídani.

V „Himalaya Tea shop“ před branami meditačních center Vipassana a Tushita zkoušíme ovesnou kaši s banánem, ale mají ji nějak řídkou. Naopak výborným překvapením bylo sladké pečivo – croissanty a skořicové šneky – a dokonce ani nebyly předražené.  Tak už víme, co budeme mít na svačinu. V 9:00 jsme konečně vyrazili.

Pohodlná kamenitá cesta mírně stoupá vlahým lesem. Z šedivých větví visí kapradiny a lišejníky, ale jinak se krajina od Českých hor tolik neliší. Kdyby tu místo borovic a kleče nerostly stromové rododendrony, mohla bych si myslet, že jsme v Krkonoších. Je pravda, že v Krkonoších asi nepotkáte buddhistického mnicha v červeném rouchu. „Tashi Delek! Na Triund vpravo, nebo vlevo?“ Chvíli to vypadá, že nás mnich nechápe, ale pak ukazuje vpravo.

Pokračujeme pod modlitebními praporky a čekáme, kdy přijde to avizované prudké stoupání. Místo příkrého kopce ale přicházíme na rovinku mezi hřebeny, kde se nám otevírá první pořádný výhled. Kocháme se pohodlně usazeni na zídce u „tea stall“. (Tea stall je pojem. Volně přeloženo do češtiny k tomu má asi nejblíže „občerstvení“. V tea stall určitě dostanete čaj, sušenky, studené nápoje a obvykle i nějaké základní vařené jídlo, nejčastěji „Megi“ – instantní nudle od Maggi.) Říkáme si, že je dobře, že ještě takhle v kopci se dá dokoupit něco k jídlu a pití – po cestě zpátky to určitě využijeme. To, že je nad tea stall hotel nás trochu překvapuje, ale sem se ještě dá vyjet autem.

 

Na uschlém stromě bylo namotáno pár praporků a třepotalo se nad zeleným údolím. 

Přeptáme se na cestu a stoupáme dál, mrakům vstříc. Tentokrát už les přechází v rododendronovou kleč posetou žulovými balvany. Asi po půlhodině chůze nacházíme další tea stall. Teda že se jim to sem chce tahat... A zdaleka nebyl poslední. Na čtyřhodinovém výstupu byly minimálně 4, plus asi tři nahoře na Triundu (kde je mimochodem i horská chata pro přespání). Později jsme zjistili, že poslední tea stall je až za Triundem na cestě k ledovci a Indrahara pass.

Z počtu tea stallů by jeden řekl, že to tam je jak u nás výstup na Sněžku, ale za celý den jsme potkali maximálně 15 turistů a většinu času jsme šli sami. Když jsme se pak na zpáteční cestě rozhodli odbočit na vodopád, tak jsme už nepotkali vůbec nikoho. Dokonce i tea stall u vodopádu byl opuštěný. Nic nám nebránilo užít si krásu průzračného potoka v klidu a soukromí.

 

Ten divný bílý pásek za Peťou je ten vodopád :-) 

Nejkouzelnější chvíle jsme zažili asi hodinu před Triundem. Vybíráme si cestu mezi kamením, kolem se válí bílo-šedá oblaka. Mezi balvany se tyčí malé skupinky jehličnanů, vše je zahaleno drobným oparem. Jako sen se nám v hlavě rodí melodie zrozená ze samotných hor. Melodie pokračuje a už to není sen, je to tón flétny znějící odněkud z výšky. Pokračujeme skalnatým úbočím vstříc té magické hudbě. Ještě jedna zatáčka a spatříme flétnistu s kulatou tváří, který sedí na kamenné podezdívce svého tea stallu a hraje horám dávnou píseň.

Masroor temples (11. července)

Kousek od Dharamsaly se nacházejí úžasné chrámy vytesané ve skále. Surfujeme po netu, fotky jsou nádherné. Skupinka chrámů a před nimi malé jezero. To si nemůžeme nechat ujít! Vyrazíme hned druhý den po příjezdu do McLeodu, jen co se maličko vyspíme.

Ráno v "rozumnou" hodinu vstáváme na autobus. Ono "rozumné" je kompromisem mezi očekávanou relativně dlouhou cestou a potřebou se vyspat. Vyšlo to na nějakých 9 hodin. Víme, že nejbližší velké město u chrámů je Kangra. Pochybujeme, že tam z McLeodu něco pojede, takže napřed musíme dolů do Dharamsaly. K našemu překvapení nám autobusový průvodčí ochotně prodá lístek až do Kangry, což nám zavdalo důvod k nemalé radosti. Každý přestup je totiž bojem s nejistotou (jestli vůbec něco pojede), nedostatkem informací (odkud to jede) a mizivými znalostmi hindi na naší a angličtiny na indické straně.

Po nějakých 2 hodinách jízdy a otepletí snad o 10 stupňů vystupujeme v Kangře. Mají tam docela pěkný autobusák a dokonce je tam okénko s informacemi. Do Masrooru? No to jste špatně, to jsme měli jet do Gagalu a přestoupit tam! (Gagal pro nás znamená asi tak hodinu se vracet.) Po dalším ptaní a zjišťování nás jeden průvodčí nažene do "svého" autobusu, že sice nejede přímo do Masrooru, ale že nás vyhodí nějakých 5 km od něj a pak už to zvládneme.

Vděčně jsme nastoupili a vyčkávali odjezdu. Už se rozjíždíme, když tu autobus zatáčí zpět na nádraží a někam na odstavné parkoviště. Bude se měnit pneumatika! Že je autobus plný lidí nikomu nevadí. Půlhodinka to spravila a autobus se zase rozjíždí. Neradujeme se dlouho, o nějakých 30 minut později nás vysazují na křižovatce uprostřed ničeho. Kolem stojí jen pár domků. Je po poledni a máme hlad, ale místní “restaurace” má jen cosi velmi nevábného. Autobus naším směrem prý pojede asi za hodinu, ale zase nás nedoveze až do Masrooru (který mimochodem není 5 km, ale 20 km daleko). Svezení nám nabízí džíp – za pouhých 400 Rs tam i zpět. Když vyjednáváme, že zpět pojedeme jinak, že nám to stačí tam, tak to prý nevadí, ale stejně to bude za 400 Rs. Bez díků odmítáme a sedáme si do stínu. Už jen 50 minut.

Docela nás překvapilo, že ve 13:30 opravdu přijel autobus a dokonce ze správného směru. Vtěsnáváme se mezi indické školáky a drkotáme se k Masrooru. Tentokrát jsme vysazeni v poněkud větší osadě jménem “Lunch”, kde si ale oběd nedáme, protože v zápětí odjíždí další autobus, který by nás měl hodit asi 2 km od Masrooru. Naprosto zničeni vystupujeme na křižovatce pod mírným kopcem, kde stojí hnědá cedule s šipkou: Masroor rock cut temples, 2 km. Hurá, to už dojdeme pěšky (ne že by tam nejel autobus, ale dřív než za 45 minut tu nebude). Nakonec nás po cestě dojel nějaký shared jeep, tak jsme se za 10 Rs nechali vyvézt.

Tak jsme tady. Ehm. Menší skála u rybníka se třemi vytesanými polorozpadlými svatyněmi? To je jako všechno?! Kvůli tomuhle jsme se sem drkotali nějakých 5 hodin s X přestupy?! Vždyť to máme za půl hodiny prohlídnuté a pak abychom se zas pachtili zpátky! Když jsme se trochu uklidnili, museli jsme uznat, že to je pěkné, ale za tu cestu to asi tak docela nestálo. Ostatní turisté si obvykle pronajímají džíp rovnou z McLeodu, jenže my chtěli ušetřit... nakonec to ale v součtu nás tří o tolik levnější nebylo, zato byla spousta nervů (ačkoliv někdo by spíše řekl zážitků :-).

Celkový pohled zepředu přes jezírko

Z nadhledu se nám to líbilo víc

...a nezbytná trocha jógy na střeše chrámu :-)

Zpátky už to bylo jednodušší, jeli jsme přes onen v Kangře zmiňovaný Gagal s jediným přestupem až do Dharamsaly. I tak jsme ale absolvovali ještě jedno hořké rozčarování, protože nás několik lidí ujistilo, že když si počkáme na autobus v 16:30, zaveze nás přímo až do Dharamsaly. Tak jsme si autobus v 16:00 nechali ujet. A myslíte, že ten v 16:30 jel přímo? Ani omylem. V Dharamsale jsme byli tak pozdě, že jsme nahoru do McLeodu museli za draho džípem... Hlavně že jsme ušetřili :-)

Cestování vlakem

Železnice v Indii je spása cestovatelů. Má velmi dobré pokrytí a jezdí se za pakatel. Pokud jste fajnovka, nic vám nebrání připlatit si za AC. Ani se zpožděním to není zas tak tragické. Pravda, slyšeli jsme z první ruky mírně děsivý příběh o dvoudenním zpoždění, ale sami jsme se zatím vždy vešli do 2 hodin.

Jak už to tak bývá, nic neni bez poskvrny a hlavním úskalím indických vlaků je jejich přeplněnost. S tou pravou nefalšovanou indickou mačkanicí se ale setkáte pouze v tzv. general class. To jsou vagóny, kam není třeba rezervace. Prostě přijdete na nádraží, koupíte lístek a jedete. Na delší vzdálenosti (rozuměj přes 5 - 6 hodin) se silně nedoporučuje. Leda byste měli v plánu využít trik s "upgradem" jízdenky. To probíhá tak, že si koupíte general ticket a pak v závislosti na odolnosti vašich nervů buď vyhledáte průvodčího, nebo na něj počkáte ve vagónu vámi zvolené třídy. Průvodčího požádáte o "vylepšení" lístku s tím, že mu doplatíte rozdíl v ceně. Může to vyjít a nemusí, ještě jsme to nezkoušeli. Z vlaku vás ale nevyhodí, maximálně vás vykážou zpět do general class.

Když lidé za jízdy visí ze dveří vlaku, nemusí to ještě nutně znamenat, že je vlak přeplněný. Ono to totiž ve dveřích moc příjemně fouká - a to ve 30 a více stupních ocení každý. (A navíc je to bezva pocit, jen tak houpat nohama ze svištícího vlaku.)

Pro úzkostnější a pohodlnější cestovatele se tlačenice přesouvá do virtuálního prostoru rezervací. Rezervaci lze provést osobně nebo on-line a to buď u samotných Indian Railways (tam ale pro cizince možnost online padá, neb jinou než indickou kartou prostě nezaplatíte), nebo u cestovní agentury s drobnou zprostředkovatelskou přirážkou (kterou rádi zaplatíte). Vlaky lze rezervovat až 3 měsíce dopředu a v některých případech (obzvlášť, když chcete AC), vám rezervace měsíc dopředu nemusí vyjít. Ale nezoufajte. I v případě, že na vás v systému nesvítí ono kýžené zelené "available" ani o stupínek horší žluté "RAC" (které obě znamenají, že máte své místo ve vlaku jisté), ještě stále se můžete zapsat na pořadník ("waitlist") a doufat, že dostatečný počet lidí svou rezervaci zruší. Často to vyjde (hlavně v neklimatizované sleeper's class).

Předpokládejme, že jste uspěli v boji o rezervaci a nejste fajnovka, takže čekáte na nástupišti na svůj sleeper's class vagón. Jelikož už víte, jak dlouhé jsou indické vlaky, snažíte se alespoň přibližně odhadnout, kde ten váš "S6" bude. Někdy vám napoví informační tabule se řazením vlaku, někdy to lze zkusit s logickou úvahou (ale není výjimkou, že po S5 následuje např. B1 a pár dalších vagónů a teprve potom S6). Pokud už cestujete dost dlouho, na odhady se vykašlete a v pravý čas se připojíte k davům táhnoucím podél pomaličku přijíždějícího vlaku a budete sledovat svůj vagón až do úplného zastavení.

Hodí se poznamenat, že cesty kratší než 8 hodin jsou poměrně vzácné a můžeme je označit za krátké. Běžně pojedete 8 - 24 hodin, což je taková středně dlouhá cesta. Není ovšem problém strávit ve vlaku až 72 hodin, to vás pak kvalifikuje na dlouhou cestu. Naše maximum je zatím 26 hodin a bylo to bez zpoždění. Hladu ani žízně se na cestách bát nemusíte, o tom ale později, teď vám totiž konečně přijíždí vlak.

Připadáte si trochu hloupě se svými velkými batohy - celé rodiny Indů často nemají víc než jednu dvě větší tašky - ale moc to neřešíte a protahujete se uličkou ke svému místu. Poučeni zkušeností či kamarády jste si rezervovali horní lehátko, abyste se mohli nerušeně natáhnout i přes den, kdy dole všichni sedí. Jenže ouha! Vaše místo není tak prázdné, jak by bez vás mělo být! Nepropadejte panice. Indové zcela samozřejmě využívají dle momentální potřeby každé vhodné volné místo. Podkud tedy do vlaku nenastupujete ve stanici, odkud vyjíždí, vysoce pravděpodobně na svém místě najdete pár cizích zavazadel, nebo rovnou spícího spolucestujícího. Není třeba se rozčilovat, stačí dát pevně najevo, že hodláte využít svého práva a lehátko si obsadit. Vždy vás nakonec pustí.

Indové se vždycky nějak složí a i v nejzaplněnějším vlaku jsou někteří z nich schopni si lehnout. Ostatní to berou v klidu - ostatně jako vše.

Tak jste se zabydleli, ale nemůžete si nevšimnout, že tu nekdo přebývá. Ať počítáte jak počítáte, pod vámi je místo pro 6 lidí, ale většinu času jich tam sedí 8 (a to jeden z těch 6 máte být vy, vy ale radši zůstáváte v bezpečí horního lehátka) a občas až 12. Příčin je několik, ty oficiální jsou 2:

1) Lidé cestující s RAC lístkem. Ten je sice opravňuje nasednout do vlaku, ale zároveň znamená, že se o 1 lehátko musí podělit ještě s 1 člověkem.

2) Denní dojíždějící. Tito lidé mají obvykle něco jako časovou jízdenku, která je bez rezervace, ale umožňuje cestovat ve sleeper's class.

Neoficiálně si občas do sleepru přijde sednout někdo z general.

Indové se pod vámi nenuceně objímají (rozumějte objímají se muži mezi sebou, žen cestuje minimum a neobjímají se ani s manželem) a určitě se najde i nějaký dobrodinec, který spustí produkci indické populární hudby ze svého mobilního telefonu, který má tak úžasný zvuk. Uličkou nepřetržitě procházejí prodejci. Zaměstnanci drah prodávají teplé i studené nápoje, snídaně, obědy, večeře, svačinky a chipsy a sušenky. Mnohem zajímavější jsou ale prodejci "všeho možného". Můžete si pořídit rubikovu kostku, novou podrážku, kartáček na zuby, nový jezdec na zip, navukovací polštářek, váleček na chapati... Ceny jsou mírné, žádná "vlaková" přirážka se nekoná.

Je libo čerstvě nakrájený ovocný salát?

...a nebo cizrnový salát s rajčetem a cibulí?

Už chápete, že ve vlaku se hladu bát nemusíte? Nakonec i ta nejdelší cesta uplyne celkem příjemně - snad až na to odpolední vedro.

McLeod Ganj (10. července)

McLeod Ganj není indické město. Na to je tady moc bílých, málo tureckých záchodů a příliš zima. Usměvaví mniši s kulatými tvářemi na nás už z dálky volají "Tashi Delek" a bělovlasé stařenky s pruhovanými tibetskými zástěrami při chůzi žmoulají růžence, na kterých si počítají odříkané mantry. Kolem se proplétají zápaďané nejrůznějšího ražení - od mimózně působících individuí v rozevlátých hávech přes dlouhým cestováním mírně ušmudlané intelektuály až po dobře situované důchodce na dovolené.

Celek působí dojmem rušného tržiště. Kýčovité cetky tu ale nečekejte. Stánkaři a obchodníci nabízí vesměs vkusné rukodělné výrobky - dřevo, kůže, stříbro, mosaz a další materiály nabývají podoby ozdobně vázaných knih, náušnic nebo rituálních předmětů. Téměř všechny výrobky nesou jasné známky tibetské kultury, nebo alespoň vlajku Tibetu a nápis "free Tibet". Na pulzující městečko nerušeně shlíží čtyřtisícové štíty Himalájí a pod povrchem mezinárodního hemžení lze vytušit všeobjímající klid a mír. Nevtíravá spiritualita jaksi samozřejmě prostupuje atmosféru města, které se stalo exilovým sídlem Jeho Svatosti IVX. Dalajlámy.

Modlitební praporky cestou z McLeodu do Bhagsu

Buddhistický minich... a ovce

Po rozpáleném a uspěchaném Delhi je McLeod nanejvýš příjemná změna. Přijeli jsme brzy ráno a sotva jsme se trochu zmátořili a vyprali prádlo, vydali jsme se na průzkum. Času jsme měli dost - v McLeod Ganj zůstáváme až do 29. července. Vzhledem k naší nevyspalosti a rozlámanosti z cesty nočním autobusem po horských silničkách volíme pro dnešek lehkou procházku McLeodem až do blízkého Bhagsu, kde je krásný vodopád.

Titanic!

Davům výletníků u vodopádu unikáme nenápadnou pěšinkou vedoucí do příkrého kopce. Jak se škrábeme na horizont, zavane k nám nezaměnitelný odér canabis a po pár krocích se ocitáme uprostřed 60. let. Skála je na několika místech přeměněná v malé svatyňky s barevným vyobrazením Šivy, u malé umělé vodní nádrže se vlní hustý porost ganjy a pod stromem a kolem stavení hostícího Šiva café jsou rozestavěné obrázky hýřící duhovými barvami. Z oken kavárny, kde hosté na polštářích hrají deskové hry a popíjejí čaje, vyhrává Bob Marley svoje raggae.

Svatyňky Šivy (Povšimněte si trojzubce, který symbolizuje tvoření, udržování a ničení, nad kterými má Šiva kontrolu. Někdy je na prostředním zubu půlměsíc, který symbolizuje čas.)

Barevné obrázky pod stromem

Pohodové atmosféře se jen těžko odolávalo, takže i my jsme si sedli k deskové hře, která tak trochu připomínala stolní billiard bez tága a zůstali až do chvíle, kdy začal hrozit déšť. Na zpáteční cestě jsme už mokli, ale to nám nebránilo probírat se zbožím v obchůdcích při silnici. Výběr je opravdu veliký a i když nechcete nic kupovat, určitě vás bude bavit i samotné prohlížení.

...před další cestou

"Ruční" billiard

Mokří a unavení zašli jsme na večeři do restaurace na náměstí. Jak tak čekáme na objednávku (trvalo jim to vážně dlouho), koukám z okna a co nevidím? Spolužačka z VŠE! Peťa vyběhl zjistit, jestli se nepletu, ale bylo to tak. Jana spolu s několika kamarády bohužel McLeod za chvíli opouštěla, ale ještě nám stihla doporučit návštěvu Amritsaru a sikhského Golden temple.

Líné dny

Úžasný projekt s prodejem tvarohu se měl rozjíždět přímo před našima očima. Můžeme s nimi i zajít k jednomu ministrovi - půjdou dnes v 10:00! (Schůzku samozřejmě sjednanou nemají.) Poučeni tím, že "dnes připravíme curd" znamená, "za dva dny možná", jsme se nenechali rozhodit a podle původního plánu jsme vyrazili ráno do Šimly.

Sunil, jedna z jeho společnic-přítelkyň a Peťa se Shu na "naší" posteli

Počasí bylo zas o něco horší, než den předtím, ale pršelo jen malinko. Vydáváme se na "povinnou" turistickou atrakci Šimly: Indian institute of advanced studies. Bylo to právě zde, kde se konala konference o zachování či rozdělení Indie a Pákistánu. Navzdory historickému významu i vědomí, že jsme v kopcích Himaláje, nemohli se zbavit dojmu, že jsme se přesunuli do Británie. Rozlehlá kamenná viktoriánská budova, štěrková cesta lemovaná hortenziemi, masivní dřevěné vstupní dveře, to vše zahalené v nadýchané "londýnské" mlze. Může tohle být v Indii?

Indian Institute of advanced studies

Noční Shimle dominuje... osvětlený protestantský kostel

Z exkurze "do Británie" jsme pokračovali na blízký vodopád. Většina místních ani neví, že existuje a my už se jim nedivíme. On totiž zas až tak blízko nebyl. Šli jsme k němu hodinu a půl dolů z prudkého kopce. Vodopád nebyl špatný, ale v porovnání s těmi, co jsme viděli později, jeho krása poněkud bledne. Jenže co jiného dělat v Shimle, když tu skoro nic není?

Vodopád u Shimly

"Doma" nás už čekal Sunil. Ministr prý na ně neměl čas, půjdou v pondělí. Podobné informace už nás vůbec nevzrušují, na zítřek plánujeme výšlap na nedaleký Mahasu Peak. Bohužel se ukázalo, že počasí naše plány naprosto nezajímají a druhý den od rána pršelo. Nevzdali jsme se a probojovávali se blátem k vrcholu hrdinně odmítajíce nabídky na svezení na poníkovi. Když nám ale do cesty přišla louže o rozměrech menšího rybníku, kapitulovali jsme. Masňácké svezení nahoru a zpět nás každého vyšlo na 150 Rs.

Zasportovali jsme si aspoň při výšlapu na Hanuman temple (chrám opičího boha), který stojí nad Šimlou. Je tam obrovská socha Hanumana a spousty opic. Jednomu Indovi před našima očima opice ukradla botu, když se po návštěvě chrámu znovu obouval. Pak se snažili opici podplatit sladkostmi, aby botu vrátila, ale opice místo toho zdrhla na strom v příkrém srázu. Smůla, no :-)

Zpátky v Šimle už nepršelo, chvílemi i sluníčko vysvitlo. V sedm jsme měli sraz s našimi hostiteli. Jako výraz vděku je chceme poslední večer pozvat na večeři. Nestačili jsme koukat, jak se rozežrali. Ale budiž jim to přáno, nakonec kvůli nám spali pět dní na podlaze. Při návratu své hostině ovšem nasadili korunu. Procházíme kolem obchodu se sladkostmi a oni se na něj toužebně zadívají, načež se mě jedna ze slečen zeptá: "Terezo, můžeme si koupit nějakou čokoládu?" Cože?! To myslí vážně?! Nahlas jsem nic neřekla, vzpomněla si na tu pohodlnou postel, na které jsme u nich spali, a zaplatila 130 Rs za jejich zmrzliny a čokolády.

Celkový dojem z návštěvy následně umocnil Sunil, když se mě bez pardónů začal vyptávat na antikoncepci a četnost milování. Moc víc jsem naštěstí neslyšela, protože jsem usnula. Peťa tolik štěstí neměl a kromě dalších nevhodných otázek byl nucen ještě dlouho do noci poslouchat jejich konverzaci v hindi. Když je požádal o trochu ticha, Sunil si začal zpívat! A to nás před 3 dny srdceryvně přemlouvali, ať u nich zůstaneme, když jsme se pokoušeli přestěhovat do hotelu.

Shimla - když už máte všeho dost (4. července)

Představte si kopce porostlé hustými lesy. Kopce s hlubokými údolími a nespočetnými hřebeny táhnoucí se od východu k západu kam až dohlédnete. Trať úzkokolejného vláčku se tu zakousává do neuvěřitelně příkrých svahů a mašinka zvolna supí přes mostky a tunely až do 2000 metrů nad mořem. Tam po 6 hodinách cesty zastaví v konečné stanic připomínající orlí hnízdo. (Přes 900 mostů a tunelů na méně jak 90 km vyneslo trati místo na seznamu UNESCO.) Vystoupíte, ovane vás svěží vzduch a po dlouhé době pocítíte mírný chlad. Ocitli jste se v "summer capital" městě, které si za své nadvlády postavili Britové, aby se měli kam uchýlit, když indické pláně zachvátí letní 40-ti stupňová vedra.

Kopce kolem Shimly

Vláček... neustále někde zastavuje, obvykle na 10 - 20 minut

Cestu vláčkem jsem si přesto moc neužila. Od předchozího večera mi nebylo dobře a vstávání ve 4:20 tomu nepřidalo. Kdž jsme ve 12:30 v Kalce nastupovali do přeplněné II. třídy úzkokolejky, měli jsme pocit, že se tam s batohy už ani nemůžeme vejít. Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak celou cestu ve stoje přežiju. (A to jsem ještě měla za to, že oněch 100 km do Shimly pojedeme "jen" 4 hodiny). K našemu velkému překvapení jsme se do vagónu nacpali. A nejen to. Indové se přeskupili tak, že nás všechny tři pustili sednout!

Peťa živě konverzoval s indickými turisty, Shu pospávala, já tiše trpěla a doufala, že už ta příští stanice... Pak se mi udělalo líp a taky jsem se zapovídala. Když jsem se spolucestujícího mladého Inda ptala na tipy ohledně ubytování, ani se moc nerozmýšlel a pozval nás k sobě. Že bydlí se společníky svého podniku, který teď zakládá, a že u nich můžeme zůstat všichni tři, místa je dost. Chvíli jsme se ošívali, ale pak jse si řekli - proč ne? Uvidíme další indickou domácnost a ještě ušetříme. S těmito myšlenkami jsme obtěžkáni batohy pochodovali za naším hostitelem. On to taky neměl lehké, společně s kamarádem tahli dva pytle od cementu plné hliněnýmích kalíšků. "To je pro můj projekt," odpověděl, na naše zvědavé dotazy. " V Himachal Pradeshi se používá na prodej curd (česky bychom řekli jogurt) plast, já chci zavést tohle. Ještě večer připravíme curd a zítra to budeme prodávat v Shimle jako zkušební várku." Pochválili jsme mu bezva nápad, přijali jeho návrh na pomoc s propagací ("mohl bych vás vyfotit a použít na reklamu, to by se líp prodávalo") a ťapali jsme dál. Prý je zvyklý tvrdě pracovat a vstávat ráno v šest.

Časoprostor je v Indickém pojetí velmi relativní a tak nám cesta do jeho nedalekého domova zabrala půl hodiny (včetně jízdy autobusem), jogurt udělali až o dva dny později a pravidelné vstávání kolem šesté se projevovalo tak, že v 8:00 poprvé zamáčkli budík a někdy už v 10:00 vstáváli. Někdy i později. S těmito zkušenostmi je pro nás dost těžké uvěřit, že byl nominován na Nobelovu cenu za ekonomii, a že byl ministrem Uttar Pradesh pro plánování. Když ovšem svoje vypravování podložil několika novinovými výstřižky, začali jsme být ochotní připustit, že to může být pravda. Pak by mohla být také pravda, že nechal jako nimistr zatknout a následně "při útěku - on stejně nikdo nedokáže opak" zastřelit asi stovku zkourumpovaných úředníků. A protože byl poctivý, tak mu po pádu vlády obstavili účty a zkomplikovali život do té míry, že se musel přestěhovat do Himachal Pradesh a tady zkouší podnikat (údajně jeho životní sen), než bude příští rok znovu zvolen. (O tom, že bude zvolen a že předtím vybuduje prosperující podnik, vůbec nepochybuje) Jinak se ale choval jako naprostý buran, chrchlal, plival doma po podlaze a po dveřích, a když už jsme večer spali, ani jej nenapadlo být potichu - zpíval a povídal si se svými společnicemi vtipy (v hindi, jak jinak).

Qutub Minar (stále v New Delhi, 3. července)

Druhý den jsme se už raději nikam moc nehnali. Všechny ty brány, hrobky a pevnosti jsou si nakonec podobné, tak máme pro dnešek v plánu navštívit jen Qutub Minar a Lotus temple - zbytek se uvidí.

Pro cestu k červenému minaretu ze 12. století jsme s vděčností využili klimatizovaného metra. Není to zrovna blízko, cesta nám zabrala asi hodinu. Pohled na jedinečnou stavbu ale stál za to. Kromě samotného minaretu je v areálu stará mešita, prastarý nerezavějící železný sloup (ze 4. st. n. l.) a různě zachovalé zbytky jiných staveb - hrobek, jainských chrámů, jakési brány a základů dalšího minaretu, který měl být dvakrát větší, než ten původní, ale nedostavěli ho dál než do prvního patra. Pak vládce, který si jeho stavbu objednal zemřel a nebyl nikdo, kdo by chtěl Alai minar dostavět.

Mešita s minaretem Qutub Minar

Naše kamarádka Shu u ozdobného sloupu

Nádherně zdobená hrobka obložená lešením

Peťa u mešity

Kolem druhé hodiny opouštíme rozpálený areál památky UNESCO, hledáme něco k snědku a dopravu k Lotus temple. Nemohli jsme najít žádnou pořádnou restauraci a tak jsme se spokojili s "čole bhatura" (cizrna v omáčce s osmaženým pečivem) v pravé indické pouliční jídelně. S dopravou to také nebylo úplně snadné, ale už na druhý pokus jsme nasedli do správného autobusu a začali klimbat. Tak tak že jsem si všimla zastávky Bahai temple! Z autobusu jsme doslova vyskákali a vydali se do kopce k chrámu.

O Lotus temple jsme tušili jen že prý to má být chrám všech náboženství, že tam může přijít každý a modlit se ke svému bohu či tak něco. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se na místě dozvěděli, že se jedná o chrám nejmladšího náboženství na světě, víry Bahá'í! Tato víra byla zformována v 19. století Bahá'u'lláhem v Persii (Írán). V jejím pojetí jednotlivá náboženství a proroci vždy přicházeli tak, jak to odpovídalo potřebám a vyspělosti lidí. Víra Bahá'í je tak zatím poslední a staví na tradici všech předcházejících. Zdůrazňuje potřebu míru a spirituální jednoty lidstva.

Výletníci u Lotus temple

Chrám připomínající rozevírající se bělostný květ lotusu jsme opouštěli se západem slunce. Večerní svěží vzduch jsme ještě využili k procházce centrem Delhi v parku mezi President´s house a India Gate odkud už to bylo jen kousek podívat se na Lakšmi temple. Pak už jsme ale šli rychle spát, protože další den jsme museli vstávat už ve 4:20, abychom stihli vlak do Shimly.

Lakšmi temple