Do Golden Templu jsme dorazili vyzbrojeni nejen radami od kolegů cestovatelů, ale i základní dávkou teorie Sikhských reálií od spolucestujících z vlaku. Bohužel rady kolegů cestovatelů se ukázaly mírně nepoužitelné, neb ubytovna poutníků, kterou nám tolik doporučovali, byla beznadějně plná. (Tedy, nikdo nám nebránil rozložit se na zemi a skříňka na batohy by se taky našla, ale říkali jsme si, že postel v nějakém guest housu si snad ještě můžeme dovolit.) Dalším silným pozitivem mělo být jídlo zdarma, tak jsme šli zkusit aspoň to.
Cestou do jídelny jsme potkali Kanaďana Farella, který s námi byl v Tushitě (buddhistické meditační centrum v Dharamkotu). Už sice večeřel, ale souhlasil, že si s námi dá ještě jedno kolo. Zařadili jsme se do fronty a už nás to vcuclo. Tác, miska, lžíce, tudy nahoru, čekat. Napřed musí dojíst předešlá várka poutníků. Ti sedí v řadách na rohožích ve velké čtvercové jídelně a vypadají, že jim chutná. Už se zvedají. Nepokoj mezi čekajícími Indy roste, část z nich se začíná tlačit dopředu (co kdyby se na ně nedostalo, že?)
Konečně se také usazujeme na tvrdé podlaze, nerezové nádobí před sebou. Mezi řady vtrhnou dobrovolníci s kýbli a naběračkami. Prsk - sladká rýže. Plesk - dahl. Šplích - voda. A - pozor - pěkně sepnout ruce do mističky - plesk chapati. Dobrou chuť. Dahl se jim moc nepovedl, ale sladká rýže s kokosem to vynahradila. Dokonce jsme dostali nášup. Ti rychlejší už se zvedají a když na nás cákne voda rozlévaná za účelem úklidu podlahy/jídelního stolu, zvedáme se také.
Lidská řeka nás nese k východu. Odevzdat lžičky... a hele, to, co jsem zprvu považovala za náboženskou hudbu není nic jiného než zvuk mytí plechového nádobí. V tom třískání je skrytý rytmus... aspoň vidíte, jak libozvučná je indická hudba :-)
Od Farella se dozvídáme, že si po nelehkém hledání pronajal pokojík za 250 Rs (když podobně jako my zjistil, že v chrámu se nevyspí). Nemůžeme uvěřit svému štěstí, když nám nabídne ať se nastěhujeme k němu, neb v onom pokojíku jsou 3 postele. Ale ještě než se vydáme ubytovat k Farellovi, chceme se konečně podívat na chrám, o kterém jsme z několika zdrojů slyšeli, že je lepší než Taj Mahal.
Celý rozlehlý areál chrámu sestávající z budov uspořádaných do čtverce je skoro celý z bílého mramoru. Mramor je vůbec v Indických chrámech hojně využívaný materiál - jeho přednosti člověk ocení hlavně když ťapká bosky přes slunečné nádvoří (pálí to o trochu méně, než jakýkoliv jiný kámen). Procházíme jednou z bran vedoucí na centrální prostranství. Je 9 večer a všude sedí/leží/spí Indové a před námi se otevírá pohádkový obraz:
Sevřené bílými budovami černá se tiše čtvercové jezero. Uprostřed se na jeho temných vodách třpytí zlatý svatostánek, který je s pozemským světem spojen zastřešeným mostem. K našemu zklamání je most beznadějně zaplněn pobožnými Indy. Vystát frontu na chrám prý zabere tak 2 hodiny. Pro dnešek to vzdáváme - stejně chceme zítra vstávat ve 4:00, abychom se podívali na ceremonii vnášení svaté knihy (kterou sepsalo oněch 10 guruů) do chrámu - to tu snad bude lidí méně.
Cestou do jídelny jsme potkali Kanaďana Farella, který s námi byl v Tushitě (buddhistické meditační centrum v Dharamkotu). Už sice večeřel, ale souhlasil, že si s námi dá ještě jedno kolo. Zařadili jsme se do fronty a už nás to vcuclo. Tác, miska, lžíce, tudy nahoru, čekat. Napřed musí dojíst předešlá várka poutníků. Ti sedí v řadách na rohožích ve velké čtvercové jídelně a vypadají, že jim chutná. Už se zvedají. Nepokoj mezi čekajícími Indy roste, část z nich se začíná tlačit dopředu (co kdyby se na ně nedostalo, že?)
Konečně se také usazujeme na tvrdé podlaze, nerezové nádobí před sebou. Mezi řady vtrhnou dobrovolníci s kýbli a naběračkami. Prsk - sladká rýže. Plesk - dahl. Šplích - voda. A - pozor - pěkně sepnout ruce do mističky - plesk chapati. Dobrou chuť. Dahl se jim moc nepovedl, ale sladká rýže s kokosem to vynahradila. Dokonce jsme dostali nášup. Ti rychlejší už se zvedají a když na nás cákne voda rozlévaná za účelem úklidu podlahy/jídelního stolu, zvedáme se také.
Lidská řeka nás nese k východu. Odevzdat lžičky... a hele, to, co jsem zprvu považovala za náboženskou hudbu není nic jiného než zvuk mytí plechového nádobí. V tom třískání je skrytý rytmus... aspoň vidíte, jak libozvučná je indická hudba :-)
Od Farella se dozvídáme, že si po nelehkém hledání pronajal pokojík za 250 Rs (když podobně jako my zjistil, že v chrámu se nevyspí). Nemůžeme uvěřit svému štěstí, když nám nabídne ať se nastěhujeme k němu, neb v onom pokojíku jsou 3 postele. Ale ještě než se vydáme ubytovat k Farellovi, chceme se konečně podívat na chrám, o kterém jsme z několika zdrojů slyšeli, že je lepší než Taj Mahal.
Celý rozlehlý areál chrámu sestávající z budov uspořádaných do čtverce je skoro celý z bílého mramoru. Mramor je vůbec v Indických chrámech hojně využívaný materiál - jeho přednosti člověk ocení hlavně když ťapká bosky přes slunečné nádvoří (pálí to o trochu méně, než jakýkoliv jiný kámen). Procházíme jednou z bran vedoucí na centrální prostranství. Je 9 večer a všude sedí/leží/spí Indové a před námi se otevírá pohádkový obraz:
Sevřené bílými budovami černá se tiše čtvercové jezero. Uprostřed se na jeho temných vodách třpytí zlatý svatostánek, který je s pozemským světem spojen zastřešeným mostem. K našemu zklamání je most beznadějně zaplněn pobožnými Indy. Vystát frontu na chrám prý zabere tak 2 hodiny. Pro dnešek to vzdáváme - stejně chceme zítra vstávat ve 4:00, abychom se podívali na ceremonii vnášení svaté knihy (kterou sepsalo oněch 10 guruů) do chrámu - to tu snad bude lidí méně.
Nebylo. Ve 4:30 druhý den byly davy ještě větší, než den předtím v 10 večer. Na zlatá nosítka s knihou jsme skoro neviděli. 30. 7. byl totiž nový měsíc, což je pro Sikhy nejlepší doba jít ze sebe smýt všechny hříchy. "Zítra tu bude lidí mnohem méně, uvidíte..." Neuvidíme, zítra budeme v Rišikeši. Smůla, do chrámu se nepodíváme. Jen počkáme na svítání a jdeme zase spát. Odpoledne se jedeme podívat na spouštění vlajky na Indicko-Pákistánské hranici, která je odsud 30 km, tak ať to neprospíme!
