Jak poslat balík z Indie (15. září)

Jodhpur byl posledním zastavením na našem cestování po severu Indie. Teď jsme se vraceli do Lucknow vyzvednout si věci, než se přesuneme opět do Hyderabádu a dáme se do prozkoumávání jižní Indie. Problém byl, že naše věci kapánek nabobtnaly. Člověk si koupí sárí tu a zpívající tibetskou mísu onde a najednou by mu nestačila ani dvě dvacetikilová zavazadla, natož jedno. Naštěstí služby Indické pošty jsou podobně levné, jako vše ostatní v Indii, takže jsme už nějaký ten čas počítali s tím, že přebytečné suvenýry pošleme domů balíkem. Akce balík se měla konat právě v Lucknow.

Věci jsme měli uložené u rodičů jedné kamarádky (Somyi), která sice už tou dobou studovala v Delhi, ale byli jsme domluvení, že můžeme přijít a balíky si tam připravit. Přespání jsme měli domluvené ještě u jiné kamarádky jménem Vidi. Věděli jsme, že přijedeme brzy ráno a tak jsme počítali s tím, že balík stihneme poslat ten den a večer dojedeme za Vidi.

Somya na skútru. Všimětě si důmyslného hands-free - pod helmou má k levému uchu přitisknutý telefon :-)

Vlak z Jodhpuru do Lucknow dorazil v nekřesťanských 3:30 ráno. Ještě mi nebylo úplně dobře a z nevyspání se mi dělalo nevolno. Indové sice obecně vstávají brzy ráno, ale tak brzy zase ne. Rozhodli jsme se počkat na nádraží alespoň do 7. Bylo to nekonečné. Když nás konečně uvítali Somyini rodiče u sebe doma, byla to obrovská úleva. Dodnes jsem jim za jejich pohostinnost a ochotu vděčná. Nabídli nám snídani, sprchu a obstarali krabice na zabalení věcí.

V jejich prostorném domě byl příjemný chládek a my se na podlaze jejich obýváku dali do balení. Věci jsme pečlivě vyskládali a sestavili seznam všech položek, který jsme přiložili dovnitř a další kopii vylepili na krabici. A pak jsme balík zvážili. 34 kg. Ajaj. Vezmou nám to? Peťa raději vyrazil na poštu to ověřit. A vrátil se se špatnou zprávou: balík smí mít maximálně 20 kg. Takže všechno přebalit do dvou krabic.

Somyin tatínek, který nám sehnal materiál na balení. Vpravo od tohohle stolu jsme ládovali věci do balíků.

Mezitím jsme dostali i oběd a na poštu jsme s připravenými balíky dorazili v 15:00. Nemanipulovalo se s nimi úplně snadno – přecejen každý vážil přes 15 kg a byly to krabice bez jakéhokoliv úchytu. Ocenila jsem indickou metodu nošení věcí na hlavě. S úlevou skládáme náklad v budově pošty. Bzučí to tam jako v úle. Raději moc nepřemýšlíme nad frontami, zůstávám u balíků a Peťa se vydává vybrat peníze na poštovné. Bude to cca za 10 000 Rs. To už víme, že přepážka určená k odesílání balíků zavírá v 16:00. Čekám 10 minut, 20… místní ostraha už je podezřívavá, ale anglicky neumí.  Prý jestli se můj přítel ještě vrátí. Pantomimicky vysvětluji, že šel pro peníze. Začínám být nervózní, ale nemůžu nic dělat. Pán od ostrahy mi přinesl červenou plastovou židli. Vděčně se posadím, jsem opravdu unavená.

Pošta v Lucknow je opravdu velká (zdroj obrázku: http://newzstreet.com/index-story.php?slug=lucknow&news_id=10275)

V 15:30 je Peťa zpátky. Všech 7 bankomatů, které zkusil, mu kartu odmítlo. Je frustrovaný a vypadá, že co chvíli propadne zoufalství a hysterii. Uklidňuji ho, usazuji na židli a vyrážím pro peníze se svojí kartou. V 15:45 se vracím s 10 000 Rs. Peťu nacházím ve stavu bezmocného vzteku. Zatímco jsem byla pro peníze, nechal zkontrolovat balíky. Tak tak zabránil tomu, aby celý obsah balíku poštovní úředník nevysypal na zem. Stejně úředník pečlivě vyskládané věci z balíku vyházel s tím, že v balíku nesmí být nic tekutého nebo něco, co by přilákalo krysy. (Význam tohoto pravidla jsme docenili, až když jsme si balíky vyzvedávali v ČR. V tuhle chvíli nás ale jen nevýslovně štvalo, protože jsme měli mimo jiné zabaleno pár šamponů a masážních olejů.)

Obsah balíků jsme nakonec s vypětím všech sil dali do pořádku. To jsme se už pohybovali v prostoru za přepážkou určeném pro zaměstnance vydáni napospas drásající i odzbrojující směsi indického pedantského dodržování pravidel a ochoty pomáhat. Posadili nás, nabídli nám studenou vodu a nutili nás vyplňovat šílená lejstra k balíkům.

 Jenže čas nepočkal a čtvrtá hodina minula. Dnes už nám to nepošlou. Vždyť to ještě ani nemáme zašité do látky! (Ano, veškeré balíčky posílané Indickou poštou musí být zašité v plátěném obalu. Tak trochu jsme doufali, že když to dobře zabalíme, šití se vyhneme. Ani jsme neměli látku.)  Opět se o nás pokouší zoufalství. Teoreticky bychom se sem mohli ještě druhý den vrátit, ale bude to tak tak a teď už jsme byli tak blízko… Mohli bychom si tu ty balíky alespoň nechat do druhého dne? Úředník: „Ne, to by nešlo. Co kdyby se s nimi něco stalo? Možná, kdyby byly menší a daly se zavřít do nějaké skříňky, ale takhle?“ Já na to: „Kdyby byly malé, tak si je tu nemusíme nechávat. Vždyť vidíte, jak jsou velké a těžké, opravdu špatně se nám nosí. Nešlo by to nějak zařídit?“

Úředník zůstával neoblomný a Peťa už to pomalu vzdával. Ale já si vzpomněla na jeden příběh o Indii, ze kterého vyplývalo zhruba tolik, že když je člověk trpělivý a zkouší to dost dlouho – třeba i mlčky, obvykle dostane, co potřebuje. A tak jsem prosbu omílala pořád dokola. Úředník: „To my nemůžeme rozhodnout. Leda byste zkusili ředitele.“

S novou nadějí se Peťa vrhá do kanceláře ředitele místní pošty domluvit uložení balíků, když tu se ke mně přitočí pán od přepážky: „Pokud ty balíky budete mít připravené k odeslání do 17:00, tak vám je ještě dnes pošlu.“ Vyskakuji a nevychovaně vyrušuji Peťovo jednání s ředitelem: „Když to budeme mít do pěti připravené, tak nám to pošlou!“ Peťa se odpoklonkuje a jdeme zjišťovat, jak zašijeme balíky do pytle, který nemáme.

Pošťáci nám poradili, že u brány najdeme baju (baja = indické univerzální oslovení neznámého muže), který se zašíváním balíků zabývá. Už už za ním vyrážíme, ale úředníci nás odchytli, že se nemáme nikam honit, že baja přijde za námi. Netrpělivě ho vyhlížíme. A skutečně, po několika minutách je baja u nás a měří balíky. A pak jde pryč. Ale kdy začne s tím šitím? „Nemá látku, šel si ji sehnat.“ Aha. Nervózně pozorujeme ručičky hodin. Ještě pořád by to mohl do pěti stihnout… když se baja vrátil za pět pět, nervozita nás už přešla. Zůstala jen odevzdanost. Buď nám to pošlou, nebo ne. Co s tím asi tak můžem dělat?

V 18:00 odcházíme z pošty, balíky odevzdané do rukou indických pošťáků. Protáhli kvůli nám zavíračku o 2 hodiny. Už nám bylo skoro i jedno, jestli ty balíky vůbec dojdou. Byla to pro nás pořádná lekce – o trpělivosti, o tom jak je zbytečné se nervovat (opravdu NIC tím neurychlíte), ale hlavně o tom, že mít moc věcí je problém. A to jsme ještě netušili, jak napínavá bude cesta za Vidi.

Takhle nějak vypadá finální dílo - balík připravený k odeslání. Ach ano - švy je potřeba zapečetit voskem. Co kdyby někoho zajímalo, co je uvnitř? (zdroj: http://passengerconners.com/2010/11/19/how-to-mail-a-package-in-india/)

Modré město (12 - 13. září)

Teplota se mě držela i po ránu, ale už jsme měli koupené lístky na autobus a tak jsem se došourala na autobusové nádraží a svalila do stínu, než se naložíme do autobusu. Kolem se Indové zabývali vařením čaje, prodejem zeleniny, občerstvení, holením spoluobčanů a na chodníku nechyběl ani klučina, co opravoval boty.

Moje sandály (prakticky jediná obuv, ve které jsem celých těch 8 měsíců až na naprosté výjimky chodila) už začaly vykazovat nezanedbatelné známky rozkladu. Peťa, který už jednou služby podobného pouličního ševce využil, mě už hodnou chvíli přemlouval, ať si ty svoje taky nechám spravit. Dnes jsem neměla sílu vzdorovat. A tak se moje kvalitní evropské boty ocitly v rukou indického všeuměla vyzbrojeného zbytky umělé kůže a šídlem. Pravda, nebyla jsem tak docela nadšená, když jsem viděla, jak hbitě propichuje podrážku skrz na skrz, aby přichytil novou výstelku, ale co naplat, jednou jsem se rozhodla, tak se nedalo nic dělat. Alespoň jsem 15 Rs podpořila místního řemeslníka a chodit se v těch sandálech dalo i po jeho zásahu.

Autobus přijel, už když jsem měla boty v opravě, tak tak, že byly hotové před odjezdem. Do Jodhpuru jsme měli dorazit k večeru. Pan hoteliér nám tam u spřáteleného majitele penzionu v Jodhpuru domluvil bydlení i s odvozem od autobusu a tak jsme poprvé na našich cestách věděli předem, kde budeme spát.

V Baba Haveli se o nás starali opravdu úžasně. Odvezli nás, jak bylo domluveno a když viděli, že mi není dobře, sehnali mi na druhý den ráno i doktora. Ten mi předepsal indickou variantu paralenu (stejně jako v tom našem byla účinná látka paracetamol) a ta zabrala úplně ukázkově – během chvíle mi horečka spadla a tak jsme si mohli alespoň trochu projít město.

Clock Tower - jedna z turistických atrakcí Jodhpuru byla hned kousek od Baba Haveli

Za mnou je vidět Jaswant Thada mausoleum vybudované na památku maharaji Jaswanta Singha II.

Hlavním turistickým lákadlem Jodhpuru je Meherangarh, gigantická pevnost na kopci nad městem. Bylo už sice pokročilé odpoledne, ale stejně jsme se tam vypravili pěšky. Vedro trochu polevilo a procházka byla celkem příjemná. K samotné pevnosti jsme ale dorazili po zavíračce a tak nám nezbylo, než majestátní stavbu obdivovat pouze zvenčí. A že bylo co obdivovat! Mohutné zdi se tyčily až do nebe a táhly se do dálky. Pouštní kámen měnil barvy v zapadajícím slunci a my měli co dělat, abychom odtrhli oči. Nešlo by alespoň kousek nahlédnout dovnitř? Ale svědomitý strážný v uniformě nás se slušným „sir“ a „madam“ nekompromisně vyhnal.

K pevnosti jsme přicházeli ze zadní strany

Okna paláců byla zezdola tak maličká, že připomínala holubník

...a tady s Peťou pro hrubou představu o tom, jak jsou ty zdi vysoké

A tak jsme obrátili zraky od pevnosti k výhledu na město. Najednou bylo nad slunce jasnější, proč se Jodhpuru říká Modré město. Posuďte sami:

Jodhpur: Modré město