Návštěva indického aquaparku

Zítra je naše poslední neděle v Lucknow a my přemýšlíme, co s ní. Stihnout ještě pár památek? Které? A chce se nám vůbec? Plouhat se ve vedru po prašném městě a vstávat v půl šesté, aby to vedro nebylo nesnesitelné? NE. Daleko lákavěji se jeví alternativa spánku do růžova a odpoledního válení v aquaparku za 350 Rs. Rozhodování nám ještě zkomplikovali sousedi s pozvánkou na zásnuby, ale ty byly ráno přesunuty na jindy, takže nám nic nebránilo těšit se na celodenní leháro.

Nemuseli jsme řešit ani oběd, protože kvůli změně plánů jsme právě od sousedů dostali výslužku. Nádhera. Ve 13:00 v spokojeně vyrážíme vstříc vodním radovánkám. Bohužel nás od aquaparku dělí nějakých 14 kilometrů. Značnou část překonáváme sdílenou rikšou za krásných 7 Rs na osobu, ale za poslední asi pětikiometrový úsek po nás ti vyděrači chtějí 70 Rs.

Jak se motáme kolem rikš, všimne si nás asi třicetiletý Ind. A prý jestli jedeme do aquaparku, tak nás může svézt. Vděčně se soukáme do auta a začínáme rozhovor na téma nenasytných rikšáků. Asi v půli cesky Kalhan prohlásí, že by se k nám vlastně na ten aquapark mohl přidat. A pak že nás může svézt domů. To nám ten výlet krásně začíná!

Jenže jak už to tak v Indii bývá, nic není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. První překvapení nás čeká u „poukázkovny“. (Ono totiž nejde jen tak přijít a koupit si vstupenku. Napřed se musíte probojovat k chlapíkovi, který vám vydá objednávkový lísteček na vámi zvolený typ vstupného v příslušném množství. Pak teprve postoupíte do vlastní fronty na vstupenky.) Vstupné sice je 350 Rs, ale povinně si musíme koupit balíček za 450 Rs, který obsahuje půjčovné „swimming costume“, poukaz na jídlo, 200 ml pití a jednu skříňku na dvě osoby. Námitky, že máme vlastní plavky a jídlo nechceme, nikoho nezajímaly.

Překvapení číslo dvě se koná při převlékání. Rozbalíme nafasované „swimming costumes“ (už nám pomalu došlo, že bikiny v tomto areálu nebudou nejlepší volba) a proděláme menší záchvat ošklivosti. Vypadne na nás plandavé nylonové tričko (s barvou už jsme se smířily cestou) a dlouhé černé nylonové legíny. Obojí mírně zatuchné. Ééééé. Tak tohle si na sebe nevezmu!!! Ochotné ke kompromisu oblékly jsme si přes bikiny alespoň to tričko a vyrazily ven. Kalhan se zhrozil a začal nás prosit, ať si ty legíny oblečeme. Dokonce dotáhl sekuriťáka, aby nás požádal i on. Musely jsme kapitulovat. Pozitivní stránkou bylo, že jsme se klidně mohly válet v trávě i bez ručníku.

Vlastní fotky jsme nezvládli, ale tohle je pěkná ukázka toho, jak ty swimming costumes zhruba vypadají. Není ovšem výjimkou, že se ve vodě cachtají dámy plně oblečené v pandžábí včetně šátku přes ramena.

Překvapení číslo tři přišlo zrovna ve chvíli, kdy jsme si chtěli začít užívat ty super skluzavky a tobogány, abychom zapomněli na způsobená příkoří. Jenže jsou zavřené. PROČ?! Zrovna je zapnutá úžasná atrakce „příboj“ a tak jsou všichni návštěvníci aquaparku z nedostatku jiných příležitostí natěsnání v bazénku cca 15x20 metrů, kde se na půlhodinku denně mírně zvlní hladina v chabé imitaci mořských vln. OMG!

Naštěstí jde opravdu jen o dočasnou odstávku, a když se „moře“ uklidní, skluzavky se postupně opět rozjedou. Nadšeně mířím na „Cyklon“ – tobogán zakončený trychtýřem. Kalhan má hrůzu v očích a jde radši na obyčejnou skluzavku. Nejspíš není jediný, neb přestože je neděle a lidí plno, na tobogánech a skluzavkách nejsou skoro žádné fronty. Svezeme se „Černou dírou“, na nafukovacím člunu prosvištíme červeným tobogánem (to byla fakt jízda), dáme ještě jednou „Cyklon“... Na příšerný nylonový úbor už zapomínám a pobíhám s Peťou po skluzavkách. Ještě se vyfotit v těch nemožných plavkách! Jdeme najít Gošu, aby nám půjčila foťák (náš je na zásnubách u sousedů)...

...a nacházíme překvapení číslo čtyři. Goša sedí u bazénu na židli, oči jak angorák, strnule rovná záda. Nějaký blboun jel na skluzavce těsně za ní a při dopadu ji kopnul mezi lopatky. Vyrazil jí dech a teď ji hrozně bolí záda. Nedá se nic dělat, jedeme k doktorovi. První pomoc v bazénu byla naprosto k ničemu, akorát zdržovali, pořád nás někam tahali do kanceláře, ale reálně nebyli schopní ničeho. Kalhan byl naše štěstí v neštěstí, zavezl nás k doktoru na rentgen. Na rentgenu nic nenašli, Goša dostala injekci proti bolesti, prášky a mastičku cca za 400 Rs all inclusive. Prostě odpočinková neděle :-)

Jedna stáž nám nestačila, dvě taky ne, tři...?

Z Hyderabadu jsme prchli z důvodu totální nudy a nulové pracovní zkušenosti. Už nás nezajímaly peníze a tak jsme přijali učitelskou stáž v Lucknow, kde jsme měli učit a pak šířit osvětu o hygieně po vesnicích. Záhy po příjezdu jsme se přesvědčili, že naše očekávání (a sliby AIESEKářů) byly opět někde jinde, než realita. Nebyla to ale žádná velká tragédie a po 2 měsících v Indii už nás drobnosti typu: internet není, materiály pro výuku nejsou, přípravný týden nebude... nemohly příliš rozhodit.

Vrhli jsme se do výuky a celkem nás to i bavilo, když se k nám dostala informace, že člověk, pro kterého pracujeme (Mr. Blesson) neplní svoje závazky vůči AIESECu. Začali jsme mírně pochybovat, jestli za svoji práci vůbec dostaneme zaplaceno a tak jsme si prosadili, že chceme část peněz v polovině projektu - po skončení výuky, před začátkem vesnic.

Příjemně nás překvapilo, když nám opravdu před naším odjezdem do Varanasí vyplatili každému 2000 Rs a spokojeně jsme odjeli na výlet. Měli jsme 4 dny volno před začátkem vesnické části projektu. Po návratu se chystáme do práce, ale ještě v předvečer "vesnic" nám nikdo neřekl, kdy a kde máme být. V 11 sms: "projekt se odkládá, začnete až v pondělí". To už museli AIESEKáři vědět to, co my se postupně dozvěděli napůl šuškandou: Blessonův projekt je zrušený, pro jeho neschopnost zajistit slibovaný průběh. Budeme se účastnit na jiném rozvojovém projektu, v rámci kterého budeme děti ze slumů učit ručním pracem (projekt "Footprint").

Ovšem aby toho nebylo málo, začal Peťovi nadbíhat AIESEKář Ali, jestli by nechtěl pracovat na management stáži v nějaké škole. Peťa na to, že jedině kdyby vzali i mě a oni že jo. A jestli můžeme zůstat měsíc. My že ne, 1. července odjíždíme do hor. Prý nevadí, i 14 dní bude dobrých. A že budeme mít jídlo zadarmo a ještě nám něco zaplatí. A snad i modré z nebe by nám snesli, jen kdybychom kývli. Prostě potřebujeme interny HNED!

Vzhledem k tomu, že jsme stejně neměli moc co dělat, tak jsme souhlasili se schůzkou s novým potenciálním šéfem. Ten si ale na nás (interny, které akutně potřeboval) nebyl schopný najít čas a tak jsme se s ním sešli až 21. 6. Zažíváme Hyderabadske deja vu: "Co bude naší pracovní náplní?" "No, nějaká propagace školy... co vás napadne... co vás bude bavit..." Když jsme Alímu na férovku řekli, že je nám jasné, že tu nebudeme dělat vůbec nic a to že už nás víc zajímají ty slumy, tak nám domluvil dva dny volna, abychom se do slumů mohli podívat.

Co jsme mu na to mohli říct? Kývli jsme na pohodlné nicnedělání - koneckonců přijdeme tam přesně 7x a pak tradá do Himalájí. Alího jsme tím udělali nevýslovně šťastným, jelikož pan Abishek - spokojen s Alího schopností zajistit interny - si u AIESECu rovnou objednal dalších 10 stážistů. No potěš. Zajímalo by mě, na jak dlouho sem ti chudáci přijedou :-)

Kromě mangovníků jim na školní zahradě roste taky tohle :-D (Tuhle fotku jsem sice nefotila, ale vypadá to tu dost podobně - tam, kde by u nás rostly kopřivy mají oni ganju) (zdroj: northcoasttimesja.com)

Už? ...ještě ne. A uuuž?

Takhle lákavě na nás manga koukají na každém kroku (zdroj: in.ygoy.com)

Hned druhý týden po našem příjezdu do Indie (tj. v polovině března) jsme se sešli s Hankou - kolegyní Češkou-stážistkou. Mimo jiné nás natěšeně informovala, že příští měsíc začne mango season a to že se pomějeme. Lahodnost manga si ještě dobře vybavuji ze svého pobytu v Lisabonu, takže se k ní v radostném očekávání přidávám.

A je tu duben. Kde jsou ta manga? Indové nás uklidňují: „Počkejte, příští týden, to už to začne!“ Trpělivě vyčkáváme a skutečně, další týden se po ulicích začínají objevovat stánky s bledě žlutými plody. Hladově se na ně vrhneme. „Co to kupujete?“ Málem nám vynadal soused Vara – to jsou uměle dozrávaná manga, není to dobré, je to drahé a bude vám z toho akorát tak špatně. Počkejte, ještě tak týden, to začnou opravdu dozrávat a já vám přivezu z venkova vlastní.

Půlka dubna, manga pořád stojí 50 Rs za kilo a jsou to ta uměle urychlená. Tak kdy už bude ta sezóna?! „Příští týden, už to bude, žádné strachy.“ Jenže začíná květen, a situace je pořád stejná. Začínáme přemýšlet nad tím, jestli třeba tu mangovou sezónu nemá přinést Godot.

Konec května. Myšlenky na mango ustupují přípravám k odjezdu na novou stáž do Lucknow. A zrovna tehdy dostáváme první „přírodní“ manga od Vary. Tak vidíte, sezóna už začíná! A jak to bude v Lucknow? No, to je na severu, tam to přijde později. Ach jo. A skutečně. Přijedeme do Lucknow a zažíváme deja vu. Teď jsou ta manga drahá, ale nebojte, za týden...

Začátkem června nás už ovšem sezóna nezajímala a kupovali jsme manga i za těch 50 Rs za kilo. Dobrá zpráva byla, že se jednalo o přirozeně zralá manga dovezená z Hyderabádu (:-D). A tak jsme se těmi „příštími týdny“ prokousali až do poloviny června k ceně 40 Rs za kilo. Píďili jsme se po tom, kdyže budou manga stát těch slibovaných 20 Rs za kilo a hádejte, co jsme zjistili? Letos je slabší rok, jeden rok je vždycky nadúroda a ten druhý je jich méně. Aspoň že už nás nikdo nenutí čekat do příštího týdne.

Mimochodem Indie je zemí původu manga a Lucknow je prý pro svá manga proslavené. Trochu stínu na tuto slávu vrhá fakt, že oproti ostatním světovým pěstitelům mang je na tom Indie s výnosy z hektaru dost mizerně (oproti nejlepší Brazílii je má asi poloviční). Existují stovky variant - my jsme zatím okusili 3 a opravdu každá chutná jinak, i když všechny jsou slaďoučké. Rodina jednoho AIESEKáře vlastní mangový sad (ano, kdo byste to nevěděl, manga rostou na stromech), kde údajně pěstují 99 odrůd mang. Má nám přinést ochutnat, tak uvidíme :-)

Jen tak pro ilustraci několik z těch stovek variant :-) (zdroj: api.ning.com)

Setkání s Varanasim

My jsme do Varanasí přijeli kolem 7 ráno. Ukořistil nás jeden rikšák se slušnou cenou, ale také s příliš horlivou snahou najít nám bydlení. Nějak se nespokojil s tím, že by nás vysadil u Asi Ghatu a začal s námi obcházet penziony. Bylo nám jasné, že takhle dobrou cenu neseženeme, protože dokud nás bude vodit, tak s vysokou pravděpodobností platíme jeho provizi.

Naše příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. V nestřeženém okamžiku jsme využili své početní převahy, a zatímco Peťa poslušně šlapal s rikšákem do dalšího hotelu, já se vysmekla zjistit ceny do jiného guest housu za rohem. Poměr cena/kvalita byl skutečně lepší, ale Peťa se ještě stále zdráhal. Rozhodli jsme se vyrazit nejprve na univerzitu, kde se měla konat přednáška o Gítě.

Tak tady měla být naše slavná přednáška

Přednáška se nekonala, nikde nikdo. Odevzdaně se plouháme vedrem zpátky a hádáme se s rikšáky o cenu za dopravu do centra. Uvažujeme o ubytování blíž hlavnímu dění – koupacímu Dasaswamedh ghatu a pohřebnímu Manikarnika ghatu. Jen máme obavy, aby nás neobtěžoval kouř z kremačních ohňů a tak volíme Kedar ghat, který je od hlavního pohřebního ghatu asi kilometr daleko. Až posléze jsme zjistili, že to s tím kouřem není nijak hrozné a že jsme se klidně mohli ubytovat někde blíž.

Ve dvanáct už jsme ubytovaní a hladoví. Navzdory polednímu vedru se poprvé vydáváme do labyrintu Varanasí najít něco k jídlu. Procházíme kolem obchůdků se vším možným a necháváme se zatáhnout do „silk factory“. Varanasí je totiž proslavené svým hedvábím – když Ind nejede do Varanasí umřít, tak tam pravděpodobně jede nakupovat :-)

Obchůdek s různými textilními předměty (oblečení ale i povlaky na polštáře atd.)

V příjemných klimatizovaných prostorách prodejny (žádnou továrnu nečekejte) vás prodavač usadí na měkké polštáře a začne předvádět své zboží. „Já mluvím pravdu, ne jako ti ostatní, podívejte! Já vám přiznám, že tohle není hedvábí, ale tohle, to je pravé, vidíte ten rozdíl?“ Před vašima očima rozprostírá další a další překrásné barevné šátky a šály. „Dáte si čaj?“ Během chvilky je tu poslíček s kalíškem sladkého mléčného čaje. „Jen si vyberte, která se vám líbí, pak vám dám slevu...“ Je opravdu těžké zvednout se a nic nekoupit. Obzvlášť když (pravděpodobně) pravá hedvábná šála z jedné vrstvy hedvábí stojí v přepočtu (a po vydatném smlouvání) 170 – 200 Kč.

V tomhle hedvábném obchodu šátky neměli, zato si prodavač moc užíval motat na mě sárí a občas mi sáhnout na zadek

Bez šály a po obědě se loudáme kolem řeky. „Excuse meee!“ „Boat, sir?“ Nabízí nám každou chvíli Indičtí mužíčci plavbu po Ganze. Konečně se mi začíná vyplácet studium hindi. „Nahí, Dhanevad,“ je při odmítání jejich služeb přecejen účinnější než „No, thank you“. Chvíli posedíme a koukáme do vody.

„Where are you from?“ Klasický začátek banálních konverzací, kterých denně absolvujeme desítky. Jenže tentokrát se nás klidným hlasem ptá muž v oranžovém dhoti a turbanu na hlavě. Vypadá trochu jako svatý muž (sadhu), ale na svatého muže má ještě příliš „normální“ vzhled. A taky má e-mailovou adresu! Zapovídáme se do té míry, že spolu zajdeme na čaj a domluvíme se, že nám po projížďce loďkou ukáže dobrou restauraci na večeři.

První setkání s "naším" sadhuem

Projížďka loďkou nás mírně zklamala. Nechali jsme se trochu natáhnout, ale s tím, že lodník sliboval barvitý výklad. Místo výkladu celou dobu mlčel jak ryba a ještě navíc místo aby nás vzal k pohřebnímu ghatu dokud bylo trochu světlo, tak se jel na druhý břeh řeky vykecávat se svými známými. Pak měl tu drzost naznačovat, že projížďku za hodinu nestihneme a že budeme muset zaplatit dvě hodiny. To jsme mu zatrhli a nestačili jsme se divit, když požadoval spropitné nad domluvenou (už tak nadsazenou) cenu.

Odrážíme!

Pouštění světýlek za členy rodiny

Sadhu na nás čekal, jak jsme se domluvili. Když slyšel naše zklamání, tak prohlásil, že si od začátku myslel, že ten muž není úplně poctivý (to je ale zvláštní, že když jsme se ho před projížďkou ptali na jeho názor na lodníka a jeho cenu, tak nám řekl, že to je dobrá nabídka). Nechali jsme to plavat a šli se se sadhuem podívat na pooju na hlavním obřadním ghatu. Všude spousta lidí, světýlka, zvonění zvonků a zpěv hinduistického kněze. Na mramorových „pódiích“ na břehu Gangy obřadně točí ostatní kněží s různými (většinou ohnivými) nástroji.

Večerní pooja

Kolem deváté už se ošíváme, že bychom docela uvítali tu večeři. Sadhu nás vede pryč od řeky a do víru města. Není to zrovna blízko, ale restaurace na rohu vypadá slibně – čistá a přiměřeně zaplněná místními. Na večeři se sadhu pozvat nenechá. Domluvíme si zítra sraz a on mizí ve večerním mumraji. U večeře řešíme, co si o něm vlastně máme myslet. Bude po nás chtít za svoje průvodcovské služby peníze, nebo to dělá „jen tak“? Máme z něho smíšené pocity.

Véča (indické thali)

Na ranním srazu jsme nicméně už byli domluvení a tak jsme v 7:30 s mírným zpožděním zato se spoustou fotek z ranní procházky po břehu Gangy spěchali k Dasaswamedh ghatu. Sadhu už tam seděl a usmíval se. Prý kam chceme vyrazit. Napřed jsme chtěli posnídat, ale to nějak nevyšlo. Indové sice běžně vstávají kolem 5:00, ale chtít jídlo v restauraci/kavárně (byť i snídani, která je běžně v nabídce) před 10:00 je skoro nemožné. Ne že by neměli otevřeno, ale nabídnou vám maximálně kafe. Lehce hladoví jsme tedy vyrazili sehnat rikšu do Sarnathu, místa, kde měl Buddha své první kázání.

Snídaně - pečené brambory na ghatu u Gangy

Tenhle "massage teacher" Peťu málem přepadl a pak za to ještě chtěl zaplatit! Nic jsme mu nedali.

Žádný velký zázrak nás tam nečekal – park s vykopávkami a velká stupa. A vedro. Líně jsme prošli parkem, neustálé povídání sadhua už mě začínalo trochu unavovat. Chvíli jsme poseděli u stupy, došli do vedlejšího džinistického chrámu, navštívili muzeum (tam kupodivu nebylo dvojí vstupné Indové/cizinci) a prohlídku zakončili u veliké buddhovy sochy.

Stúpa, kde poprvé kázal Buddha

Buddhova socha

Pořád jsme nevěděli, co si o sadhuovi myslet a tak jsme se ho upřímně zeptali, jestli s námi chodí, protože ho to s námi baví, a nebo jestli čeká, že mu dáme nějaké peníze. Z jeho odpovědi jsme nebyli o moc moudřejší, ale v podstatě z toho vyplynulo, že by nějaké „spropitné“ uvítal. Jako sadhu totiž opustil své zaměstnání, žebrat nechce, ale nějaké peníze na živobytí potřebuje. Po návratu ze Sarnathu jsme ho pozvali na oběd a při loučení mu dali 100 Rs. Nijak se nás nepokoušel přemlouvat k vyšší částce a zůstal milý. A my už zase nevíme, komu věřit.

Varanasi

Starobylé město opředené legendami. V mých představách, stejně jako v představách spousty dalších turistů, se pojilo hlavně s mystériem smrti a planoucími pohřebními hranicemi na břehu posvátné a očišťující leč špinavé Gangy. Jak málo jsem toho o Varanasí věděla! (Ale netroufám si tvrdit, že teď je to o moc lepší.)

Varanasí je především městem moudrosti. Jak nám vyprávěl „náš“ sadhu, Varanasí vyrostlo na místě dopadu jednoho z osmi Šivových lingamů, který byl zasvěcen právě vědění. (Tahle verze je naprosto bez záruky, nejsem si jistá mírou svého porozumění jeho angličtině i následnému zkreslení mou pamětí a přes oblíbený internetový vyhledávač se mi to ověřit nepodařilo. Faktem zůstává, že Varanasí je městem moudrosti.)

Pokud se chcete cokoliv naučit, Varanasí je to správné místo. A skutečně – o nápisy nabízející nejrůznější kurzy od jógy přes tance a hru na hudební nástroje až po hindi tu není nouze. Mnoho lidí sem přijíždí na delší dobu něco „indického“ studovat. Mísí se tu umělci, svatí mužové, jogíni, mladí zápaďané i starší Indové hledající svůj klid a smysl života. Varanasí tepe životem. A ten život protéká labyrintem jeho uliček.

Lidé i zvířata plní křivolaké uličky Varanasí jako voda ledovcovou řeku. Po ránu jich zvolna přibývá, v poledne se jejich počet ustálí a kulminuje kolem 8. hodiny večer. V noci lidé postupně mizí a v jedenáct už byste nepoznali, jak těžce se tu bojovalo o průchod jakýmkoliv směrem.

Obchůdky lemují uličky a přetékají mezi chodce, cyklisty a motocyklisty

Zprava nebo zleva?

Stejně jako o řekách, i o uličkách Varanasí platí, že dvakrát stejnou neprojdete. To ovšem neznamená, že by se v nich nevyskytovaly pevné body. Bílá kráva v postranní uličce, co se po nás ohlížela rohatou hlavou, stařenka s brýlemi u hudebního obchůdku, nebo pán s voříškem, který si celodenní posezení kolem poledne zpestřil čtením denního tisku, byli bezpečnými orientačními body na naší cestě „domů“.

Pán se psem (kdo umí líp číst?)

Nejdůležitější ze všech ulic a uliček je ale Ganga. Není vůbec tak strašně špinavá, jak byste si snad mohli myslet a také není pravda, že by z ní na každých pár metrech čouhala mrtvola. Popravdě já jsem za celé ty tři dny žádnou mrtvolu v Ganze nezahlédla. Celý břeh je lemován Ghaty – schody vedoucími k vodě. Některé ghaty jsou zasvěcené bohům, na jiných se pere prádlo, jedny jsou oblíbené pro rituální koupel, na dvou z nich se spalují nebožtíci. Všechny dohromady poskytují úžasnou příležitost k procházce z jednoho konce starého města na druhý.

Celé město se hemží svatyněmi a svatyňkami

I krávy se musí umýt

Hromady dřeva za pohřebním ghatem. 100 kg za 700 Rs, na jednoho nebožtíka jsou potřeba necelé 3 metráky

Nejkrásnější jsou břehy Gangy za svítání. Žlutooranžové paprsky kloužou po zvlněné hladině a třpytí se na kůži zmáčené očistnou koupelí. Na placatých kamenech perou Indové prádlo a dřevěné loďky s turisty tiše plují kolem. Krásné jsou ghaty i za soumraku. Kolem hlavních schodišť se shromáždí davy, aby pozorovaly večerní pooju. Zvonky zvoní bez ustání, kněží krouží rituálními ohni v přesně stanovené choreografii a lidé tleskají do rytmu prozpěvovaných textů. Jako mouchy se lodičky na řece shluknou ke ghatům, aby měli pasažéři co nejlepší výhled. Opodál, ve svém vlastním světě, stále plápolají pohřební ohně.

Očista za úsvitu

Kdo se nemůže potopit, pomůže si nerezovou nádobkou

Tak se pere prádlo všude v Indii

Večerní pooja u Dasaswamedh ghatu

Pooja opodál tolik obecenstva nepřilákala, ale nám se líbila víc

Plápolající pohřební ohně

Indická GPS

Dojet kamkoliv v indickém městě není vůbec jednoduché. Spousta ulic nemá žádná jména, a když už nějaká ulice jméno má, tak to ještě neznamená, že bude někde viset cedule oznamující toto jméno široké veřejnosti. Aby toho nebylo málo, tak poměrně v oblibě je číslování ulic, nečekejte ovšem, že by po road no. 10 následovala road no. 11... nebo snad že by v daném místě byla jen jedna road no. 7!

Problémem se proto často stává už samotný popis zvoleného místa. Do hry vstupují tzv. landmarks neboli dominanty, což jsou výrazné budovy, které místní znají. Když ale jedete z opačného konce města, tak není vůbec jisté, že zrovna ten váš rikšák tuší, o jakémže landmarku je řeč.

A tak přichází na řadu „indická GPS“. Zdatnější rikšáci zvládají i za plné rychlosti dojet jiného rikšáka a optat se ho na správnou cestu. Když není v dohledu kolega, zastaví se u hloučku místních – ti snad poradí. Pokud máte v místě určení spojence (nejlépe se znalostí místního jazyka), lze praktikovat ještě třetí variantu: přítel na telefonu. Zatím jsme vždycky dojeli :-)

Učitelem ze dne na den (a bez přípravy)

Vstupní dvorek před školou. Dveře vedou do kanceláře paní ředitelky, vpravo za autobusy byste se dostali do vlastní školní budovy

Materiály žádné a od zítřka učíme. Internet žádný, tiskárna žádná. Ou jé. Vymýšlím náměty na diskuzi, interaktivní hry a maluju si, jak si s dětmi popovídám o indické mytologii, jak je nechám vyprávět příběhy ve skupině, jak si zahrají kufr. Moje plány mají jednu slabinu: na základě Blessonových slov (anglicky umí výborně, jen se stydí mluvit) naivně předpokládám, že ty děti budou schopné samostatně tvořit věty.

Je jich deset (časem jsem se ovšem dopracovala ke stabilnímu počtu 4 – 6). Nejmladšímu je 6 a nejstaršímu je 18. Všichni až na jednu kuňkají tichounce a velmi indicky. Rozumět se jim prakticky nedá ani v naprostém tichu natož když jsme ve třídě, kde hučí větráky (a bez větráků to fakt nejde).

Horko těžko z nich tahám věty, abych dotlačila hodinu anglické konverzace alespoň k nějakému závěru. U francouzštiny si odpočinu. Opakování „Je m’appelle...“ zvládají dobře (když přimhouřím oko nad tím, že místo „ž“ zásadně říkají „dž“). To byla sobota. Co s nima probůh budu dělat v pondělí?!

Situaci mi ulehčil ten osmnáctiletý, když slíbil, že přinese kytaru, kterou nedávno dostal od rodičů. Kromě toho se náš AIESECářský soused Mudit nabídl, že si u něj občas můžeme něco vytisknout. To znamená, že tak hodinu s nimi můžu zpívat. Hodinu francouzštiny zvládneme, takže zbývá nějak přežít hodinu „spoken english“. Z té se stala spíš hodina anglických her. (Ale věci se mění a s příchodem Annase dostali ti větší od soboty náročnější program.) Jediné mé štěstí je, že jsou ty děti hodné. (I když ty menší už respekt z „nové osoby“ pomalu přešel a když se nudí, tak nepokrytě vyrušují.)

Vzhledem k věkovému rozptylu jsem s radostí uvítala posilu v podobě Tunisana Annase, který přijel tenhle týden a od čtvrtka se mnou učí společně. Na rozdíl od nás všech už má s výukou zkušenost a bere to víc vážně – obzvlášť na hodinách francouzštiny (které jsme nechali spojené) oproti mně přitvrdil. Na jednu stranu je fajn, že je nutí to dělat pořádně, na druhou stranu ti malí moc nestíhají a začínají se mu tam nudit. (A dnes jsem zjistila, že si stejně z jeho hodin nic moc nepamatují.)

A jaké ty děti jsou? Hodné, trošku plaché – ale ne tolik, jak to vypadalo ze začátku. Nejsou zvyklé přemýšlet kreativně a improvizovat, ale myslím, že se mi chvílemi daří v nich trochu té kreativity probudit. Až mě překvapilo, jak dobrým pomocníkem mi v tomto směru jsou anglické písničky, které je učím. Když jsem se poprvé zeptala, čemu v písničce „Lemon Tree“ nerozumí, odpovídali rozpačitým mlčením. Tak jsem se začala ptát já. Odměnou mi po chvíli byly nesmělé dotazy na další slovíčka a mezi nimi i: „Co to znamená Lemon Tree?“ Annas díky své zkušenosti briskně rozpoznal příležitost k diskuzi a od té doby každý den rozebereme jednu písničku. Jen doufám, že to ty děti baví aspoň stejně jako mě.

Já a moji studenti :-) Zleva: Zí, Roi, Angelina, Šri, Šhrija, vzadu Gavakší a nejmenší Amán (snad jsem ta jména dala plus mínus správně, doteď si s přesnou výslovností nejsem jistá)

Tak schválně, kolik dětí sedí v jedné lavici? ...ok, nebuďme extremisti: 3.

Paní ředitelka ve své kanceláři, naproti si její manžel čte noviny (takhle ho tam najdu pokaždé, když přijdu). Paní ředitelka nesnáší, když s sebou někdo nemá pero :-)

Ve třídách byste umyvadlo hledali marně. Pro vodu (tahle je dokonce myslím pitná) se musí na konec chodby. Tabule se maže nasucho.

Mají tam králíčky a rybičky :-)

Basketbalové hřiště... na moderní povrchy nehrajou, ale jinak docela dobré, ne? Děti tu teď o prázdninách organizovaně hrají od 5:30 ráno. Později by už bylo nesnesitelné vedro.

Co bylo před school busem? ...school rikša! (a nemyslete si, tyhle se už asi nepoužívají, ale viděla jsem jiné a ty byly očividně v provozu)

आप हिंदी बोलते हैं?

Záhy po příjezdu na "sever" mi to začalo být jasné: bez hindi ani ránu. Už v Agře začalo přituhovat, pokud jde o podíl anglicky mluvících a v Lucknow to není o nic lepší. Jako základní záchranné opatření jsme se rozhodli zakoupit slovník s fonetickým přepisem hindi (abychom se nemuseli učit tu jejich strašnou spoustu - přesněji 52 a nějaké drobné - písmenek).

V knihkupectví jsme našli poklad: kapesní slovník s přepisem hindi do latinky. Měl jedinou vadu: směr překladu z hindi do angličtiny. Výmluvně jsme mávali žlutou knížečkou a vysvětlovali personálu knihkupectví, že PŘESNĚ TOHLE potřebujeme, jen Z ANGLIČTINY DO HINDI. Po značné době vysvětlování a ukazování nám přinesli kýžený produkt. Spokojeně jsme zaplatili 50 Rs a vyrazili k domovu.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme slovník doma otevřeli! Žádný přepis do latinky se nekonal, všude samé klikyháky. V knihkupectví byli ochotní, slovník vzali zpět. Stejně tak ochotně mi vysvětlili, že to, co potřebuju neexistuje, protože hindi má prostě moc písmenek. (?A ve směru z hindi do angličtiny hindi moc písmenek nemá?!) Tu jsem pochopila, že polovičaté řešení nemá šanci na úspěch. Hned druhý den jsem si koupila Cambridge self hindi teacher a mini aj-hindi slovník, obojí dohromady za 150 Rs.

Jak jsem se ve škole paní ředitelce zmínila, že se chci učit hindi, vybavila mě písankami a nabídkou na výuku. Hned v úvodu mě seznámila se zvuky všech samohlásek a tří souhlásek. Bohužel s ničím jiným než se čtením a výslovností mi asi moc nápomocná nebude, protože když jsem projevila zájem o gramatiku a časování sloves, tak nepochopila, co po ní chci.

Musím se pochválit, za týden jsem se skoro naučila číst. A to je co říct, jelikož jejich abeceda postrádá veškerou logiku. Podobné zvuky jsou reprezentovány naprosto odlišnými znaky a podobné znaky představují naprosto jiné zvuky. Kromě toho např. "i" se někdy píše před a někdy po souhlásce, podle toho, jestli je dlouhé, nebo krátké. Jo a nemyslete si, že stačí se naučit jeden znak pro každou samohlásku. Samohlásky totiž nabývají rozdílné podoby podle toho, jestli se čtou samostatně, nebo ve slabice. O tom, že se občas dle podobného principu redukují i některé souhlásky, radši pomlčím.

Teď se ještě budu muset naučit nějaká ta slovíčka. Stavba vět mi zatím ze všeho nejvíc připomíná němčinu (sloveso na konci) a na logiku tvorby otázek jsem ještě nepřišla. Mým největším dosavadním úspěchem bylo, když jsem našemu "food delivery man" oznámila, že "dnes večeře ne" :-)

P.S.: Áp hindí dolate hem?

Příjezd do Lucknow

(english version)

Hyderabád jsme opouštěli s tím, že nicnedělání manažerské stáže vyměníme za společensky prospěšnou práci stáže vzdělávací. Doufali jsme, že tentokrát budeme mít co dělat a při troše štěstí se o nás bude místní jednotka AIESECu lépe starat.

Hned příjezd vypadal velmi nadějně. Čekali na nás dva AIESEkáři (chudáci čekali dost dlouho, neb vlak na 5-ti hodinové cestě nabral 2 hodiny zpoždění) a ochotně nám pomohli se zavazadly do auta, aby nás dovezli do bytu stážistů.

Standard ubytování nás příjemně překvapil. Internet nebyl, ale vyfasovali jsme útulný pokojíček s pohodlnou dvoupostelí, balkónkem a „soukromou“ koupelnou. Dokonce tu máme AC. Sice to tu nezvládá vychladit tak pěkně jako ta v Hyderabádu, ale i tak jsme za ni vděční. Je tu ještě jeden pokoj, tam teď bydlí Kanaďanka ze Srí Lanky Kasturi a Rus Antonio, koupelna, kuchyně a prostorný obývák.

Kuchyně s pracovním nepořádkem

Obývák - už včetně "postele" Tunisana Annase (vlevo)

Náš pokojíček se surfujícím Peťou

Super byteček, že? Má to jen jeden háček. Chtějí nás tu ubytovat celkem 7. V jednom pokoji zůstanu já s Peťou, ve druhém budou tři slečny a 2 kluci budou v obýváku. Když jsme si začali stěžovat, tak vůbec nechápali, co se nám nelíbí. Tedy, my bychom teoreticky mohli být zticha, náš komfort zůstane prakticky nedotčen, ale já jaksi nedovedu zavřít oči nad tím, že dva lidi budou muset 3 týdny bydlet v průchozím obýváku.

Postupně k nám začaly vyplouvat informace typu: že v jednom pokoji mohou standardně bydlet 3 lidé (implikace = vy byste se měli cítit provinile, že jste v pokoji jen dva), že za byt platí spoustu peněz, víc než kolik za nás dostávají zaplaceno a že na nás tedy tratí (to je mi velmi líto, ale jaksi to není můj problém) a vrc.holvše.hobyl, kdy.žjsmesedo.zvěděli, žeješ.těden předpří.jezdemprvní.chstážistů žád.nýbyt zajiš.těnýneměli. Jejic.húmysle.mbylo nechatná.sbydlet u jedno.hozaisekářů v příz.emnímpoko.jioplývajícímhmyzem. Shodou náhod toj.easijedi.nýschop.nýčlověk v celém místn.ímaieseku, zželelos.emunás a přesněj.akého svéhost.rýčkazajistil bytvsous.edství. Takževlas.tněmůže.me býtrá.di, ževů.bec nějakýby.tje. (Omlouv.ámseza chybějícím.ezeryapřebý.vajícíte.čky, alen.echci, abysito.hle míst.níin.dovéčetli pom.ocípřeklad.ače, tuhlein.formacito.tižofi.ciálněnemáme.)

Druhý den po našem příjezdu nás zavítal navštívit náš současný šéf Mr. Blesson Abraham, dobře situovaný třicátník s americkou jiskrou v oku a přízvukem v angličtině. Ve svém charismatickém projevu nám vysvětlil, že se považuje za vizionáře a praktické detaily ponechává na ostatních. My se stali součástí jeho vize o skvěle kvalifikovaných učitelích jazyků, kteří přijedou pracovat (téměř) zadarmo, aby indickým dětem dopřáli zábavnou výuku angličtiny, francouzštiny, atp. Slíbené podkladové materiály k výuce jsou očividně součástí oněch detailů, které přenechává na ostatních. Když jsme drze požádali alespoň o prázdné papíry, odkázal nás na AIESEC.

Ke konci dne nám bylo jasné, že jsme ještě pořád v Indii :-)

Budiž nám útěchou, že narozdíl od Hyderabádu s námi místní AIESECáři ochotně komunikují, jsou přátelští a Mudit (soused) nám dost často i reálně pomůže. Možná je to i tím, že v celém Lucknow momentálně mají přesně 7 internů.