Khajuraho (29. srpna)

Ve vlaku jsme se báječně vyspali i díky vědomí, že v Khajuraho vlak svou jízdu končí a tak nám nehrozí, že nestihneme správně vystoupit. Ještě jsme ani nevylezli z nádražní budovy a už se na nás vrhli nadháněči hotýlků a rikšáci. Naočkovaní varováními od kamarádů i známých Indů raději děláme nepřístupné a nabídky odmítáme. Když ale jeden klučina začne slibovat svezení do cca 8 km vzdáleného městečka za 10 Rs za osobu, řekneme si, že na tom vlastně není nic špatného a necháváme se přemluvit, že se pak i podíváme na jeho ubytování. Slibuje pokoj za 200 Rs. No co, násilím nás tam držet nebude a za to svezení to stojí určitě.

Slibovaný pokoj sice najednou stál 300 Rs, když jsme se ale zatvářili, že se půjdeme podívat jinam, byly z toho rázem dvě stovky. Po dvou nocích ve vlaku a parném dni v Delhi jsme ze všeho nejvíc potřebovali sprchu a velké prádlo. Ještěže tam měli bezva kýbl. Sice jeho původním určením byla hlavně kyblíková sprcha, ale prádlo se v něm bude prát taky dobře. V Mussoorie by nám bývalo nic neuschlo a tak už jsme týden nic nevyprali. To tady v suchém vedru severních nížin to bude suché do večera!

Po velké očistě jsme si ještě museli náležitě odpočinout a tak jsme se na první procházku po Khajuraho vypravili až kolem poledne. Sluníčko do nás pražilo, když jsme se ruchem prašné silnice prodírali k chrámům a středu městečka. Pro dnešek jsme si chtěli prohlédnout „něco menšího“ – hlavní chrámy, kam se platí 250 Rs vstupné, jsme si chtěli vychutnat, až budeme odpočatí.

Upoutala nás zašlá kupole – pravděpodobně mešity. Po několika pokusech proniknout labyrintem uliček do její blízkosti jsme se museli zeptat na cestu. „Tady, hned za rohem tou uličkou – a jste tam!“ Zase jednou si připadáme mírně hloupě. Ten pocit přetrvává i tváří v tvář staré mešitě. Připadáme si nepatřičně, ale když už jsme ti turisté, tak to musíme prozkoumat, ne? Jak tak starou budovu obcházíme, kde se vzal, tu se vzal, ujal se nás Ind. A než jsme se stihli na cokoliv zeptat, dotáhl nás ke dveřím v nízké budově, kterou jsme doteď vnímali spíš jen jako zeď uzavírající klidné nádvoří kolem mešity.

Nebyli jsme si zcela jistí, jesli do areálu mešity smíme

Dveře se otevřely a rázem nás pozorovalo nějakých 10 párů zvědavých očí. „Tady se učí sedmileté děti!“, hrdě prohlásil náš průvodce, o kterém jsme měli brzy zjistit, že zdejší škole v budově bývalé mešity řediteluje. Po obvodu „zdi“ byly asi 4 třídy včetně jedné předškolní a další byly přímo v mešitě. Místnosti byly úzké se špinavými zdmi a děti tam seděly na podlaze. Všechny měly čistou šedobílou uniformu a ani nedutaly.

Spořádané žačky nalevo, žáci napravo

A tady už se předškolní caparti učí sedět ve třídě

Navzdory našim protestům, že nechceme rušit výuku, nás pan ředitel protáhl třemi třídami, z nichž poslední byla přípravka pro předškoláky. Na závěr nás pozval k sobě do ředitelny, která nevypadala o nic lépe než třídy, jen v ní bylo víc nábytku, a zlehka zasondoval, jestli přispějeme na zdárný průběh místní výuky. Přispívat jsme nechtěli, ale pan ředitel se s tím naštěstí bez problémů vyrovnal a s úsměvem nás doprovodil ven.

Do večera nám ještě zbývalo dost času a tak jsme se rozhodli začít obcházet chrámy. Ono jich je totiž v Khajuraho a jeho okolí opravdu spousty. Pro větší přehlednost jsou rozdělené do tří skupin: západní – ta největší, nejlépe zrestaurovaná skupina, kde se platí a dvě menší skupiny, kde jsou chrámy přístupné zadarmo – východní a jižní. U jižní skupiny chrámů jsou navíc ještě džainské chrámy.

Pro nezasvěcence vypadá džainský chrám naprosto stejně jako normální hinduistický chrám, ale pravda je taková, že džinismus je samostatné náboženství, jehož hlavní myšlenkou je, že každý je zodpovědný za svou spásu a nejdůležitější zásadou je neubližovat žádným živým bytostem – proto někteří džinističtí mniši nosí přes nos a ústa roušku, aby ani nevdechli drobný hmyz, nebo si před sebou zametají cestičku pavími pery, aby na nějakého maličkého tvorečka nešlápli.

Mezi starobylými chrámy se nám moc příjemně odpočívalo. Nad hlavou nám šumělo listí stromů a my se obdivovali sochařské výzdobě svatyní. Polonahé postavy zachycené v různých situacích – ale nejčastěji v intimních chvilkách – se proplétaly mezi sochami zvířat a mezi sebou navzájem. V žádném případě se nenechaly omezovat nějakými konvencemi ohledně toho kdo s kým či jak :-)

Peťa se chystá dobýt džainský chrám

Polonahá kráska z chrámové výzdoby

Po cestě zpátky jsme se zastavili na něco sladkého před večeří a při té příležitosti si nás ulovil jeden místní rikšák. Že prý jestli budeme chtít zítra k vodopádu. To nás zaujalo – o vodopádu jsme nevěděli, ale mohl by to být pěkný výlet. Jenže rikšák že by to bylo za 600 Rs... Tak jsme začali vyzvídat, jak je to daleko a jestli bychom tam dojeli na kole. Na to rikšák spustil, že je to 20 km, hrozně daleko a po špatné silnici – tam v žádném případě nedojedeme. Peťa se ovšem nedal zlomit a tak bylo rozhodnuto: zítra jedeme na kole na vodopád.

Delhi podruhé (28. srpna)

Naše první bližší setkání se slony na nádraží v New Delhi

Na Dehradunské nádraží jsme dorazili asi s hodinovým předstihem – ostatně jako skoro vždy, když někam jedeme vlakem. Tentokrát nás ale poháněla i zvědavost, s kým že se to budeme dělit o lehátko. Lístek jsme totiž rezervovali dost pozdě a tak i když jsme se do vlaku dostali, tak ne na řádnou rezervaci, ale na tzv. RAC (reservation against cancellation). To znamená, že smíte jet, ale dělíte se o jedno lehátko ještě s jedním cestujícím. Mírně jsme se obávali, že nás to rozhodí k někomu cizímu. Naštěstí vlaky a železniční rezervační systém je jedna z mála věcí, které v Indii fungují opravdu výborně a tak jsme s ulehčením zjistili, že jedeme společně na lehátku č. 15.

Nastěhovali jsme se i se zavazadly na přidělené místo a jakž takž se srovnali na úzké lehátko ke spánku. O tom, co se dělo dál už tu jednou psal Peťa – já jsem naštěstí většinu z toho víceméně prospala. Mírně podřazené postavení žen má totiž i své výhody. Například nikdo od vás neočekává, že budete něco řešit. První zodpovědný je vždy váš chlap. A tady už jsou Peťovy zážitky z noční jízdy:

První kontrolu lístků zvládáme. Sedíme, nebo spíš ležíme, na správném místě. Usínáme a opakovaně se díky čilému pohybu Indů zase probouzíme a pak zas usínáme. Do reality mě vrací průvodčí. "Lístky, chci vidět lístky!" Šacuji se a konečně při třetím pokusu nacházím. Průvodčí pozorně studuje lístek a pak prohlásí: "Palanda č. 12 je volná." Děkujeme a díváme se vytouženým směrem. Lehátko č. 12 je hned vedle a leží na ní spící mladík. Nikde jinde místo není. Klučina se má ale čile ke vstávání, prý je to v pohodě, že si půjde lehnout k někomu na půl postele. Tak se přeci jen vyspíme.

 Pobaven logikou Indie se tak poprvé natahuji k deníčku, abych napsal, co se dělo. Asi na druhém řádku si vedle mě sedá uniformovaný policista a snaží se otevřít okýnko, které jsem tak dlouho zavíral. Rozmluvil jsem mu to, ale policista se stejně nezvedá a neodchází.

 Na 5. řádku přisedá k Terezce na palandu cizí kluk, hlavu prostrkává žebříkem, po kterém se leze na horní palandy a v této pozici usíná.

 Policista mezitím zvětšuje svůj osobní prostor a roztahuje se po polovině postele. Usíná.

 Ještěže nám průvodčí poradil, že ta dvanáctka je volná a nemusíme se tak mačkat spolu.

 V další části noci jsem kluka vyhodil, aby si šel sednout k policajtovi, který se natáhl přes celou postel. Kluk se omlouval, že nevěděl, že je to moje žena, skoro jsem si říkal, co se v noci dělo... A policajta jsm musel vzbudit, aby si klučina měl kam sednout. Divný pocit, ale nevadilo mu to. Protože si musel sednout, vyřešil to tak, že si dal nohy napříč uličkou - přímo pod můj nos a tvrdě usnul. Incredible India indeed.

(celý článek)

Po noční jízdě jsme byli dost rozlámaní, když nás v Delhi vlak vyplivl do vedra, kterému jsme v horách zase stihli odvyknout. Vlak do Khajuraha nám ale jel už ten samý večer, takže na odpočinek v posteli jsme si museli ještě chvíli nechat zajít chuť. Kousek od nádraží Hazrat Nizamuddin, kam jsme přijeli a odkud jsme večer zase odjížděli, je ZOO. Program na celý den byl jasný. V pohodě se svezeme autobusem do ZOO, kde nějak přečkáme do večera.

Kolemjdoucí nám poradili nějaké číslo autobusu, ten ale nejel a nejel. Z vrozené evropské netrpělivosti jsme se vrhli po jiném autobusu a vyzvídali na řidiči, jestli náhodou nejede do „zů“. „Jo, jo, tam jedu.“ přitakává řidič a cestující přikyvují. Šťastní jak blechy naskakujeme do klimatizovaného vozu. Když si ale průvodčí řekne o 20 Rs za jízdenku pro jednoho, poněkud znejistíme. Sice to je klimatizovaný autobus, ale za necelé 4 km jsme čekali výrazně nižší cenu...

Nebudu vás napínat, do ZOO jsme nedojeli. Ten dobrý muž nás odvezl úplně jinam, takže jsme se v závěru od ZOO nacházeli o nějakých 5 km dál, než na začátku. Ale už vím, kde se stala chyba. Ve své pýše jsem při dotazu na ZOO použila správnou anglickou výslovnost „zů“. Budiž mi to poučením. „Zů“ může být milionkrát správně, ale když všichni Indové chodí do „džů“, tak se správnou výslovností ke zvířátkům nedojedete.

Nakonec jsme radši zanechali pokusů ušetřit a k cestě do ZOO jsme si najali rikšu. „Džů“ našel raz dva. Už jsme byli v jiných indických ZOO, tak nás úroveň té v Delhi nemohla zklamat. Asi nejhezčí tam jsou ptáci, jinak není o co stát. Pro naše účely (zabít den) se ale hodila velmi dobře. Příjemně jsme se prošli (pravda, vedro a únava už nás dost ničily) a k večeru se vrátili na nádraží – už bez zaváhání autobusem a za cca 14 za oba. Dnes bychom se měli vyspat víc, na cestu do Khajuraho máme každý své lehátko jisté.

Trochu hezčí výběh měli jen lvi a tygři. Jinak byly kočičky v klecích.

Hroch vyvolal pozdvižení. O tom, že by návštěvníci neměli zvířata provokovat Indové asi nikdy neslyšeli. Ještěže na hrocha přes zeď moc nemohli... opice už takové štěstí neměly.

Jak hodiny přibývaly, lavičky se stávaly naší nejmilejší atrakcí :-)

Mussoorie (23. – 27. srpna)

Tak nějak jsme se váleli v Rišikeši taky :-)

Z Rišikeše to do Mussoorie (čti „Masúrí“) není daleko. Stačí hodina a půl jízdy autobusem do Dehradunu – hlavního města státu Uttarakhand – a odtud další dvě hodiny do hor. Ráno jsme tedy s balením nijak nepospíchali a k obědu si ještě dopřáli luxus restaurací vycvičených západními turisty na nepálivá jídla.

Mussoorie nás večer přivítalo mlhou. I přes ni však bylo vidět, jak moc se to tu podobá Shimle. Město v kopcích, označované za královnu hor, se připravovalo na nájezdy mladých indických párů na líbánkách, které zase přijedou, jen co skončí deště. V chladném vlhkém večeru působilo Mussoorie studeně a nepřívětivě. A podobně jako v Shimle tu bylo předražené ubytování. Stálo nás to víc než hodinu chození, než jsme sehnali stranou od hlavní promenády trochu vlhký pokojík ve dřevěné stavbě jak vystřižené z anglického venkova za 250 Rs na noc.

Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že z našich tří celodenních túr asi nic nebude. Mimo sezónu se prostě na některá místa moc dostat nedá. Jediný cíl, který se jevil jako dosažitelný, byly Kempty falls. Druhý den jsme se tedy zařadili mezi čtyřicítku indických výletníků a po zaplacení 75 Rs za člověka spořádaně v 11:00 nastoupili do autobusu k odjezdu na organizovaný výlet.

Vodopády, které se na fotkách malebně tříštily na vysoké trojúhelníkové skále, jsme ale zastihli v lehce nemalebném stavu. To, že celá cesta k vodopádu byla obsypaná stánky se vším možným i nemožným, jsme asi měli čekat. Stejně jako to, že díky dešťům bude vody hodně. Jenže ono té vody bylo opravdu moc. A to tak moc, že se přelila přes přístupové cesty, ty zanesla štěrkem a utrhla zábradlí a zpevněný břeh kolem tůně, kam vodopád dopadal. Výsledný obraz odpovídal stavu po povodni – což vlastně byl ten případ. Nepořádek a všude mokro.

Úklidové práce po vodě. Všimněte si provazu, který je k lopatě přivázaný, tak aby chlapík v kostkované košili mohl pomáhat při práci tomu s tou pruhovanou.

Obraz zkázy po velké vodě

Vodopád tu sice není celý, ale dost to vystihuje, jak to tam vypadalo

Usadili jsme se na vyhlídkovou terasu a usrkávali Pepsi. Nejvíc jsme se bavili pozorováním Indů všech generací, jak celí oblečení dovádí u vodopádu. Podotýkám, že nebylo zrovna vedro. Náctileté školačky v pandžábi se tam strkaly vedle úctyhodné matróny ve fialovém sárí. Odvážní mladíci v džínách se hrdinně vrhali pod největší proud a všichni bez rozdílu byli mokří durch.

Mladý, starý, Ind či Indka - vodááá, hurááá, uááá

Po návratu do města jsme si na předraženém internetu (2x dražší, než obvykle) rezervovali lístky na noční vlak do Delhi a přemýšleli, jak v téhle díře vydržíme ještě dva a půl dne. Abychom si to trochu zpříjemnili, vyměnili jsme vlhký pokojík za sušší a světlejší, ovšem s indickými sousedy, kteří si s hladinou hluku jak ráno tak večer nedělali hlavu.

Pokusili jsme se obejít místní pamětihodnosti. Moc jich nebylo. První, kam nás posílali už na autobus, bylo „piča plejs“. Posléze jsme to dešifrovali jako „picture palace“. Jednalo se o naprostou zříceninu na jednom kraji města. Další pamětihodnost měla být Clock tower – tak ta už prý nestojí vůbec. Výlet do městských zahrad a na „Clouds end“ (vyhlídka) dopadl o něco lépe, ale náš celkový dojem z královny hor to už nevylepšilo. Nemohli jsme se dočkat zítřejšího odjezdu.

Piča plejs alias Picture palace

V 10 hodin jsme se podle plánu odhlásili z hotelu a vyrazili do města strávit čas do oběda někde při čaji a knížce. Vzhledem k vydatnému dešti jsme byli opět rádi za svůj deštník. Peťa ještě vyrazil podruhé si prohlédnout místní akvárium a já se dala do hledání příjemného místa na posezení. Jenže všude bylo zavřeno. To mě zas tak nepřekvapovalo, v Mussoorie všechno otevíralo na indické poměry strašně pozdě.

Když ale nic neotevřelo ani do 11, už mi to začínalo být podezřelé. Pak se objevil Peťa a kromě dojmů z akvárka byl vybavený také novými informacemi: „Dneska nic otevřeno nebude.“ „Cože?!“ Něco takového se mi nechce věřit. „No, vzpomínáš si, jak jsme se včera večer v té tibetské restauraci bavili s tím borcem o tom chlapíkovi, jak se postí za boj proti korupci?“ Včera byl majitel restaurace velmi družný a dobře jsme si popovídali o aktuálních problémech Indie. „Myslíš toho jejich velkého bratra nebo Anna Hazar nebo jak mu říkají?“, pomalu mi začalo svítat. „No, tak ten se dnes postí 11. den a celá Indie se na jeho podporu rozhodla stávkovat. Všechno zůstane zavřené.“

Tak to teda koukám. Indové mají můj obdiv. Opravdu jsme nenašli jediný otevřený obchod nebo restauraci – což pro nás tedy bylo ten den krajně nepříjemné, ale nakonec jsme se domluvili v našem hotelu, že nám alespoň uvařili oběd. Když jsme se odpoledne dostali do Dehradunu, tak tam už něco otevřeného bylo. Tak nevím, jak moc horké to nakonec s tou celoindickou stávkou bylo.

Zbytek času do odjezdu vlaku jsme využili k návštěvě krásné buddhistické stúpy zasvěcené světovému míru v Clement town u Dehradunu, která byla vystavěná v roce 2002. Stúpa je součástí kláštera, kde se vzdělávají chudé děti a sirotci – hlavně Tibeťané, kteří mají v Clement town uprchlickou kolonii. Celý areál dýchá klidem a harmonií. Na vlak se nám skoro nechce, obzvlášť když víme, že tentokrát se o jedno lehátko budeme muset podělit ve dvou. Ale hlavně že jsme se do toho vlaku dostali. Tak zítra Delhi podruhé.

World peace stupa