Skoro každý den si vaříme večeři. Chleba se tu nedá jíst, takže když nechceme být o hladu, není jiného východiska. Problém je, že variace na téma květák-mrkev-paprika začnou člověka záhy nudit. Při pohledu na rozmanité neznámé druhy zeleniny v obchodě následuje otázka: „A proč vlastně nezkusit něco nového?“
Na první pokus jsme se nechali inspirovat v kantýně: „Tohle je moc dobré, jak se to jmenuje?“ Jmenuje se to ladyfingers (nebo také okra) a vypadá to jako hranatá zelená chili paprička. Na rozdíl od chili papriček to není pálivé, ale slizké. To byl taky důvod, proč Peťovi nechutnaly. Jíst se to ale dalo a časem jsme dokonce metodou pokus-omyl přišli na to, jak je osmahnout s cibulkou až do křupava, což je naprosto výborné.
Povzbuzeni úspěchem, rozhodli jsme se pro další experiment. Tak co, kterou z těch okurek zkusíme tentokrát? (Polovina nabídky zeleniny tu vypadá jako okurky – dlouhé, tenké, tlusté, hladké, hranaté,...) Zaujala nás jedna sytě zelená s klkovitým povrchem. Radši jsme se kolemjdoucí paní zeptali, jak se to vaří. „Osmahnout s cibulí, kurkumou a chili práškem. (...tak ten chili prášek vynecháme...) Ale pozor, jsou hořké.“ Hořké? To asi myslela, když se špatně uvaří. Pomysleli jsme si a spokojeně si je naložili do košíku. Večer jsme bohužel zjistili, že ona „bitter gourd“ je skutečně hořká a že se vůbec nedá jíst. Ještěže bylo kilo za 16 Rs. (Později jsme zjistili, že aby se dala jíst, musí se nakrájet na tenoučké plátky a opravdu hodně osmažit. I tak je nahořklá a poživatelná jen v malém množsví jako takové dochucovadlo.)
Tato epizoda nás poněkud odradila a přešli jsme na důmyslnější taktiku: získali jsme kolaboranta. Dobrovolně se jím stala jedna naše kolegyně Hanna. Pozvala nás na neděli, že společně nakoupíme a uvaříme. Přijali jsme to s nadšením a byla to skutečně podařená akce. Nakoupila kvůli nám dva druhy „okurek“ (jednu světlou kulatou a jednu tmavou hranatou), něco, co vypadalo trochu jako zázvor a pak chutnalo skoro jako brambory, sýr paneer, bylinky a „pure ghi“ sladkosti. Vařila sice spíš ona než my, ale rozhodně jsme se něčemu přiučili a to jídlo bylo úžasné – i díky tomu, že kvůli nám nepoužila skoro žádné chili.
Hranatá ridge gourd je výborná s cibulkou (zdroj:
http://www.akshayapatram.com/wp/ridge-gourd-chutney-recipe/)
Do světle zelené bottle gourd se musí dát lehce rýpnout nehtem, jinak to znamená, že už jsou semínka moc velká a tvrdá (zdroj: http://nutrihealth.in/health/bottle-gourd-guard-against-diseases/)
Hanna míchá nakrájenou bottle gourd
Na "pure ghi" sweets, které jsou dělané z ghí, mléka a cukru (opravdu hooodně sladké) jsme se vrhly jetště před obědem
Kromě toho jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o Indických tradicích a zvycích – o uspořádání domu, o bratrsko-sesterském svazku, který lze vytvořit během svátku Raksha Bandhan, o půstu manželky za úplňku, ale také o tom, jak se do oken dávají skořápky od syrových vajíček, aby do domu nelezli gekoni a ještěrky (Peťa samozřejmě nechápal, proč by je měl kdokoliv chtít odhánět, vzhledem k tomu, že on sám ten den zažil největší blaho, když pozoroval gekonka na stropě).Zatím poslední exkurz do rozmanitosti a způsobu použití Indických plodin jsem ne zcela dobrovolně absolvovala, když jsem přiznala, že mě trápí průjem. Tak na to je prý nejlepší pít kokosovou vodu a jíst rosolovitou hmotu bez chuti (ještěže si do ní smím aspoň nasypat cukr) z jakýchsi rozvařených bílých kuliček sago. (Dle wikipedie se jedná o škrob získávaný z dřeně stonků jedné palmy.)
Kókósové mlíškó :-)
Jen k masu se tu skoro nedostaneme a upřímně řečeno mi ani nijak zvlášť nechybí. Velká část lidí tady nejí maso a vejce, takže nabídka snad všech restaurací je přehledně rozdělená veg a nonveg. Stejně tak všechny balené potraviny jsou zřetelně označené puntíkem v příslušné – veg zelené, non-veg červené – barvě.
I bez masa je stále co nového ochutnávat. Kromě nových zelenin zkoušíme i různá ochucovadla – například česnekovo-zázvorovou pastu jsme si hodně oblíbili. Jen je škoda, že tu snad není žádná kořenící směs bez chili.
Žádné komentáře:
Okomentovat