Nesměle proklouzneme brankou a bereme boty do ruky – už dávno víme, že do chrámu se musí bosky. Přesto se chybička vloudila. Místní ochránce svatostánku nám okamžitě naznačí, že do ruky nee, že máme boty hezky nechat u branky. Rychle to napravujeme a začínáme se rozhlížet po nádvoří.
Napravo od nás stojí tři budovy. Dvě menší po stranách a velká uprostřed. Pak jsou tu ještě dvě menší „kapličky“ – jedna za námi a jedna pod velkým stromem před námi. Ještě jsme se pořádně nerozkoukali a už nás chrámový služebník „táhne“ dovnitř do největší budovy.
Jeden ze dvou vstupů do hlavního chrámu. Vzadu je vidět osvětlený jeden z výklenků pro bohy. Vevnitř nám fotit nedovolili.
Čistá kamenná podlaha, prázdný vzdušný prostor. Božstům za dřevěnými dveřmi hrají z reproduktorů mantry "Góvinda" (Góvinda je jedno z božských jmen). Vepředu uprostřed je před největšími dveřmi stůl a před stolem visí zvon. Dodatečně nám jeden náš přítel vysvětlil, že oddaní věřící na zvon při příchodu do chrámu 3x zazvoní, aby bohové věděli, že je přišel navštívit.
Všechno jsme si prohlédli a chystáme se k odchodu, ale chrámový služebník v dhóti nám lámanou angličtinou naznačuje, že máme počkat, že za chviličku bude pooja. Kolega už ji připravuje, jen pět minut. A tady ta půlka kokosu s květy, to je pro lady. Jé, já dostala kokos! No ale co s ním? Naplněni nejistotou, co nás asi čeká a kde si vůbec smíme sednout, abychom neporušili nějaký zvyk (a kam mám dát ten kokos?!), usedáme u pravé stěny chrámu. Všimli jsme si, že mezitím do chrámu přišel ještě jeden člověk, ten se ale uvelebil uprostřed mezi dvěma vstupy, přímo naproti „oltářnímu“ stolu a něco si soustředěně četl.
Po chvíli na nás mávají, že pooja už je hotová a máme jít ke stolu. A první, co bylo, přinesli lampičku a la Aladin hořící plamenem. Ještěže tam kromě nás byl ten Ind! Sklonil se k plameni, přiblížil k němu ruce a pak si jimi vehnal plamínek do tváře – asi jako když nás na chemických laborkách učili, jak čichat k neznámým těkavým látkám, akorát že k tomu použil symetricky obě ruce. Úspěšně jsme to po něm zopakovali a už tu byla neuvařená rýže s kurkumou. Tu jsme si poslušně nechali nasypat do vlasů. A jedeme dál – svěcená voda. Malinkou naběračkou nám chrámový služebník nalil trošku do pravé dlaně. Velmi jsme se snažili se co nejvíc polít a co nejméně toho vypít, ale nakonec nám z toho nic nebylo a ani ta chuť nebyla zas tak hrozná (měli v té vodě nějaké bylinky). Další na řadě byla miska s kumkumem (červený prášek vyráběný jako směs šafránu nebo kurkumy s hašeným vápnem – to promění jejich zářivě žlutou barvu na červenou). Ťápli jsme si do ní prstíčkem a udělali červenou tečku uprostřed čela. Ještě nám každému bylo požehnáno kovovým „zvonem“, který nám svatý muž postupně přiložil na temeno a pak jsme nafasovali prasadam v podobě citronové rýže do banánového listu, abychom si ho mohli odnést s sebou domů.
(Prasadam je jídlo, které bylo nejprve předloženo bohům. Tím bylo požehnáno a následně je rozděleno mezi věřící. Stejně tak byl bohům darován ten oheň, voda, kumkum a rýže s kurkumou, než ji dali nám. Onen kovový „zvon“ je Višnuova koruna.)
Whoo to byla jízda. Ničemu jsme nerozuměli, čekali jsme, kdy za to budou chtít zaplatit a navíc jsme byli vyděšení, že je něčím pohoršíme. Nakonec se ale nebylo čeho bát. Nechtěli po nás vůbec nic a celou dobu se na nás mile usmívali. Ten Ind (jmenuje se Vara), který tam byl s námi, uměl moc dobře anglicky a vysvětlil nám, že hinduisté se snaží získat požehnání od všech elementů – proto oheň, voda a ty ostatní věci. Kokos si mám prostě nechat a sníst. Řekl nám jména bohů, pro které byly jednotlivé části chrámu, a ochutnali jsme ještě jednu svěcenou vodu u sousedního boha – tuším, že Hanumana opičího boha síly (vodu měl lepší :-).
Já a můj kokos :-) ...a taky prasadam, který jsme ale nafasovali vedle u Hanumana (napoprvé jsme řekli, že jen ochutnáme, že to s sebou domů nechceme, ale ve vedlejším chrámu se nás nikdo neptal). U Hanumana ho bohužel nedávali do banánových listů, ale do novin.
Peťu trochu mrzelo, že taky nedostal kokos (z nějakého záhadného důvodu kokos zatím pokaždé dali jen mě), a tak si ho půjčil aspoň na fotku
Ještě ten večer jsme se s Varou spřátelili a od té doby nám se vším pomáhá. Párkrát byl u nás na návštěvě a s neoblomnou vytrvalostí nám vozí zmrzlinu, že ji ani nestíháme jíst. (A kdyby jen zmrzlinu. Už nám několikrát přivezl i zeleninu a brambory, ač se mu pořád snažíme vysvětlit, že to pro nás vážně dělat nemusí.) Naposledy vezl Valerii k doktorovi, když jí začal hnisat prst. Stejně jako ostatní Indové, kteří nám tu více tu méně pomohli, nám ale nikdy nezapomene zopakovat, že nesmíme jen tak někomu věřit :-)
