středa 27. dubna 2011

Návštěva hinduistického chrámu

Jednoho sobotního odpoledne jsme se vydali na procházku po naší čtvrti. Našli jsme taková úžasná místa, jako mýtinku, kde se pálí odpadky, nebo plac, kde děti hrají kriket. Peťa byl nadšen z několika ještěrek, které jsme cestou potkali. Už jsme se pomalu vraceli, když jsme si vzpomněli, že jsme ještě nebyli v místním chrámu. Přišel čas chybu napravit.

Nesměle proklouzneme brankou a bereme boty do ruky – už dávno víme, že do chrámu se musí bosky. Přesto se chybička vloudila. Místní ochránce svatostánku nám okamžitě naznačí, že do ruky nee, že máme boty hezky nechat u branky. Rychle to napravujeme a začínáme se rozhlížet po nádvoří.

Napravo od nás stojí tři budovy. Dvě menší po stranách a velká uprostřed. Pak jsou tu ještě dvě menší „kapličky“ – jedna za námi a jedna pod velkým stromem před námi. Ještě jsme se pořádně nerozkoukali a už nás chrámový služebník „táhne“ dovnitř do největší budovy.


Jeden ze dvou vstupů do hlavního chrámu. Vzadu je vidět osvětlený jeden z výklenků pro bohy. Vevnitř nám fotit nedovolili.


Čistá kamenná podlaha, prázdný vzdušný prostor. Božstům za dřevěnými dveřmi hrají z reproduktorů mantry "Góvinda" (Góvinda je jedno z božských jmen). Vepředu uprostřed je před největšími dveřmi stůl a před stolem visí zvon. Dodatečně nám jeden náš přítel vysvětlil, že oddaní věřící na zvon při příchodu do chrámu 3x zazvoní, aby bohové věděli, že je přišel navštívit.

Všechno jsme si prohlédli a chystáme se k odchodu, ale chrámový služebník v dhóti nám lámanou angličtinou naznačuje, že máme počkat, že za chviličku bude pooja. Kolega už ji připravuje, jen pět minut. A tady ta půlka kokosu s květy, to je pro lady. Jé, já dostala kokos! No ale co s ním? Naplněni nejistotou, co nás asi čeká a kde si vůbec smíme sednout, abychom neporušili nějaký zvyk (a kam mám dát ten kokos?!), usedáme u pravé stěny chrámu. Všimli jsme si, že mezitím do chrámu přišel ještě jeden člověk, ten se ale uvelebil uprostřed mezi dvěma vstupy, přímo naproti „oltářnímu“ stolu a něco si soustředěně četl.

Po chvíli na nás mávají, že pooja už je hotová a máme jít ke stolu. A první, co bylo, přinesli lampičku a la Aladin hořící plamenem. Ještěže tam kromě nás byl ten Ind! Sklonil se k plameni, přiblížil k němu ruce a pak si jimi vehnal plamínek do tváře – asi jako když nás na chemických laborkách učili, jak čichat k neznámým těkavým látkám, akorát že k tomu použil symetricky obě ruce. Úspěšně jsme to po něm zopakovali a už tu byla neuvařená rýže s kurkumou. Tu jsme si poslušně nechali nasypat do vlasů. A jedeme dál – svěcená voda. Malinkou naběračkou nám chrámový služebník nalil trošku do pravé dlaně. Velmi jsme se snažili se co nejvíc polít a co nejméně toho vypít, ale nakonec nám z toho nic nebylo a ani ta chuť nebyla zas tak hrozná (měli v té vodě nějaké bylinky). Další na řadě byla miska s kumkumem (červený prášek vyráběný jako směs šafránu nebo kurkumy s hašeným vápnem – to promění jejich zářivě žlutou barvu na červenou). Ťápli jsme si do ní prstíčkem a udělali červenou tečku uprostřed čela. Ještě nám každému bylo požehnáno kovovým „zvonem“, který nám svatý muž postupně přiložil na temeno a pak jsme nafasovali prasadam v podobě citronové rýže do banánového listu, abychom si ho mohli odnést s sebou domů.

(Prasadam je jídlo, které bylo nejprve předloženo bohům. Tím bylo požehnáno a následně je rozděleno mezi věřící. Stejně tak byl bohům darován ten oheň, voda, kumkum a rýže s kurkumou, než ji dali nám. Onen kovový „zvon“ je Višnuova koruna.)

Whoo to byla jízda. Ničemu jsme nerozuměli, čekali jsme, kdy za to budou chtít zaplatit a navíc jsme byli vyděšení, že je něčím pohoršíme. Nakonec se ale nebylo čeho bát. Nechtěli po nás vůbec nic a celou dobu se na nás mile usmívali. Ten Ind (jmenuje se Vara), který tam byl s námi, uměl moc dobře anglicky a vysvětlil nám, že hinduisté se snaží získat požehnání od všech elementů – proto oheň, voda a ty ostatní věci. Kokos si mám prostě nechat a sníst. Řekl nám jména bohů, pro které byly jednotlivé části chrámu, a ochutnali jsme ještě jednu svěcenou vodu u sousedního boha – tuším, že Hanumana opičího boha síly (vodu měl lepší :-).


Já a můj kokos :-) ...a taky prasadam, který jsme ale nafasovali vedle u Hanumana (napoprvé jsme řekli, že jen ochutnáme, že to s sebou domů nechceme, ale ve vedlejším chrámu se nás nikdo neptal). U Hanumana ho bohužel nedávali do banánových listů, ale do novin.


Peťu trochu mrzelo, že taky nedostal kokos (z nějakého záhadného důvodu kokos zatím pokaždé dali jen mě), a tak si ho půjčil aspoň na fotku

Ještě ten večer jsme se s Varou spřátelili a od té doby nám se vším pomáhá. Párkrát byl u nás na návštěvě a s neoblomnou vytrvalostí nám vozí zmrzlinu, že ji ani nestíháme jíst. (A kdyby jen zmrzlinu. Už nám několikrát přivezl i zeleninu a brambory, ač se mu pořád snažíme vysvětlit, že to pro nás vážně dělat nemusí.) Naposledy vezl Valerii k doktorovi, když jí začal hnisat prst. Stejně jako ostatní Indové, kteří nám tu více tu méně pomohli, nám ale nikdy nezapomene zopakovat, že nesmíme jen tak někomu věřit :-)

úterý 26. dubna 2011

Jak jsme se potkali s indickými učiteli

Čtvrtek večer, asi půl desáté. Frčíme nočním Hyderabádem domů z našeho meditačního kroužku v centru města. Autobus je poloprázdný, ale tři Indové sedící přes uličku přesvědčili Peťu, že nesmí sedět v části pro ženy a že si má sednout vedle k nim. Důvěřivý Peťa jim na to skočil a přesedl si, ač jejich část byla stejně tak přednostně ženská, jako ta naše. Z Indů se vyklubali učitelé z Agry, kteří jsou spolu s dalšími v Hyderabádu na jakémsi desetidenním kulturním školení. A že se máme zítra stavit, že nás rádi uvidí.

Hrálo nám do karet, že další den byl Velký pátek a my (jste přece křesťané!) jsme měli vyjednaný půlden volna. Ve dvě jsme to v práci zabalili a vyrazili do Jubilee Hills na workshop. Rikšák se při hledání road no. 78 mírně ztratil a místo 30 Rs jsme nakonec platili 50 Rs, ale co už. Hlavně že jsme tady!

Známý z autobusu nás vede do přízemí třípatrové budovy. V holé místnosti s betonovou podlahou sedí na dekách dvě skupinky po nějakých pěti lidech. „Tak tady se učíme! Jsme tu na deset dní, z Keraly, Agry, Pandžabu a Andhry Pradesh a zkoušíme si různá tradiční řemesla. Teď zrovna děláme obrázky na kulaté destičky a vedle vážeme knihy. Nahoře v patře pracujeme na kruhu s hrnčířskou hlínou.“ A hned nás provádí a vše ukazuje. Neobejde se to bez smrště blesků a cvakání fotoaparátů (převážně jejich).

Tady se vázaly knihy

Na kulatou destičku se napřed nanese šedivý základ, pak černý podklad a na ten obrysy kresby...

...která se pak vybarví akrylátovými barvami a přelakuje



Tenhle hrnčířský kruh se roztáčí rukou - za ten dvojitý okraj. Proč to mají tak nepraktické mi nikdo nevysvětlil

Je tea time. Všichni se schází v suterénu v jídelně na čaj. Ještě předtím nám učitelky z Andhry stihly ukázat obrázky vyrobené s využitím různých odpadních materiálů. Při čaji si povídáme o tom, odkud kdo je a jaké to je být v Indii učitelem: „Učitel je velmi vážený člověk. Mí žáci se mi klaní k nohám a to samé dělám já, když ještě potkám svého učitele.“ Zajímavé. Kdyby to slyšela naše kolegyně-stážistka, co učí na škole pro bohaté, asi by se dost divila. Tam jí prý skáčou po hlavě úplně po evropsku. Inu Indie je plná protikladů.


Ukázky dětských výtvorů a Valerie ve středu pozornosti :-)

Ještě vyrazíme na střechu pokochat se výhledem na město a už pospícháme na další rikšu, protože den zdaleka nekončí a nás čeká večerní nábožensko-kulturní program.


Při pohledu na pokoj učitelů nás napadlo, jak by se tohle ubytování líbilo českým čtyřicátníkům


Jedna z mnoha nezbytných skupinových momentek

pondělí 25. dubna 2011

Recept: Paneer butter masala

Paneer butter masala – verze Terezka


Ingredience:

(porce vyšla cca pro 3 lidi, když dáte víc rajčat, vyjde to se stejným množstvím paneeru i pro 4)



200g Paneeru (v českých podmínkách pravděpodobně půjde nahradit tvrdým tvarohem)

1 cibule

5 rajčat


trochu ghí nebo oleje


kurkuma – prášek

koriandr – prášek

zázvorovo-česneková pasta (asi 1 polévková lžíce)

1 snítka koriandrových lístků



(zdroj obrázku: www.easyrecipeworld.com)

Postup:

Na ghí/oleji osmahneme na jemno nakrájenou cibuli. Až zesklovatí, přidáme rajčata a zázvorovo-česnekovou pastu a necháme dusit pod pokličkou (ať se nám to pěkně rozvaří). Když hmota nabude kašovitou konzistenci, přidáme kurkumový a koriandrový prášek (obojího asi jednu kávovou lžičku), sůl, trošku cukru a na kostičky nakrájený paneer. Necháme ještě chvíli povařit, podle potřeby můžeme přidat trochu vody. Na závěr vmícháme nasekané koriandrové lístky a odstavíme z ohně.

Nejlepší to je s chapati, ale to jsem ještě nezvládla. Výborně to ovšem chutná i s basmati rýží. Dobrou chuť :-)

Jinak na webu najdete spousty dalších verzí - jednu z nich přímo pod odkazem na zdroj obrázku.

Velikonoční úvaha

(zdroj: www.spolcs.cz)

Odplata za hřích je smrt. Je nemožné se zcela vyvarovat hříchu. Každá lidská bytost byla už v okamžiku zrození odsouzena k věčné smrti. Ale pak přišel Ježíš Kristus. Vedl čistý život bez hříchu, který pak obětoval při smrti na kříži za nás za všechny. Tato zástupná oběť je pro nás darem, který když přijmeme, vymaníme se smrti a získáme naději na život věčný. Nejsme tedy spaseni svou zásluhou, ale milostí, která se nabízí každému a kterou je potřeba „jen“ přijmout.

Toliko mé chápání křesťanského vysvětlení Ježíšovy oběti. Ono to zní moc hezky. Jenže. Bible také tvrdí, že Bůh je (mimo jiné) věčný, neměnný, milující a milosrdný. Takže navzdory těmto Jeho stálým vlastnostem před Ježíšem neexistovala možnost spásy? Pokud by to tak bylo, tak by buď Bůh nebyl zas tak neskonale milující a milosrdný, a nebo by nebyl neměnný (což koneckonců napadne každého, kdo si přečte aspoň kousek Starého Zákona a pak ho srovná s evangeliem).

Je tu ovšem ještě jedna možnost. Hledejme chybu (jako už po tolikáté!) v sobě, v lidech. Není to náhodou tak, že ta milost tady byla vždycky? Že lidé Boha špatně chápali? Že možnost spásy je stejně věčná jako Bůh, jen lidé byli tak posedlí dodržováním všech přikázání a pravidel, že už to neviděli? Měli svůj zákon a ve své pýše si mysleli, že když ho budou plnit, dojdou spásy. Mysleli si, že jsou SCHOPNI ho plnit!

Právě proto přišel Ježíš. Aby lidem otevřel oči a naučil je lásce a pokoře. Jenže Židé neznali nic jiného, než dodržování zákona. Myšlenka nezasloužené milosti pro ně byla nepochopitelná. Buď jsem spravedlivý a vše je v pořádku, nebo se prohřeším a musím se vykoupit obětí. Žádný prostor pro milost. A tak jim Ježíš dal to, co potřebovali, aby i přes svoje stereotypy, které svým učením nedokázal prolomit, mohli dosáhnout spásy. Dal jim dokonalou oběť.

Ježíš nezemřel proto, aby nám mohly být odpuštěny hříchy. Nechal se ukřižovat, aby lidé pochopili, že jim hříchy mohou být odpuštěny. Proto, aby přestali hledat spásu v tom, co dělají a co jsou schopni sami ovlivnit. Dal jim jednou pro vždy tu oběť, kterou dříve oni sami pravidelně přinášeli. Aby místo toho konečně s vděčností přijali boží lásku a její BEZPODMÍNEČNOU milost. Aby konečně pochopili, že jedinou jejich překážkou na cestě k Bohu jsou oni sami.

Byla Ježíšova oběť nutná? Pro někoho asi ano. Ale rozhodně ne proto, že by ji Bůh vyžadoval výměnou za odpuštění hříchů lidem. Bůh přeci není nějaký kupčík.

PS: Nejsem žádný teolog a především ve 4. odstavci se dopouštím tvrzení, která nemám dostatečně ověřená. Pouze jsem tu zformovala výsledek svých dlouhodobějších úvah. Budu ráda za případnou diskuzi :-)

neděle 24. dubna 2011

Velikonoce po Indicku


Vlastně jsme ani nevěděli, že se blíží Velikonoce. Tušili jsme, že budou v dubnu a začalo nám připadat, že už je na ně skoro pozdě, ale to bylo tak všechno. Napřed k nám dolehly zvěsti o tom, že bude pro někoho asi za 14 dní volný pátek. Pak jsme zjistili, že nás se to (jak jinak) netýká. A teprve v neděli jsme díky Hanně (naše křesťanská kolegyně) přišli na to, že to bude Velký pátek!

Byla to právě Hannah, kdo trval na tom, že vzhledem k tomu, že jsme také křesťané, tak bychom měli dostat alespoň půl dne volna. Nakonec nám volno i vyjednala a na večer nás pozvala do jejich kostela, že budou mít v rámci bohoslužby velikonoční představení. A že máme radši přijít dřív, abychom si měli kam sednout.

Poslušni jejího varování vyrážíme, jak to jen jde, z naší návštěvy na učitelském workshopu. Bohužel záhy zjišťujeme, že Jubilee bus station není, jak jsme si dosud mysleli, v Jubilee Hills, ale v Secunderabádu: „Jubilee bus station? No tam odsud přímý autobus nejede... tam pojedete tak hodinu.“ „A rikša? Za kolik by tak byla?“, snažíme se zachránit situaci. „Tak 80 Rs.“ Ach jo. To nám kapku pokazilo náladu. Skoro bychom jeli domů, ale Peťa trval na tom, že pojede a tak jsme s Valerií jely taky.

Před vstupem do Millenium gardens, kde se měl kostel nacházet, jsme prošli nezbytným „security check“ (na to si zvyknete – nekontrolují nás snad jen v samošce v Miyapuru) a začali se rozhlížet kolem. Tedy to asi bude hodně velká akce, pomysleli jsme si, když jsme viděli pódium, ozvučení, asi pět kamer z toho jednu na mechanickém rameni a kolejnici, velké přístřešky a stovky židlí. Prošli jsme před hlavní pódium a zabrali místa. Zatím tu ještě skoro nikdo nebyl, přišli jsme opravdu dost brzy.

Od začátku nám bylo jasné, že máme co dělat s profíky :-)

Tady nám mixovali nejlepší záběry z pěti (asi) kamer a zvuk


Necháváme Peťu u věcí a jdeme si s Valerií areál prohlédnout a udělat pár fotek. Projdeme dozadu mezi řadami židlí a dostáváme menší šok. Vzadu je zatravněná plocha pod širým nebem – celá pokrytá židlemi. Na západní straně je velké plátno, na které se bude bohoslužba promítat. Tak tohle bude vážně mega bohoslužba – asi že jsou ty Velikonoce?

Zázemí hudebního tělesa... a připravené mikrofony pro sbor
Západ slunce nad židlemi

Byli jsme tu opravdu brzy... tohle všechno se zaplní


Ještě jsme si vyfotily pár pobíhajících římských vojáků a židovských žen ladících kostýmy a vrátili se k Peťovi. Židle se s přibývajícími minutami plnily, asi 15 minut před začátkem přišla i Hanna s manželem a rodinným přítelem. To už byla všechna místa v hlavním přístřešku obsazená. A představení může začít:

Připravující se legionář

Úvodní slovo pastora a moderní křesťanské písně na rozehřátí. Musím se přiznat, že mě dostali, „Majesty“ byla jedna z mých oblíbených už v Teignmouthu u baptistů. Dlaně brní proudící energií. Nesměle je pozvedám a nechám se s ostatními unášet na vlnách chvál. Nemůžu si pomoct, ale kdyby české kostely taky nabízely podobný energetický doping, tak jim ty ovečky budou přibývat mnohem víc.

Chvály utichají, přichází na řadu dramatické provedení velikonočního příběhu. Vyprávění začíná v předvečer Kristova ukřižování a je podáno z pohledu Simona, který nesl Ježíšův kříž. Pravda, když jsme svědky nezkrácené starověké rodinné večeře včetně ukládání dětí, tak se to trošku vleče, ale zato když přijde „střih“ s písní představující Ježíše, tak docela zíráme. Hudební doprovod cca 50-ti členného sboru s nějakými 5 sólisty podpořený poloprofesionální kapelou stojí za to. A herecké výkony jsou také na slušné úrovni. A nebyla by to Indie, kdyby součástí představení nebylo i taneční vystoupení.

Přesvědčivé ukřižování

Náladu pomáhal dokreslit 50-ti členný sbor

Nakonec jsme rádi souhlasili s tím, že se zúčastníme i nedělní bohoslužby na oslavu z mrtvýchvstání. Nemyslete si, zas tak jednoduché to nebylo – znamenalo to vstávat ve 4:00, protože v 5:30 už jsme měli být na místě. Rozhodování nám kromě páteční ukázky měl usnadnit ještě příslib indické snídaně podávané po bohoslužbě.

Nedělní vstávání nebylo nic moc i přes to, že jsme šli spát brzy. Aspoň že ještě není vedro. Rozespalí se vydáváme na cestu a nestačíme se divit, když i v půl páté ráno bez problémů chytneme rikšu a vzápětí i autobus, který je všechno jen ne poloprázdný. Přijeli jsme akorát, „kostel“ už je skoro plný, Hanna s ostatními přijde za chvíli.

Oslavy proběhly dle očekávání – zpěv, kázání, modlitby. Jen já se nějak nemohla zbavit úvah na téma, jestli není přecejen trochu zvrhlé slavit fakt, že se někdo kvůli mně šel nechat ukřižovat. Ale to radši nechám na samostatný článek.

Požehnání na závěr a už jen praktické pokyny, jak se seřadit ke snídani. Zorganizované to měli skvěle – s takovou spoustou lidí to ostatně byla nutnost. Lidé stáli spořádaně asi v 15 frontách, až se na ně dostane vada, idli, chutny a sladké nudle. Ani to nebylo moc pálivé. Duchovně i fyzicky nás nasytili, už chyběl jen ten spánek. My si ho ale ještě na chvíli odepřeli, abychom využili toho, že jsme v centru města a vydali jsme se do Birla temple.

Řadíme se na snídani


Na tohle tu všichni čekají: hnědé smažené vada, bílé rýžové idli a omáčky chutny v kelímcích


No nesluší nám to?

PS: Nebylo to jen u příležitosti Velikonoc. Tyhle davy se tam scházejí každou neděli. Bohoslužby mají na 3x - od 7:30, od 9:30 a od 11:30. Založil to tam jeden britský manželský pár - začínali s deseti věřícími. Teď už je paní rok vdova, ale kongregace má 9000 členů.

úterý 19. dubna 2011

Plody Indie

Skoro každý den si vaříme večeři. Chleba se tu nedá jíst, takže když nechceme být o hladu, není jiného východiska. Problém je, že variace na téma květák-mrkev-paprika začnou člověka záhy nudit. Při pohledu na rozmanité neznámé druhy zeleniny v obchodě následuje otázka: „A proč vlastně nezkusit něco nového?“

Na první pokus jsme se nechali inspirovat v kantýně: „Tohle je moc dobré, jak se to jmenuje?“ Jmenuje se to ladyfingers (nebo také okra) a vypadá to jako hranatá zelená chili paprička. Na rozdíl od chili papriček to není pálivé, ale slizké. To byl taky důvod, proč Peťovi nechutnaly. Jíst se to ale dalo a časem jsme dokonce metodou pokus-omyl přišli na to, jak je osmahnout s cibulkou až do křupava, což je naprosto výborné.


Ladyfingers (zdroj: http://www.sanandgroup.com)


Povzbuzeni úspěchem, rozhodli jsme se pro další experiment. Tak co, kterou z těch okurek zkusíme tentokrát? (Polovina nabídky zeleniny tu vypadá jako okurky – dlouhé, tenké, tlusté, hladké, hranaté,...) Zaujala nás jedna sytě zelená s klkovitým povrchem. Radši jsme se kolemjdoucí paní zeptali, jak se to vaří. „Osmahnout s cibulí, kurkumou a chili práškem. (...tak ten chili prášek vynecháme...) Ale pozor, jsou hořké.“ Hořké? To asi myslela, když se špatně uvaří. Pomysleli jsme si a spokojeně si je naložili do košíku. Večer jsme bohužel zjistili, že ona „bitter gourd“ je skutečně hořká a že se vůbec nedá jíst. Ještěže bylo kilo za 16 Rs. (Později jsme zjistili, že aby se dala jíst, musí se nakrájet na tenoučké plátky a opravdu hodně osmažit. I tak je nahořklá a poživatelná jen v malém množsví jako takové dochucovadlo.)


Bitter gourd (zdroj: http://www.sanandgroup.com)

Tato epizoda nás poněkud odradila a přešli jsme na důmyslnější taktiku: získali jsme kolaboranta. Dobrovolně se jím stala jedna naše kolegyně Hanna. Pozvala nás na neděli, že společně nakoupíme a uvaříme. Přijali jsme to s nadšením a byla to skutečně podařená akce. Nakoupila kvůli nám dva druhy „okurek“ (jednu světlou kulatou a jednu tmavou hranatou), něco, co vypadalo trochu jako zázvor a pak chutnalo skoro jako brambory, sýr paneer, bylinky a „pure ghi“ sladkosti. Vařila sice spíš ona než my, ale rozhodně jsme se něčemu přiučili a to jídlo bylo úžasné – i díky tomu, že kvůli nám nepoužila skoro žádné chili.


Hranatá ridge gourd je výborná s cibulkou (zdroj:

http://www.akshayapatram.com/wp/ridge-gourd-chutney-recipe/)


Do světle zelené bottle gourd se musí dát lehce rýpnout nehtem, jinak to znamená, že už jsou semínka moc velká a tvrdá (zdroj: http://nutrihealth.in/health/bottle-gourd-guard-against-diseases/)




Hanna míchá nakrájenou bottle gourd


Na "pure ghi" sweets, které jsou dělané z ghí, mléka a cukru (opravdu hooodně sladké) jsme se vrhly jetště před obědem

Kromě toho jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o Indických tradicích a zvycích – o uspořádání domu, o bratrsko-sesterském svazku, který lze vytvořit během svátku Raksha Bandhan, o půstu manželky za úplňku, ale také o tom, jak se do oken dávají skořápky od syrových vajíček, aby do domu nelezli gekoni a ještěrky (Peťa samozřejmě nechápal, proč by je měl kdokoliv chtít odhánět, vzhledem k tomu, že on sám ten den zažil největší blaho, když pozoroval gekonka na stropě).

Zatím poslední exkurz do rozmanitosti a způsobu použití Indických plodin jsem ne zcela dobrovolně absolvovala, když jsem přiznala, že mě trápí průjem. Tak na to je prý nejlepší pít kokosovou vodu a jíst rosolovitou hmotu bez chuti (ještěže si do ní smím aspoň nasypat cukr) z jakýchsi rozvařených bílých kuliček sago. (Dle wikipedie se jedná o škrob získávaný z dřeně stonků jedné palmy.)


Kókósové mlíškó :-)

Jen k masu se tu skoro nedostaneme a upřímně řečeno mi ani nijak zvlášť nechybí. Velká část lidí tady nejí maso a vejce, takže nabídka snad všech restaurací je přehledně rozdělená veg a nonveg. Stejně tak všechny balené potraviny jsou zřetelně označené puntíkem v příslušné – veg zelené, non-veg červené – barvě.

I bez masa je stále co nového ochutnávat. Kromě nových zelenin zkoušíme i různá ochucovadla – například česnekovo-zázvorovou pastu jsme si hodně oblíbili. Jen je škoda, že tu snad není žádná kořenící směs bez chili.

pátek 15. dubna 2011

Večer z pohádek tisíce a jedné noci

Náš kolega Suresh, jeden z manažerů a švagr našeho top manažera, měl ve čtvrtek narozeniny. Ve středu nás HR zkásla o 200 Rs, že mu koupíme dort a dárek. Přišlo nám to trochu hodně, ale je to manažer a asi mu chtějí koupit něco hezkého (tajně jsme doufali, že to bude lepší, než ten plastový růžový Ganeša, kterého při poslední podobné akci vyfasovali Carla s Talesem).

Kolem 12:00 nás nahnali do ukázkového prefabrikovaného domku, co stojí na kopci asi 200 m od kanceláří. Swapna už připravovala občerstvení a dort, čekalo se jen na Sureshe. Tramtadadá! Happy birthday a tak – však to znáte. Z krabice se vyloupl broušený skleněný saxofon – to jsme rádi, že naše úspory nepřišly zcela vniveč. Krájíme výborný dort, první sousta cpou lidé okolo do úst Sureshovi – oslavenci tady vždycky první sousta dostanou „ručně“ přímo do pusy. A... party skončila.


Suresh se chystá sfouknout svíčky

Zpátky v kanceláři na nás už ale v mailu čeká pozvánka na večerní oslavu: Hawaiská party v hotelu Taj Banjara, u bazénu od 20:00. Začínáme se těšit a mě napadá naprosto praktická výhoda, že dnes nemusím vařit večeři.

Večer jsme se doma jen převlékli a nasedli zpátky do auta, abychom dojeli aspoň trochu včas. Přijíždíme do centra, u hotelu nám řidič zastavuje přímo u vchodu a pak pokračuje po kruhovém objezdu pryč, zaparkovat auto. Portýr nás uvádí do světlé haly zdobené čerstvými orchidejemi a gerberami. Střed atria zabírá stolová sestava zajímavě zapuštěná pod úroveň chodby, což dodává pocit intimity navzdory obrovskému prostoru. Pianista zrovna začal hrát Imagine.

Procházíme dozadu a ven pod černou oblohu. Vánek čechrající listoví palem nás doprovází, když sestupujeme po nízkém schodišti k hotelovému bazénu. Na opačné straně podsvícené zelenomodré vodní plochy vidíme připravené stoly přikryté sněhobílými ubrusy. Sem tam vyletí od grilu roj ohnivých jisker. Je 21:00 a my jsme první příchozí.


Čekání na ostatní jsme si zkrátili focením u bazénu :-)

U těchto stolů bude kolem půlnoci otevřené bufé s večeří. Mňam... až na to, že v tu dobu už jsme byli lehce přejedení a jako obvykle bylo ve všem chili.

Ochotní číšníci nás usadí u stolu a hned nám nabízí na uvítanou melounovou šťávu. Vzápětí začínají nosit grilované kuřecí, rybu, skopové a samozřejmě vegetariánské zeleninové kuličky a kukuřici v těstíčku, vedle nás sedí kytarista a drnká písničky od Beatles. Spokojeně zobeme jednohubky a uvažujeme, kdy dorazí první Indové. Kolem desáté už přišel i oslavenec a přichází na řadu šampaňské a dort. Mezitím si může každý nechat nalít, co mu právě chutná (takže v mém případě mangový džus).


Melounový welcome drink. Ne, alkohol v něm nebyl. I když ani o ten nebyla později večer nouze... prostě: co si kdo přál.

Zábava se rozjíždí, chvílemi tancujeme, pak zas společensky konverzujeme. Všichni nás chválí za naše taneční kreace. Neodolatelně mě láká bazén a přemýšlím nad plavkami, které jsme „pro všechny případy“ zabalili s sebou. Snažím se lehce vysondovat, jestli bych si mohla zaplavat. Všichni mě ubezpečují (a někteří dokonce povzbuzují), že je můj úmysl zcela přijatelný. Kolem půlnoci, když už se část hostů rozloučila, jsem dospěla k závěru, že přišel můj čas.

Nádhera. Plavu. A nejen to, plavu v bazénu v pětihvězdičkovém hotelu, o půlnoci při narozeninové párty. Kupodivu jsem ani nezpůsobila velký rozruch. Až na toho sekuriťáka, který asi po pěti minutách přiběhl a rozhazoval rukama. Chudák Peťa už to za mnou do vody nestihl. Prý v noci do bazénu dávají víc chloru, aby ho vyčistili, a navíc je určený jen pro ubytované hosty. Co zatím mohu posoudit, tak to snad zas takové faux pas nebylo. Vyfasovala jsem jen pár komplimentů, že plavu jako ryba a příslib pozvánky do klubového fitness, kde mají bazén :-)

úterý 12. dubna 2011

Je v Indii nepořádek?

Chtělo by se říct ano. Při bližším pohledu však vyjde najevo, že ani tato zdánlivě jednoduchá otázka nemá jasnou odpověď...

Vydejme se na procházku. Tentokrát pomineme všudypřítomný prach a budeme se dívat jen po odpadcích. Občas se něco válí ve škarpě, ale takové věci člověk vidí i v Evropě. Ono je tu vlastně docela čisto? Pomyslíte si, jenže pak přijdete ke strouze odpadní vody, ve které se válí všechno možné a ještě k tomu spokojený pes. Úhledná kupička odpadků se vrší i u blízkého stromku. Takže tu není čisto?

Pokračujete dál a nevěříte vlastním očím: Na silnici Ind a ohání se palmovým koštětem, co mu síly stačí. On vážně zametá silnici?! (Aspoň že si na to vzal koště s násadou, to se tu jen tak nevidí.) Druhý den ráno už vás tolik nepřekvapí, když po cestě do práce uvidíte skloněnou ženu, která zametá TRÁVNÍK. Asi jsou hodně pořádkumilovní?


Silnice se zametá v neděli ráno... než začne jezdit moc aut


I trávníček musí být čistý


Při další procházce po městě si koupíte sušenku. Za 5 Rs, chutná bezva. Už jen vyhodit papírek. JENŽE. Kde je nějaký odpadkový koš? Město je plné cedulí „Keep city clean & green“, ale odpadkové koše se tu skoro nevyskytují. Jediné výjimky tvoří parky včetně zoo, kde koše nabývají podoby roztomilých zvířátek s nápisem „Use me“. Kromě toho se na cedulích návštěvník dočte, že za odhazování odpadků může dostat pokutu. Rodilí Indové však smysl odpadkových košů ještě zcela nepochopili, neb papírky ze svého Cornetta nenuceně odhazují přímo pod sebe a plastový tučňák stojící jen tři metry od nich se na to smutně dívá. Po této zkušenosti by vás už nemělo překvapit, když i dcera Mr. Money při projížďce po jezeře hodí do vody lahev od svého dopitého 7up. Takže to jsou bordeláři?


Papírky bezmyšlenkovitě pouští z ruky rovnou na zem...

...a přitom tučňák stojí jen 3 metry vedle.

A co se vlastně děje s odpadky, které skončí v „koši“? V našem guesthousu vynáší odpadky watchmen, takže vlastní zkušeností jsme donedávna nedisponovali. Ptáme se kamarádky, která hospodaří sama: „Ráno to dám na ulici a on to někdo sebere. Ale musím až ráno, jinak by na to přišly krysy.“ Dochází nám, že občas vídáme hubené Indy tlačící „nákladní kolo“ (tříkolka: vzadu vozík na dvou kolech, vepředu jedno kolo a řidítka) plné nepořádku – že by místní svoz odpadu?

Kam to „popeláři“ vozí, nevím. Jisté však je, že značná část odpadků se prostě pálí. „To se musí, jinak by tu byly krysy,“ ochotně nám vysvětluje soused. Snad ani nemusím dodávat, že jako spalovna poslouží plácek za domem nebo „země nikoho“ někde stranou.


Něco už je spálené, na zbytek přijde řada příště


Jak bychom ale mohli vyčítat zemi, kde žije 55 % obyvatel pod hranicí chudoby, že se nezabývá komunálním odpadem? Před každým domem a dokonce i před každou chatrčí a přístřeškem slumu je vždy úhledně zameteno. Někde vedle se pak válí hromádky čehokoliv. Mimo domov Indové nepotřebné věci odhazují, kam se jim zachce. A pak to někdo zamete na kupičky. Čas od času zahlédnete plápolající ohníčky, díky kterým se ve městě ještě nepřemnožily krysy. Tak jak je to s tím pořádkem?


Tahle chatrč stojí asi dvacet metrů od našeho luxusního obydlí. Zrovna doprali prádlo, proto ta louže, ale smetí kolem nenajdete.


Tahle žena bydlí jen kousek od nás. Právě zametá před svým domem.



Skoro před každým domem najdete tradiční kresbu "Kolam". Brzy ráno ženy vstanou, uklidí dům, pokropí zem před domem vodou smíchanou s kravským hnojem a nakreslí tento ornament. Kravský hnůj má antiseptické účinky a má chránit dům před nečistými věcmi. Ornamenty samotné mají mnoho podob. Obvykle se kreslí za pomoci pravidelné sítě bodů, které se pak různě pospojují. Tradičně je ženy vysypávají jemnou rýžovou moukou, někdy přidávají i žlutou a červenou barvu. Dnes se ale kreslí i křídou nebo na zpevněné povrchy rovnou trvalou barvou (to už ale ztrácí to kouzlo i rituální význam). Jen do domu, před kterým je Kolam, údajně vstupuje Lakšmí - indická bohyně bohatsví a blahobytu.

pátek 8. dubna 2011

Palampet: Ramappa temple

U večeře s Rážem jsme využili příležitosti k získání informací od domorodce: Ramappa temple? To je krásné místo, tam určitě jeďte, ale vyražte tak v půl osmé, ať se tam dostanete před polednem. V půl osmé?! Stojí nám to za to? A stihneme se vůbec vrátit na vlak v 16:57, když má jedna cesta trvat 2 – 3 hodiny? Vstávat se nám nechtělo a byli jsme líní jezdit tak daleko, ale prostý fakt, že v samotném Warangalu jsme moc neměli kam ještě jít, rozhodl. Takže v 7:30 odchod!

Mírně jsme znejistěli, když nás místo na autobusové nádraží všichni posílali na Mulugu cross road. Přece na netu i v průvodci psali, že do Palampetu jezdí z Warangalského nádraží přímé autobusy? Západní informační zdroje jsou hezká věc, jenže v Indii zjistíte, že potřebnou informaci s jejich pomocí většinou nemáte šanci najít. Když ji náhodou najdete, tak často přijdete na to, že realita se mezitím posunula prozkoumávat nové horizonty. V obou případech nezbývá než opustit moderní hrdost a samostatnost a začít se poptávat kolemjdoucích. Dobrá zpráva je, že nás tato metoda zatím vždycky dovedla k cíli a kromě toho jsme se díky ní seznámili se spoustou milých lidí.

Spolehli jsme se tedy na pokyny místních a přesunuli se na Mulugu cross road. Ani odsud ovšem nejede přímý autobus: To musíte do Mulugu a pak rikšou do Palampetu... Jak dlouho trvá cesta? Asi 50 km. Ach jo. Tak jinak: Kolik času autobus Warangal-Mulugu? Jede za pět minut! Ok, ještě jeden pokus: Kolik času cesta...? Půl hodiny. (Hurá! ...tedy ne že by se tomu dalo věřit, jedná se o Indický čas a ten je nutno minimálně násobit dvěma.)

Autobus opravdu přijíždí ani ne 10 minut po našem příchodu na zastávku. Kupujeme jízdenky do Mulugu a užíváme si výhled do krajiny. Silnice je slušná, pěkně to sviští. Zastavujeme uprostřed ničeho a kdosi nastupuje. Revizor! Svědomitě kontroluje jízdenky a cosi (za neustálého házení autobusu) zapisuje do svého archu. Hotovo. Autobus opět uprostřed ničeho zastavuje a revizor vystoupí. To tady jako bude čekat na další autobus?! Ale kdeže. Hned za námi jel vládní džíp, který pana revizora nabral na palubu :-)


V Hyderabádu byste přechod pro chodce hledali marně... zřejmě jsou víc potřeba mezi poli :-)


Zhruba za hodinku vystupujeme v Mulugu. Bez otálení tipujeme, kdo mezi čekajícími ovládá nejlépe angličtinu a vyptáváme se na Palampet a Ramappa temple. Štěstí nám přeje. Na výlet do chrámu se kromě nás vydal i „Mr. Money“ se svou ženou a dcerou. (S přezdívkami si začal on. Prohlásil, že naše jména jsou pro něj moc exotická, tak nám bude říkat „Mr. Handsome“, „Miss Smartie“ a „Miss Beautie“. Měl bezva smysl pro humor.)

Do Palampetu to prý trvá tak půl hodiny. Když přijede autobus. Vzhledem k tomu, že autobus má už víc než půl hodiny zpoždění, Mr. Money začíná shánět „private vehicle“ – to jsou takové bílé minibusy, kam se pohodlně vejde 8 pasažérů. Nás se tam vešlo 20. Neptejte se jak, sama nevím.

O 20 minut nefalšované indické jízdy později jsme zaplatili 20 Rs řidiči a zamířili ke chrámu. Kráčíme po prašné přístupové cestě lemované stromy a svěže zeleným trávníkem. Starobylá budova s pagodovitou střechou je zpočátku zakrytá listovím, ale jak se přibližujeme, výhled se otevírá. Procházíme brankou a odkládáme boty. To už rozeznáváme motivy bohatých reliéfů, které tu pokrývají každičký kousek kamene. Krásu chrámu posuďte sami, fotili jsme ostošest:


Cesta vedoucí k chrámu. Za Peťou jde "náš" Mr. Money se svou ženou a dcerou.

Pagodovitá střecha pomalu vystupuje zpoza listí stromů...

Vstup do chrámu (vlevo) a vpravo hlavní svatyně

Vstup do chrámu focený z boku


Vnitřek vedlejšího chrámu

...bez krávy by to nešlo

Společná fotka s našimi průvodci

Odpočinek ve stínu


Poslední ohlédnutí za chrámem

Chrám tady ale není jediný turistický cíl. Asi kilometr chůze od něj je vybudovaná přehrada a právě k té teď jdeme po rozpálené asfaltce. Oslnivá zeleň vlevo od cesty – to je rýžové políčko! Shora od hráze vidíme, že není jediné, rýže tu roste od obzoru k obzoru. Tak asi proto ta přehrada... a ta voda je docela čistá... šlo by se tu nějak vykoupat?


Peťa zkoumá rýžové políčko

A hele! Ono jich je tu víc :-)


Dotaz na koupání naše průvodce očividně překvapil. Vždyť je tam hloubka! A žádný plavčík! Je to nebezpečné! Přicházíme na to, že Mr. Money v životě nezkoušel plavat a ani to nehodlá měnit. Celá jeho rodina se na nás dívá jak na exoty (což tady koneckonců jsme), když svou myšlenku rozvíjíme. Nijak víc nás už ale neodrazují a nakonec se dohodneme, že oni půjdou do blízké restaurace na oběd a my si mezitím zaplaveme.

Holky vyměkly a šly na oběd, takže plavání zbylo jen na mě a na Peťu. Plavky jsme neměli, tak jsme si vyhlídli místečko pod silnicí cloněné malým stromkem a šup do vody. Pravda, nijak zvlášť jsme se neochladili, neb teplota vody byla určitě někde kolem 30°C, ale ta radost! A do teď nemáme vyrážku!

Naše koupací jezero. Plavali jsme o kus víc vlevo.


Asi po 20 minutách plavání se vracíme ke břehu. Jenže na kraji silnice zastavuje motorka se třemi Indy a ti si nás začínají fotit. Třeba si udělají pár fotek, a pak pojedou...? To by nesměli být Indové. Už jsme úplně u břehu a uvažujeme, jestli jim máme dopřát pořádný zážitek, když s námi navážou nenucenou konverzaci. Prý odkud jsme a jakou řečí mluvíme – jako když potkáme kohokoliv jiného, jenže teď jsme nazí a potřebovali bychom vylézt z vody! Naše pokusy o loučení nechávají posádku motorky zpočátku chladnou, ale asi na páté „good bye, see you“ konečně nasedají a odjíždí. Vyskáčeme na břeh a oblékáme se. Že mezitím přijela rikša s dalšími pěti Indy už radši neřešíme. V nějakém obýváku budou moooc hezké fotky :-)


Výletní restaurace, kde jsme si pak také dali omeletu

Při jídle nás oknem pozorovaly opice... ZOO naruby.