New Delhi - město, kde je něco jinak (2. července 2011)

Delhi má spoustu moderních vymožeností - mimo jiné i odpadkové koše. Ale ani ty jaksi nebývají bez chybičky :-)

Po 4 měsících v Indii už vám některé věci přijdou normální: prach, troubení, krávy, kozy, psi, občas prasata, dopravní zácpy, žádné chodníky. Pak přijedete do Delhi a z neznámého důvodu vám tu něco nesedí. Jenže co to je? Dochází vám to postupně: Jé, chodník... a za rohem pokračuje... ony jsou tu snad skoro všude?! A kam se poděla kraví lejna? Aha, ony tu vlastně nejsou krávy?! Procházíte se a pomalu vás opouští strach, že do vás každým okamžikem vrazí rikša nebo motorka a dokonce se přestáváte tolik dívat pod nohy, protože tu je výrazně méně děr a opravdu žádná ho**a.

Ale to není všechno. Večer plánujete výlety po městě na další dny a mírně zděšeně zjistíte, že Qutub Minar, kam rozhodně chcete vyrazit, je úplně na druhém konci města. Na chvilku se zhrozíte hodin, které dozajista strávíte v prachu dopravy, ale pak si s úlevou vzpomenete, že Delhi MÁ METRO!!! Moderní a klimatizované. Prostě Delhi v mnohém připomíná vyspělá západní města. Ale nenechte se mýlit, pořád tu bydlí Indové. Rikšové vás budou zkoušet natáhnout a odpadkové koše (nezvykle hustě rozmístěné po ulicích) používají jen turisté.

Taky se tu navzdory všudypřídomným chodníkům nedá moc chodit pěšky, protože je tu strašné vedro. To jsme si opět ověřili na vlastní kůži. S přetrvávajícím předsudkem, že: "No tak se trochu zpotíme, tak strašné to nebude", chtěli jsme první den začít procházkou po středu města. Po necelém kilometru jsme naprosto zničení vděčně unikli do klimatizovaného turistického centra. Tam nás vybavili užitečnou mapou New Delhi a my s údivem zjistili, že téměř všechny ulice jsou pojmenované! A nejen v mapě, cedule se jmény ulic a směrovkami jsme našli i všude ve středu města.

Na další pěší turistiku jsme rezignovali a radši jsme se nechali rikšou odvézt k India Gate. Tahle nudná moderní variace na vítězný oblouk kupodivu přitahuje turisty mnohem víc, než opodál stojící Gandhiho památník, který byl podle našeho vkusu mohem hezčí. Nekonečným žádostem o "ek foto, ma'm" (kterým se v turistických místech jen těžko vyhnete) jsme unikli do blízkého parčíku. Tichá oáza svěží zeleně vypadala ve vyprahlém Delhi jako nějaký přelud. Dokonce po nás ani nechtěli vstupné! Vděčně jsme usedli na lavičky ve stínu vzrostlých stromů a posnídali sušenky rušeni jen zvědavými pruhovanými veverkami.

Oáza uprostřed Delhi

India Gate (nuda, co?)

Další bod našeho programu byla nedaleká stará pevnost (Purana Quila). Pevnost jsme našli hned. Ale najít vchod, bylo výrazně těžší, než jsme čekali. Při obcházení oploceného parku obklopujícího Purana Quila jsme dokonce zvládli navštívit jiný historický monument (zase něčí brána), který byl volně přístupný a liduprázdný, takže jsme si mohli ruiny pěkně prolézt.

V Purana Quila se brány opakovaly v poněkud zachovalejším vydání ještě dvakrát. Nádavkem mešita, hrobka... A liják. Naštěstí netrval dlouho. Nakonec jsme za něj byli spíš vděční, protože příjemně ochladil vzduch a najednou se chodilo mnohem lépe. Ještě jsme si dopřáli dobrý oběd a chvilku na rekonvalescenci a přesunuli jsme se do další části města k nové (červené) pevnosti, která vypadá nápadně podobně té v Agře a ne náhodou - obě si nechal postavit Shah Jahan.

Vzhledem k tomu, že Shah Jahan invencí zrovna neoplýval, rozhodli jsme se, že nebudeme utrácet dalších 250 Rs za něco, co jsme už viděli v Agře. Naopak v Agře jsme vynechali noční "sound and light show" v pevnosti, která stojí spravedlivě pro Indy i pro cizince 60 Rs, tak tady už si ji ujít nenecháme.

Do 20:00 ale máme ještě času spoustu, takže se noříme do blízkých ulic a míříme k Sikhskému chrámu. Záhy se ocitáme uprostřed cinkání, pískání a blýskání nastrojených muzikantů. Co se to děje? Procesí se mírně chaoticky dává do pohybu a my jsme si konečně všimli velikého nazdobeného vozu taženého dvěma býky se zlatými rohy.

Na naše zvědavé dotazy ohledně významu vozu a býků nám bohužel nikdo (včetně přihlížejících Sikhů) nedokázal odpovědět - ať už z neznalosti Sikhských tradic nebo angličtiny. Alespoň jsme využili fotogenickou příležitost k zaplnění našich SD karet a pokračovali do chrámu. Podlaha gurudwary (tak se nazývají Sikhské chrámy) byla pokryta koberci, na kterých seděli věřící. Neprobíhala žádná bohoslužba v křesťanském smyslu - lidé přicházeli, poseděli a odcházeli - ale u oltáře seděla skupina důstojně vypadajících můžů a hrála a zpívala náboženské písně. Moc příjemně se tam sedělo a poslouchalo - Sikhská náboženská hudba je výrazně přátelštější k evropským uším, než ta v normálních hindských chrámech.

Nazdobený vůz tažený býky

Uvnitř sikhského chrámu

Při východu z chrámu se ochomítal prodejce USB pamětí. 8 GB za 300 Rs! Peťa už je lapen představou výhodné koupě, ač mu pořád opakuji, že je to extrémně podezřelé - za tu cenu to musel buď někde ukrást, nebo je to šunt. Ale klučina má USBéčka krásně zabalená a když zavětří Peťovo váhání, tak je vytrvale po indicku vnucuje. Nakonec mu Peťa dá 100 Rs a po cestě začíná nedočkavě rozbalovat do plastu zavařeného Kingstona. Pečlivě ho zkoumá, hledá cokoliv podezřelého. Černý kryt ve svárech není zrovna dokonale spojený - a šup, už ho Peťa rozloupl. S trpkým pobavením se díváme na prázdnou skořápku - USB konektor bez paměti.

Peťa, poháněn mojí nelibostí, nehodlá přiznat porážku a rázuje zpět ke chrámu vrátit "vadné zboží". Já se jdu mezitím podívat na sluneční brýle a utěšuji se myšlenkou, že to bylo jen sto rupií. Jaké bylo moje překvapení, když se Peťa vrátil vítězně! Podvodníček prý - nejspíš v oprávněné obavě, že by mu Peťa nejen kazil kšefty - na Peťovu reklamaci promptně odpověděl: "Fully refundable, my friend." a bez větších vytáček 100 Rs vrátil.

Návštěva mešity už se obešla bez podvodníků, jen jsme odmítli zaplatit 200 Rs za foťák. Den se chýlil ke konci a nám po všem tom chození zase vyhládlo. Z hledání večeře se stal trošku problém. Ne že by kolem mešity byl nedostatek restaurací, ale my jsme se chtěli držet vegerariánského jídla (máme vážné důvody, proč se držíme zeleniny, foto viz níže) a to se v muslimské čtvrti schánělo nezvykle těžce. Nakonec jsme se spokojili s prostým dahlem s rýží.

Tak to máte na Peťovo přání výjimečně i s fotkou - to černé na skopové hlavě jsou mouchy.

Na závěr jsme se vrátili do Červené pevnosti na noční "Sound and light show" (Zvuková a světelná šou). V kulisách pískovcových zdí se rozezněl příběh indické historie a my... usínáme. Obzvlášť pasáže z moderní historie mi z větší části unikly. Probudila mě až povinnost stát při závěrečné hymně. Představení bylo sice jen na hodinu, ale stačilo - den v horkém Delhi nás unavil nějak víc, než jsme čekali.

Trocha historie a Indicko-Pákistánská hranice

Kolem poledne jsme se probrali z druhého spánku po ranní návštěvě chrámu. Na hranici na ceremonii spouštění vlajky se odjíždí ve 3 hodiny. V mezičase chceme stihnout oběd a nějaký měnší "sajtsíing". Ještě než jsme pořádně vylezli od guest housu, odchytil nás taxíkář, že nás vezme na hranici a zpět za 100 Rs na osobu. S naučenou nedůvěřivostí se zdráháme - navíc chce zaplatit zálohu a tvrdí, že zpátky budeme ve 20:30 - nám odjíždí vlak ve 22:15, budeme to stíhat? "No problem, zavezu vás přímo na nádraží, věci si můžete nechat v taxíku." Ještě chvíli váháme, ale když nám ochotně ukáže celou sadu nejrůznějších průkazů totožnosti, které (kupodivu) nesou stejné jméno, jako jeho uniforma, necháme se přesvědčit. Platíme zálohu a slibujeme, že se ve 14:15 dostavíme k odjezdu. Tak a teď už ten sajtsíing.

Jen 5 - 10 minut pěšky od chrámu má být jakýsi memorial, tak to jdeme prozkoumat. Vítá nás svěží zahrada s věčným ohněm a něčím připomínajícím obelisk uprostřed. Procházíme dál dozadu až ke zdi, kde jsou označené stopy po kulkách. A pak nám to došlo: Tohle místo jsme viděli ve filmu Gandhi! Mírně nás zamrazilo při vzpomínce na scénu, kdy se britští vojáci disciplinovaně řadili do palebných pozic tváří v tvář poklidnému shromáždění vyděšených bezbranných civilistů. Z prostoru obestavěného obytnými domy nebylo úniku. Muži, ženy, děti, hindové, muslimové i sikhové s hrůzou čekali, co se bude dít. Důstojník Reginald Dyer chladnokrevně spustil palbu. Lidé prchali, ale neměli kam, v Jallianwala bagh byli uvězněni. Někteří z nich v marné snaze zachránit se před kulkami spadli do místní studny, kde se chtěli ukrýt. Ten důstojník měl původně v plánu proti nim použít i ozbrojené vozy, ty ale naštěstí neprojely úzkými uličkami.
...
S obědem se vracíme do současnosti. Musíme s sebou hodit, za hodinu máme sraz s taxíkářem. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli mu důvěřovat, tak se musíme ještě zabalit, abychom pak už mohli rovnou na vlak (jak nám slíbil).

Přesně ve 14:45 dorážíme k taxíku a pán na nás nadšeně mává. To je bezva, nasč důvěra roste. Do jeho džípu se nás naskládalo 10, naše batohy jedou na střeše. Asi po 10 minutách jízdy parkujeme. Co to? Semínko nedůvěry opět ožívá. "Jen 10 minut pauza, tam je krásný chrám, běžte, běžte." Ok, ostatní Indové taky jdou, tak to snad bude v pohodě. Jdeme a nelitujeme. Zpoza zdí se vynoří stříbrozlatá varianta Golden templu. Jezero je trochu menší, ale zato chrám není v obležení Indů. Vychutnáváme klidnou atmosféru a přestáváme litovat, že jsme neviděli vnitřek Golden templu. Silver temple nám to rozhodně vynahradil. Takovéhle bonusy si necháme líbit :-)

Po cestě stavíme ještě na jeden chrám, který je něco mezi umělou jeskyní, prolézačkou a zrcadlovým bludištěm (ne, vážně, některé hinduistické chrámy jsou vtipné, u nás by to na pouti rozhodně byla populární dětská atrakce). Ve 4 jsme u hranic, posledních 500 metrů musíme pěšky. Pochodujeme v davu mužů, žen, mladých, starých, Indů i cizinců. Nepříjemná policistka a dva policisté na koních dělí dav na muže a ženy. Indové se tlačí, policajti je nutí řadit se do fronty. Jedn po druhém absolvujeme první ze 3 security checků. Ženy se radostně znovu shledávají se svými muži a jdeme dál. Zbylé 2 kontroly nejsou tak drsné protože tam už jdou jen držitele pasů - pas zde totiž znamená vstupenku na VIP galerii. Ta se plní převážně cizinci. (Kromě toho, že na cesty po Indii si asi moc Indů pas nebere, tak samotné získání pasu prý není ve zkorumpované Indii úplně snadná/levná záležitost.)

Máme štěstí, dnes je zataženo, dokonce i trochu sprchne. Na galerii hodinu a půl jen čekáme, než ta ceremonie začne. Lid se mezitím baví během s indickou vlajkou k pákistánské hranici (z neznámého důvodu běhají téměř výlučně ženy) a posléze menší taneční pártu (opět "ladies-only"). Z nakukování "k sousedům" jsme zjistili pouze tolik, že se jich tam shromáždilo podstatně méně a že mají striktně rozdělenou mužskou a ženskou galerii - ale nutno podotknout, že obě galerie jsou naprosto rovnocenné co do kvality a výhledu.

V 18:30 se spouští synchronní srandovní pochodování zároveň na Indické i Pákistánské straně. Z toho, co jsme viděli, to vypadalo, že pákistánská verze se od té indické liší jen barvami uniforem. I chocholky měli stejné. Napřed vždycky jeden voják s neuvěřitelnou kapacitou plic zařval jakési poloartikulované jednoslabičné slovo - samohlásku protáhl kam až dech dovolil - a pak vyrazili teatrálním pochodem tu jeden, tu dva vojáci plnit svou povinnost v rituálu (obvykle stát v pozoru u indické/pákistánské brány). Vrcholem parády je zrcadlové spouštění vlajek, které se odehrává při otevřených branách. Během 10 minut je vlajka doma a brány se zase zabouchnou. Konec představení.

Indové měli srandovní chocholky červené, Pákistánci zelené

Tady jsou na hranicích ještě pořád ostnaté dráty

Taxikář nás vesele vítá i s našimi batohy (uf, důvěra zůstala nazklamaná) a o hodinu později (ve 20:15) nás vysazuje u nádraží. Hurá zpátky do hor, snad bude v Rišikeši meší vedro.