Palampet: Ramappa temple

U večeře s Rážem jsme využili příležitosti k získání informací od domorodce: Ramappa temple? To je krásné místo, tam určitě jeďte, ale vyražte tak v půl osmé, ať se tam dostanete před polednem. V půl osmé?! Stojí nám to za to? A stihneme se vůbec vrátit na vlak v 16:57, když má jedna cesta trvat 2 – 3 hodiny? Vstávat se nám nechtělo a byli jsme líní jezdit tak daleko, ale prostý fakt, že v samotném Warangalu jsme moc neměli kam ještě jít, rozhodl. Takže v 7:30 odchod!

Mírně jsme znejistěli, když nás místo na autobusové nádraží všichni posílali na Mulugu cross road. Přece na netu i v průvodci psali, že do Palampetu jezdí z Warangalského nádraží přímé autobusy? Západní informační zdroje jsou hezká věc, jenže v Indii zjistíte, že potřebnou informaci s jejich pomocí většinou nemáte šanci najít. Když ji náhodou najdete, tak často přijdete na to, že realita se mezitím posunula prozkoumávat nové horizonty. V obou případech nezbývá než opustit moderní hrdost a samostatnost a začít se poptávat kolemjdoucích. Dobrá zpráva je, že nás tato metoda zatím vždycky dovedla k cíli a kromě toho jsme se díky ní seznámili se spoustou milých lidí.

Spolehli jsme se tedy na pokyny místních a přesunuli se na Mulugu cross road. Ani odsud ovšem nejede přímý autobus: To musíte do Mulugu a pak rikšou do Palampetu... Jak dlouho trvá cesta? Asi 50 km. Ach jo. Tak jinak: Kolik času autobus Warangal-Mulugu? Jede za pět minut! Ok, ještě jeden pokus: Kolik času cesta...? Půl hodiny. (Hurá! ...tedy ne že by se tomu dalo věřit, jedná se o Indický čas a ten je nutno minimálně násobit dvěma.)

Autobus opravdu přijíždí ani ne 10 minut po našem příchodu na zastávku. Kupujeme jízdenky do Mulugu a užíváme si výhled do krajiny. Silnice je slušná, pěkně to sviští. Zastavujeme uprostřed ničeho a kdosi nastupuje. Revizor! Svědomitě kontroluje jízdenky a cosi (za neustálého házení autobusu) zapisuje do svého archu. Hotovo. Autobus opět uprostřed ničeho zastavuje a revizor vystoupí. To tady jako bude čekat na další autobus?! Ale kdeže. Hned za námi jel vládní džíp, který pana revizora nabral na palubu :-)

V Hyderabádu byste přechod pro chodce hledali marně... zřejmě jsou víc potřeba mezi poli :-)

Zhruba za hodinku vystupujeme v Mulugu. Bez otálení tipujeme, kdo mezi čekajícími ovládá nejlépe angličtinu a vyptáváme se na Palampet a Ramappa temple. Štěstí nám přeje. Na výlet do chrámu se kromě nás vydal i „Mr. Money“ se svou ženou a dcerou. (S přezdívkami si začal on. Prohlásil, že naše jména jsou pro něj moc exotická, tak nám bude říkat „Mr. Handsome“, „Miss Smartie“ a „Miss Beautie“. Měl bezva smysl pro humor.)

Do Palampetu to prý trvá tak půl hodiny. Když přijede autobus. Vzhledem k tomu, že autobus má už víc než půl hodiny zpoždění, Mr. Money začíná shánět „private vehicle“ – to jsou takové bílé minibusy, kam se pohodlně vejde 8 pasažérů. Nás se tam vešlo 20. Neptejte se jak, sama nevím.

O 20 minut nefalšované indické jízdy později jsme zaplatili 20 Rs řidiči a zamířili ke chrámu. Kráčíme po prašné přístupové cestě lemované stromy a svěže zeleným trávníkem. Starobylá budova s pagodovitou střechou je zpočátku zakrytá listovím, ale jak se přibližujeme, výhled se otevírá. Procházíme brankou a odkládáme boty. To už rozeznáváme motivy bohatých reliéfů, které tu pokrývají každičký kousek kamene. Krásu chrámu posuďte sami, fotili jsme ostošest:

Cesta vedoucí k chrámu. Za Peťou jde "náš" Mr. Money se svou ženou a dcerou.

Pagodovitá střecha pomalu vystupuje zpoza listí stromů...

Vstup do chrámu (vlevo) a vpravo hlavní svatyně

Vstup do chrámu focený z boku

Vnitřek vedlejšího chrámu

...bez krávy by to nešlo

Společná fotka s našimi průvodci

Odpočinek ve stínu

Poslední ohlédnutí za chrámem

Chrám tady ale není jediný turistický cíl. Asi kilometr chůze od něj je vybudovaná přehrada a právě k té teď jdeme po rozpálené asfaltce. Oslnivá zeleň vlevo od cesty – to je rýžové políčko! Shora od hráze vidíme, že není jediné, rýže tu roste od obzoru k obzoru. Tak asi proto ta přehrada... a ta voda je docela čistá... šlo by se tu nějak vykoupat?

Peťa zkoumá rýžové políčko

A hele! Ono jich je tu víc :-)

Dotaz na koupání naše průvodce očividně překvapil. Vždyť je tam hloubka! A žádný plavčík! Je to nebezpečné! Přicházíme na to, že Mr. Money v životě nezkoušel plavat a ani to nehodlá měnit. Celá jeho rodina se na nás dívá jak na exoty (což tady koneckonců jsme), když svou myšlenku rozvíjíme. Nijak víc nás už ale neodrazují a nakonec se dohodneme, že oni půjdou do blízké restaurace na oběd a my si mezitím zaplaveme.

Holky vyměkly a šly na oběd, takže plavání zbylo jen na mě a na Peťu. Plavky jsme neměli, tak jsme si vyhlídli místečko pod silnicí cloněné malým stromkem a šup do vody. Pravda, nijak zvlášť jsme se neochladili, neb teplota vody byla určitě někde kolem 30°C, ale ta radost! A do teď nemáme vyrážku!

Naše koupací jezero. Plavali jsme o kus víc vlevo.

Asi po 20 minutách plavání se vracíme ke břehu. Jenže na kraji silnice zastavuje motorka se třemi Indy a ti si nás začínají fotit. Třeba si udělají pár fotek, a pak pojedou...? To by nesměli být Indové. Už jsme úplně u břehu a uvažujeme, jestli jim máme dopřát pořádný zážitek, když s námi navážou nenucenou konverzaci. Prý odkud jsme a jakou řečí mluvíme – jako když potkáme kohokoliv jiného, jenže teď jsme nazí a potřebovali bychom vylézt z vody! Naše pokusy o loučení nechávají posádku motorky zpočátku chladnou, ale asi na páté „good bye, see you“ konečně nasedají a odjíždí. Vyskáčeme na břeh a oblékáme se. Že mezitím přijela rikša s dalšími pěti Indy už radši neřešíme. V nějakém obýváku budou moooc hezké fotky :-)

Výletní restaurace, kde jsme si pak také dali omeletu

Při jídle nás oknem pozorovaly opice... ZOO naruby.