Jak poslat balík z Indie (15. září)

Jodhpur byl posledním zastavením na našem cestování po severu Indie. Teď jsme se vraceli do Lucknow vyzvednout si věci, než se přesuneme opět do Hyderabádu a dáme se do prozkoumávání jižní Indie. Problém byl, že naše věci kapánek nabobtnaly. Člověk si koupí sárí tu a zpívající tibetskou mísu onde a najednou by mu nestačila ani dvě dvacetikilová zavazadla, natož jedno. Naštěstí služby Indické pošty jsou podobně levné, jako vše ostatní v Indii, takže jsme už nějaký ten čas počítali s tím, že přebytečné suvenýry pošleme domů balíkem. Akce balík se měla konat právě v Lucknow.

Věci jsme měli uložené u rodičů jedné kamarádky (Somyi), která sice už tou dobou studovala v Delhi, ale byli jsme domluvení, že můžeme přijít a balíky si tam připravit. Přespání jsme měli domluvené ještě u jiné kamarádky jménem Vidi. Věděli jsme, že přijedeme brzy ráno a tak jsme počítali s tím, že balík stihneme poslat ten den a večer dojedeme za Vidi.

Somya na skútru. Všimětě si důmyslného hands-free - pod helmou má k levému uchu přitisknutý telefon :-)

Vlak z Jodhpuru do Lucknow dorazil v nekřesťanských 3:30 ráno. Ještě mi nebylo úplně dobře a z nevyspání se mi dělalo nevolno. Indové sice obecně vstávají brzy ráno, ale tak brzy zase ne. Rozhodli jsme se počkat na nádraží alespoň do 7. Bylo to nekonečné. Když nás konečně uvítali Somyini rodiče u sebe doma, byla to obrovská úleva. Dodnes jsem jim za jejich pohostinnost a ochotu vděčná. Nabídli nám snídani, sprchu a obstarali krabice na zabalení věcí.

V jejich prostorném domě byl příjemný chládek a my se na podlaze jejich obýváku dali do balení. Věci jsme pečlivě vyskládali a sestavili seznam všech položek, který jsme přiložili dovnitř a další kopii vylepili na krabici. A pak jsme balík zvážili. 34 kg. Ajaj. Vezmou nám to? Peťa raději vyrazil na poštu to ověřit. A vrátil se se špatnou zprávou: balík smí mít maximálně 20 kg. Takže všechno přebalit do dvou krabic.

Somyin tatínek, který nám sehnal materiál na balení. Vpravo od tohohle stolu jsme ládovali věci do balíků.

Mezitím jsme dostali i oběd a na poštu jsme s připravenými balíky dorazili v 15:00. Nemanipulovalo se s nimi úplně snadno – přecejen každý vážil přes 15 kg a byly to krabice bez jakéhokoliv úchytu. Ocenila jsem indickou metodu nošení věcí na hlavě. S úlevou skládáme náklad v budově pošty. Bzučí to tam jako v úle. Raději moc nepřemýšlíme nad frontami, zůstávám u balíků a Peťa se vydává vybrat peníze na poštovné. Bude to cca za 10 000 Rs. To už víme, že přepážka určená k odesílání balíků zavírá v 16:00. Čekám 10 minut, 20… místní ostraha už je podezřívavá, ale anglicky neumí.  Prý jestli se můj přítel ještě vrátí. Pantomimicky vysvětluji, že šel pro peníze. Začínám být nervózní, ale nemůžu nic dělat. Pán od ostrahy mi přinesl červenou plastovou židli. Vděčně se posadím, jsem opravdu unavená.

Pošta v Lucknow je opravdu velká (zdroj obrázku: http://newzstreet.com/index-story.php?slug=lucknow&news_id=10275)

V 15:30 je Peťa zpátky. Všech 7 bankomatů, které zkusil, mu kartu odmítlo. Je frustrovaný a vypadá, že co chvíli propadne zoufalství a hysterii. Uklidňuji ho, usazuji na židli a vyrážím pro peníze se svojí kartou. V 15:45 se vracím s 10 000 Rs. Peťu nacházím ve stavu bezmocného vzteku. Zatímco jsem byla pro peníze, nechal zkontrolovat balíky. Tak tak zabránil tomu, aby celý obsah balíku poštovní úředník nevysypal na zem. Stejně úředník pečlivě vyskládané věci z balíku vyházel s tím, že v balíku nesmí být nic tekutého nebo něco, co by přilákalo krysy. (Význam tohoto pravidla jsme docenili, až když jsme si balíky vyzvedávali v ČR. V tuhle chvíli nás ale jen nevýslovně štvalo, protože jsme měli mimo jiné zabaleno pár šamponů a masážních olejů.)

Obsah balíků jsme nakonec s vypětím všech sil dali do pořádku. To jsme se už pohybovali v prostoru za přepážkou určeném pro zaměstnance vydáni napospas drásající i odzbrojující směsi indického pedantského dodržování pravidel a ochoty pomáhat. Posadili nás, nabídli nám studenou vodu a nutili nás vyplňovat šílená lejstra k balíkům.

 Jenže čas nepočkal a čtvrtá hodina minula. Dnes už nám to nepošlou. Vždyť to ještě ani nemáme zašité do látky! (Ano, veškeré balíčky posílané Indickou poštou musí být zašité v plátěném obalu. Tak trochu jsme doufali, že když to dobře zabalíme, šití se vyhneme. Ani jsme neměli látku.)  Opět se o nás pokouší zoufalství. Teoreticky bychom se sem mohli ještě druhý den vrátit, ale bude to tak tak a teď už jsme byli tak blízko… Mohli bychom si tu ty balíky alespoň nechat do druhého dne? Úředník: „Ne, to by nešlo. Co kdyby se s nimi něco stalo? Možná, kdyby byly menší a daly se zavřít do nějaké skříňky, ale takhle?“ Já na to: „Kdyby byly malé, tak si je tu nemusíme nechávat. Vždyť vidíte, jak jsou velké a těžké, opravdu špatně se nám nosí. Nešlo by to nějak zařídit?“

Úředník zůstával neoblomný a Peťa už to pomalu vzdával. Ale já si vzpomněla na jeden příběh o Indii, ze kterého vyplývalo zhruba tolik, že když je člověk trpělivý a zkouší to dost dlouho – třeba i mlčky, obvykle dostane, co potřebuje. A tak jsem prosbu omílala pořád dokola. Úředník: „To my nemůžeme rozhodnout. Leda byste zkusili ředitele.“

S novou nadějí se Peťa vrhá do kanceláře ředitele místní pošty domluvit uložení balíků, když tu se ke mně přitočí pán od přepážky: „Pokud ty balíky budete mít připravené k odeslání do 17:00, tak vám je ještě dnes pošlu.“ Vyskakuji a nevychovaně vyrušuji Peťovo jednání s ředitelem: „Když to budeme mít do pěti připravené, tak nám to pošlou!“ Peťa se odpoklonkuje a jdeme zjišťovat, jak zašijeme balíky do pytle, který nemáme.

Pošťáci nám poradili, že u brány najdeme baju (baja = indické univerzální oslovení neznámého muže), který se zašíváním balíků zabývá. Už už za ním vyrážíme, ale úředníci nás odchytli, že se nemáme nikam honit, že baja přijde za námi. Netrpělivě ho vyhlížíme. A skutečně, po několika minutách je baja u nás a měří balíky. A pak jde pryč. Ale kdy začne s tím šitím? „Nemá látku, šel si ji sehnat.“ Aha. Nervózně pozorujeme ručičky hodin. Ještě pořád by to mohl do pěti stihnout… když se baja vrátil za pět pět, nervozita nás už přešla. Zůstala jen odevzdanost. Buď nám to pošlou, nebo ne. Co s tím asi tak můžem dělat?

V 18:00 odcházíme z pošty, balíky odevzdané do rukou indických pošťáků. Protáhli kvůli nám zavíračku o 2 hodiny. Už nám bylo skoro i jedno, jestli ty balíky vůbec dojdou. Byla to pro nás pořádná lekce – o trpělivosti, o tom jak je zbytečné se nervovat (opravdu NIC tím neurychlíte), ale hlavně o tom, že mít moc věcí je problém. A to jsme ještě netušili, jak napínavá bude cesta za Vidi.

Takhle nějak vypadá finální dílo - balík připravený k odeslání. Ach ano - švy je potřeba zapečetit voskem. Co kdyby někoho zajímalo, co je uvnitř? (zdroj: http://passengerconners.com/2010/11/19/how-to-mail-a-package-in-india/)

Modré město (12 - 13. září)

Teplota se mě držela i po ránu, ale už jsme měli koupené lístky na autobus a tak jsem se došourala na autobusové nádraží a svalila do stínu, než se naložíme do autobusu. Kolem se Indové zabývali vařením čaje, prodejem zeleniny, občerstvení, holením spoluobčanů a na chodníku nechyběl ani klučina, co opravoval boty.

Moje sandály (prakticky jediná obuv, ve které jsem celých těch 8 měsíců až na naprosté výjimky chodila) už začaly vykazovat nezanedbatelné známky rozkladu. Peťa, který už jednou služby podobného pouličního ševce využil, mě už hodnou chvíli přemlouval, ať si ty svoje taky nechám spravit. Dnes jsem neměla sílu vzdorovat. A tak se moje kvalitní evropské boty ocitly v rukou indického všeuměla vyzbrojeného zbytky umělé kůže a šídlem. Pravda, nebyla jsem tak docela nadšená, když jsem viděla, jak hbitě propichuje podrážku skrz na skrz, aby přichytil novou výstelku, ale co naplat, jednou jsem se rozhodla, tak se nedalo nic dělat. Alespoň jsem 15 Rs podpořila místního řemeslníka a chodit se v těch sandálech dalo i po jeho zásahu.

Autobus přijel, už když jsem měla boty v opravě, tak tak, že byly hotové před odjezdem. Do Jodhpuru jsme měli dorazit k večeru. Pan hoteliér nám tam u spřáteleného majitele penzionu v Jodhpuru domluvil bydlení i s odvozem od autobusu a tak jsme poprvé na našich cestách věděli předem, kde budeme spát.

V Baba Haveli se o nás starali opravdu úžasně. Odvezli nás, jak bylo domluveno a když viděli, že mi není dobře, sehnali mi na druhý den ráno i doktora. Ten mi předepsal indickou variantu paralenu (stejně jako v tom našem byla účinná látka paracetamol) a ta zabrala úplně ukázkově – během chvíle mi horečka spadla a tak jsme si mohli alespoň trochu projít město.

Clock Tower - jedna z turistických atrakcí Jodhpuru byla hned kousek od Baba Haveli

Za mnou je vidět Jaswant Thada mausoleum vybudované na památku maharaji Jaswanta Singha II.

Hlavním turistickým lákadlem Jodhpuru je Meherangarh, gigantická pevnost na kopci nad městem. Bylo už sice pokročilé odpoledne, ale stejně jsme se tam vypravili pěšky. Vedro trochu polevilo a procházka byla celkem příjemná. K samotné pevnosti jsme ale dorazili po zavíračce a tak nám nezbylo, než majestátní stavbu obdivovat pouze zvenčí. A že bylo co obdivovat! Mohutné zdi se tyčily až do nebe a táhly se do dálky. Pouštní kámen měnil barvy v zapadajícím slunci a my měli co dělat, abychom odtrhli oči. Nešlo by alespoň kousek nahlédnout dovnitř? Ale svědomitý strážný v uniformě nás se slušným „sir“ a „madam“ nekompromisně vyhnal.

K pevnosti jsme přicházeli ze zadní strany

Okna paláců byla zezdola tak maličká, že připomínala holubník

...a tady s Peťou pro hrubou představu o tom, jak jsou ty zdi vysoké

A tak jsme obrátili zraky od pevnosti k výhledu na město. Najednou bylo nad slunce jasnější, proč se Jodhpuru říká Modré město. Posuďte sami:

Jodhpur: Modré město

Zlaté město (11. září 2011)

Velbloudi mě nějak zmohli, což se projevilo lehkou teplotou hned po ránu. Máme ale v Jaisalmeru jen poslední den než se vydáme do Jodhpuru a tak mi to nedalo a stejně jsem s Peťou vyrazila na procházku okouzlujícím pouštním městečkem.

Indický král Rawal Jaisal, podle kterého je Jaisalmer pojmenovaný, postavil pevnost už ve 12. století. Podle legendy bylo místo požehnané samotným Krišnou, aby stavba byla skryta zrakům nepřátel. Z dálky město skutečně nerozpoznáte od skalnatého kopce. Zlatavé zdi budov dokonale splývají s okolní krajinou. Odtud také přezdívka Jaisalmeru – Zlaté město.

Zdi pevnosti tyčící se nad městem

Prakticky jedinou naší motivací, proč jsme sem dorazili, byli zmínění velbloudi. Stačil však jediný krok za hradby a Zlaté město mě očarovalo i bez velbloudů. Tak za prvé – nebyl tam provoz. Toho si naučíte záhy velmi cenit, protože najít indické město, kde se lze procházet bez nebezpečí, že vás porazí skútry, rikši nebo cyklisti vířící všudypřítomný prach (chodníky samozřejmě neexistují), se rovná menšímu zázraku. Uličky byly celkem čisté, ale hlavně: Krása kamenných budov s mistrovsky zpracovanými ozdobnými prvky brala dech. Jaisalmerská pevnost je poslední indická pevnost obývaná běžnými lidmi.

Výhled z pevnosti

Posezení na nádvoříčku pro urozené dámy

Palác pevnosti jsme si prohlédli hned po příjezdu a tam jsme se také dozvěděli, že křehkou krásu Jaisalmeru ohrožuje zavádění vody pro zdejší obyvatele a turisty také čím dál větší úhrny srážek (viz Endangered Site). Na tolik vody to tu není stavěné, podloží se stává nestabilní a stavby se začínají bortit. Existují nějaké záchranné aktivity, ale proti intenzivnějším dešťům mohou pouštní budovy jen těžko ochránit. Domy jsou od základů přizpůsobené suchu a zaměřené na odolávání vedru, nikoliv dešti.

Kromě paláce jsme si ještě chtěli prohlédnout několik jainských chrámů. V jejich chladivých zdech jsme se obdivovali roztodivným sochám, ale co to tam je u toho stropu? Zkoumavě jsme zaklonili hlavu. Vždyť to je celé hejno netopýrů! Jakmile jsme si jich všimli, viděli jsme je téměř všude. Přítmí a chládek chrámu pro ně vytvořilo ideální bydlení.

Mystické přítmí jainského chrámu

Tak schválně, kdo najde netopýra?

Zato já jsem se necítila docela ideálně. Český paralen na horečku nezabíral a tak jsem se po obědě uložila k spánku s teplotou přes 38°C. Ani odpočinek mi nijak zvlášť nepomohl a to jsme měli už druhý den odjet do Jodhpuru.

Velbloudí safari

Sraz na safari byl v 7:00. Už v 7:20 přifičel džíp, který nás měl vzít do pouště. Naskládali jsme se dovnitř a vyrazili. Jen tu druhou skupinku Čechů jsme nikde nenabrali. Jaisalmer nám zmizel z dohledu a když už jsme byli úplně uprostřed ničeho, džíp zastavil. Velbloudi nikde. Pokoušíme se dolovat informace z našeho řidiče. Ten krčí rameny a nakonec si půjčuje můj mobil, aby zavolal (doufejme) člověku, co má přivést velbloudy. Zpětně ho podezřívám, že ten telefonát jen předstíral, aby nás uklidnil, že se něco děje. Každý normální Ind by se podobnou situací nenechal znepokojit a klidně by čekal, až velbloudi dorazí, nebo až padne večer a bude čas se vrátit.

Velbloudi dorazili, další důkaz toho, jak zbytečně jsme se znepokojovali. Jen ti Češi nikde. Prý to nejde, jen tak spojit dvě výpravy – třeba si ta druhá skupina přeje soukromí… Ani nám tehdy tak docela nedošlo, že nám pan majitel nejspíš z evropského pohledu zalhal. Z Indického pohledu se ovšem určitě o lež nejednalo. Téměř jistě s ním někdy nějací Češi jeli a on vytušil, že nás tato informace potěší, tak ji maličko poupravil. V Indii toto nelze za lež považovat, je to běžná součást každodenní komunikace.

Přípravy na odjezd

Ale teď už konečně k těm velbloudům. Já už párkrát velblouda viděla – v Zoo a tak. Ale ještě nikdy jsem nestála přímo vedle něho a nechystala jsem se na něm jet. Takový velbloud, je strašně velké zvíře! Když si stoupnete vedle vysokého koně, budete mít pravděpodobně bradu někde ve výšce jeho kohoutku. Velbloudovi budete nejspíš sahat maximálně k plecím. Jak jsem se dozvěděla na wikipedii, velbloudi mohou být vysocí až 2,5 metru!

Majestátní koráb pouště

Naštěstí jsme měli tu čest s klidnými a poslušnými zvířaty. Když už neposlechli nás, našeho průvodce Dea vždycky. Ukázalo se, že nejnáročnější manévr je přinutit velblouda, aby si klekl. V tom jsme byli po celou dobu odkázáni na Deovu pomoc. Teprve na klečícího velblouda jsme mohli naložit zásoby i sebe. Tvrdé dřevěné dvoumístné sedlo jsme měli vepředu vystlané přikrývkami, pod kterými jsme v noci spali a vzadu naložené vodou a potravinami.

A pak jsme šli. Velbloudí chůze šíleně houpe. Fakt moc. Možná je to tím, že je velbloud mimochodník, ale po deseti minutách už jsme pořádně nevěděli, jak si sednout a Peťa skoro litoval, že jdeme na celé 3 dny. Zdálo se mi, že moje sedlo se nějak hýbe, ale znalecké oko Dea nenalezlo problém. Těsně před první vesnicí mi sedlo dalo za pravdu a sklouzlo velbloudovi přes zadek. Nic se mi nestalo, stihla jsem seskočit, ale náš průvodce se pro nás začal stávat komickou postavičkou. Deo dal sedlo zpátky, dotáhl a mohli jsme pokračovat. Přes vesnici se ale šlo pěšky, vesničané údajně nevidí rádi, když se na velbloudech jezdí. Další indická polopravda?

Kolem vesnic jsme chodili po svých

Setkání s vesničany

S bílými lidmi se Indové i Indky velmi rádi fotí... ale cizím lidem se obličeje ukazovat nemají, to platí i při focení

Postupně jsme okoukali sezení na bok, které bylo o něco pohodlnější, a dohoupali se k obědu. Deo nás vyslal nasbírat dřevo na oheň do okolní pouště. Jako nejlepší zdroj dřeva se ukázaly suché lodyhy jakési velké pouštní byliny. Snadno se lámaly, celkem hořely a bylo jich všude kolem spousta. Jak se posléze ukázalo i po dešti byly brzo suché, čehož jsme měli brzy využít.

Sezení na bok se ukázalo být o něco pohodlnější

Následně jsme nevěřícně pozorovali, jak amatérsky náš průvodce zapaluje oheň (zápalky neměl, ty jsme mu dodali, stejně jako toaletní papír, který nešikovně použil na podpal). Nakonec to nějak zvládl a musím přiznat, že uvařil dobře. Tady jsme se také prvně seznámili s přípravou bhungli. Je to oblíbený doplněk indických jídel. V sušeném syrovém stavu to vypadá jako těstoviny. Když to hodíte do rozpáleného oleje, nafoukne se to a vytvoří různobarevné křupky.

Při přípravě oběda jsme začali o Deových schopnostech trochu pochybovat... ale najedli jsme se, odpočinuli si, tak co

Po siestě jsme zařadili druhou rychlost. Tedy napřed Deo asi hodinu hledal velblouda, kterému se rozvázaly nohy. Bylo zábavné, když za námi přišel s tím, že ztratil velblouda. Nechal nás sedět u ohniště a pobíhal kolem, napřed pěšky, pak na druhém velbloudu až velblouda našel. To už jsme se pozorováním Dea nepokrytě bavili. Připojil se k nám druhý velbloudář, který taky ztratil velblouda, neměl při hledání takové štěstí a teď neměl na čem jet, tak si přisedl k Deovi. No nevím, jestli je ztrácí tak často...  Chvílemi jsme mírně klusali a to bylo příjemné jednak kvůli té změně a jednak proto, že pomalý klus je výrazně pohodlnější než chůze. Noc jsme trávili na dunách, které tvořilo maximálně 100 metrů čtverečních s písečnými kopečky uprostřed jinak vesměs zelené ploché krajiny, ale kvůli větru jsme se stejně přesunuli vedle na trávu pod strom.

Ptáček zpěváček v trní na poušti... no ano, takhle vypadala ta naše poušť kromě oněch 100 m2 písečných dun

Druhý den nás po luxusní snídani s vajíčky toasty a sušenkami čekala další vesnice, před kterou mi tentokrát popruh u sedla rovnou praskl. Zatímco jsme byli uvedeni na návštěvu k nějakým Deovým známým, Deo si půjčil jehlu a jal se sedlo sešívat. Rodina byla moc milá, i když jsme jim asi nevylepšili rodinný rozpočet, jak doufali a ukázala nám svoje bydlení, i jak vyrábějí z kozího mléka paneer. Deo dal zatím sedlo do pořádku a mohli jsme zase vyrazit.

Exkurze na dvorku Deových známých Pod tím divným košem se zatížen cihlou vyrábí paneer

Po obědě jsme si zvýšili úroveň jezdeckého umění - dostali jsme do rukou otěže. Velbloud nemá v tlamě udidlo, jako kůň, ani nemá kruh skrz nosní přepážku jako mívají voli. Má piercing v obou nosních dírkách a za "náušnice" přivázané provazy. Logicky jsem se tedy trochu bála, abych mu neurvala nos, ale časem se ukázalo, že velbloudí nos kolikrát vydrží víc, než jezdec :-) Ale celkově byli velbloudi poslušní, chvílemi jsme klusali, před námi utíkaly gazely a lištičky.

Celý den bylo zataženo a od oběda mrholilo. Když jsme se dojeli vykoupat k jezeru, na obzoru byl vidět déšť. Všiml si toho i průvodce, ale jeli jsme dál. Zde je na místě poznámka, že posledních několik týdnů jsme i my, neznalí cizinci, vypozorovali v počasí několik pravidelností. Na naši situaci se v tuhle chvíli vztahovala poučka: mrholením to neskončí. A taky že ne.  Po chvíli začalo regulérně pršet, což mě ani Peťu vůbec nepřekvapilo, zato Dea asi ano. Já vytáhla deštník a pokračovala vesele v jízdě, Peťa si vzal nepromokavou bundu a náš průvodce si přes hlavu přehodil utěrku. Čím dál víc připomínal zmoklou slepici.  A pak se spustila taková průtrž, že jsme museli zastavit, protože velbloudi z toho jančili.

 Jak tak stojíme pod stromem, ošlehaný průvodce se přitočí k Peťovi a povídá: "We have a big problem, my friend" (Máme velký problém, příteli.) Peťa se lekl, co se stalo, jestli si velbloud zlomil nohu, nebo co. A z Dea vypadlo: "Prší. Přikrývky jsou mokré, je to špatné, musíme dojet do vesnice." Ten náš dobrák opravdu nebyl ani v nejmenším připravený na déšť! A to už prší poslední cca 2 měsíce, neb je monzun!

Než kolem přestaly práskat blesky a trochu se utišil déšť, bylo 18:20. Vesnice je prý hodinu cesty plus mínus 10 minut. V Indii se stmívá kolem 19:00 a to hodně rychle. Nasedáme a klušeme, během půlhodiny padá tma. Míjíme asi dva přístřešky, kde spokojeně večeří jiné velbloudí skupiny. Asi byl jejich průvodce lepší zálesák, no. My  skoro necítíme nohy, ale kušeme tmou dál, už skoro neprší. Neběžet pode mnou velbloud, tak si připadám jak Old Shatterhand - no vážně, krajina kolem jak z Vinnettoua něco trávy, něco kamení, sem tam keř a občas strom. Za hodinu a půl jsme dojeli do vesnice, kde jen tak čirou náhodou měli prázdný dům asi s pěti postelemi. Nutno přiznat, že nocleh to byl pohodlný.

Naše nouzová noclehárna. Jen a jen pro nás.

Druhý den se Deo odmítal pohnout z vesnice pryč. Co když začne zase pršet? Better stay here! Nás už ale nebavilo házet si s místními kluky tenisákem (i když to bylo lepší než jejich žebrání o "skůlpen" neboli propisku) a tak jsme ho donutili k odchodu. Dojeli jsme se vykoupat k dalšímu jezeru a pak jsem se nějakou shodou náhod ocitla ve vedení karavany. Zároveň Deo usoudil, že mě baví jezdit rychle (což měl pravdu, ale jen do určité míry) a začal mi pomáhat s popoháněním velblouda. Ne že by to velbloud potřeboval. Pádil jak blázen a já toužebně vzpomínala na včerejší noční jízdu v mírném klusu, kdy jsem se ani neobtěžovala přidržovat sedla rukama. Teď jsem křečovitě svírala hrušku a přemýšlela nad tím, jestli není moc velký luxus nechávat si jednu ruku volnou na řízení - vždyť stejně ani nevím, jakým směrem máme jet! Kdykoliv velbloud zpomalil, Deo mi ho snaživě popohnal. Naštěstí si pak všiml, že Peťa zaostává a vrátil se pro něj. To mi poskytlo příležitost, začít zpomalovat.

Takový velbloud má překvapivě dlouhou brzdnou dráhu. Obzvlášť když vezmete v úvahu, že ho taháte za náušnice v nose. Nějak jsem ho donutila do kroku, ale on - po způsobu odbržděného vozu ve svahu - začal znovu zrychlovat sotva jsem povolila otěže. Mno, mě by to zas až tak nevadilo, dokud se držel rozumné rychlosti, ale Peťovi už z toho bylo opravdu špatně. Problém byl, že nestačilo vysvětlit velbloudovi, že chceme zpomalit, museli jsme ještě "zabrzdit" Dea. I to se nakonec vydařilo a bez nehody jsme dojeli až k obědové pauze u nefalšovaného vádí (neboli vyschlé řeky).

Ještě před obědem Deu potkal kamarády co popíjeli jakousi samohonku. Panáky neměli :-)

Zkusili jsme si, jaké to je bez sedla... no, udržet se je docela fuška

Během siesty jsme zapředli s Deem hovor na téma života, rodiny a tak vůbec. Deu má dva bratry, dvě sestry a matku. O otci se nezmínil. Z rodiny pracuje jen on, měsíčně vydělá 3000 Rs. „A pěstujete si třeba vlastní zeleninu, když jinak nikdo z rodiny nepracuje?“ Deu: „Ne.“ „A co tedy celý den všichni dělají?“ Deu: „No, ráno matka uklidí a zadělá těsto na chapati“ (pozn.: těsto na chapati je prostě smíchaná mouka s vodou) „pak udělá k obědu chapati a ostatní jí pomáhají.“ Aha. Pro běžného Evropana asi dost nepochopitelné, že by se tváří v tvář chudobě ani nepokusil vypěstovat si u domu mrkvičku, když stejně jinak nemá co na práci. Náš Deu ale vypadal naprosto spokojeně. Spokojeněji, než lecjaký vystresovaný Evropan.

A to bylo všechno, protože po obědě pro nás měl dojet džíp. To nás trochu zklamalo - počítali jsme ještě s odpolední jízdou. Bylo 12:15 a nám slibovali, že se budeme vracet až v 6 večer. Nakonec jsme ale za tohle menší zkrácení ukecali dvě noci v Jaisalmeru zdarma, což bylo v duchu filozofile pana hoteliéra-majitele velbloudů: „You are happy – I am happy.“