Neuvěřitelné. My snad vážně pojedeme do Indie... No asi ano, když už jsme jim poslali závazný souhlas. Tak to bychom si asi měli koupit letenky? A jak dlouho tam vlastně budeme? Jestli budeme pracovat 4 měsíce a odletíme v březnu, tak to by nám volno začínalo zrovna s monzuny v červenci... Ok, tak co takhle si to natáhnout aspoň do září, ať tam jen nemokneme? A než jsem se stihla rozmyslet, tak už Peťa prohlásil, že zpátky poletíme 31. října, ať to teda za to stojí. 8 měsíců. A že jsme šetřílkové a dobrodružné povahy, tak poletíme do Bombaje, tam je to levnější a do Hyderabádu dojedem vlakem, však je mají od Angličanů dobré, ne?
Tak a teď už jen ta víza a vlak, to bude coby dup. Nebo ne?!
Ze stránek ambasády se postupně dozvídáme ne zcela povzbudivé informace. Jedete na AIESEC stáž? No tak to si musíte opatřit to nejdražší business vízum (3800 Kč). Že se uděluje na rok? Ale co vás nemá (říká úředník), to vám vydáme jen na ten počet měsíců, na které vás pozvou s platností od data, kdy vám to vydáme. Že si o to chcete zažádat radši s předstihem a vydáme vám to už v únoru, zatímco vy byste potřebovali tu X měsíční platnost až od března? No to se nedá nic dělat, tak si zažádejte až tak týden před odletem, přece. Jo a po šesti měsících musíte z Indie pryč tak jako tak, leda byste se registrovali... AHA. No hlavně že už máme ty letenky.
Nebudu vás napínat, po měsíci nervů a dopisování si s AIESEC v Indii (a v mém případě ještě po vydání nového pasu), jsme bez problémů dostali business víza s ROČNÍ platností (tedy ne pouze na těch X měsíců, na které nás pozvali). Opět se potvrzuje pravidlo "take it easy" ono to nějak (zpravidla dobře) dopadne.
Dalším problémem, který postupně lehce přerostl očekávané meze, byla ona cesta vlakem z Bombaje do Hyderabádu... není to tak daleko, 14 a půl hodiny... no dobře, však se v tom vlaku dá v pohodě spát. Ale když jsme si začátkem února řekli, že už by to vážně chtělo zarezervovat jízdenky, zjistili jsme, že s českou debitkou nemáme šanci. Leda tak kdybychom měli účet v nějaké americké bance... Co s tím?
Řekla bych, že jestli už to nebylo dřív, tak v tomto okamžiku se už zcela hmatatelně začala projevovat Boží pomoc (však jsem se kvůli té stáži něco namodlila... a stále nepřestávám :-). Od doby, co jsem se vrátila v roce 2007 z Anglie, jsme občas zašli v Praze do International baptist Church. Když jsme zjistili, kam jedeme, tak jsme se poptali, jestli tam někdo není náhodou z Indie - a byl. Byl to přímo druhý pastor a dokonce z Hyderabádu pochází. Párkrát jsme se sešli a dal nám několik užitečných informací. Teď, když jsme si nemohli zaplatit lístek na vlak jsme se na něj znovu obrátili, jestli třeba nemá indický účet, přes který by to šlo zaplatit, nebo tak něco.
Účet prý už nemá, zato má moc hodného synovce, který nám lístky koupil a výměnou žádal, abychom příslušnou částku (1000 Kč) věnovali kostelu. A ještě nás prý možná pozve na svou svatbu v květnu.
V tuhle chvíli už máme i rezervované přespání v Bombaji, domluvené vyzvednutí v Hyderabádu a skoro zabaleno (tak trochu doufám, že modlitby zafungují i na tak přízemní věc, jako je přesváha - 12 kg příručního zavazadla, když je povoleno 8, mě trochu znervózňuje a počítač fakt vyhazovat nechci). Takže další zážitky už budou opravdu až z Indie :-)
Tak a teď už jen ta víza a vlak, to bude coby dup. Nebo ne?!
Ze stránek ambasády se postupně dozvídáme ne zcela povzbudivé informace. Jedete na AIESEC stáž? No tak to si musíte opatřit to nejdražší business vízum (3800 Kč). Že se uděluje na rok? Ale co vás nemá (říká úředník), to vám vydáme jen na ten počet měsíců, na které vás pozvou s platností od data, kdy vám to vydáme. Že si o to chcete zažádat radši s předstihem a vydáme vám to už v únoru, zatímco vy byste potřebovali tu X měsíční platnost až od března? No to se nedá nic dělat, tak si zažádejte až tak týden před odletem, přece. Jo a po šesti měsících musíte z Indie pryč tak jako tak, leda byste se registrovali... AHA. No hlavně že už máme ty letenky.
Nebudu vás napínat, po měsíci nervů a dopisování si s AIESEC v Indii (a v mém případě ještě po vydání nového pasu), jsme bez problémů dostali business víza s ROČNÍ platností (tedy ne pouze na těch X měsíců, na které nás pozvali). Opět se potvrzuje pravidlo "take it easy" ono to nějak (zpravidla dobře) dopadne.
Dalším problémem, který postupně lehce přerostl očekávané meze, byla ona cesta vlakem z Bombaje do Hyderabádu... není to tak daleko, 14 a půl hodiny... no dobře, však se v tom vlaku dá v pohodě spát. Ale když jsme si začátkem února řekli, že už by to vážně chtělo zarezervovat jízdenky, zjistili jsme, že s českou debitkou nemáme šanci. Leda tak kdybychom měli účet v nějaké americké bance... Co s tím?
Řekla bych, že jestli už to nebylo dřív, tak v tomto okamžiku se už zcela hmatatelně začala projevovat Boží pomoc (však jsem se kvůli té stáži něco namodlila... a stále nepřestávám :-). Od doby, co jsem se vrátila v roce 2007 z Anglie, jsme občas zašli v Praze do International baptist Church. Když jsme zjistili, kam jedeme, tak jsme se poptali, jestli tam někdo není náhodou z Indie - a byl. Byl to přímo druhý pastor a dokonce z Hyderabádu pochází. Párkrát jsme se sešli a dal nám několik užitečných informací. Teď, když jsme si nemohli zaplatit lístek na vlak jsme se na něj znovu obrátili, jestli třeba nemá indický účet, přes který by to šlo zaplatit, nebo tak něco.
Účet prý už nemá, zato má moc hodného synovce, který nám lístky koupil a výměnou žádal, abychom příslušnou částku (1000 Kč) věnovali kostelu. A ještě nás prý možná pozve na svou svatbu v květnu.
V tuhle chvíli už máme i rezervované přespání v Bombaji, domluvené vyzvednutí v Hyderabádu a skoro zabaleno (tak trochu doufám, že modlitby zafungují i na tak přízemní věc, jako je přesváha - 12 kg příručního zavazadla, když je povoleno 8, mě trochu znervózňuje a počítač fakt vyhazovat nechci). Takže další zážitky už budou opravdu až z Indie :-)
