Jak nakoupit pro princeznu

Dříve či později na to muselo dojít. Ty krásné barvy, co Indky nosí! Lehoučké šálky a lesklé kamínky! Elegantní a exotická sárí... JÁ CHCI TAKY! Proč ne, když mě všichni ubezpečovali, jak je to tady levné? Hurá nakupovat.

Srážku s realitou jsem nečekala. Kde by měl být háček, když si chci jen koupit to, co tu nosí každá? (Ne každá druhá ale opravdu KAŽDÁ.) Jenže v Indii je všechno jinak a prostý úkol „koupit si něco pěkného na sebe“ tu získává nový rozměr. Západní oblečení bych mohla mít hned, za rohem máme velmi západní nákupní centrum. Ale já chci indické!

...opravdu každá (zdroj: www.tropicalisland.de)

Dobře, tak to zkusíme v centru města. Tam nějaká pandžábí a sárí snad budou? Byly a nebyly. Pokud totiž nechcete koupit neforemnou tuniku, tak hotové pandžábí neseženete a sárí už vůbec ne. Tady se nekupují uniformní oblečky konfekčních velikostí jako u nás. Indie přeje všem velikostem a šaty se šijí na míru.

Když chcete nový kus oblečení, jdete si nejprve pro látku. Můžete vybírat v pouličních stáncích nebo třpytivých obchodních domech, ať tak či tak, prodavači vás pohodlně usadí ve svém království a začnou před vámi rozprostírat nekonečné štůčky duhových tkanin. Bavlnu, hedvábí, umělá vlákna, drahé, levné, potištěné, s korálky nebo úplně prosté. Je to jako vodopád, prodavači jsou k nezastavení, jen aby našli, po čem vaše srdce touží (a peněženka dovolí).

Ženy vybírají a muži (se) předvádí :-) (zdroj: picasaweb.google.com)

Pokud vás to uvádí do rozpaků, ve větších obchodních domech lze nakoupit i samoobslužně – na stojanech úhledně srovnané visí předpřipravené zkompletované materiály na pandžábí i sárí. I tady se k vám ale časem pravděpodobně přitočí úslužný prodavač ochotný plnit vaše přání. Tak se neostýchejte a nechte se rozmazlovat!

Nechce se vám nakupovat metrový textil? Že v cizím městě netušíte, kde si to nechat ušít? Bojíte se, kolik to bude stát? Jste v Indii! Tady je krejčí na každém rohu a cena práce mizivá. Jen se nesmíte nechat zlákat krejčovstvím v obchodním domě, tam si připlatíte. Já měla kompletní pandžábí ušité od našeho krejčího za 3 dny a 150 Rs. Zato blůzka k sárí byla sice do druhého dne, ale v obchodním domě mě vyšla na 500 Rs.

Tohle je spíš pro ilustraci, nejedná se o to ušité pandžábí a taky ten šátek se nosí jinak, ale mám na sobě všechny součásti pandžábí (kurtu, kalhoty a šátek)

Rozmanitost barev, vzorů i materiálů je ohromující. Všude spousta světel a naleštěných ploch, pestré látky jakoby v tom prostředí ožívaly. Kam se poděly barvy v Evropě? Že by nás o ně připravila konfekce...? Snad to bylo tak, že lidé, kteří už neměli čas si zajít ke krejčímu, se nechali dobrovolně vtěsnat do škatulek S/M/L a zahalit do dvou barev, které zrovna nadiktovala módní sezóna...?

IST

Indický standardní čas je oproti středoevropskému zimnímu času posunutý o +4:30 h. Toliko teorie. V praxi zjistíte, že Indové se řídí podle Indian Stretchable Time. Všichni jsme to věděli, ještě než jsme sem jeli, ale skutečnost se ukázala být komplexnější, než by se na první pohled zdálo.

...

Z Carliny svatby jsme přijeli domů ve dvě ráno. Trošku jsme doufali, že se náš šéf zmíní, že druhý den nebudeme muset do práce (už to tak jednou dopadlo), ale tentokrát se s námi loučil se slovy „tak zítra ráno v kanceláři“, takže jsme své naděje opustili a nastavili si budík.

Ráno se ospalí potácíme kuchyní, když tu zvoní telefon. Na drátě je Murali (kolega z práce, který bydlí poblíž) a povídá, že řidič nepřijede, protože taky musí někdy spát (mimochodem řidiči jsou dva, to ale radši ponechme stranou) a jestli chceme do práce, tak budeme muset rikšou. Jak, jestli chceme? Nikdo nám neřekl, že nemusíme, tak asi jedeme...? „Ok, počkejte na mě, budu tam za hodinu, rikšu zařídím. Bude to stát 150 Rs.“ Cože?! No bezva. Takže si ještě smíme připlatit za to, že pojedeme do práce. No co se dá dělat, volno nám nikdo nedal.

Mezitím taháme z postele Valerii a do toho volá Swapna (naše HR), jestli jdeme do práce. „Jo, jdeme, však nám nikdo neřekl, že nemusíme...“ Za slabou hodinu a půl (celou tu dobu jsme mohli spát!!!) přijíždí Murali a jestli teda opravdu chceme jet. Jak, chceme-nechceme, musíme, ne? Pomalu nás už ale tenhle evropský předsudek začíná opouštět a připouštíme si to, co jsme nějak tušili od začátku. „Takže, Murali, jestli nechceme do práce, tak můžeme zůstat doma?“ Jo, jo, žádný problém, klidně si odpočiňte. „A opravdu to nebude vadit?“ Ne, ne. „Tak my bychom radši zůstali doma, moc se omlouváme, že jsi sem kvůli nám jel.“ To vůbec nevadí. „Tak se měj hezky, uvidíme se zítra.“ Mějte se, ahoj. Nejvtipnější na tom bylo, že to nebyla jen slušnost, ono to OPRAVDU VŮBEC NEVADILO.

Ještě než Murali odfrčel na své motorce, tak nám slíbil, že k nám dnes pošle chlapíka přes internet, aby nám konečně fungovala wifina pro všechny. Chlapík že přijde v 11:30, tak ať na něj tu půlhodinu počkáme. Půlhodina je ok, Peťa si maluje, jak to stihne i se ZOO. Já jsem poněkud skeptičtější, jednak nevěřím té půlhodině a jednak cestu do ZOO odhaduji na 2 hodiny (a zavírají v 17:00), takže navrhuji, že tu s Valerií na internet počkáme a Peťa ať vyrazí co nejdřív.

Jenže je prostě vedro. Nikomu se nic nechce. Dopadá to tak, že dojdu nakoupit a Peťa s vidinou oběda a válení pouští ZOO k vodě. Ve 12:30 si vzpomeneme na chlapíka od internetu, načež se dozvídáme, že toho má moc a že přijde ve 14:00. To nám v tuhle chvíli naštěstí nevadí, protože spokojeně lenošíme u filmu. Že nepřišel ani do 18:00 nás nemohlo překvapit. Tou dobou jsme se rozhodli přerušit válení a vyrazit do blízkého cirkusu se provětrat.

Představení začínalo s „evropským“ cca 10 minutovým zpožděním v 19:10. Za 200 Rs na osobu jsme si hověli v páté řadě a celé dvě hodiny okouzleně sledovali akrobaty, žongléry, psíky, klauny a slony. Ve 21:30 chytáme „taxi-bus“ (něco mezi rikšou a autobusem pro cca 10 lidí) a spokojení s příjemně stráveným dnem přijíždíme kolem desáté domů.

Slečny zapletené do kola 3 metry nad zemí

Točení kovovou koulí

Balancování na ostří bodáků

Slon :-)

Rikšo-bus

Tam nás vítá nově nastavená síť wi-fi, neb chlapíci od internetu přišli v 19:00 a o vše se postarali. Mělo to jediný háček – nikde nám nenechali heslo. To nás ovšem nemůže rozhodit, zítra se na to zeptáme v práci a nejpozději za týden to bude :-)

...

K dokreslení obrazu je nutné dodat, že když si objednáváme doplnění pitné vody, tak se nám ještě nestalo, že bychom čekali víc než 10 minut. Krejčí měl objednávku vždycky hotovou v dřívějším termínu, než jsme se domluvili a Sathwika na nás před registračním úřadem čekala přesně v jednu. A pak se v tom vyznejte.

Carla si bere Talese

Naše kolegyně Carla se rozhodla, že si vezme svého přítele Talese. V Indii, po indicku. Její nápad lehce šokoval všechny, kdo se o tom dozvěděli: „Přijedou za vámi rodiče? A kamarádi?“ ...ne... „A bude to doopravdy? Jako jestli to bude u vás doma platit?“ ...ne, museli bychom to legalizovat v Mexiku nebo v Brazílii... „Takže to bude jen tak jako...?"

Navzdory převládajícím smíšeným pocitům okolí Carla prohlásila, že do toho opravdu chce jít. Nestačili jsme koukat, jaké se rozjely přípravy. Z nás cizinců-stážistů včetně Carly samotné v podstatě nikdo nic nevěděl. Naše dvě indické kolegyně – Swapna a Hanna – si vzaly všechno na starost – sestavovaly seznamy pozvaných, obvolávaly fotografy, sháněly pohoštění a oddávající. V sobotu officem proletěla zpráva, že svatba bude v úterý! Jindy by tomu prý „hvězdy“ nepřály, nechal se slyšet místní svatý muž.

V neděli vyrážela Carla na nákupy, aby se do úterka stihla sešít blůzka do jejího sárí. Na pondělí jsme měli domluvené mahendi (tradiční „tetování“ hennou na ruce). Zbytek šel mimo nás. V pondělí ráno jsme se dozvěděli, že hvězdy jsou pěkná věc, ale Rama Raju (hlavní manager) jede v úterý do Delhi, takže se svatba odkládá na čtvrtek. Trošku nám vrtalo hlavou, jak to tedy je s osudovostí posvátných znamení, ale naše svatba to přece není, že.

Naše dvě organizátorky: Swapna (vlevo, jinak také naše HR) a Hana (vpravo)

Mahendi jsme si nechali namalovat ve středu večer a ve čtvrtek dorazili natěšení do práce. Ve čtyři hodiny bude odjezd do domu rodičů Rama Raji, kde se oblečeme a připravíme. Jaké bylo naše překvapení, když už v půl čtvrté (!!!) u našeho stolu netrpělivě přešlapovala Hanna i se Swapnou a popoháněly nás k odchodu. (K pochopení míry našeho překvapení příště napíšu něco o indickém pojetí času.)

Kamarád Shiva maluje Carle mahendi

Moje mahendi

V pět hodin jsme spokojeně popíjeli melounové pyré na terase domku na předměstí Hyderabádu. Chrám je odtud kousek a obřad začne ve 21:21, tak si klidně odpočiňte. Vychutnáváme lehký větřík, výhled na rozlehlý trávník obklopený palmami a přemítáme, jak asi v Indii trávili čas Britové jako vládnoucí kolonisté. Kolik se toho změnilo? Místo Britů vysedávají na terasách bohatí Indové s tituly z amerických a britských prestižních univerzit, kteří nikdy v životě nejeli po městě autobusem. Proč by to také dělali, když mají k dispozici auto s řidičem... ale sedí se tu pěkně, že? Je tu tak klidno a příjemno... Dal by se tak prožít celý život...

Terasa s houpačkou

Služebné mezitím, co odpočíváme, čistí pulty, kde bude večer pohoštění

Z romantických úvah se probíráme ve sprše a při následném parádění. Dorazili všichni hosté, takže nic nebrání tomu, aby se začalo. Nejprve poklona v domácí svatyňce za asistence oddávajícího. (V každém bytě je alespoň malý oltář, kde se hinduisté modlí a uctívají své bohy.) Nevíme co dělat, tak napodobujeme ostatní. Po vzoru hostitelů spínáme ruce. Oba snoubenci dostali do rukou kokosový ořech. Hotovo, teď do chrámu.

Indická romantika

Příprava nevěsty a ženicha

Žlutá symbolizuje nové začátky

Poklona bohům v domácí svatyňce

Bosky ťapeme po teplém chodníku až k mramorové podlaze chrámu. Snoubenci usedají proti sobě, pohled na toho druhého jim cloní hedvábný šátek. Šátek padá a oni si vzájemně vkládají ruku na temeno. Zasypávají jeden druhého rýží. Nevěsta dostává prstýnek na nohu a svatební náhrdelník. To už sedí vedle sebe jako muž a žena. Oddávající zapálil oheň, do listů nabírá nějakou tekutinu (později jsme zjistili, že to bylo ghí) a spolu s ženichem ji kapou do plamenů. Pak snoubenci vstávají, ženichova „šála“ a nevěstino sárí jsou svázány a oni držíce se za ruce čtyřikrát obcházejí oheň. Pak vyjdou ven, kde ženich ukáže k obloze a oba se zahledí vzhůru. Nakonec se vrací do chrámu, kde dostanou požehnání.

Vzájemné zasypávání rýží

Lití ghí do ohně

I v Indii se vyměňují prstýnky... jenže se dávají na nohu

Vždy budu následovat ve Tvých šlépějích... prý se to má po 4 kolečkách otočit a pak má naopak po 3 kolečka následovat muž ženu (hezké, že?). To se tady ale bohužel nekonalo.



Tohle nám nikdo nevysvětlil... asi hledí vstříc světlým zítřkům :-)

Požehnání přiložením "zvonu" na hlavu

...

Hodinový (velmi zkrácený) obřad byl napěchovaný rituály a symboly. Snoubenci často nevěděli, co mají dělat, kolega z práce jim šeptal anglické pokyny. Předem jim toho nikdo moc nevysvětlil. Po obřadu Carla zářila jako sluníčko a s nadšením chválila svatbu. „Jako turista bych nic takového nezažila!“ Význam rituálů nám však skoro nikdo neuměl vysvětlit a mě napadají myšlenky o prázdné skořápce...

Ceny a smlouvání

V okamžiku, kdy potřebujete něco v Indii koupit, můžete si obvykle vybrat ze dvou základních alternativ:

1) Zbaběle se uchýlit do obchodu západního typu s pevně stanovenými cenami 2) Vstoupit do neznámých, zato však velmi pestrých vod Indických pouličních stánků a obchůdků

K možnosti 1) bych poznamenala, že i zde najdete obchodní centra, která jakoby těm pražským z oka vypadla (až na to, že v nich potkáte výrazně méně lidí – pro normální Indy jsou příliš drahá). Kromě toho tu jsou i indické varianty menších samoobsluh, drogerií, apod., které už vám poskytnou relativně „indický“ zážitek (nakupují zde běžně i místní) a zároveň představují z hlediska cen pro cizince „bezpečnou“ variantu bez smlouvání. Na závěr je třeba přiznat, že běžné rychloobrátkové zboží na sobě má vždy vyznačenou „MRP“ (maximum retail price = maximální maloobchodní cenu), takže na baleném jídle a šamponech vás nikdo zas tak moc nenatáhne.

V případě 2) se nákup stává výrazně adrenalinovější zábavou. Základní předpoklad je, že se bude o cenu smlouvat. Ani to ale neplatí vždy. Příležitosti, kdy cena není pevná, je nutné vycítit. Stane se, že se smlouvá o cenu, která je jasně vyznačená, a jindy narazíte, když prodejci banánů nechcete zaplatit první částku, o kterou si řekne.

O zaručeně "pravé" kašmírské pashminy jsme smlouvali jak o život. Dostali jsme se cca na polovinu původní ceny. Jak je to ale s tou pravostí, to do teď nevíme.

Dalším zapeklitým problémem je odhad „reálné“ ceny: "Kam až to můžu srazit?" Zde je potřeba opustit evropský „absolutní“ pohled na věc a konečně si připustit to, co nás ekonomy učili už v prváku. Totiž že cena nemusí vůbec souviset s náklady na výrobu a podobnými nesmysly. Kdepak. Cena vzniká střetem nabídky a poptávky a pohybuje se v intervalu určeném minimální prodejní cenou (tady vstupují do hry ony výrobní náklady) a maximální cenou, kterou je ochoten zaplatit kupující.

Důležitý poznatek je, že maximální cena kupujícího, je rovna meznímu užitku, který od koupě daného zboží kupující očekává. Ono to platí i v Evropě, ale tady je to mnohem viditelnější. Pokud nejste velmi dobrý herec, tak z vás prodejce hodně rychle pozná, jak moc o jeho zboží stojíte. „Racionální“ argumenty a vůbec cokoliv, co při smlouvání o cenu říkáte, je naprosto irelevantní. To, co se počítá, je neverbální komunikace: gesta, držení těla, tón hlasu. Celé divadýlko má za účel dát vám i prodejci příležitost odhadnout, jaké jsou vaše limity. A pak se nestačíte divit, jak se může lišit cena za jednu a tu samou věc!

Příjemné je, že o vyslovené částce se už nediskutuje. Platí to pro obě strany. Stejně jako prodejce nezvýší navrženou cenu, tak ani kupující by neměl požadovat slevu z částky, kterou jednou zmínil. Nikdy se nám nestalo, že by nám prodejce nebyl ochotný vrátit přesný obnos. Jakmile se cena dohodne, je závazná a nic na tom nemění ani platba větší bankovkou.

Ano, ta krabička je taxametr. Ale nepočítejte s tím, že vám ho rikšák mimo centrum zapne. Právě o jízdné v rikše smlouváme nejčastěji (v podstatě ob den).

Jídlo

Ze začátku jsme se před jídlem ptali: „Je to pálivé?“ Po pár dnech už jsme se začali ptát: „Je to hodně pálivé?“ A teď už jsme pochopili, že otázka na pálivost naprosto postrádá smysl. Pálivé je VŠECHNO, co jste si sami neuvařili. Nemilosrdně. Jedinou výjimkou jsou sladkosti, jogurt a čistá rýže.

Každý se s tím vyrovnává po svém. Já už začínám podléhat indické deformaci a moje informace o míře pálivosti přestal Peťa i Valerie brát jako směrodatné. Můj jediný problém je, že bez kapesníku se nenajím, neb do pěti minut mi z pálivého jídla začne téct z nosu. Peťa je na tom hůř. Pořád ještě se pálivým věcem usilovně vyhýbá, takže mimo domov je živ převážně z rýže.

Rýže je ovšem tak jako tak součástí snad každého pokrmu, na který narazíte. Běžnou „svačinkou“ nebo menším obědem jsou smažené rýžové kroužky vzhledem připomínající americký donut nebo smažená rýžová placka (dosa) podávané s různými omáčkami a/nebo s náplní z brambor s kari a kořením (masala). Základem obvyklého oběda (tedy i toho našeho v kantýně za 40 Rs) je čistá rýže a ochucená rýže. K té si člověk v kantýně nabere něco salátu (krájená okurka s mrkví a cibulí), dahlu (omáčka s kari a zeleninou) a dostane přidělený jogurt, dezert a „denní specialitu“ přičemž proměnlivé jsou pouze poslední dvě složky.

Já a moje dosa :-)

Oproti informacím kamarádů, kteří trávili čas převážně na severu Indie, jsme tu ještě vůbec nedostali k jídlu čočku. Naopak jako pravdivá se ukázala informace, že na maso tu skoro nenarazíte. Ne že by ho nevařili – i v kantýně si můžete dát kuřecí biriyani (kuře s kořeněnou, velmi pálivou rýží), ale běžně ho skoro nikdo nejí.

Co je tu ovšem naprosto geniální, jsou ovocné džusy. Znáte takové ty „juice pointy“ v obchodních centrech v ČR? Jak vám jako největší výstřelek zdraví a dobré chuti přímo před vašima očima odšťavní vybrané kousky ovoce a zeleniny a bez přidané špetky cukru vám to pak za nekřesťanský peníz prodají? A už se vám také stalo, že to vlastně ani nebylo moc dobré, protože to ovoce nebylo dost zralé/sladké/tojejednocoprostětonebyloono?

Tak v naší kantýně byste čisté linie podobného stánku hledali marně. Zato když nebudete moc pospíchat, tak u pultu s vyskládaným ovocem můžete ukázat na nějaký zajímavý cizokrajný plod a šikovný Ind se začne ohánět nožem a mixérem. Do pěti či deseti minut (podle momentální vytíženosti) vám na pultu přistane barevný kelímek plný neuvěřitelně ÚŽASNÉ, SLADKÉ A HUTNÉ ňamky, která byla čistě pro vaše pohodlí propasírovaná přes sítko, abyste to nemuseli kousat. A cena za to rajské pokušení? 15 Rs!

Peťa si právě užívá ovocné osvěžení

Holi

Od poloviny minulého týdne k nám začínaly prosakovat vágní informace, že se o víkendu bude slavit svátek „Holi“. Zprvu neurčitá šuškanda nabývala ve spolupráci s Googlem přesnější obrysy: nejbarevnější svátek roku; oslavy první úrody; den, kdy padají společenská omezení... Tak tohle si rozhodně nenecháme ujít!

Začali jsme vyzvídat od kolegů, kdyže se to slaví a jak se nejlépe dostat do středu dění. Všichni se shodli, že to bude dopoledne, ale jestli v sobotu nebo v neděli, to už tak jasné nebylo. Navíc jsme nevěděli, jestli budeme v sobotu pracovat nebo ne. Naše HR kolegyně se na to musela jít zeptat šéfa (!) Také nás všichni vehementně varovali, ať radši nikam nechodíme, že lidi budou bláznit, budou po sobě házet všechno možné včetně oleje a barev na auta, ať se radši jen koukáme z okna, nebo když už teda musíme do města, tak: „si vezměte taxík a vůbec nevystupujte.“

Tady jsme se vyzbrojili barvičkami

Ať už v pytlíčkách nebo v kupičkách, barvičky byly k dostání všude po městě

Kolegové museli v minulosti zažít vskutku ojedinělou traumatickou událost. Když jsme v sobotu vyrazili do města, žádné rozvášněné davy jsme nenašli (a to jsme je tak napůl hledali). Vlastně jsme nenašli VŮBEC NIKOHO, až na pár barevných pocestných, co jsme zahlédli z autobusu. Místo, které nám pro oslavy Holi bylo doporučeno, bylo liduprázdné, což je v Indii unikát sám o sobě. Že by nám ti přehnaně ochranitelští dobráci doporučili to jediné místo, kde nikdo není?! Značně zklamaní jsme se v sobotu večer vrátili vlakem domů.

Skupinka teenagerů a jinak nikde nikdo... davy se nekonaly.

Tak jsme si aspoň vyfotili sochu buddhy na jezeře Hussain Sagar (nad třetím sloupkem zábradlí zprava)

Cesta vlakem... ještěže o víkendu nejezdí tolik lidí

„Jdete zítra na to AIESEC Holi?“ Ptá se nás Valerie už ve dveřích. Zítra? Ale to jsme chtěli jít s Carlou nakupovat věci na její svatbu? (Jo, naše mexická kolegyně se rozhodla, že se tu po indicku vdá. V neděli v pět ráno jí přiletěl snoubenec, přes den šli nakupovat a v úterý se mají brát, protože podle místního oddávajícího je pro jejich svatbu vhodné právě úterý 22. 3., pak něco za půl roku a pak už nikdy.) Takže AIESEC Holi, nebo nákupy? Však co, pocákáme se barvičkami, osprchujeme se a můžeme vyrazit nakupovat, ne?

Po městě se porůznu nacházejí růžové fleky a růžoví lidé. Ti normálně nakupují, jezdí na motorkách...

V devět ráno vyrážíme na dlouhou cestu do města. V jedenáct šťastně nacházíme místo činu. Prašný dvůr u samostatného dvoupatrového domku. Už se to tu slušně rozjíždí. Vybalujeme barvičky a necháme se zasvětit do nejúčinnějších způsobů omatlávání. Tedy ne že by na to člověk potřeboval vysokou :-) Šťastnější jedinci ukořistili kbelík, méně šťastní dostali z kbelíku barevnou sprchu. Když už je člověk durch, tak si aspoň může rozemnout barevný prášek do dlaní a otlapkávat koho potká. Dle uvážení lze oběti popřát „happy Holi“. Postupně začíná být jedno, jestli máte ruce mokré nebo ne, protože většina potenciálních cílů má trička tak promočená, že i suchý prášek se do nich vpije. Vzduchem lítají suché i mokré barvy a z neznámého důvodu se k nim posléze připojují vajíčka. Těm se zprvu snažíme ubránit, ale nejde to.

Při příchodu nás vítají barevní AIESEkáři

Neleníme a přidáváme se k barvení

...výsledky se dostavují velmi brzy :-)

A někteří začínají nápadně připomínat čarodějnice :-)

Jak říkám, vajíčkům jsme se neubránili

Už jsme opravdu dokonale olepení a obarvení. Navzdory letnímu počasí nám začíná být v mokrém oblečení trochu zima. Chvíli to vypadá, že se bude tancovat, pak se zábava rozpadá. Sprcha prý nebude?! A jak se dostaneme domů? Copak nás takhle vůbec nějaký rikšák vezme? Nákupy už jsme radši vzdali.

Naštěstí se Valerii povedlo domluvit u majitele domu protekční „sprchu“. Jednalo se o typickou indickou koupelnu asi 100 let nemytou (kvůli nám ji umyli, ale vůbec to tak nevypadalo). Turecký záchod, umyvadlo, kohoutek s vodou a kbelík. Ale co. Hlavně že jsme měli kde se převléct. O smytí barev se nedalo mluvit, ještěže dneska je pomalovaná celá Indie. Horší to bude zítra – na snědých Indech zbytky barev zaniknou, ale my pořád připomínáme klauny i po vydatné sprše a masochistickém trýznění kartáčem.

Za největší záhadu Holi bych si dovolila prohlásit růžovofialovou barvu. Věc se má tak: Prodávají se všechny barvy duhy. Nakupují se všechny barvy duhy. Lidé po sobě HÁZÍ VŠECHNY BARVY DUHY. Ale jediná barva, kterou uvidíte na zemi, v kalužích nebo na lidech je RŮŽOVOFIALOVÁ.

Růžovofialová se nám dostala i pod trička

Doprava v Indii

Doprava v Indii se nijak nepodobá evropskému nudnému přesunu z místa A do místa B, kde největší vzrůšo obvykle spočívá ve výběru nejvhodnější trasy a dopravního prostředku. Chcete-li se v Indii přemístit z bodu A do bodu B, musíte se zapojit do tepajícího proudu chodců, motocyklistů, rikšů, aut a autobusů, který sice podléhá fyzikálním zákonitostem a několika doporučením (např. že se jezdí vlevo), ale jehož pravidla jsou neustále spoluvytvářena každým jednotlivým účastníkem. Jestli evropská doprava připomíná stroj s více méně pevnými pravidly, Indická doprava je živoucí organismus s vlastní inteligencí.

Po silnicích se motoristé převážně pohybují společně s chodci. Chodníky téměř neexistují, nebo jsou v tragickém stavu. Naproti tomu silnice jsou relativně pěkné. Všude je prach a horko. Pěšky se nedá dojít skoro nikam a je problém cokoliv najít, protože ulice nemají názvy. I Indové si běžně na delší vzdálenost než 500 metrů berou rikšu. Rikši jsou všude. Prostě vyrazíte požadovaným směrem a do pěti minut se kolem vás bude v závislosti na frekventovanosti silnice motat 1 – 5 rikšáků. Stačí usmlouvat rozumnou cenu.

Takhle se jezdí v rikše :-)

Jestli se vám zdá rikša drahá, můžete se pokusit sehnat sdílenou rikšu – tedy že vám nebude vadit, že budou přibráni další cestující. Otázka zní: Kolik cestujících se vejde do jedné rikši? Konečné číslo se asi nikdy nedozvíme, ale maximum, které jsme zatím viděli, bylo 7+řidič. To už je trochu extrém, běžně se za plně obsazenou rikšu považuje 5+řidič.

Omluvte prosím sníženou kvalitu snímku. Lze vytušit, že vepředu jsou 3 Indové + řidič (ano, řidič sedí prakticky na klíně jednoho pasažéra), vzadu jsou také tři (ale to není vidět). Ve zmíněném případě 7+1 byli vzadu 4.

Další možností jsou autobusy. Ty už vyžadují větší odvahu popřípadě znalost prostředí, nicméně jezdí až neuvěřitelně často a velmi levně (15 Rs za jednoho za cestu, která zabrala i mimo špičku hodinu). My v praxi na delší cesty nejvíc využíváme kombinaci bus-rikša, kdy se rikšou přiblížíme na zastávku autobusu, který jede přímo do námi požadované destinace (nebo pak zase popojedem rikšou). Umění přestupů jsme ještě tak docela nezvládli a do některých míst autobusy ani nezajíždí, takže úplně bez rikš to nejde.

Takhle prázdný autobus jen tak neuvidíte. Převodovku jsem vytušila hned pod tím bedněním vedle řidiče, vede tam řadicí páka.

Většina indické populace se přepravuje na motorkách. Přeprava skleněné desky je docela slabota, už jsme viděli na jedné motorce dva chlapy a kozu (asi už byla mrtvá) a nebo taky celou 4-člennou rodinu.

Už jste si vybrali dopravní prostředek? Tak vzhůru do víru kol a nohou! Začněte vlevo, tím nic nezkazíte. Zaráží vás to všudypřítomné troubení? Ne, neděláte nic špatně. To není temperamentní italské pobízení k vyklizení prostoru. Jde o slušnost, ba až nutnost, když někoho předjíždíte. Až na výjimky totiž nikdo nemá zrcátka (nebo maximálně jedno). Žádné strachy, jedeme dál. Potřebujete odbočit? Vpravo?! Nečekejte, že přijde chvilka na dávání přednosti protijedoucímu vozidlu (jo vy jste ještě přemýšleli nad tím, jestli jste na hlavní silnici? LOL). Nacpěte se do pravého pruhu a zvolna se vkliňte mezi protijedoucí vozidla. Hezky kousek po kousku. A šup, už jste odbočili.

Zábavné jsou křižovatky se semafory (ano, je tu i pár takových). Nesmíte si ale myslet, že zelená vám zaručí hladký průjezd. S naskočením červené se proud aut z příslušného směru vůbec nezeslabí. Znamená to pouze, že zpoza startovací čáry se proti němu začne cpát proud, který zrovna dostal zelenou, až ho svojí silou přetlačí. Podobný princip funguje i při přecházení na frekventovaných místech. Tam se obvykle síly chodců spojí ještě s motoristy odbočujícími vpravo. Vůbec nejlepší je si v takové situaci vyčíhnout autobus – za tím se báječně přechází :-)

Jediné štěstí je, že v hustém provozu není možné jezdit příliš rychle, takže se člověk paradoxně cítí relativně bezpečně, i když mezi motorkami, auty, rikšami a autobusy kličkuje na protější stranu ulice. Ve městě jsme ještě žádnou nehodu neviděli.

Registrace

Od června do srpna/září jsou v Indii monzunové deště. Proč to sem píšu? Protože právě kvůli dešťům jsme se rozhodli prodloužit si svůj pobyt tady až do konce října, abychom necestovali jen za deště. To ovšem znamená, že tu budeme celkem 8 měsíců v kuse a pro pobyty delší než 6 měsíců je nutná registrace na imigračním úřadě.

Sehnat potřebné dokumenty nás málem stálo nervy. Ti, co nám je měli sehnat, o našich požadavcích věděli zhruba od středy, poslední den, kdy jsme se mohli registrovat bez pokuty, bylo úterý 15. 3. Hádejte, kdy se začaly dokumenty shánět? V pondělí? Ale kdeže. V úterý ráno. Radši ani nebudu rozebírat, jak pouhé přepsání jména v jednom dokumentu trvalo hodinu a půl a jak byl potom problém zajít za šéfem nechat to podepsat, protože přece je i jiná práce a šéfa teď nemůžeme jentak rušit (když nás sám předtím ujistil, že nám podepíše cokoliv, kdykoliv)... No prostě na úřad jsme vyráželi o hodinu později, než jsme původně chtěli. Na úřadě jsme přišli na to, že nám dva dokumenty chybí a že tam budeme muset druhý den znova, takže nazítří se opakovala situace z úterka, tentokrát už šlo naštěstí jen o dva papíry, které jsme si víceméně zařídili sami. Vyráželi jsme jen o půl hodiny později, než bylo v plánu :-)

Ale zpátky k samotné registraci. Imigrační úřad sídlí v budově starého letiště. Je to oddělený kus příletové haly - a když říkám oddělený, tak to znamená, že tam je zábradlí - kde je rozestavěno asi padesát plastových židlí pro čekající, tři řady stolů s úředníky a asi dva oddělené "kotce" pro "důležitější" úředníky. Lidí tam bylo v úterý ve 14:00 docela dost. Došli jsme s našimi dokumenty na "submit counter". Tam nám zkontrolovali, že máme vše (to ještě nevadilo, že máme špatné potvrzení o existenci firmy a nemáme dokument dokazující naše oprávnění bydlet tam, kde bydlíme).

A dokumenty i s našimy pasy začaly vířit v záhadném rytmu řízeném poslíčky mezi úřednickými stoly. Občas jsme je zahlédli, když se vynořily z hromady jiných dokumentů s pasy a pak zase zmizely v rukách úředníků. Když jejich nedokonalost vyvolala pochyby, zamávali na nás úředníci do davu čekajících a my vyskočili odpovědět na jejich dotazy.

Kolem půl čtvrté už začínalo být jasné, že bez těch dvou papírů nám to neprojde. Dokumenty se zasekly a byly vyplivnuty do našich rukou. Jděte si do "kotce" za tím "vrchním", uvidíte, co vám řekne. Řekl: musíte přinést ty správné papíry. Ale abyste nemuseli platit pokutu, přijmeme vaši žádost už dnes a zítra jen přinesete chybějící potvrzení.

A dokumenty byly opět vtaženy do víru propisek a razítek, byly prověřeny, řádně označeny, opatřeny poznámkou, že dva papíry chybí a dokončily kolečko po všech pěti stanovištích. Na konci jsme byli předvoláni k odebrání potvrzení a slíbili jsme, že se zítra vrátíme.

Další den (po již zmíněném stresování se sháněním dokumentů) jsme na úřad přišli ve 13:00 (od 13:30 mají polední pauzu). Lidí tam zase byla spousta. Došli jsme na "info", kam se ze svého včerejšího stanoviště přesunul náš včerejší prověřující úředník. Předložili jsme stvrzenky a papíry. Úředník po indicku pokýval hlavou (indické kývání je kapitola sama pro sebe, člověk se musí naučit mu porozumět) a přijal nové papíry do oběhu. Jděte si sednout!

Sedli jsme si. A za nějakých deset patnáct minut na nás úředník mává. Předkládá nám nějaké papíry. Tady podepsat, napište datum a tady. To je vaše registrace. O prodloužení si žádejte nejpozději 15 dní dopředu. Nashledanou.

?!? Hotovo?!? MÁME REGISTRACI! ...ale ten úřad byl docela v pohodě, ne? Ty dokumenty, co jsme museli přinést dodatečně, byly opravdu nevyhovující vzhledem k předem daným požadavkům, nebyla to žádná buzerace. A i přes to množství lidí jim to šlo docela rychle... a dneska ty dokumenty ze včerejška našli v cukuletu, žádné zmatky! On ten indický úřad vlastně funguje docela dobře?

Watchmen

Už jsem se letmo zmínila o tom, že k našemu "guest house" patří i rodina hlídače - watchmena. Mylně jsem si myslela, že nám pere prádlo jeho žena, to prý dělá nějaká jiná žena z ulice. Tak to jen abych uvedla věci na pravou míru.

Tento dobrý mužík mi sahá asi tak po bradu, ale je velmi čiperný. Nosí bílé triko a bílé cosi zavázané kolem pasu a nohou, takže z toho vzniknou sukňovité kraťasy (tradiční indický způsob, který se už ale ve městě moc nevidí). Hned po ránu začne velmi hlasitě štěbetat (obvykle tak kolem 7 nebo i dřív) a dělá společnost té paní, co není jeho žena a která ráno myje nádobí.

Měl by nám prý také umývat podlahu, ale zatím se nám moc nezdá, že by tuto povinnost plnil nějak zvlášť svědomitě. Nicméně víc než nevytřené podlahy nám leze na nervy to jeho ranní pokřikování. Jednou nám dokonce v 7 začal vehementně bušit na dveře. Když jsme mu otevřeli, napůl Peťu seřval, že jsme zamkli na špatný zámek a on se pak nemohl dostat do domu. Že nás všechny vzbudil mu vůbec nevadilo. A aby toho nebylo málo, dožadoval se vstupu do koupelny pro pradlenu. Ale my zrovna vstávali a koupelnu jsme potřebovali! A jak mu to má člověk vysvětlit, když anglicky neumí ani slovo?

Prostě s watchmenem máme takové veselé trampoty. V sobotu večer k nám nečekaně přišel na návštěvu šéf a mimo jiné jsme se bavili i na watchmenův účet. Peťovým ne zcela pantomimickým ukázkám na téma "watchmen" se Rama srdečně smál. Jenže včera večer, při návratu z výletu, nám od Ramy přišla sms: "Watchmen už vás rušit nebude, prádlo budou prát až po 10, když budete v práci, pokoje nechávejte odemčené, bude vám vytírat podlahy. Mluvil jsem s majitelem guesthousu a slíbil mi, že do týdne watchmena vymění."

To nás zamrazilo. Nic takového jsme nechtěli, jen jsme potřebovali, aby mu domluvil někdo, kdo mluví telugu... "Být vyměněn" v zemi, kde i pracující lidé kolikrát žijí ve slumu, protože si nemohou dovolit byt... Napsali jsme Ramovi, že tak přísné opatření snad není nutné a teď doufáme, že to skončí u té domluvy a buď ho u nás nechají nebo jen přesunou do jiného domu. Nechce se nám ani domýšlet, co by pro jeho rodinu mohl znamenat vyhazov.

Naše první indická svatba

Tak si v klídku ve čtvrtek ťukáme v kanclu do počítače, když tu k nám náhle dorazí horká zpráva: Na zítřejší večer jsme pozvaní na svatbu! Je to nějaký "cousin" (do teď nevíme jestli bratranec nebo sestřenice) ženy našeho šéfa. Hurááá! Užijem si indických tradic! Ale co na sebe? Carla říkala, že prý musíme mít něco indického - takže sárí nebo pandžábí? Ale vždyť nic nemáme? Propuká menší panika. Nedá se nic dělat, po obědě vyrazíme do nákupního centra, snad něco seženeme.

V OC se dle očekávání nic moc sehnat nedalo - vše je tu drahé a ani to není moc hezké. Navíc jsme zjistili, že i sárí si člověk musí nechat ušít (takové to tričko, co se nosí pod ním), takže se vlastně za jeden den ani pořídit nedá. Při návratu do officu potkáváme Hannu a Swapnu, což promptně využíváme k dotazu na vhodný oděv na svatbu. Není to tak horké, jak se zprvu zdálo. Bohatě prý stačí západní oblečení, hlavně ať přijdem. Ale jestli prý chceme, tak nás může odvézt do Shri Paravam, abychom si něco koupili tam. A kdybychom ani tam nepochodili, tak nám prý Hanna může něco půjčit... snad prý i sárí?

V pracovní době jedeme vesele nakupovat do Shri Paravam. Já i Peťa jsme něco pořídili, ale možnost půjčit si sárí je prostě neodolatelná, takže nazítří vděčně spolu s Carlou a Valerií využíváme Hanniny nabídky. Zkoušíme ta trička, protože to je to jediné, co má nějakou konkrétní velikost. Valerii nesedne, ale nakonec to není žádná tragédie, protože se Hanna rozhodne vzít jí k sobě domů, kde si pak užili holčičí párty se zkoušením sárí a šperků - očička Valerii svítily ještě když se vrátila.

Večer nás odvezli domů, abychom se mohli osprchovat a pak k šéfovi Rama Raju domů, kde nás Hanna se Swapnou začaly motat do sárí. Mezitím přišel ještě Raimondas (Litevec) se svou přítelkyní. Ta na nás chvilku tak smutně koukala, načež se jí Hanna zeptala, jestli si chce taky vzít sárí. Následoval stydlivý úsměv a nesmělé: "If you have an extra one..." Máme! Tak pojď! A už jí motaly taky :-) Byly to hotové holčičí orgie, půjčili nám i náramky a náhrdelníky a náušnice, dost dobře je možné, že byly fakt zlaté (na to jsem se radši neptala, ale podezřívám Situ - ženu našeho šéfa - že na bižuterii by už ani neměla místo).

Evropské slečny...

Indické princezny!

Po hodině parádění následovalo focení i s klukama, kteří se mezitím také vyfikli po indicku. A pak už jsme vyrazili na tu svatbu. Už hodný kus před inkriminovaným hotelem doprava zhoustla a vytvořila se šňůra na Indii poadezřele drahých aut. Po bezpečnostní prohlídce jsme krokem pokračovali k vysedacímu kruháči - však to znáte takové ty oblouky před hotely, kde panstvo vystoupí a řidič jde zaparkovat - a ráčili jsme dál.

Do hlavních prostor se přicházelo zářivým labyrintem flétnových branek po béžovém koberci. (Flétny a také všudypřítomná paví pera symbolizují Krišnu.) Vstupujeme do obrovské místnosti s pódiem a blyštivými kulisami pávů a pavích per. Do půlkruhu kolem pódia jsou rozmístěné stovky židlí a uprostřed jezdí na kolejnici profesionální rampa s kamerou. Středem dění byla dvojice sedící proti sobě v tureckém sedu. Mladík ve slonovinovém slavnostním indickém obleku a slečna v červeném sárí ověšená zlatými šperky s henovými ornamenty na rukou, oči cudně sklopené. Mezi nimi zlatavý šátek zakrývající pohled na toho druhého. Kolem nich posedávali a postávali rodina a známí, fotili je, natáčeli.

Příchod do hlavní místnosti (v popředí Sita)

Pódium s pavími kulisami a plátky růží

"Chcete se podívat blíž?" nabízí Sita. ...jako nahoru na pódium? A neuděláme tam nějaké faux-pas? Nebude to nepatřičné? "Jen si musíte zout boty a pak se klidně běžte podívat." Ještě chvíli se ostýcháme, ale možnost prohlédnout si nevěstu a ženicha zblízka je příliš lákavá. Zjišťujeme, že to opravdu není nepatřičné a že si vše můžemi i po chuti vyfotit, čehož pilně využíváme.

Nevěsta

Ženich

My dva :-)

Když jsme ukojili svou zvědavost, vyrazili jsme na jídlo. Pohoštění se odehrávalo ve vedlejší místnosti, která byla snad ještě větší, než ta s pódiem. Spousta stolů s indickým jídlem, po obvodu čínská a italská kuchyně. Vzadu stoly s ovocem, sladkostmi a zmrzlinou. Mezi tím vším stolečky s balenou vodou a koši na jednorázové nádobí. Co vám mám povídat, nacpali jsme si nácka.

Valerie a já při večeři

Pro 20 000 hostů holt musí být prostory dost velké

S plným bříškem jsme šli pozorovat vyvrcholení ceremonie. Za neustávajícího zpěvu kněží a křiklavé indické hudby se to stalo. Šátek spadl. Snoubenci si vzájemně položili pravou ruku na temeno. V této poloze museli zase chvíli vydržet, jak dlouho, to netuším, protože my už jsme se pak vydali na zpáteční cestu. Ještě pár fotek v sárí - obzvlášť Valerie byla k neudržení - a pak už neodvratitelný návrat a přeměna z indických princezen na evropské slečny.

P.S.: Možná se divíte, proč v nadpisu píšu "první" - ona je totiž teď svatební sezóna a na svatby se zve kde kdo, takže je dost pravděpodobné, že se ještě několika svateb zůčastníme.