Mathura

(in english)

Poslední na našem seznamu turistických cílů v okolí Agry bylo legendární rodiště Krišny. Jeho rodiče tu byli uvězněni Kansou, bratrem Krišnovy matky. Ten věděl, že se jeho sestře Dévakí má narodit syn, který ho zabije a proto chtěl všechny její syny nechat zavraždit. V okamžiku narození Krišny se však vězení zázrakem otevřelo a všechny stráže usnuly. Díky tomu mohli Krišnovi rodiče dostat syna do bezpečí. Dle některých verzí ho poslali po řece Yamuně v košíku, dle jiných ho jeho otec na božský pokyn zanesl do blízké vesnice ke svému bratranci.

V místě údajného Krišnova narození je v Mathuře velký chrámový komplex. Je to tam jak u nás na pouti, jenže tam to mají celoročně nonstop. Kromě chrámu samotného kolem stojí spousta zděných stánků a obchůdků se suvenýry a najdete tu i dvě lehce nevkusné (podle Evropských měřítek, tady to tak mají rádi) pouťové atrakce: umělou jeskyni a dvoupatrovou chodbu obojí s loutkovými výjevy z Krišnova života. Většina se dokonce hýbala :-) Vstupné 2 Rs, tak proč bychom se nepodívali. Z architektonického ani estetického hlediska se chrámový komplex skvostem nazvat nedá. Pravdou ale zůstává, že obzvlášť chrám samotný dýchá velmi příjemnou energií.

Duchovně povzneseni, ale také vyhládlí, jsme k polednímu opustili brány komplexu. Nenapadlo nás, že shánění oběda se stane mírně obtížným bojovým úkolem na neprozkoumaném území. Srdíčko nám poskočilo, když jsme hned po několika krocích našli příjemně vypadající Madras restaurant. Dokonce tam seděla indická rodinka, která právě dojídala. Pravda, menu měli jen v hindi, ale jména běžných jídel už známe, nějak se domluvíme. Fakt jsme nečekali, že nám s veškerou výmluvností znakové řeči (doprovázené hindi) oznámí, že žádné jídlo není. Jak není? Tihle právě dojedli, ne? Není, žádný oběd nebude. Tečka.

Přiznali jsme si porážku a neochotně ustoupili zpět na rozpálenou ulici. Kousek za Madras restaurant navíc končila zóna omezeného provozu a naplno tam řádila indická doprava. Lehce nám to srazilo morál, ale konal se happyend, když jsme našli živou restauraci jen pár desítek metrů zpátky za Madras restaurant.

Dostalo se nám ovšem poučení, že dokud nebudeme vědět, kam chceme jít, tak se odsud nemůžeme hnout. Procházka po ulici rozhodně příjemná nebude a těžko rikšovi vysvětlíme, že chceme „někam, kde to je hezké“. Začínáme litovat, že jsme tak sebevědomě odmítli na autobusáku taxikáře, co nám nabízel turistickou okružní jízdu asi 6 chrámy za 150 Rs. Měli jsme si líp udělat „domácí úkol“ a sepsat si konkrétní názvy chrámů. Pozdě bycha honiti, seženeme místního, co mluví anglicky a on nám poradí, ne?

Ne. Opomeneme-li, že už první podmínka „sehnat místního, co mluví anglicky“ je těžko splnitelná, pak narazíme na fakt, že dotaz po zajímavých nebo hezkých místech v Mathuře je pro místní ze záhadného důvodu nepochopitelný. Nakonec dostáváme jakous takous radu od sekuriťáka z chrámového komplexu a vydáváme se lovit rikšu.

Ještě před vlastním lovem rikši jsme objevili tohle místo... moc by nás zajímalo, k čemu to sloužilo?

Papoušky tu v klecích nehledejte :-)

Autorikš se nedostává, budeme se muset spokojit s cyklo. „Tohle s vámi objedu za 400 Rs!“, prohlásí jeden. Odpovíme něco ve smyslu, že se asi zbláznil. Prý je to 10 km. No tak to ti dáme maximálně 100 Rs. (I tak ho určitě přeplácíme.) Chvíle se škube, ale pak souhlasil. Vzápětí ho proklínáme. Ten blboun nás k muzeu veze tou nejděrovatější cestou v celé Madhuře. Dalo by se tam dojet lehce naokolo po asfaltce, ale on to bere prašnou cestou s výmoly a kameny tak velkými, že ač je to celou dobu po rovině, tak musí sesednout a rikšu tlačit. Když nám ještě u muzea oznámí, že na nás počká max. 20 minut, pak si musíme připlatit za čekání, namíchne nás docela. Za nějaké 3 kilometry mu dáváme přehnaných 40 Rs (a to se ještě vztekal) a obracíme se k němu zády.

Kudy tudy do muzea? Pohled přes rameno našeho rikši. ...a na té fotce ta cesta vypadá líp, než ve skutečnosti.

Muzeum nebylo nic moc, ale vyskytoval se tam vzdělaný člověk mluvící anglicky, který dokonce pochopil, o co nám jde, když jsme se ptali na radu „kam v Mathuře“. Vyzbrojeni novými instrukcemi a předsevzetím, že do cyklorikši už nevlezem nasedáme do cyklorikši a míříme (konečně) do starého města.

Musím uznat, že tenhle cyklorikša si svých 30 Rs zasloužil. Vezl nás po asfaltkách a neuvěřitelně obratně se proplétal mezi lidmi, cyklisty a motocyklisty v křivolakých uličkách starého města a to dokonce i poté, co se zvedl vítr a rozpoutal menší prachovou bouři. Byla jsem šťastná, že můžu zavřít oči a velmi jsem s rikšákem soucítila.

Vyklopil nás u chrámu, který otvíral až za půl hodiny. Zoufale jsme hledali úkryty před drobnými zrníčky písku a prachu a ulevilo se nám, když začalo pršet. Počasí to ale pořád nebylo ideální a my si začali připadat trochu ztracení. Naštěstí už otevřeli chrám a my mohli déšť přečkat tam.

Po dešti se ochladilo a stále foukal vítr. Vydali jsme se uličkou mezi domy. Kdysi musely být moc krásné a přepychové. Kamenné zdobení, vyřezávané dřevo. To vše se nyní krčí pod nánosy prachu. Zaujala nás odbočka doprava a než se nadějeme, stojíme na břehu Yamuny.

Nálada se nám rychle zlepšila. Přesně sem jsme se chtěli dostat! Na vlnách se pohupují pestrobarevné loďky, k vodě sbíhají nespočetné schody místy přerušené věžičkami a zídkami. Na jednu se vyšplháme a rozhlížíme se po nově objeveném pokladu. Jeden vedle druhého stojí na břehu oblíbené i zapomenuté chrámy. Za námi svatý muž prochází mezi kravami, kozami a psy. Všechno se koupe v ospalé, jakoby opuštěné atmosféře, jen opice čile poskakují po domech.

Po dešti bylo opravdu chladněji a z větru od řeky mi dokonce naskočila husí kůže!

Lodičky zářily všemi barvami. Ale sedět se na nich nedalo.

align="center">Svatý muž mezi zvířaty na břehu Yamuny

Ve svěží bríze vanoucí od řeky prolézáme po nábřeží. Moc lidí tu není. Po schodech, polorozbořenými domy, po špinavém písku. Odmítáme svezení na lodičce za 50 Rs na osobu, radši se projdeme. Do jednoho chrámu nás skoro zavlečou, oznámí, že si zcela dobrovolně můžeme vybrat, jakou částku jim darujeme, ale na 10 Rs se moc nadšeně netváří. Dodatečně zjišťujeme, že se jednalo o nejslavnější chrám v Mathuře na břehu Yamuny.

Zatáhli nás do toho růžového... ale už nevím, jestli do toho vepředu, nebo vzadu.

Pán a pes

Do Agry se vracíme s pocitem, že se nám podařilo okusit trochu skutečné mystické Indie. Mathura se asi hitem mezi západními turisty nestane. Narozdíl od naleštěného chladného Taj Mahalu tu však – pokud se umíte dívat zavřenýma očima – najdete cosi tajemného žijícího pod povrchem. To turistům neprodáte.

Fathepur Sikri a Taj Mahal

(english version)

Druhý den byl pátek a to je Taj Mahal zavřený. Proto si tuhle „třešinku“ necháváme na zítřek a vyrážíme do polopouštního městečka asi 40 km od Agry. Vstáváme už v 6, protože kolem poledne bude příšerné vedro, tak toho chceme stihnout co nejvíc ráno.

V 7:00 nám na autobusovém nádraží ukázali příslušný autobus a řekli, že odjíždí za hodinu – v 8. Stejnou informaci nám nezávisle na sobě podali dva různí lidé, tak jsme se vydali hledat snídani. Nemohli jsme nic najít, proto jsme jen obešli blok a rozhodli se, že si prostě sedneme do toho autobusu a sníme pečivo, co jsme měli ještě z Hyderabádu. Na to, že měl autobus odjíždět za 45 minut, byl podezřele plný.

Přisedáme si k jediné bílé v autobuse a dáváme se do řeči. Zase Francouzka! Peťa si ještě vyběhl odskočit a – autobus mu málem ujel! V 7:15 odjíždíme z autobusáku. Ještěže jsme se rozhodli posnídat v autobuse.

Mešita a pevnost na kopci ve Fathepur Sikri jsou impozantní budovy z červeného pískovce. Jsou asi o 100 let starší než Taj Mahal. Vládce Akbar je vybudoval a posléze opustil, když se vytratila voda. Městečko pod pevností ale dnes kypí životem a o nejrůznější naháněče turistů není nouze. Jeden obzvlášť neodbytný mi nabízel náramek na nohu za 100 Rs. Ne? Tak dva za 100 Rs. Dobře, 5 za 100 Rs. Když se dostal až na 10 za 100 Rs a ušel s námi asi půl kilometru, tak jsem mu navrhla, že jeden za 10 Rs si vezmu. Kupodivu souhlasil a tak jsem získala nejen náramek za pětikorunu, ale taky klid :-) Jen pro úplnost: do mešity se vstup neplatí, do pevnosti to cizince stojí 260 Rs (místní 20 Rs).

Výhled hned po příjezdu autobusu

Na nádvoří areálu mešity - sem se vstup neplatí, vlastní "svatyně" je ta bílá budova

Uvnitř svatyně... konečně něco, kde jsem plně využila funkci HDR na své zrcadlovce :-)

Oltář (nebo jak to nazvat), kam se dávají dary - látky a květiny. Látky pak dostanou chudé ženy. A vy si pak za odměnu smíte navázat nitku třemi uzlíky na "okno" z kamenné krajky za oltářem a za každý uzlík si něco přát.

Před pevností

...a tady už uvnitř pevnosti.

Kolem poledne jsme byli s prohlídkou hotovi a šli jsme se ještě porozhlédnout po městečku. Odevšad nás pozorovaly zvědavé oči dětí i dospělých. Jen kozy si nás nevšímaly a dál šplhaly po neuvěřitelných místech. Výlet jsme zakončili výbornou koftou v restauraci u autobusáku a vrátili se do Agry odpočinout si v hotelu. Hodinová siesta utekla jako voda, ale my ještě chtěli stihnout „Baby Taj“ za řekou. S nezanedbatelným vypětím jsme opustili chládek pokoje a vydali se za další perlou Agry.

Kam ty kozy nevlezou?

Pronásledovány dětským prodejcem

Kofta. První a zatím nejlepší, jakou jsme měli. Je to bramborová rulička plněná paneerem, kešu oříšky, zeleninou... jsou různé varianty.

Zase nás zkásli asi 10x víc než místní a ještě nás pak osočili, že máme videokameru. (Asi se jim nezdála moje zrcadlovka.) Docela nám zkazili náladu, až jsme začali uvažovat, že snad ani zítra do Taj Mahalu nepůjdem. Opravdu nám to za těch 750 Rs stojí?

Doba návštěvy se vydařila. V klonícím se večerním slunci se fotilo výborně. I teplota byla vlídnější.

Jestli nám to za to stálo, si doteď nejsme jistí. Taj je krásný, to je pravda. Park kolem je taky krásný, fotky jsou krásné a i ten „guide“, který nás pak nahnal do obchůdků, kde má provizi, byl vlastně fajn. Ale ta cena za vstup oproti Indům je sprostá a nejhorší je, že tím to nekončilo. Ale popořádku.

Na Taj jsme vyrazili druhý den asi v 6:30. Zaplatíme nechutné vstupné a vyfasujeme protekčního půl litru vody a návleky na boty, abychom si je nemuseli do vnitřních prostor zouvat jako ostatní (to se teda nepředali). Přesouváme se k obligátní bezpečnostní kontrole a tam nám chtěli vyhodit náš ministativ. Ani při nejbujnější fantazii se ten patnácticentimetrový plastový tripůdek s minizávitem nedá považovat za bezpečnostní hrozbu. Ale předpis je předpis.

V tu chvíli už nás za „svoje lidi“ považoval jeden místní guide, a když Peťa tripod odmítl vyhodit, tak ho ochotně vzal k oficiálním skříňkám (za 20 Rs úložného). Celou cestu ho prý uklidňoval, ať to nechá plavat a užívá si Indii. Já mezitím stihla zjistit, že v našem zlodějském vstupném není zahrnutý ani audioguide. A pokud bychom ho opravdu chtěli a z nějakého důvodu bychom ho radši v angličtině, než v hindi, tak si opět smíme zaplatit asi 2x nebo 3x víc. Řeknu vám, kdybych z celé Indie šla jen na Taj Mahal, tak tu zemi asi nenávidím. Nic tak nefér, jako na Taji a na ostatních památkách, jsem tu ještě nezažila.

Trpkou pachuť z toho, že nás nepokrytě odírají a pak jim ani nepřijde, že by se mohli aspoň POKUSIT nám to vynahradit trošku lepší službou (kolik můžou být náklady na audioguide?) ve mně Taj Mahal nepřebil. Nelituju, že jsme tam šli, ale ideální zážitek to rozhodně nebyl. Obzvlášť když si pomyslím, že určitě dobrá pětina Indů, kteří platí za vstup 20 Rs, je na tom ekonomicky stejně nebo výrazně lépe, než já, další pětina je na tom mírně hůř a ti, co jsou na tom opravdu výrazně hůř než já, na Taj Mahal chodit nebudou.

A teď mi řekněte: Opravdu si myslíte, že je morální povinností „bohatých“ Evropanů pomáhat „chudé“ Indii? V Indii je bohatých Indů víc než dost. Ať se sami začnou víc starat a zajímat o to, jaká vlastně ta jejich země je. Když narozdíl od všech kolegů v kanceláři jezdím v Hyderabádu MHD, protože si nemůžu dovolit utrácet pokaždé za rikšu a pak mě jejich vláda zkásne o 500 Rs na „dani“ na Taj Mahalu za to, že jsem bohatý turista, tak mi to lehce mění perspektivu. (A myslím, že by se to dalo aplikovat na mnohem víc rozvojových zemí.)

Na závěr dodávám ty fotky, ať si spravíme náladu :-)

Jo, říkala jsem si, že bude stylové, když si vezmu sárí :-) Motala jsem si to sama!

Nojo, celá Indie je tak trošku na hlavu...

...nevěřili byste, kde všude člověk musí vlézt pro dobrou fotku.

Ty krásné květiny a ornamenty nejsou namalované - je to vykládané polodrahokamy. 3 kameny září ve slunci (černý onyx, bílý mramor a zelný malachit) a 3 při měsíci (perleť a červený a žlutý nevím co). To je taky důvod, proč se pořádají noční prohlídky Taje při úplňku (a za ty kupodivu Indové platí stejně jako cizinci).

Vnitřek mauzolea. Hrob je v podzemí, tam se nechodí. V přízemí je jen replika náhrobku umístěná nad tím pravým. Oficiálně se tu nesmí fotit, ale nikdo to neřešil, tak jsem si nečinila násilí... aspoň narozdíl od ostatních fotím bez blesku.

Agrou s místními

Vlak přijel do Agry o 20 minut dřív. Ještěže naši spolucestující tady taky vystupovali, jinak bychom asi měli problém. Rozbité nástupiště a žádné cedule. Sehraně jsme se vyložili z vlaku a nekompromisně odmítáme naháněče, kteří se nás i v tuto ranní hodinu (5:05) snažili urvat pro „svůj“ hotel. Před nádražím začínáme sondovat ceny dopravy do našeho vyhlédnutého Youth hotelu. Prý 300 Rs? Vždyť je to max. 10 km! Ceny pro bílé jsou opravdu nehorázné a i když dáte najevo, že víte, kolik by to zhruba mělo stát (max 10 Rs za kilometr), tak trvají na svých vyděračských cenách.

Nakonec jsme se s jedním autorikšou dohodli na 70 Rs. Záhy vychází najevo, že vůbec nepochopil, kam chceme, ač jsme mu snaživě ukazovali předem vytištěnou mapu. Youth hotel je na sever od nádraží a na západ od Taj Mahalu, ale on nás suveréně veze přímo k Taji. Dospěli jsme k závěru, že když už nás sem zavezl, tak bude jednodušší tu rovnou zůstat. Nakonec jsme byli rádi, protože za krásných 300 Rs za noc za oba jsme získali pokoj s air cooling („horší“ klimatizace, ale stačilo to) v hotelu 5 minut pěšky od Taj Mahalu se střešní restaurací s výhledem na Taj Mahal. (Pro případné cestovatele: hotel Shanti Lodge pobíž jižní brány... ale v sezóně asi budou výrazně dražší.)

Kolem půl osmé vyrážíme na procházku do zahrady za Tajem. Lepí se na nás cyklorikšové a prodavači všehomožného, nicméně si uvědomujeme, že tu není skoro žádný provoz (na indické poměry) a že se nám jde vlastně moc příjemně. Jeden cyklorikša byl obzvlášť neodbytný a dokonce za námi přišel do té zahrady (byla pod vstupem, cizinci 50 Rs, místní asi 5 Rs). A že se jmenuje Johny a že se naučil anglicky jen tím, že mluvil s turisty a že neumí číst a psát. Dnes má volno a jestli chceme, tak nás vezme na návštěvu k sobě domů. Tím nás zaujal.

Než jsme ze zahrady odešli, tak se k nám přidal ještě Johnyho kamarád Salim a společně nás pak vzali k Johnymu na návštěvu. Menší patrový domek koupil Johnyho otec a teď tu bydlí on a jeho bratři s rodinami. Ženy nepracují, starají se o domácnost a některé tkají koberce. Všichni jsou muslimové, ale ženy to se zakrýváním moc nepřeháněly ani před námi. Usadili nás do malinké místnůstky (cca 2x3 m), kde měli televizi, postel a v poličkách nerezové nádobí. Tady Johnyho rodina společně jí.

Chvíli povídáme, dokonce nám oběma přinesli Sprite. Očividně jsme pro ně podobná atrakce, jako oni pro nás. Učí nás zacházet s indickými vějíři a pak nás Johny vzal nahoru na střechu. Mají tam stav na koberce a výhled po celé čtvrti. Na závěr nás zavedl ještě k sousedům, kteří tkají koberce v perském stylu. Paní v červeném sárí se prstíčky po husté osnově jen míhají. Vůbec nechápu, jak do toho ještě zvládá počítat nitky a dodržovat vzor. Nitka, vlna, nitka, utáhnout, useknout. A znovu. A zas. Sama si zkusím zaplést dvě vlnky – uzlíky se nedělají, jen se vlna vplete mezi nitky přední a zadní osnovy – a není to vůbec jednoduché.

Po exkurzi do výroby koberců následuje obligátní návštěva „spřátelených“ obchodů. Rikšové (ale také různí průvodci) mají s některými obchody dohodu a dostávají provizi, když přivezou turisty. Nedoporučuje se v těchto obchodech cokoliv kupovat, neb provize vám bude samozřejmě připočtena k ceně zboží. Johnymu jsme se ovšem cítili zavázáni a tak jsme se nechali zavézt do obchodu s koberci. Peťu koberce nadchly, ale případné nákupy jsme nechali na později. Už nám totiž volali naši známí učitelé, že na nás čekají u západní brány.

Loučíme se s rikšáky, kteří jsou poněkud zklamaní tím, že jim nakonec dáváme oběma dohromady „jen“ 100 Rs. Podle toho, co jsme se o „reálných“ cenách rikš dozvěděli později, si stejně myslím, že 50 Rs byla férová cena. A že si Johny přivedl kamaráda, je jeho problém.

Zbytek dne trávíme s učiteli – vzali nás domů na oběd a zavezli nás na druhou stranu řeky na výhled na Taj. Večer jsme už v restauraci zase sami a zachraňujeme dva Francouze. Indická a francouzská angličtina ušislyšně moc dohromady nejdou :-) Zůstali jsme s nimi celý večer a povídali francouzsky (jeden anglicky vůbec neuměl). Z Indie moc dobrý dojem neměli. Hned po příletu získali špatnou zkušenost s rikšou, který je zavezl do „svého“ hotelu a od té doby se to moc nezlepšilo. Možná to bylo tím, že tu chtěli strávit „jen“ 17 dní a neuměli moc anglicky, takže byli ve stresu (což je v Indii vždycky problém) a ještě se pořádně nedomluvili. Loučíme se s nimi kolem 11 večer, kdy společně mezi konverzací fotíme noční Taj Mahal (ne, tuhle nejprofláknutější památku v celé Indii nemají v noci nasvícenou, takže výsledky nic moc).

Jedeme do Agry

Dostat se do vlaku do Agry nebylo vůbec banální záležitostí. Vlaky v Indii jsou totiž tak měsíc dopředu vyprodané. To ovšem neznamená, že nemáte šanci. Můžete si koupit tzv. waitlisted ticket. Tím se zařadíte do fronty a vždycky, když někdo stornuje svou rezervaci, posune se celý pořadník čekatelů. Když máte štěstí, tak se časem z vašeho „waitlisted ticket“ stane „confirmed ticket“.

Největší posun obvykle nastává během posledních 48 hodin před odjezdem vlaku, protože pokud stornujete lístek alespoň jeden den předem, tak platíte jen něco mezi 40 – 80 Rs podle toho, jakou jste měli koupenou třídu. K dalšímu posunu dochází po vypsání „charts“ tedy definitivního rozvrhu toho, kdo bude kde sedět. Tehdy se totiž navíc uvolňují neprodané kvóty (Indické železnice mají kvóty pro ženy, turisty, vládní zaměstnance, atd. atd.) a občas je dokonce přidaný nějaký ten vagón navíc – to když jsou waitlisty opravdu dlouhé.

My jsme byli ještě 24 hodin před odjezdem v pořadníku na 10. a 11. pozici (z původní 15. a 16.). Řešili jsme dilema, zda vyčkat, jestli „přecejen“ a nebo si koupit lístek z kvóty pro zahraniční turisty. Jenže zrovna v tom vlaku, kterým jsme chtěli jet, žádné kvóty pro turisty nebyly. Museli bychom jet jiným, který jel už v 6:25 ráno a do Agry přijížděl v 5:25. Rozhodli jsme se počkat do vypsání finálního rozvrhu míst (ten má být připraven cca večer předem nebo nejpozději 4 hodiny před odjezdem vlaku – nám vlak odjížděl v 10 ráno, na cestu na nádraží jsme potřebovali tak 2 hodiny).

Celý večer netrpělivě kontrolujeme stránky Indických železnic, ale finální „charty“ nikde. Rezignovaně jdeme spát s tím, že v 6 ráno už to tam bude a to si ještě stihneme taxíka zavolat. Jenže už je 7 ráno a charty nic. Navíc jsem si přečetla, že po vypsání chartů už se informace na internetu neaktualizují, takže se svojí aktuální pozici stejně nedozvíme. Začali jsme zuřivě telefonovat. To taky nebylo jednoduché. Kontakt na železnice se totiž prakticky nedá najít. Už ani nevím, kde jsme ho vygooglili. A paní povídá: zavolejte si po 8. To už kapku přestáváme stíhat.

Výsledek byl ten, že taxík přijel a rezervaci nám nepotvrdili. Museli jsme do města pro lístek na turistickou kvótu. Rezervační úřad v blízkém Kukatpaly byl z neznámého důvodu zavřený (normálně funguje i v neděli), tak jsme jeli hodinu autobusem do Secunderabádu. Dojdeme na nádraží a tam nám oznámili, že tam rezervace nedělají, to musíme ven, doprava, k autobusáku a pak zase doprava – asi 500 metrů.

Po dvou omylech jsme se dopachtili k honosné budově s nějakými 40 přepážkami. Turistickou kvótu? To musíte k přepážce 34. Čekáme ve frontě (malá, ale nehýbe se). Vy nemáte potvrzeno, že je ta kvóta ještě dostupná? To musíte na informace, si to ověřit. Probojovávám se indickou „frontou“ k enquiry okénku a získávám kýžené potvrzení spolu s informací, že musím na přepážku 36. Tak jo. Už jsme na řadě a odevzdáváme poctivě předvyplněný (dokonce správně) formulář. Turistickou kvótu? To ale ještě musíte k okénku 38 vyplnit jeden dokument. (Už nás to ani nepřekvapilo.)

U okénka 38 vyfasujeme lejstro, kde po nás chtějí jména, čísla pasu, datum příjezdu do Indie, dobu pobytu v Indii, adresu v Indii.... Vyplnili jsme to tak napůl, naštěstí jim to stačilo, ale vyžádali si kopie pasů a víz – jo, jasně, chtějí si ověřit ta čísla, pomysleli jsme si. Ale to už ouřada vytahuje sešívačku a připíná kopie k lejstrům. Oni si to chtějí nechat?! Útěchou nám bylo, že výměnou za kopie a cca 3200 Rs jsme získali kýžené jízdenky. Zítra v 6:25 odjezd!

Na závěr dodám, že 23 hodinová cesta se nakonec smrskla na 22h 40 minut a byla v zásadě velmi příjemná. V klimatizované třídě AC 2 je k dispozici zásuvka, takže když jsme zrovna nespali nebo si nepovídali se sympatickými spolucestujícími, tak nám nic nebránilo hrát si s počítačem. WC bylo téměř luxusní. Mohli jsme si vybrat z tureckého a evropského, obojí měli čisté a na evropském dokonce pěkný toaletní papír! Nelze než doporučit :-)

Sladke sny :-)

Kupe jsou jen v prvni tride, my jeli AC (air conditioned) 2 - to znamena, ze jsou nad sebou vzdy jen 2 lehatka. 2x 2 jsou naproti sobe v mistech, kde je u nas kupe a dalsi dve jsou kolmo pres ulicku

Nerudovske "kam s nim" v Indii nijak neresi. Odpadkove kose se poctive vyprazdnuji i za jizdy... otevrenymi dvermi ven.

Obrazek ze "sedaci" verze vlaku - opet "luxusni" AC varianta (ne, nejsme takovi masnaci, uz jsme jeli i second sitting i sleeper class - i ty jsou celkem v pohode, ale bez AC a obzvlast second sitting byva velmi narvany)

To nejlepsi na konec - ciste "western style" WC. Nenechte se zmast, toaletak neni v zaberu, ale je tam!

Change, ma’m?

Indové zásadně nemají drobné. Valerie vyslovila podezření, že to říkají proto, že vrátit prostě nechtějí. S tím ovšem nesouhlasím. V naprosté většině případů nám protistrana zcela očividně vrátit chtěla. Dokonce i v případě, že jsme několikrát jasně dali najevo, že si ty dvě rupie opravdu můžou nechat, stejně nám je vnutili (pravda, rikšáci se obvykle přemluvit nechají, ale v místní samošce se nám „dýško“ ještě dát nepodařilo).

Zaplatit 100 rupií něco, co stojí méně než 80 Rs, je docela umění, zaplatit pětistovkou už je na hranici proveditelnosti (připomínám 500 Rs je asi 200 Kč). Pro ilustraci: V největším supermarketu v celém Hyderabádu jsme někdy kolem poledne chtěli útratu za cca 150 Rs zaplatit pětistovkou. Odpovědí byl prosebný pohled a „change, ma’m?“ Když jsem trvala na tom, že drobné nemám, tak Indka prošacovala pokladnu, aby našla přesně ty 3 storupie – víc jich tam fakt neměla!

Trochu paradoxně se tak nejcennější bankovkou stávají desetirupie a poměrně hodnotné jsou i mince v hodnotě 1, 2 a 5 Rs. Z rozměňování větších bankovek se stává lehce adrenalinový sport obzvláště v případě, že v peněžence opravdu nic jiného než pětistovku nemáte a nutně si potřebujete koupit vodu :-) Když pak jdete kolem žebráka, tak spíš než nad tím, že se vám nechce mu dát moc peněz, uvažujete, jestli vám ještě zbudou drobné na zbytek dne (nad tím, že jim začneme házet pětistovky jsme ještě uvažovat nezačali :-)

V Hyderabádu nás to už neba

Jak si možná někteří z vás vzpomenou, hlavním účelem naší cesty do Indie bylo získat pracovní zkušenost. Právě tenhle cíl se nám ale vůbec nedařilo v Hyderabádu plnit. Neměli jsme totiž na práci VŮBEC NIC. Museli jsme každý den jezdit do kanceláře a strávit tam celý den od 10 do 18:00 – 19:00 (to podle toho, jak pro nás po „práci“ přijel řidič) a taky jsme za to dostávali plat podle smlouvy. Neměli jsme ale naprosto žádné pracovní úkoly. Ještěže nám neblokovali internet, tak jsme se nějak zabavili.

Zpočátku jsme to zkoušeli řešit – pořád jsme se ptali, jestli nemůžeme s něčím pomoct, ale ač všichni tvrdili, že jsou hrozně busy, pomoct s ničím nechtěli. Začali jsme si stěžovat místnímu AIESECu, neb jsme si naivně mysleli, že se bude snažit situaci společně s námi vyřešit. AIESEC nám skutečně dal za pravdu, že není dobře, když celý den tak akorát surfujeme po netu. Prý se sejdou s Rama Rajou a promluví s ním.

Týden – nic. E-mail Ruthice: Podařilo se vám něco vyřešit? Odpověď: Rama Raju je velmi busy, nezvládla jsem si s ním domluvit schůzku. Ale příští týden určitě. Druhý týden – nic. Opět další maily, tentokrát už s pohrůžkou, že jestli se nic nestane, začneme si hledat jinou stáž. Třetí týden – nic. Začali jsme si hledat jinou stáž a Ruthice napsali, že nám má pomoci novou stáž zajistit. Najednou se Ruthice po třech týdnech „snahy“ poprvé podaří dovolat do naší společnosti. Prý všechno bude fajn a kdyby ne, tak nám do druhého dne zajistí jinou stáž. Žádná změna. Čtvrtý týden: Ruthice jsme oznámili, že odjíždíme na jinou stáž, že o její pomoc už nestojíme. Do dvou dnů nám přišel mail, že zítra se Ruthika sejde s Rama Rajou, ale že nám může pomoct, jen když s ní budeme spolupracovat. WTF?! Odepisujeme ve smyslu, že ona s námi nespolupracovala do teď a že další měsíc na její „řešení“ čekat nebudeme a ať zítra nechodí. Prý že už musí přijít, když se domluvila. Druhý den: Ruthika nepřišla.

V posledním týdnu jsme se mezitím zařídili sami. S pomocí českých AIESEkářů jsme si zařídili vzdělávací stáž na severu Indie v Lucknow – budeme 3 týdny učit francouzštinu a pak 2 týdny jezdit po venkově a šířit osvětu o osobní hygieně a očkování proti dětské obrně. S Rama Rajou, který otevřeně přiznal, že jsme pro něj jakožto ne-architekti nadbyteční (co si proboha myslel, když nás přijímal?! hlavně že jsme se na to ptali 3x, jestli nevadí, že jsme ekonomové!), jsme se dohodli, že nám dá cca 3 měsíční volno. Na to posléze Peťa vypracoval krásný papír, který nám Rama ochotně podepsal.

A tak se stalo, že jsme 18. 5. kolem 6. ráno s mírnými obavami a čerstvým vzrušením nasedli do A.P. Expresu směr Agra. Absolvujeme „povinný“ Taj Mahal, navštívíme učitele a v pondělí 23. ráno budeme pokračovat do Lucknow vstříc dětem indické „lepší třídy“ a špinavým vesnicím.

Svatba v Kurnool

Ještě před odjezdem do Indie jsme byli tak napůl pozvaní na svatbu příbuzného Johnsona. Johnson je rodilý Hyderabáďan a my ho poznali v Praze v International baptist church. On a jeho synovec Franklin nám hodně pomohli s naším prvním vlakem a právě Franklin nás posléze pozval na svou svatbu, která se konala 14. května.

Chvíli to vypadalo, že nakonec nikam nepojedeme, protože mi Franklin ještě 14 dní před svatbou vůbec neodpovídal. Pak ale najednou zavolal, koupil nám lístek zpátky do Hyderabádu (lístek do Kurnoolu jsme už měli) a ať přijedeme :-)

Rovnou jsme využili příležitost se na kratší a ještě navíc odpolední cestě seznámit s kvalitami sleepers class – tahle třída je bez klimatizace a tam, kde u nás bývají kupé, jsou umístěna nad sebou 3 lehátka, přičemž prostřední je přes den sklopené, aby se tam dalo sedět. Pak jsou ještě další 2 lehátka nad sebou podél uličky. Kupé nejsou. Sleepers jsme shledali využitelným, ale asi radši až nebude takové vedro a budeme mít jen batohy a ne ještě k tomu kufříky. Pro „stěhování“ si tak jako tak radši připlatíme za AC a se dvěma lehátky nad sebou.

Ale zpátky ke svatbě. S pouhými 20 minutami zpoždění dorážíme cca v 8 večer do Kurnoolu. Vyzvedává nás Franklinův bratranec George. Prý kolik potřebujeme času na vzchopení. Řekli jsme, že si dáme sprchu a můžeme se účastnit programu. V předvečer svatby jsou totiž zásnuby. George nás vzal do domu Franklinových rodičů – prý tam byl prvně. Podal mi zelený ručník, co někde visel a že můžu do sprchy tam do toho pokoje. Pokoj byl malinký, byla v něm jen postel a spousta nepořádku. Asi že ta svatba?

Osvěžené nás naložil do auta a odvezl ke kostelu (byla to křesťanská svatba). Zásnuby se konaly na pódiu na zahradě, před pódiem byly vyrovnané řady židlí (mohlo tam být cca 300 – 400 lidí). Ozvučení zajišťovaly veliké repráky. No... slečny možná nezpívaly úplně špatně, ale zvukotechnika kvalitě jejich zpěvu nepřidala, bylo to hodně nahlas a zpívaly fakt dlouho.

Postupně nám představili asi 15 lidí, všichni byli něčí příbuzní. I ženich s nevěstou byli vzdáleně příbuzní. Téměř okamžitě jsme vzdali snahu zapamatovat si, kdo je čí bratranec... Zásnuby byly nudné a trvaly dlouho. Když se mluvilo, tak v telugu, takže jsme nerozuměli vůbec ničemu.

Konečně jsme si mohli jít pro kus žvance. George nás galantně obsloužil a přinesl nám nerezový „talíř“ naložený rýží, omáčkami a dvěma sladkostmi. Míra pálivosti byla snesitelná, celkově to bylo moc dobré. Jediným problémem se jevilo být, že jaksi nemáme kde přenocovat. Prý nám chtěli zajistit hotel, ale je spousta svateb a tak není nic volné. Během večera se vystřídalo několik variant. Nakonec nás k naší radosti ubytovali u jedné „tety“. Z tety se vyklubala Johnsonova sestra Blandeena :-)

Bydleli v druhém patře dvoupatrového domu (tedy pokud budeme přízemí počítat jako první patro). Vcházelo se do chodby, kde byly postupně po levé straně dva malé pokoje dětí Benjamina a Portie. Chodba ústila do čtvercového obýváku, ze kterého se dalo jít dál do kuchyně. Zvenčí byl kolem celého bytu „ochoz“ na který se dalo vyjít z obýváku a z kuchyně. Přes ochoz naproti kuchyni byl záchod a koupelna a pak hned začínal sousední dům.

Na strese domu nasich hostitelu, Peta a Portia

Zavedli nás do Portiina pokojíku, že se máme chovat jako doma a dobrou noc. Pomysleli jsme si, že jsme Portii vděční, že kvůli nám spí v obýváku na podlaze a svalili se na postel. Větrák u stropu proti příšernému vedru pomáhal jen málo.

Ráno kolem šesté slyšíme zpěv. Rodinná modlitba. Každý den celá rodina vstává před šestou, půl hodiny se modlí společně a pak má ještě každý půlhodinu na osobní modlitbu. Znovu se společně modlí ještě před večeří. My se z pokoje vypotáceli kolem osmé. Budu na sebe potřebovat namotat sárí, abych byla krásná na svatbu – ta se má konat od 9:30 – ne od 10:00 – počkejte, taky ne, od 10:30... no asi v 11:30 to fakt začalo :-) V kostele nás opět ničilo úmorné vedro. Z proslovů jsme toho moc neměli, neb bylo vše v telugu, ale nevěstě to v bílém sárí slušelo a květinovou výzdobu měli také moc hezkou.

Pripravy na svatbu... ty jejich dlouhe vlasy me proste fascinuji

Nevesta a zenich

A hurá na oběd! Nebo napřed pogratulovat a předat dárek? Moc nevíme, co dělat, nakonec začínáme obědem venku, mezitím nás už ale Potia uhání, že můžeme jet domů, tam nebude takové vedro. V tom s ní rádi souhlasíme, ale chtěli bychom se přecejen najíst a také potřebujeme předat ten náš dar. Na pódiu, kde dvojice přijímala gratulace, to vypadalo trochu jako u lichváře. Z obou stran lidé přinášeli dárky, ale hlavně peníze a vše se pečlivě zapisovalo. Pak gratulace a foto. Nějak jsme se tím systémem prosmykli a úspěšně předali bez zapsání svou taštičku a potřásli ženichovi rukou. Můžeme domů.

Rozvalíme se s Portiou v obýváku, chvíli si povídáme. Tak se dozvíme, že to není žádná oběť, že nám přenechala na spaní pokojík, že ona ve svém pokoji stejně nespí. Všichni včetně rodičů spí v obýváku. Ona a rodiče na podlaze, její bratr na posteli, která přes den slouží jako gauč. Jednak je tam líp, protože si tam můžou pustit „cooler“ (fouká vzduch přes vodu, takže zvyšuje vlhkost a trochu ochlazuje) a jednak ona prý ani neumí spát sama. Asi to opravdu neumí, protože když jsme začali pospávat, po chvilce mě chytla za ruku. Takové upřímné nevinné gesto, potřeba cítit blízkost druhého... Lidé tu asi k sobě mají nějak blíž než v Evropě.

Večer už jsme nikam nešli. Ohledně večeře byla Blandeena trochu bezradná, neb jsme pořád opakovali, že nechceme pálivé. Indové ale bez čili nevaří vůbec nic. Vysvětlit jim koncept jídla neobsahujícího čili je něco jako vysvětlit české babičce, že chcete k obědu jen dva knedlíky. Stejně dostanete minimálně čtyři. Nakonec nám navrhla, že si můžeme sami umíchat vajíčka a že nám k tomu udělá chapati. Večeře byla moc dobrá a nepálivá :-) Portia chtěla míchaná vajíčka také ochutnat, jenže v jejím případě vajíčka nabyla červené barvy, neb bez chilli powder to fakt nejde.

Priprava chapati... na podlaze obyvaku

Další den ráno nás Benjamin vzal na blízkou mešitu, odkud byl krásný výhled na řeku, kde se pralo prádlo. Taky byla všude spousta oslíků, na kterých se to prádlo prý vozí. Po mešitě ještě na pevnost (žádné vstupné) a pak zase do kostela. Ještěže jsme do kostela přišli asi o hodinu pozdě, i tak to trvalo ještě hodinu a půl. Vedro. Telugu. Žabička! Panika mezi Indy a my se radujeme, že se něco děje. Když už jsme to nemohli vydržet, tak jsme se šli projít ven, kde jsme se stali atrakcí pro děti.

Ke snidani byla upma - trochu jako kuskus, z kukuricne krupice

Peta pomahal, ale varila Portia

Takovy schody do nebe...

Mesita v Kurnool... a my dva

Po kostele už jen oběd a jde se na vlak, kromě Benjamina nám tam přijeli zamávat ještě Ravi s manželkou – sympatický pár z Bombaje. Franklin ani George se už neozvali. Mimochodem svatba to byla – jak jinak – domluvená. A veškerá jídla jsme ten víkend jedli „ručně“. Už nám to docela jde :-)

Tahle fotka ma pribeh: zcela vyrizeni vedrem a bohosluzbou v telugu sedime venku pred kostelem obklopeni detmi a zirame do blba. Obcas z povzdali mekne koza. A pak mi to dojde: "Hele, takhle dira vypada jako Indie!"