Rišikeš (31. července - 12. srpna)

Naše první pořádná zkušenost se sleeper’s class dopadla dobře. Žádné loupežné přepadení se na trati Amritsar-Haridwar nekonalo a díky svěžímu nočnímu vduchu profukujícímu vagónem jsme se i celkem dobře vyspali. V Haridwaru jsme po snídani, která nás opět nemilosrdně uvrhla do mastné reality pouličních restaurací, nastoupili do vlaku do Rišikeše. Za hodinový přesun nám naúčtovali závratné 4 Rs na osobu a dokonce jsme se pohodlně posadili i přes to, že jsme jeli tou nejlidovější „general“ třídou.

Výhled přes Gangu na ašram v Laxmanjhule cca 3 km od Rišikeše

Riši znamená v hindi moudrý. Rišikeš by tedy mělo znamenat něco jako město moudrých. Praví jogíni však už dávno prchli před narůstajícími počty indických i západních turistů a (rádoby) spirituálních hledačů. Po jogínech tu zbyly desítky ašramů a svatá řeka, která trpělivě snáší plastové kelímky a sezónní raftaře na své cestě do Varanasí a do moře. Indickým hemžením, troubením a vedrem se tu proplétají zarudlí upocení cizinci, kteří si sem přijeli pro trochu nefalšované védské moudrosti, ale většina z nich spíš ani netuší, co to védy jsou. Přijeli okusit tu pravou jógu. Peněz na to mají dost, zato času málo. Překypují spiritualitou a nadšením ze svého šestitýdenního kurzu učitelství jógy, kam se přihlásili, aby získali mezinárodně uznávaný certifikát.

Oblíbený fotogenický visutý most v Laxmanjhule... níže po proudu je ještě jeden podobný

Poměrně záhy jsem přišli na to, že najít něco „lepšího“ než všudypřítomné „drop-in“ classes za 100 – 200 Rs a nebo ony certifikované „yoga teacher’s course“ nebude úplně snadné a že asi ty 2 týdny, co jsme si na jógu velkoryse vyčlenili, nebudou stačit. Po dvou dnech marného hledání jsme se už téměř rozhodli opustit luxus turistické oázy na High Bank kousek nad Rišikešem (považte, krásné pokoje za 250 Rs, restaurace nabízející dobrou indickou i italskou kuchyni, internet na každém rohu, to vše v moři zeleně a bez dopravního ruchu – no není to ráj?) a vydat se za nějakou tou vysokohorskou turistikou.

V předvečer plánovaného odjezdu jsme ale „u Mámy“ na thali potkali Inda středního věku, který také přijel za jógou. A na rozdíl od nás i věděl, kam jít. V „Yoga study center“ prý učí jogín, co studoval přímo u Iyengary. Peníze ho nezajímají a žáky si vybírá. Našeho Inda už prý 2x odmítl a až teď byl přijat, ale má začít chodit až za 14 dní. Teď probíhá nějaký intenzivní kurz. Ale že se máme zkusit jít zeptat.

Najít zapadlé Yoga study center nebylo úplně jednoduché, chodili jsme kolem Gangy tam a zpátky a málem už jsme to vzdali, když se nám konečně zadařilo a našli jsme kovovou bránu s modrým nápisem „Yoga study center“ nad ní. Šwami Rudra Dev si na nás hned udělal čas. Že prý jestli už jsme jógu někdy dělali a jak dlouho. A pak nám jen oznámil, že večerní lekce začíná v 17:00. Bylo to nějak snažší, než jsme čekali.

Promenáda podél Gangy poblíž Yoga study centra

V 17:00 ten večer jsme se plni očekávání pilně protahovali na betonové podlaze tělocvičny, kterou šwamimu postavila jedna jeho oddaná japonská žačka. Po stěnách visely provazy na protahování, ze stropu lana a v nářaďovně se válely dřevěné cihly, popruhy, polštáře, deky a karimatky. Tak to jsem zvědavá, co s námi bude provádět.

Rozhodně to nebyla jóga, na kterou jsme byli zvyklí. Samotné cvičení šwami prokládal dlouhými proslovy v indičtině (rozuměj indické angličtině), kterým jsme po několika dnech zvykání rozuměli i z poloviny! Za pauzy jsme ale byli vděční, protože když už se cvičilo, tak pořádně. Moc asan (pozicí) jsme nevystřídali, zato jsme si je prociťovali dlouho a ve spoustě variací. Do toho všeho šwami čas od času začal na některého jednotlivce řvát nějaké příkazy, kterým obvykle onen nešťastník vůbec nerozuměl. K relaxační evropské józe, kde jde hlavně o to uklidnit vystresované obyvatele měst, to mělo hodně daleko.

Nebylo jednoduché udržet si morálku a nepřestat docházet na hodiny i přes to, že člověku časem začalo docházet, že onen křik a výčitky nejsou vůbec ve zlosti a že možná víc než o správné provedení asany jde o to, odkázat ego a pýchu tam, kam patří. Pak by vás už žádný řev – ať dobře, nebo špatně míněný – nemohl rozházet.

Po deseti dnech jsme Yoga study center opustili, abychom se vydali do hor. Stihli jsme si ale velmi dobře uvědomit, že jsme si na jógu vyhradili příliš málo času. Na fyzické cvičení by to možná stačilo. Ale fyzické cvičení (neboli hatha jóga) jen jen nejnižším stupněm na jógové duchovní cestě. K tomu, aby se člověk naučil něco víc, než jak si dát nohu za hlavu, čtrnáct dní rozhodně nestačí.

Jetsunma Tenzin Palmo (28. července)

Tenzin Palmo (zdroj: www.tenzinpalmo.com)

Po mokrém výletu nám už v McLeodu moc času nezbývalo. Jeden den na vyprání a jeden den na přednášku. Do Tushity měla na dva dny přijet vyučovat nějaká buddhistická mniška, tak jsme si ji chtěli jít poslechnout.

Nějaká mniška! Záhy jsme se cítili jako ony pověstné svině, jimž jsou házeny perly. Postupně jsme se dozvídali, že Tenzim Palmo je rodilá Angličanka, která byla v polovině šedesátých let v pouhých jedenadvaceti letech jako jedna z prvních zápaďanek vysvěcena na buddhistickou mnišku. Od té doby bojuje za práva žen v buddhistických klášterech.

Strávila 12 let v jeskyni v Himalájích, kde si sama pěstovala zeleninu na jídlo, přežila kruté zimy, meditovala 12 hodin denně a nedopřála si ani odpočinek vleže. Její poustevnictví bylo ukončeno poněkud úsměvně – úřady si všimly, že jí vypršelo vízum. Na to opustila Indii a uchýlila se do Itálie.

Její největší misí je dosáhnout osvícení v ženském těle. S tím souvisí i další úkoly, které na sebe vzala v tomto životě – především pomáhat ženám na jejich spirituální cestě. V současné době se věnuje budování ženského kláštera v Indii. Tam také tráví nejvíce času, když zrovna nehostuje jako přednášející v některém buddhistickém centru. Mimochodem „Jetsunma“ je vzácný titul, který znamená „velebný mistr“ a byl jí udělen v roce 2008. Tady se můžete podívat na stránky jejícho kláštera: Dongyu Gatsal Ling. O jejím životě byla napsána knížka „Cave in the snow“ a natočen film – věřím, že stojí za přečtení resp. za shlédnutí.

A co jsme si tedy ze setkání odnesli my, západní domýšlivci? Tak hlavně další lekci pokory a zpochybnění tradičních západních hodnot. A dále jednu velmi prostou myšlenku: Pokud se shodneme na tom, že pro naše štěstí je nejdůležitější naše mysl (a to není zas tak těžké – snad každý zažil, že ten samý déšť může být krásný, když je dobrá nálada, jako protivný, když se nálady nedostává), pak je s podivem, že většina lidí dbá o své zdraví, sportuje, pečuje o svou krásu a obklopuje se hezkými věcmi, ale zoufale málo času věnuje péči o svou mysl...

Na Triund a k ledovci (24. - 26. července)

Tushita skončila a všech cca 70 lidí najednou zaplavilo McLeod a přilehlé vesnice Dharamkot a Bhagsu ve snaze najít ještě na pár dní ubytování. Byli jsme proto moc rádi, když nám Peťův spolubydlící Němec Stefan se svou Novozélandskou přítelkyní Dianou pomohli najít pokoj v guest housu, kde se oni sami prozřetelně ubytovali už ráno před oficiálním koncem kurzu.

Na večer byl domluvený sraz účastníků Tushity dole v Bhagsu. Nestačila jsem se divit, jak se tichá skupina lidí hledajících a poznávajících svou spiritualitu rychle proměnila v docela obyčejnou hlasitou bandu mladých lidí. Vzhledem k tomu, že ve mně ještě doznívalo ticho meditace, necítila jsem se v té halasné společnosti příliš dobře. Relativně brzy jsem proto projevila přání jít domů. Peťa se nabídl, že mě doprovodí a tak jsme vybaveni čelovkou vyrazili na 20-ti minutovou procházku do Dharamkotu.

Po půl hodině stoupání neznámými pěšinkami nám začínalo být jasné, že je něco špatně. Peťa ale razil teorii, že když budeme pokračovat nahoru, tak musíme dojít na hřeben, který nás svede zpátky doleva k Tushitě a odtamtud už to bude jasné. Mé nesmělé námitky, že je to sice hezký nápad, ale jestli jsme se stočili příliš doprava, tak místo na nízký hřeben budeme šplhat až na tu horu, co se ze sedla u Tushity zvedá, moc vážně nebral. Nakonec mi nezbylo než se uchýlit ke spratkovité taktice: „Nahoru už nejdu ani metr.“

Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Za další půlhodinu chůze dolů a doleva jsme byli doma. Ráno jsme zjistili, že jsme v noci byli na nejlepší cestě vyšplhat k „tomu chrámu, co je tak šíleně vysoko, že nechápu, kdo by tam lezl“, který je na půli cesty k vrcholu oné hory z mých nesmělých námitek.

Následující den jsme se oddali sladkému válení a vyspávání, až kolem oběda jsme se připojili k našim sousedům Stefanovi a Dianě, abychom se z teplé postýlky přesunuli do útulné restaurace. Zbytek dne líně uplynul mezi knížkami, obchůdky se suvenýry a dobrým jídlem. Lenošení jsme si nevyčítali. Zítra vyrážíme na trek, tak si trochu odpočinku můžeme dovolit.

Druhý den 6:00 – prší. 7:00 – prší. 8:00 lije jako z konve. 9:00 se v dešti spolu se Stefanem a Dianou vydáváme na snídani. Na Lahesh Cave dnes už určitě nedojdeme a na Triund jsou to jen 4 hodiny, takže máme času dost. V 11:00 se neochotně zvedáme, navlékáme pláštěnky a vykračujeme známou cestou vzhůru.

Ještě nejsme ani u prvního tea stallu a naše svršky včetně bot by se daly ždímat. Když postupně nacházíme tea stally zavřené, začnou v nás hlodat obavy. S občerstvením po cestě nebo alespoň na Triundu jsme počítali – vlastních zásob jsme měli poskrovnu.

Kolem 15:00 nás vítá otevřený (hurá) tea stall na Triundu. Jinak ale nikde nikdo. Nakonec jsme se bez ptaní nasáčkovali do jednoho otevřeného pokoje v horské boudě a šli na oběd (instantní nudle „megi“ – jak jinak). Do našeho spokojeného srkání horkých nudlí se odkudsi vynořuje správce chaty, ve které jsme se tak samostatně ubytovali a znepokojuje nás oznámením, že mu má přijít nějaká větší skupina lidí a že se možná budeme muset vystěhovat.

Chata na Triundu... pokoj za 500 na noc a bez sprchy... no to je úroveň!

Ze stěhování naštěstí nic nebylo a my zalezli do mokrých spacáků (ano, pláštěnky na batohy nebyly k ničemu) ve snaze je trochu na noc vysušit a snad se i trochu zahřát. Nejvíc si to asi užil Peťa, protože jak jsem tak mrzla v jeho objetí, napadlo mě, že na zmrzlé končetiny není nic lepšího než trocha pohybu (tedy až po horké sprše, ale tento luxus bohužel v chajdě nedodávali) a jala jsem se ho masírovat. Myslím, že tak důkladnou masáž už ode mě dlouho neměl. Ale zabralo to a než jsem se dostala k chodidlům, tak už mi bylo v tom spacáku docela teplo.

Kolem šesté jsem vyběhla ven najít nějaký sympatický keřík, ale při pohledu do okolí jsem na všechny potřeby málem zapomněla. Mraky se zvedly a my konečně viděli, kam jsme to vystoupali. Popadla jsem zrcadlovku a nechala se unášet euforií. Na jedné straně nekonečný výhled do rovin, na druhé závratně hluboké údolí, nad kterým čněla mohutná hradba hor, jejichž bílé vrcholky se stále schovávaly v oblacích. A kráva. Však jsme v Indii, tak tu nesmí chybět, ne?

Vidět byl i kriketový stadion v Dharamsale

Lepší modelku jsem si snad ani nemohla přát

Při čekání na dahl rice (rýže se žlutou luštěninovou omáčkou) k večeři jsem horám zahrála Nohavicovy Divoké koně a kolem deváté jsme napapkaní zalezli do našeho studeného pokoje spát. Moc to nešlo. Málo jsme pili, což nám spolu s necelými 3000 metry nad mořem zadělalo na bolehlav a mým studeným nohám příliš nepomáhal ani Peťův heroický výkon, kdy mi je obětavě zahříval na vlastním bříšku.

Příští den se v 6 ráno rozlámaní soukáme do vlhkých věcí. Část vybavení si necháváme v jednom tea stallu na Triundu a na lehko pokračujeme k ledovci. Tempo máme šnečí, mě je chvílemi vyloženě blbě. Naštěstí jsme to asi po hodině jakž takž rozdýchali a mohli si plně užívat přízně počasí – mraky jsou vysoko, takže tentokrát nasáváme krásu hor s každým krokem a zároveň nás u toho nepálí slunce.

Svatyňky nesmí chybět ani vysoko v horách

U Snow line café – posledního tea stallu na cestě k průsmyku Indrahara – potkáváme osmnáctiletého pasáčka koz. Žije v horách se svým asi stohlavým stádem (zas tak dobře jsme si nerozuměli). Přes léto bydlí kousek od ledovce v kamenné chýši, kde přespává se svým starším společníkem (nejspíš nějaký příbuzný) zachumlaný do špinavých dek. Ponožky nemá, bosé nohy mu vězí v letitých polobotkách, které vypadají, že mu jsou aspoň o číslo větší. To mu ovšem nebrání před námi poskakovat vražednou rychlostí, když nás kousek cesty z kopce doprovází. Já v pohorkách jsem se bála, že si zvrtnu kotník!

Oblečení vhodné do hor:
a) funkční outdoorová mikina, voděodolné prodyšné kalhoty a pohorky z moderních materiálů
b) vlněný kabát po dědečkovi, vlněné krátké kalhoty z dětských let a o číslo větší polobotky

Přes ledovcový potůček už pokračujeme sami podle šipek a následně podle kamenných panáčků až k ledovci a vodopádu. Jeskyně pořád nikde a mraky začaly nebezpečně klesat. V poledne jsme nejbližší větší šutr prohlásili za vrchol a vydali se zpátky. Aby to nebyla taková nuda, šli jsme se podívat na vedlejší hřebínek, kde se pásli koníci. Ten pasáček tam přece také přeběhl, když se s námi rozloučil, takže tam musí být nějaká cesta zpátky...

...možná byla, ale my ji nenašli. V mírném zoufalství jsme zvolili metodu „přímo za nosem“. Pichlavým podrostem jsme se v pláštěnkách prodírali dolů z prudkého svahu, jehož sklon se chvílemi nebezpečně blížil kolmici. Že jsme se dolů neskutáleli, doteď považuji za menší zázrak. Na další cestě už nás naštěstí žádné komplikace nečekaly, dokonce jsme si před závěrečným sestupem k teplé sprše stihli dát na Triundu oběd. Pak jsme samozřejmě zase zmokli. Ale to už nám náladu pokazit nemohlo.

Úvod do Buddhismu a meditace (14. - 23. července)

Před příchodem do Tushity jsem si naivně myslela, že o buddhismu něco trochu vím. Znala jsem příběh prince Sidharty, věděla o zlaté střední cestě a tušila něco o čtyřech vznešených pravdách. Ne že by moje znalosti byly špatné, ale jak zoufale povrchní! Samotné čtyři vznešené pravdy, což jsou čtyři poměrně prosté věty, vydaly na plné čtyři dny výuky a to sotva stačilo k nahlédnutí do hlubin moudrosti, která se za nimi skrývá.

Sami buddhisté se obvykle ani neoznačují jako věřící, spíše jako praktikující, popřípadě studující buddhismus. On totiž už sám Buddha nikdy po žádném učedníkovi nechtěl, aby mu pouze uvěřil. Předkládanou nauku je potřeba promyslet, podrobit kritickému uvažování, pochopit a pak – a to je nejdůležitější – poznanou pravdu meditací procítit, posunout na vyšší úroveň chápání a přeměnit v životní zkušenost.

V tomto duchu nám Glen hned v úvodu řekl, že bude rád, když si z jeho přednášek odneseme něco praktického, co nám bude pomáhat v životě, a to ostatní, ať klidně zapomeneme. Většina studentů s nadšením poslouchala jak zvládat negativní emoce a smýšlet laskavě o ostatních lidech. Při výkladu o škodlivosti upínání se na cokoliv včetně lidí, se už značná část obecenstva cukala s tím, že přece není možné a ani žádoucí, udržet si šťastnou a klidnou mysl, když vám umře babička, nebo vás opustí partner. A když na nás Glen šestý den vybalil, že „nic není, o tom to celé je“ („There is no thing, that is whole thing!“), aneb nauku o Prázdnu, kapitulovali i skalní fanoušci (včetně několika účastníků, kteří se ještě před začátkem kurzu považovali za buddhisty). 

My moudřejší jsme se smířili s tím, že opravdu není možné během deseti dní pochopit to, co ani Dalajlama (jak by o sobě jistě sám řekl) plně nechápe a zůstali u té své trošky učení použitelné v denním životě. Třeba časem pochopíme víc… Byli ale i tací, které vyslechnuté přednášky od buddhistických nauk zcela odradily.

Kromě přednášek se nám během kurzu dostalo ještě základního nácviku meditace, která je pro buddhistickou praxi ještě důležitější, než intelektuální poznání Buddhovi nauky. Cílem studenta buddhismu je vytrénovat svou mysl pomocí meditace tak, aby byl schopen klidného uvolněného soustředění, které mu umožní pochopit pravou podstatu bytí přímo, bez zapojení rozumového myšlení. Naše nácviky se ovšem převážně zaměřovaly na mnohem prostší cíle, jako třeba soustředit se dvacet minut na vlastní dech.

Byla jsem na sebe moc pyšná, když se mi začalo dařit neposedné myšlenky typu:  „Co bude dnes k obědu?“ a „Jak se asi má maminka?“, odchytávat a zneškodňovat v zárodku. Dokonce se mi jednou podařilo nezakolísat celých dvacet minut! … A pak nám Glen sdělil, že abychom vůbec mohli vstoupit na stezku Shamatha, musíme být schopní se soustředit alespoň čtyři hodiny vkuse! Většina stezky se pak prý dá zvládnout za šest až osm měsíců… Při deseti hodinách meditace denně. Poznání holt něco stojí.

Během oněch deseti dní se žádný závratný spirituální skok nekonal. Alespoň ne, pokud jste čekali náhlé prozření, zjevení, prociťování energií nebo jiné esoterické zážitky. Stalo se něco mnohem prostšího: Vzklíčílo ve mně semínko, které v následujících měsících rostlo a sílilo. Semínko, které dávalo světu nový smysl a zpochybnilo žebříčky hodnot, které jsem si nikdy nezvolila a přesto podle nich s naprostou samozřejmostí žila.  Rostlinka mi začala odkrývat obzory, které jsou krásné i děsivé zároveň. Možná se za nimi vydám, možná ne, ale i kdybych se rozhodla zůstat ve své jeskyni, teď už to bude má vědomá volba.

Tushita (14. - 23. července)

14.  července nám začínal 10-ti denní kurz úvodu do buddhismu v meditačním centru Tushita. První výzva byla dovalit tam naše zavazadla. Ze Sri guest house to bylo sice necelý kilometr, zato do prudkého kopce.

Dorazili jsme s asi 20 minutovým zpožděním a dost nás překvapilo, že jsme byli poslední. Všichni ostatní už seděli v gompě (buddhistický chrám) s vyplněnými formuláři před sebou a disciplinovaně čekali na ubytování. Náš pozdní příchod ale naštěstí nikomu nevadil a tak jsme asi po hodině čekání a pár formalitách zamířili na své pokoje. Ve 4 hodiny bude úvodní seznámení s tím, jak to tu chodí.

Milá německá mniška v červeném hávu nám při úvodní řeči kladla na srdce, abychom chodili na všechny lekce a včas. Pomůže nám k tomu gong, který se rozezní vždy v 6:00 ráno a pak 10 minut před každým programem. Dále nás seznámila s tím, jak se správně používá indická kyblíková sprcha a skončila tím nejdůležitějším: buddhisté respektují život. Život je to nejcennější, co každá bytost vlastní. Proto se snažíme žádné životy neohrožovat, spíše je aktivně chránit. Co z toho vyplývá? Pavouky z pokojů opatrně vynášejte chycené do hrnku, slimáky překračujte nebo ještě lépe odnášejte z cestiček do bezpečí. Komáry nechte v klidu napít – malárii tu nemáme a komárů je tu málo – nebo když je vám zatěžko tu kapku krve obětovat, ho opatrně odežeňte. Vybaveni užitečnými instrukcemi jsme si šli naplnit bříška zeleninovou polévkou a domácími houskami s výborným arašídovým máslem a pohroužili jsme se do ticha, které nás mělo provázet po celou dobu kurzu. (Kromě hodinového diskusního kroužku a případných otázek během „výuky“ jsme se měli pokud možno vyvarovat jakéhokoliv mluvení.)

Přednášky mě nadchly. Denně byly dvě a poskytly mi opravdu hodně inspirace a nových myšlenek. Moje nadšení trochu přibrzdily hodiny meditací (tedy naštěstí spíš půlhodiny), které jsme měli vždy 2 po sobě 3x denně. Soustředění na dech první den trochu zadrhávalo, ale to pravé potěšení přišlo před obědem: meditace chůzí. Překonávat 10 metrů prostoru po dobu dvaceti minut bylo na mě moc.

K večeru prvního dne jsem zjistila, že ani to samotné sezení na přednáškách nebude tak docela jednoduché. Polštářů bylo v gompě habaděj, ale zkuste si disciplinovaně sedět na zemi nějakých 7 hodin denně! Protestovala nejen kolena, ale k mému překvapení i záda. Asi bych měla víc posilovat.

Háček se skrýval i v nenápadném karma jogovém úkolu (komunitě prospěšná činnost, čili práce), který v mém případě obnášel zametání. Ne že by se jednalo o extrémně velký prostor nebo že bych neměla k dispozici potřebné vybavení (ačkoliv o vhodnosti indických košťat k zametání by se dalo s úspěchem pochybovat), problém se skrýval v požadavku jednat v souladu s buddhistickými zásadami. Pamatujete se na úvod? To o tom životu? Tak tedy se žížalami to šlo. Bylo jich málo a bez protestů se nechaly hodit do trávy. Berušky se sbíraly trochu hůř, ale pořád dobrý. Ale jak mám doprčic zamést tu mravenčí dálnici?!