Dvacet kilometrů na kole k vodopádu a dvacet zpátky se nám nejevilo jako žádný zásadní problém. Obzvlášť když jsme uvážili placatost krajiny kolem Khajuraha. Jeden háček jsme v tom ale přecejen viděli: vedro. Nevím, kolikrát v životě se vám poštěstilo jezdit na kole při teplotách blížících se 40°C, ale my se tomuto zážitku chtěli pokud možno vyhnout. Proto jsme chtěli ráno vyrazit co nejdřív.
V 8:00 jsme už šlapali po pěkné asfaltce mezi jezírky s lekníny a vodními buvoly směrem k rezervaci. Ranní sluníčko snesitelně hřálo a lehký vítr nás hladil po tvářích, když jsme se blaženě rozhlíželi po nefalšovaném indickém venkově. Naše idylka získávala drobné trhliny jen ve chvílích, kdy jsme se na delší čas zastavili. Při takových – obvykle fotografických – pauzách jsme se stávali snadným terčem pro místní děti dožadující se „skůlpen“ (neboli propisek) a tak nám nezbývalo, než bedlivě vyhlížet tlupu blížících se školáků a v pravý čas vzít nohy na ramena.
 |
| Odpočívající vodní buvoli |
 |
| Školáci se nezdají - vypadají neškodně, že? |
Až na tyto drobné nepříjemnosti ale probíhala cesta hladce po nad očekávání dobrých asfaltových silnicích s minimálním provozem (nejhorší bylo objíždět to stádo koz). Kolem desáté jsme dorazili k bráně rezervace a k našemu zklamání byl vodopád zpoplatněn. Místní asi 15 Rs, cizinci 150 Rs... jak jinak. Člověk by řekl, že už jsme na to mohli být zvyklí, ale na tohle se nám zvyknout nepodařilo za celou dobu v Indii. Po drobné diskuzi se strážcem u brány a indickými turisty se Peťa dožral natolik, že se rozhodl prostě projet bez placení. Za námi se neslo jen slušné „Sir, wait, sir!“
Po pár desítkách metrů jsme začali uvažovat nad tím, jestli nás bude někdo pronásledovat. Nebylo třeba. Krásným svěžím lesem jsme dojeli k mohutné řece a podél ní až k vodopádu. A tam uniformovaný Ind, že nám zkontroluje lístky a bez nich že na vodopád nemůžeme. Peťa už byl odhodlaný vrátit se bez placení a bez zhlédnutí vodopádu – přece nepřistoupí na ty jejich vyděračské praktiky! – ale já vodopád vidět chtěla. Jenže lístky se prodávají u brány, strážce u vodopádu nám je prodat nemohl. Nakonec jsme svých 300 Rs odevzdali (snad) spřátelenému rikšákovi, aby je odevzdal u brány. Lístky nám vystaví dodatečně, až se budeme vracet.
 |
| První výhled na řeku |
A tak jsme v Indii, kde se obecně doporučuje nikomu nevěřit ani nos mezi očima, s důvěrou bez jakéhokoliv dokladu svěřili 300 Rs představiteli taxikářské profese, kteří jsou nedůvěryhodní všude po světě. Zajímavé na tom je to, že ač nás samozřejmě napadlo, že by si ty tři stovky mohl docela jednoduše nechat, ani na chvilku jsme nevěřili tomu, že by to udělal. A skutečně – když jsme se cca po hodině vraceli kolem vrátného, ten nám bez řečí a s profesionální slušností nijak nezmenšenou naším předchozím ilegálním vstupem do parku vystavil dvě vládní vstupenky v příslušné nominální hodnotě. Indové Evropana dost často vytáčí k nepříčetnosti, ale málokdy se stane, aby k nepříčetnosti vytočil Evropan Inda. Jejich tolerance je opravdu obdivuhodná.
Takže za vodopád jsme si nakonec poctivě zaplatili a v klidu a vedru jsme se zaobdivovali jeho krásám. Masy zpěněné vody se řítily úzkými průrvami po červených útesech, které zely jako díry po vypadlých zubech v jinak dokonale ploché krajině Indické přírody. I fotečku za zábradlím jsme si ukradli, ale to se strážcům pořádku nelíbilo: „Madam! Come back! Madam!“ Drze jsem ještě chvíli pózovala, než se strážce dostal do fáze kdy sám zvažoval porušení všech předpisů tím, že by pro mě došel osobně.
 |
| Řeka ve skalách |
 |
| Nezbedná turistka :-) |
Cesta zpátky se naneštěstí odehrávala po jedné hodině odpolední, což znamenalo vražedné vedro. Když jsme se celí zplavení a bez kapičky vody vrátili do Khajuraha, dovedli jsme už myslet jen na pití a klidné posezení v restauraci. Štěstí nám přálo a výletní den jsme zakončili večeří na stromě s vyhlídkou na skupinu západních chrámů.
 |
| Pozdní oběd na stromě s výhledem na staleté chrámy |
