Velbloudí safari

Sraz na safari byl v 7:00. Už v 7:20 přifičel džíp, který nás měl vzít do pouště. Naskládali jsme se dovnitř a vyrazili. Jen tu druhou skupinku Čechů jsme nikde nenabrali. Jaisalmer nám zmizel z dohledu a když už jsme byli úplně uprostřed ničeho, džíp zastavil. Velbloudi nikde. Pokoušíme se dolovat informace z našeho řidiče. Ten krčí rameny a nakonec si půjčuje můj mobil, aby zavolal (doufejme) člověku, co má přivést velbloudy. Zpětně ho podezřívám, že ten telefonát jen předstíral, aby nás uklidnil, že se něco děje. Každý normální Ind by se podobnou situací nenechal znepokojit a klidně by čekal, až velbloudi dorazí, nebo až padne večer a bude čas se vrátit.

Velbloudi dorazili, další důkaz toho, jak zbytečně jsme se znepokojovali. Jen ti Češi nikde. Prý to nejde, jen tak spojit dvě výpravy – třeba si ta druhá skupina přeje soukromí… Ani nám tehdy tak docela nedošlo, že nám pan majitel nejspíš z evropského pohledu zalhal. Z Indického pohledu se ovšem určitě o lež nejednalo. Téměř jistě s ním někdy nějací Češi jeli a on vytušil, že nás tato informace potěší, tak ji maličko poupravil. V Indii toto nelze za lež považovat, je to běžná součást každodenní komunikace.

Přípravy na odjezd

Ale teď už konečně k těm velbloudům. Já už párkrát velblouda viděla – v Zoo a tak. Ale ještě nikdy jsem nestála přímo vedle něho a nechystala jsem se na něm jet. Takový velbloud, je strašně velké zvíře! Když si stoupnete vedle vysokého koně, budete mít pravděpodobně bradu někde ve výšce jeho kohoutku. Velbloudovi budete nejspíš sahat maximálně k plecím. Jak jsem se dozvěděla na wikipedii, velbloudi mohou být vysocí až 2,5 metru!

Majestátní koráb pouště

Naštěstí jsme měli tu čest s klidnými a poslušnými zvířaty. Když už neposlechli nás, našeho průvodce Dea vždycky. Ukázalo se, že nejnáročnější manévr je přinutit velblouda, aby si klekl. V tom jsme byli po celou dobu odkázáni na Deovu pomoc. Teprve na klečícího velblouda jsme mohli naložit zásoby i sebe. Tvrdé dřevěné dvoumístné sedlo jsme měli vepředu vystlané přikrývkami, pod kterými jsme v noci spali a vzadu naložené vodou a potravinami.

A pak jsme šli. Velbloudí chůze šíleně houpe. Fakt moc. Možná je to tím, že je velbloud mimochodník, ale po deseti minutách už jsme pořádně nevěděli, jak si sednout a Peťa skoro litoval, že jdeme na celé 3 dny. Zdálo se mi, že moje sedlo se nějak hýbe, ale znalecké oko Dea nenalezlo problém. Těsně před první vesnicí mi sedlo dalo za pravdu a sklouzlo velbloudovi přes zadek. Nic se mi nestalo, stihla jsem seskočit, ale náš průvodce se pro nás začal stávat komickou postavičkou. Deo dal sedlo zpátky, dotáhl a mohli jsme pokračovat. Přes vesnici se ale šlo pěšky, vesničané údajně nevidí rádi, když se na velbloudech jezdí. Další indická polopravda?

Kolem vesnic jsme chodili po svých

Setkání s vesničany

S bílými lidmi se Indové i Indky velmi rádi fotí... ale cizím lidem se obličeje ukazovat nemají, to platí i při focení

Postupně jsme okoukali sezení na bok, které bylo o něco pohodlnější, a dohoupali se k obědu. Deo nás vyslal nasbírat dřevo na oheň do okolní pouště. Jako nejlepší zdroj dřeva se ukázaly suché lodyhy jakési velké pouštní byliny. Snadno se lámaly, celkem hořely a bylo jich všude kolem spousta. Jak se posléze ukázalo i po dešti byly brzo suché, čehož jsme měli brzy využít.

Sezení na bok se ukázalo být o něco pohodlnější

Následně jsme nevěřícně pozorovali, jak amatérsky náš průvodce zapaluje oheň (zápalky neměl, ty jsme mu dodali, stejně jako toaletní papír, který nešikovně použil na podpal). Nakonec to nějak zvládl a musím přiznat, že uvařil dobře. Tady jsme se také prvně seznámili s přípravou bhungli. Je to oblíbený doplněk indických jídel. V sušeném syrovém stavu to vypadá jako těstoviny. Když to hodíte do rozpáleného oleje, nafoukne se to a vytvoří různobarevné křupky.

Při přípravě oběda jsme začali o Deových schopnostech trochu pochybovat... ale najedli jsme se, odpočinuli si, tak co

Po siestě jsme zařadili druhou rychlost. Tedy napřed Deo asi hodinu hledal velblouda, kterému se rozvázaly nohy. Bylo zábavné, když za námi přišel s tím, že ztratil velblouda. Nechal nás sedět u ohniště a pobíhal kolem, napřed pěšky, pak na druhém velbloudu až velblouda našel. To už jsme se pozorováním Dea nepokrytě bavili. Připojil se k nám druhý velbloudář, který taky ztratil velblouda, neměl při hledání takové štěstí a teď neměl na čem jet, tak si přisedl k Deovi. No nevím, jestli je ztrácí tak často...  Chvílemi jsme mírně klusali a to bylo příjemné jednak kvůli té změně a jednak proto, že pomalý klus je výrazně pohodlnější než chůze. Noc jsme trávili na dunách, které tvořilo maximálně 100 metrů čtverečních s písečnými kopečky uprostřed jinak vesměs zelené ploché krajiny, ale kvůli větru jsme se stejně přesunuli vedle na trávu pod strom.

Ptáček zpěváček v trní na poušti... no ano, takhle vypadala ta naše poušť kromě oněch 100 m2 písečných dun

Druhý den nás po luxusní snídani s vajíčky toasty a sušenkami čekala další vesnice, před kterou mi tentokrát popruh u sedla rovnou praskl. Zatímco jsme byli uvedeni na návštěvu k nějakým Deovým známým, Deo si půjčil jehlu a jal se sedlo sešívat. Rodina byla moc milá, i když jsme jim asi nevylepšili rodinný rozpočet, jak doufali a ukázala nám svoje bydlení, i jak vyrábějí z kozího mléka paneer. Deo dal zatím sedlo do pořádku a mohli jsme zase vyrazit.

Exkurze na dvorku Deových známých Pod tím divným košem se zatížen cihlou vyrábí paneer

Po obědě jsme si zvýšili úroveň jezdeckého umění - dostali jsme do rukou otěže. Velbloud nemá v tlamě udidlo, jako kůň, ani nemá kruh skrz nosní přepážku jako mívají voli. Má piercing v obou nosních dírkách a za "náušnice" přivázané provazy. Logicky jsem se tedy trochu bála, abych mu neurvala nos, ale časem se ukázalo, že velbloudí nos kolikrát vydrží víc, než jezdec :-) Ale celkově byli velbloudi poslušní, chvílemi jsme klusali, před námi utíkaly gazely a lištičky.

Celý den bylo zataženo a od oběda mrholilo. Když jsme se dojeli vykoupat k jezeru, na obzoru byl vidět déšť. Všiml si toho i průvodce, ale jeli jsme dál. Zde je na místě poznámka, že posledních několik týdnů jsme i my, neznalí cizinci, vypozorovali v počasí několik pravidelností. Na naši situaci se v tuhle chvíli vztahovala poučka: mrholením to neskončí. A taky že ne.  Po chvíli začalo regulérně pršet, což mě ani Peťu vůbec nepřekvapilo, zato Dea asi ano. Já vytáhla deštník a pokračovala vesele v jízdě, Peťa si vzal nepromokavou bundu a náš průvodce si přes hlavu přehodil utěrku. Čím dál víc připomínal zmoklou slepici.  A pak se spustila taková průtrž, že jsme museli zastavit, protože velbloudi z toho jančili.

 Jak tak stojíme pod stromem, ošlehaný průvodce se přitočí k Peťovi a povídá: "We have a big problem, my friend" (Máme velký problém, příteli.) Peťa se lekl, co se stalo, jestli si velbloud zlomil nohu, nebo co. A z Dea vypadlo: "Prší. Přikrývky jsou mokré, je to špatné, musíme dojet do vesnice." Ten náš dobrák opravdu nebyl ani v nejmenším připravený na déšť! A to už prší poslední cca 2 měsíce, neb je monzun!

Než kolem přestaly práskat blesky a trochu se utišil déšť, bylo 18:20. Vesnice je prý hodinu cesty plus mínus 10 minut. V Indii se stmívá kolem 19:00 a to hodně rychle. Nasedáme a klušeme, během půlhodiny padá tma. Míjíme asi dva přístřešky, kde spokojeně večeří jiné velbloudí skupiny. Asi byl jejich průvodce lepší zálesák, no. My  skoro necítíme nohy, ale kušeme tmou dál, už skoro neprší. Neběžet pode mnou velbloud, tak si připadám jak Old Shatterhand - no vážně, krajina kolem jak z Vinnettoua něco trávy, něco kamení, sem tam keř a občas strom. Za hodinu a půl jsme dojeli do vesnice, kde jen tak čirou náhodou měli prázdný dům asi s pěti postelemi. Nutno přiznat, že nocleh to byl pohodlný.

Naše nouzová noclehárna. Jen a jen pro nás.

Druhý den se Deo odmítal pohnout z vesnice pryč. Co když začne zase pršet? Better stay here! Nás už ale nebavilo házet si s místními kluky tenisákem (i když to bylo lepší než jejich žebrání o "skůlpen" neboli propisku) a tak jsme ho donutili k odchodu. Dojeli jsme se vykoupat k dalšímu jezeru a pak jsem se nějakou shodou náhod ocitla ve vedení karavany. Zároveň Deo usoudil, že mě baví jezdit rychle (což měl pravdu, ale jen do určité míry) a začal mi pomáhat s popoháněním velblouda. Ne že by to velbloud potřeboval. Pádil jak blázen a já toužebně vzpomínala na včerejší noční jízdu v mírném klusu, kdy jsem se ani neobtěžovala přidržovat sedla rukama. Teď jsem křečovitě svírala hrušku a přemýšlela nad tím, jestli není moc velký luxus nechávat si jednu ruku volnou na řízení - vždyť stejně ani nevím, jakým směrem máme jet! Kdykoliv velbloud zpomalil, Deo mi ho snaživě popohnal. Naštěstí si pak všiml, že Peťa zaostává a vrátil se pro něj. To mi poskytlo příležitost, začít zpomalovat.

Takový velbloud má překvapivě dlouhou brzdnou dráhu. Obzvlášť když vezmete v úvahu, že ho taháte za náušnice v nose. Nějak jsem ho donutila do kroku, ale on - po způsobu odbržděného vozu ve svahu - začal znovu zrychlovat sotva jsem povolila otěže. Mno, mě by to zas až tak nevadilo, dokud se držel rozumné rychlosti, ale Peťovi už z toho bylo opravdu špatně. Problém byl, že nestačilo vysvětlit velbloudovi, že chceme zpomalit, museli jsme ještě "zabrzdit" Dea. I to se nakonec vydařilo a bez nehody jsme dojeli až k obědové pauze u nefalšovaného vádí (neboli vyschlé řeky).

Ještě před obědem Deu potkal kamarády co popíjeli jakousi samohonku. Panáky neměli :-)

Zkusili jsme si, jaké to je bez sedla... no, udržet se je docela fuška

Během siesty jsme zapředli s Deem hovor na téma života, rodiny a tak vůbec. Deu má dva bratry, dvě sestry a matku. O otci se nezmínil. Z rodiny pracuje jen on, měsíčně vydělá 3000 Rs. „A pěstujete si třeba vlastní zeleninu, když jinak nikdo z rodiny nepracuje?“ Deu: „Ne.“ „A co tedy celý den všichni dělají?“ Deu: „No, ráno matka uklidí a zadělá těsto na chapati“ (pozn.: těsto na chapati je prostě smíchaná mouka s vodou) „pak udělá k obědu chapati a ostatní jí pomáhají.“ Aha. Pro běžného Evropana asi dost nepochopitelné, že by se tváří v tvář chudobě ani nepokusil vypěstovat si u domu mrkvičku, když stejně jinak nemá co na práci. Náš Deu ale vypadal naprosto spokojeně. Spokojeněji, než lecjaký vystresovaný Evropan.

A to bylo všechno, protože po obědě pro nás měl dojet džíp. To nás trochu zklamalo - počítali jsme ještě s odpolední jízdou. Bylo 12:15 a nám slibovali, že se budeme vracet až v 6 večer. Nakonec jsme ale za tohle menší zkrácení ukecali dvě noci v Jaisalmeru zdarma, což bylo v duchu filozofile pana hoteliéra-majitele velbloudů: „You are happy – I am happy.“