Modré město (12 - 13. září)

Teplota se mě držela i po ránu, ale už jsme měli koupené lístky na autobus a tak jsem se došourala na autobusové nádraží a svalila do stínu, než se naložíme do autobusu. Kolem se Indové zabývali vařením čaje, prodejem zeleniny, občerstvení, holením spoluobčanů a na chodníku nechyběl ani klučina, co opravoval boty.

Moje sandály (prakticky jediná obuv, ve které jsem celých těch 8 měsíců až na naprosté výjimky chodila) už začaly vykazovat nezanedbatelné známky rozkladu. Peťa, který už jednou služby podobného pouličního ševce využil, mě už hodnou chvíli přemlouval, ať si ty svoje taky nechám spravit. Dnes jsem neměla sílu vzdorovat. A tak se moje kvalitní evropské boty ocitly v rukou indického všeuměla vyzbrojeného zbytky umělé kůže a šídlem. Pravda, nebyla jsem tak docela nadšená, když jsem viděla, jak hbitě propichuje podrážku skrz na skrz, aby přichytil novou výstelku, ale co naplat, jednou jsem se rozhodla, tak se nedalo nic dělat. Alespoň jsem 15 Rs podpořila místního řemeslníka a chodit se v těch sandálech dalo i po jeho zásahu.

Autobus přijel, už když jsem měla boty v opravě, tak tak, že byly hotové před odjezdem. Do Jodhpuru jsme měli dorazit k večeru. Pan hoteliér nám tam u spřáteleného majitele penzionu v Jodhpuru domluvil bydlení i s odvozem od autobusu a tak jsme poprvé na našich cestách věděli předem, kde budeme spát.

V Baba Haveli se o nás starali opravdu úžasně. Odvezli nás, jak bylo domluveno a když viděli, že mi není dobře, sehnali mi na druhý den ráno i doktora. Ten mi předepsal indickou variantu paralenu (stejně jako v tom našem byla účinná látka paracetamol) a ta zabrala úplně ukázkově – během chvíle mi horečka spadla a tak jsme si mohli alespoň trochu projít město.

Clock Tower - jedna z turistických atrakcí Jodhpuru byla hned kousek od Baba Haveli

Za mnou je vidět Jaswant Thada mausoleum vybudované na památku maharaji Jaswanta Singha II.

Hlavním turistickým lákadlem Jodhpuru je Meherangarh, gigantická pevnost na kopci nad městem. Bylo už sice pokročilé odpoledne, ale stejně jsme se tam vypravili pěšky. Vedro trochu polevilo a procházka byla celkem příjemná. K samotné pevnosti jsme ale dorazili po zavíračce a tak nám nezbylo, než majestátní stavbu obdivovat pouze zvenčí. A že bylo co obdivovat! Mohutné zdi se tyčily až do nebe a táhly se do dálky. Pouštní kámen měnil barvy v zapadajícím slunci a my měli co dělat, abychom odtrhli oči. Nešlo by alespoň kousek nahlédnout dovnitř? Ale svědomitý strážný v uniformě nás se slušným „sir“ a „madam“ nekompromisně vyhnal.

K pevnosti jsme přicházeli ze zadní strany

Okna paláců byla zezdola tak maličká, že připomínala holubník

...a tady s Peťou pro hrubou představu o tom, jak jsou ty zdi vysoké

A tak jsme obrátili zraky od pevnosti k výhledu na město. Najednou bylo nad slunce jasnější, proč se Jodhpuru říká Modré město. Posuďte sami:

Jodhpur: Modré město