Sestoupili jsme z hor a kodrcáme se v deseti lidech v číslovaném tempu no. 5 (je to zvláštní, ale taxíky-dodávky tady plně nahrazují současně fungující autobusy). Přemýšlým o Indech a jejich zvyku dávat si při telefonování mobilem ruku před ústa. Je to proto, že nechtějí, aby je ostatní slyšeli? Chtějí snad svou rukou odstínit hluk ulice? Nevím. Terezka tvrdí, že je to proto, aby kolem sebe nešířili bacili. "To je pěkná blbost, to nemá žádnou logiku" - vysvětluji jí. "Indie ale nemá žádnou logiku!"
Po chvíli vyzvedáváme zavazadla z úschovny, kde nesmí uložit batoh bez zámku, ale nakonec: "Fakt tam nemáte nic cenného?" "Ne." "Tak dobrá, ale proč jste neřekli dřív, že máte dva batohy?" 4 hodiny, 2 batohy, 20 Rs poplatku. Na stovku nám vrací v desetirupiích. Hurá, budou drobné.
Do vlaku jsme se dostali, o postel se budeme dělit - naštěstí oba o stejnou, ale jsme ve vlaku. Dostatečný počet lidí si cestu rozmyslel - z waitlistu (seznam náhradníků) jsme se dostali na RAC - seznam těch, kteří jedou, ale někdo sdílí postel s nimi. Skvělý způsob seznámení se. Těsně před odjezdem vlaku Peťa kupuje v obchůdku na peróně vodu. V jednom takovém, po kterých nám v republice zůstali jen prázdné budky. Obsluhuje ho a peníze vrací šikovná holčička - asi desetiletá. Je devět večer a vlak odjíždí.
První kontrolu lístků zvládáme. Sedíme, nebo spíš ležíme, na správném místě. Usínáme, opakované, díky čilému pohybu Indů, ale usínáme. Do reality mě vrací průvodčí. "Lístky, chci vidět lístky!" Šacuji se a konečně při třetím pokusu nacházím. Průvodčí pozorně studuje lístek a pak prohlásí: "Palanda č. 12 je volná." Děkujeme a díváme se vytouženým směrem. Hned vedle a leží na ní spící mladík. Nikde jinde místo není. Klučina se má ale čile ke vstávání, prý je to v pohodě a může si lehnout k někomu na půl postele. Tak se přeci jen vyspíme.
Pobaven logikou Indie se tak poprvé natahuji k deníčku, abych napsal, co se dělo. Asi na druhém řádku si vedle mě sedá uniformovaný policista a snaží se otevřít okýnko, které jsem tak dlouho zavíral. Rozmluvil jsem mu to, ale polcista se stejně nezvedá a neodchází.
Na 5. řádku přisedá k Terezce na palandu cizí kluk, hlavu prostrkává žebříkem na horní palandy a v této pozici usíná.
Policista mezitím zvětšuje svůj osobní prostor a roztahuje se po polovině postele. Usíná.
Ještěže nám průvodčí poradil, že ta dvanáctka je volná a nemusíme se tak mačkat spolu.
Další normální Indický den je za námi.
V další části noci jsem kluka vyhodil, aby si šel sednout k policajtovi, který se natáhl přes celou postel. Kluk se omlouval, že nevěděl, že je to moje žena, skoro jsem si říkal, co se v noci dělo... A policajta jsme musel vzbudit, aby si klučina měl kam sednout. Divný pocit, ale nevadilo mu to. Protože si musel sednout, vyřešil to tak, že si dal nohy napříč uličkou - přímo pod můj nos a tvrdě usnul. Incredible India indeed.
Po chvíli vyzvedáváme zavazadla z úschovny, kde nesmí uložit batoh bez zámku, ale nakonec: "Fakt tam nemáte nic cenného?" "Ne." "Tak dobrá, ale proč jste neřekli dřív, že máte dva batohy?" 4 hodiny, 2 batohy, 20 Rs poplatku. Na stovku nám vrací v desetirupiích. Hurá, budou drobné.
Do vlaku jsme se dostali, o postel se budeme dělit - naštěstí oba o stejnou, ale jsme ve vlaku. Dostatečný počet lidí si cestu rozmyslel - z waitlistu (seznam náhradníků) jsme se dostali na RAC - seznam těch, kteří jedou, ale někdo sdílí postel s nimi. Skvělý způsob seznámení se. Těsně před odjezdem vlaku Peťa kupuje v obchůdku na peróně vodu. V jednom takovém, po kterých nám v republice zůstali jen prázdné budky. Obsluhuje ho a peníze vrací šikovná holčička - asi desetiletá. Je devět večer a vlak odjíždí.
První kontrolu lístků zvládáme. Sedíme, nebo spíš ležíme, na správném místě. Usínáme, opakované, díky čilému pohybu Indů, ale usínáme. Do reality mě vrací průvodčí. "Lístky, chci vidět lístky!" Šacuji se a konečně při třetím pokusu nacházím. Průvodčí pozorně studuje lístek a pak prohlásí: "Palanda č. 12 je volná." Děkujeme a díváme se vytouženým směrem. Hned vedle a leží na ní spící mladík. Nikde jinde místo není. Klučina se má ale čile ke vstávání, prý je to v pohodě a může si lehnout k někomu na půl postele. Tak se přeci jen vyspíme.
Pobaven logikou Indie se tak poprvé natahuji k deníčku, abych napsal, co se dělo. Asi na druhém řádku si vedle mě sedá uniformovaný policista a snaží se otevřít okýnko, které jsem tak dlouho zavíral. Rozmluvil jsem mu to, ale polcista se stejně nezvedá a neodchází.
Na 5. řádku přisedá k Terezce na palandu cizí kluk, hlavu prostrkává žebříkem na horní palandy a v této pozici usíná.
Policista mezitím zvětšuje svůj osobní prostor a roztahuje se po polovině postele. Usíná.
Ještěže nám průvodčí poradil, že ta dvanáctka je volná a nemusíme se tak mačkat spolu.
Další normální Indický den je za námi.
V další části noci jsem kluka vyhodil, aby si šel sednout k policajtovi, který se natáhl přes celou postel. Kluk se omlouval, že nevěděl, že je to moje žena, skoro jsem si říkal, co se v noci dělo... A policajta jsme musel vzbudit, aby si klučina měl kam sednout. Divný pocit, ale nevadilo mu to. Protože si musel sednout, vyřešil to tak, že si dal nohy napříč uličkou - přímo pod můj nos a tvrdě usnul. Incredible India indeed.
Žádné komentáře:
Okomentovat