Z výstupu na Triund jsem měla trochu respekt. Přece jen to je 8 km tam a 8 zpět s převýšením cca 1000 metrů. Proto jsem se snažila prosadit časnější budíček – alespoň 7:00. I když se dle mého názoru nejednalo o přehnaně brzkou hodinu, tahání Peti z postele mi dalo zabrat. Než jsme se vyhrabali, bylo skoro 8 a to jsme se ještě chtěli stavit na snídani.
V „Himalaya Tea shop“ před branami meditačních center Vipassana a Tushita zkoušíme ovesnou kaši s banánem, ale mají ji nějak řídkou. Naopak výborným překvapením bylo sladké pečivo – croissanty a skořicové šneky – a dokonce ani nebyly předražené. Tak už víme, co budeme mít na svačinu. V 9:00 jsme konečně vyrazili.
Pohodlná kamenitá cesta mírně stoupá vlahým lesem. Z šedivých větví visí kapradiny a lišejníky, ale jinak se krajina od Českých hor tolik neliší. Kdyby tu místo borovic a kleče nerostly stromové rododendrony, mohla bych si myslet, že jsme v Krkonoších. Je pravda, že v Krkonoších asi nepotkáte buddhistického mnicha v červeném rouchu. „Tashi Delek! Na Triund vpravo, nebo vlevo?“ Chvíli to vypadá, že nás mnich nechápe, ale pak ukazuje vpravo.
Pokračujeme pod modlitebními praporky a čekáme, kdy přijde to avizované prudké stoupání. Místo příkrého kopce ale přicházíme na rovinku mezi hřebeny, kde se nám otevírá první pořádný výhled. Kocháme se pohodlně usazeni na zídce u „tea stall“. (Tea stall je pojem. Volně přeloženo do češtiny k tomu má asi nejblíže „občerstvení“. V tea stall určitě dostanete čaj, sušenky, studené nápoje a obvykle i nějaké základní vařené jídlo, nejčastěji „Megi“ – instantní nudle od Maggi.) Říkáme si, že je dobře, že ještě takhle v kopci se dá dokoupit něco k jídlu a pití – po cestě zpátky to určitě využijeme. To, že je nad tea stall hotel nás trochu překvapuje, ale sem se ještě dá vyjet autem.
Na uschlém stromě bylo namotáno pár praporků a třepotalo se nad zeleným údolím.
Přeptáme se na cestu a stoupáme dál, mrakům vstříc. Tentokrát už les přechází v rododendronovou kleč posetou žulovými balvany. Asi po půlhodině chůze nacházíme další tea stall. Teda že se jim to sem chce tahat... A zdaleka nebyl poslední. Na čtyřhodinovém výstupu byly minimálně 4, plus asi tři nahoře na Triundu (kde je mimochodem i horská chata pro přespání). Později jsme zjistili, že poslední tea stall je až za Triundem na cestě k ledovci a Indrahara pass.
Z počtu tea stallů by jeden řekl, že to tam je jak u nás výstup na Sněžku, ale za celý den jsme potkali maximálně 15 turistů a většinu času jsme šli sami. Když jsme se pak na zpáteční cestě rozhodli odbočit na vodopád, tak jsme už nepotkali vůbec nikoho. Dokonce i tea stall u vodopádu byl opuštěný. Nic nám nebránilo užít si krásu průzračného potoka v klidu a soukromí.
Ten divný bílý pásek za Peťou je ten vodopád :-)
Nejkouzelnější chvíle jsme zažili asi hodinu před Triundem. Vybíráme si cestu mezi kamením, kolem se válí bílo-šedá oblaka. Mezi balvany se tyčí malé skupinky jehličnanů, vše je zahaleno drobným oparem. Jako sen se nám v hlavě rodí melodie zrozená ze samotných hor. Melodie pokračuje a už to není sen, je to tón flétny znějící odněkud z výšky. Pokračujeme skalnatým úbočím vstříc té magické hudbě. Ještě jedna zatáčka a spatříme flétnistu s kulatou tváří, který sedí na kamenné podezdívce svého tea stallu a hraje horám dávnou píseň.
Žádné komentáře:
Okomentovat