My jsme do Varanasí přijeli kolem 7 ráno. Ukořistil nás jeden rikšák se slušnou cenou, ale také s příliš horlivou snahou najít nám bydlení. Nějak se nespokojil s tím, že by nás vysadil u Asi Ghatu a začal s námi obcházet penziony. Bylo nám jasné, že takhle dobrou cenu neseženeme, protože dokud nás bude vodit, tak s vysokou pravděpodobností platíme jeho provizi.
Naše příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. V nestřeženém okamžiku jsme využili své početní převahy, a zatímco Peťa poslušně šlapal s rikšákem do dalšího hotelu, já se vysmekla zjistit ceny do jiného guest housu za rohem. Poměr cena/kvalita byl skutečně lepší, ale Peťa se ještě stále zdráhal. Rozhodli jsme se vyrazit nejprve na univerzitu, kde se měla konat přednáška o Gítě.
Tak tady měla být naše slavná přednáška
Přednáška se nekonala, nikde nikdo. Odevzdaně se plouháme vedrem zpátky a hádáme se s rikšáky o cenu za dopravu do centra. Uvažujeme o ubytování blíž hlavnímu dění – koupacímu Dasaswamedh ghatu a pohřebnímu Manikarnika ghatu. Jen máme obavy, aby nás neobtěžoval kouř z kremačních ohňů a tak volíme Kedar ghat, který je od hlavního pohřebního ghatu asi kilometr daleko. Až posléze jsme zjistili, že to s tím kouřem není nijak hrozné a že jsme se klidně mohli ubytovat někde blíž.
Ve dvanáct už jsme ubytovaní a hladoví. Navzdory polednímu vedru se poprvé vydáváme do labyrintu Varanasí najít něco k jídlu. Procházíme kolem obchůdků se vším možným a necháváme se zatáhnout do „silk factory“. Varanasí je totiž proslavené svým hedvábím – když Ind nejede do Varanasí umřít, tak tam pravděpodobně jede nakupovat :-)
Obchůdek s různými textilními předměty (oblečení ale i povlaky na polštáře atd.)
V příjemných klimatizovaných prostorách prodejny (žádnou továrnu nečekejte) vás prodavač usadí na měkké polštáře a začne předvádět své zboží. „Já mluvím pravdu, ne jako ti ostatní, podívejte! Já vám přiznám, že tohle není hedvábí, ale tohle, to je pravé, vidíte ten rozdíl?“ Před vašima očima rozprostírá další a další překrásné barevné šátky a šály. „Dáte si čaj?“ Během chvilky je tu poslíček s kalíškem sladkého mléčného čaje. „Jen si vyberte, která se vám líbí, pak vám dám slevu...“ Je opravdu těžké zvednout se a nic nekoupit. Obzvlášť když (pravděpodobně) pravá hedvábná šála z jedné vrstvy hedvábí stojí v přepočtu (a po vydatném smlouvání) 170 – 200 Kč.
V tomhle hedvábném obchodu šátky neměli, zato si prodavač moc užíval motat na mě sárí a občas mi sáhnout na zadek
Bez šály a po obědě se loudáme kolem řeky. „Excuse meee!“ „Boat, sir?“ Nabízí nám každou chvíli Indičtí mužíčci plavbu po Ganze. Konečně se mi začíná vyplácet studium hindi. „Nahí, Dhanevad,“ je při odmítání jejich služeb přecejen účinnější než „No, thank you“. Chvíli posedíme a koukáme do vody.
„Where are you from?“ Klasický začátek banálních konverzací, kterých denně absolvujeme desítky. Jenže tentokrát se nás klidným hlasem ptá muž v oranžovém dhoti a turbanu na hlavě. Vypadá trochu jako svatý muž (sadhu), ale na svatého muže má ještě příliš „normální“ vzhled. A taky má e-mailovou adresu! Zapovídáme se do té míry, že spolu zajdeme na čaj a domluvíme se, že nám po projížďce loďkou ukáže dobrou restauraci na večeři.
První setkání s "naším" sadhuem
Projížďka loďkou nás mírně zklamala. Nechali jsme se trochu natáhnout, ale s tím, že lodník sliboval barvitý výklad. Místo výkladu celou dobu mlčel jak ryba a ještě navíc místo aby nás vzal k pohřebnímu ghatu dokud bylo trochu světlo, tak se jel na druhý břeh řeky vykecávat se svými známými. Pak měl tu drzost naznačovat, že projížďku za hodinu nestihneme a že budeme muset zaplatit dvě hodiny. To jsme mu zatrhli a nestačili jsme se divit, když požadoval spropitné nad domluvenou (už tak nadsazenou) cenu.
Odrážíme!
Pouštění světýlek za členy rodiny
Sadhu na nás čekal, jak jsme se domluvili. Když slyšel naše zklamání, tak prohlásil, že si od začátku myslel, že ten muž není úplně poctivý (to je ale zvláštní, že když jsme se ho před projížďkou ptali na jeho názor na lodníka a jeho cenu, tak nám řekl, že to je dobrá nabídka). Nechali jsme to plavat a šli se se sadhuem podívat na pooju na hlavním obřadním ghatu. Všude spousta lidí, světýlka, zvonění zvonků a zpěv hinduistického kněze. Na mramorových „pódiích“ na břehu Gangy obřadně točí ostatní kněží s různými (většinou ohnivými) nástroji.
Večerní pooja
Kolem deváté už se ošíváme, že bychom docela uvítali tu večeři. Sadhu nás vede pryč od řeky a do víru města. Není to zrovna blízko, ale restaurace na rohu vypadá slibně – čistá a přiměřeně zaplněná místními. Na večeři se sadhu pozvat nenechá. Domluvíme si zítra sraz a on mizí ve večerním mumraji. U večeře řešíme, co si o něm vlastně máme myslet. Bude po nás chtít za svoje průvodcovské služby peníze, nebo to dělá „jen tak“? Máme z něho smíšené pocity.
Véča (indické thali)
Na ranním srazu jsme nicméně už byli domluvení a tak jsme v 7:30 s mírným zpožděním zato se spoustou fotek z ranní procházky po břehu Gangy spěchali k Dasaswamedh ghatu. Sadhu už tam seděl a usmíval se. Prý kam chceme vyrazit. Napřed jsme chtěli posnídat, ale to nějak nevyšlo. Indové sice běžně vstávají kolem 5:00, ale chtít jídlo v restauraci/kavárně (byť i snídani, která je běžně v nabídce) před 10:00 je skoro nemožné. Ne že by neměli otevřeno, ale nabídnou vám maximálně kafe. Lehce hladoví jsme tedy vyrazili sehnat rikšu do Sarnathu, místa, kde měl Buddha své první kázání.
Snídaně - pečené brambory na ghatu u Gangy
Tenhle "massage teacher" Peťu málem přepadl a pak za to ještě chtěl zaplatit! Nic jsme mu nedali.
Žádný velký zázrak nás tam nečekal – park s vykopávkami a velká stupa. A vedro. Líně jsme prošli parkem, neustálé povídání sadhua už mě začínalo trochu unavovat. Chvíli jsme poseděli u stupy, došli do vedlejšího džinistického chrámu, navštívili muzeum (tam kupodivu nebylo dvojí vstupné Indové/cizinci) a prohlídku zakončili u veliké buddhovy sochy.
Stúpa, kde poprvé kázal Buddha
Buddhova socha
Pořád jsme nevěděli, co si o sadhuovi myslet a tak jsme se ho upřímně zeptali, jestli s námi chodí, protože ho to s námi baví, a nebo jestli čeká, že mu dáme nějaké peníze. Z jeho odpovědi jsme nebyli o moc moudřejší, ale v podstatě z toho vyplynulo, že by nějaké „spropitné“ uvítal. Jako sadhu totiž opustil své zaměstnání, žebrat nechce, ale nějaké peníze na živobytí potřebuje. Po návratu ze Sarnathu jsme ho pozvali na oběd a při loučení mu dali 100 Rs. Nijak se nás nepokoušel přemlouvat k vyšší částce a zůstal milý. A my už zase nevíme, komu věřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat