V Hyderabádu nás to už neba

Jak si možná někteří z vás vzpomenou, hlavním účelem naší cesty do Indie bylo získat pracovní zkušenost. Právě tenhle cíl se nám ale vůbec nedařilo v Hyderabádu plnit. Neměli jsme totiž na práci VŮBEC NIC. Museli jsme každý den jezdit do kanceláře a strávit tam celý den od 10 do 18:00 – 19:00 (to podle toho, jak pro nás po „práci“ přijel řidič) a taky jsme za to dostávali plat podle smlouvy. Neměli jsme ale naprosto žádné pracovní úkoly. Ještěže nám neblokovali internet, tak jsme se nějak zabavili.

Zpočátku jsme to zkoušeli řešit – pořád jsme se ptali, jestli nemůžeme s něčím pomoct, ale ač všichni tvrdili, že jsou hrozně busy, pomoct s ničím nechtěli. Začali jsme si stěžovat místnímu AIESECu, neb jsme si naivně mysleli, že se bude snažit situaci společně s námi vyřešit. AIESEC nám skutečně dal za pravdu, že není dobře, když celý den tak akorát surfujeme po netu. Prý se sejdou s Rama Rajou a promluví s ním.

Týden – nic. E-mail Ruthice: Podařilo se vám něco vyřešit? Odpověď: Rama Raju je velmi busy, nezvládla jsem si s ním domluvit schůzku. Ale příští týden určitě. Druhý týden – nic. Opět další maily, tentokrát už s pohrůžkou, že jestli se nic nestane, začneme si hledat jinou stáž. Třetí týden – nic. Začali jsme si hledat jinou stáž a Ruthice napsali, že nám má pomoci novou stáž zajistit. Najednou se Ruthice po třech týdnech „snahy“ poprvé podaří dovolat do naší společnosti. Prý všechno bude fajn a kdyby ne, tak nám do druhého dne zajistí jinou stáž. Žádná změna. Čtvrtý týden: Ruthice jsme oznámili, že odjíždíme na jinou stáž, že o její pomoc už nestojíme. Do dvou dnů nám přišel mail, že zítra se Ruthika sejde s Rama Rajou, ale že nám může pomoct, jen když s ní budeme spolupracovat. WTF?! Odepisujeme ve smyslu, že ona s námi nespolupracovala do teď a že další měsíc na její „řešení“ čekat nebudeme a ať zítra nechodí. Prý že už musí přijít, když se domluvila. Druhý den: Ruthika nepřišla.

V posledním týdnu jsme se mezitím zařídili sami. S pomocí českých AIESEkářů jsme si zařídili vzdělávací stáž na severu Indie v Lucknow – budeme 3 týdny učit francouzštinu a pak 2 týdny jezdit po venkově a šířit osvětu o osobní hygieně a očkování proti dětské obrně. S Rama Rajou, který otevřeně přiznal, že jsme pro něj jakožto ne-architekti nadbyteční (co si proboha myslel, když nás přijímal?! hlavně že jsme se na to ptali 3x, jestli nevadí, že jsme ekonomové!), jsme se dohodli, že nám dá cca 3 měsíční volno. Na to posléze Peťa vypracoval krásný papír, který nám Rama ochotně podepsal.

A tak se stalo, že jsme 18. 5. kolem 6. ráno s mírnými obavami a čerstvým vzrušením nasedli do A.P. Expresu směr Agra. Absolvujeme „povinný“ Taj Mahal, navštívíme učitele a v pondělí 23. ráno budeme pokračovat do Lucknow vstříc dětem indické „lepší třídy“ a špinavým vesnicím.