Turisty v Mumbai

Na nádraží jsme zjistili, že naše lístky už nemusíme nijak dál potvrzovat ani nic jiného, prostě jen večer nastoupíme do vlaku. Bylo asi 13:30 místního času, takže teď jen vymyslet, kam vyrazíme. A že už jsme se nebáli autobusů, tak jsme se s jedním vydali ke Gate of India, což je prý jakási obdoba našeho Václaváku (tedy ze společenského hlediska, jinak to spíš připomíná pařížský Arc de Triomph).

K vidění toho moc nebylo. Prostě tři oblouky na pobřeží, před nimi veliké dlážděné prostranství, za nimi schody vedoucí ke kotvícím lodím. Kolem spousta turistů i místních. V jednom kuse nám někdo nabízel focení a nebo se chtěl fotit s námi. Napřed jsme byli dost nedůvěřiví (všichni vám budou něco vnucovat, budou se vás snažit ošidit...), ale pak jsme přišli na to, že polovina fotografů od nás opravdu nechce peníze, pouze se snaží ulovit bílou tvář, která by zapózovala s jeho momentálním klientem. Ta druhá polovina se naštěstí nijak nepřetvařovala a hned v úvodu se chlubila portfoliem svých děl, takže jsme je zvládali odmítat.

Trochu už nám vyhládlo, tak jsme usoudili, že posvačíme ve stínu vzrostlých stromů kousek od Gate of India. Bylo tam rušno, seděla tam podobná směska lidí, jako byli ti před Gate of India. Pozorujeme chlapíka prodávajícího jakési nápoje s ledem, kterak odsekává led z většího kvádříku. Klučina s jahodami nás přesvědčuje, že si máme jednu krabičku koupit. Na Peťu naléhá výrazně víc než na mě, ale nakonec uzná porážku. To je obecně příjemný fakt – spousta různých živnostníčků se nám sice snaží něco vnutit, ale žádný z nich není agresivní, když ho odmítneme. Nakonec se Peťovi dokonce podaří vysvětlit čističi bot, že jeho sandály čističovu péči nevyžadují (ale že to trvalo :-). Peťovy zaneprázdněnosti čističem využil vedle sedící Ind a dal se se mnou do řeči. Sympatický chlapík, prý je z Keraly a má jakousi turistickou kancelář – zrovna doprovázel klienta do Bombaje na letadlo. Nabídl nám, ať se na něj obrátíme, jestli vyrazíme do Keraly a nic nevnucoval. Docela příjemně jsme si popovídali a doporučil nám, abychom zašli do nedalekého muzea.

Dali jsme na jeho radu a procházkovým tempem jsme vyrazili k muzeu. Tak schválně, jaké bude vstupné? Indové 15 Rs, cizinci 300 Rs... ehm... ale podívejme se, studenti s ISIC bez rozdílu národnosti 15 Rs! Že by? Teda Peťa už má ISIC prošlý a navíc tam má ošoupanou fotku, ale zkusíme to a uvidíme. Ind u okýnka vezme kartičky, chvilku je zkoumá, načež nespokojeně ukáže na data na přední straně pod fotografií s tím, že už to neplatí. Pokorně mu vysvětlíme, že na druhé straně jsou revalidační známky. Ind se rozzáří úsměvem, data už si naštěstí nepřečte a dostaneme vstupenky po 15 Rs.

Když jsem vevnitř viděla tu nádheru, tak jsem se za naše minivstupné skoro zastyděla. Bronzové, dřevěné i kamenné sochy a sošky nejrůznějších božstev, obrázky, neuvěřitelně vyřezávaná slonovina (jak se může komukoliv podařit vyřezat figurku UVNITŘ neporušeného krajkově jemného závoje s maximálně dvoumilimetrovými otvory to vše z jednoho kusu slonoviny?!), figurky i užité předměty ze skla, porcelánu i polodrahokamů z Indie, Číny a Japonska. Nejlepší na tom všem bylo, že muzeum nebylo zas tak obrovské, takže jsme si ho celkem v klidu prošli během dvou hodin.

Zpátky na hotel už jsme jeli s nonšalancí domorodce. (No dobře, bylo tam pár nervózních pohledů na průvodčího, protože jsme neměli nejmenší tušení, kde vystoupit, ale jinak nám to šlo.) A nezbývá, než vyrazit na vlak do Hyderabádu.

P.S.: Během čekání na vlak jsme stihli jednoho domorodce málem naučit žonglovat, pokecali jsme s Hare Krišna mnichem, který jel na nějaký jejich svátek do Kalkaty, věnovali jsme žebrákovi jeden banán, seznámila jsem se s námořníkem, co víc než anglicky mluvil španělsky a na závěr si užili vskutku anglickou konverzaci s jedním čerstvým maturantem, který chce studovat fyziku.