Hyderabád dle horních deseti tisíc

Když jsme vystoupili na nádraží v Hyderabádu, ani nás moc nepřekvapilo, že tam nikdo nečekal. Trošku nás rozladilo, když se nikdo neobjevil ani během následujících 15 minut a k tomu jsme ještě zjistili, že nám Sathwika, která nás měla vyzvednout, na sebe dala špatné číslo. Dospěli jsme k závěru, že se na ní můžem vykašlat a zavoláme rovnou jejich viceprezidentovi a bude. Jen se nám nechtělo volat z české simky za cca 40 Kč za minutu a tak jsme šli před nádraží, že najdeme telefonní automat.

Už jsme byli uprostřed družné debaty s místními ohledně telefonátu, když se odkudsi vynořila indická slečna v západním oblečení a prohlásila něco ve smyslu „To je dobře, že jsem vás našla.“ Aniž by se obtěžovala s představováním/uvítáním/omluvou, že přišla pozdě, táhla nás k přechodu přes koleje. A že to je hodná holka, nabídla se, že pomůže s kufrem. Ten byl dost těžký, a když jakýsi pán viděl, jak s tím do schodů zápasí, řekl, že jí to vezme. Ona se chvíli zdráhala, ale pak to vzdala. Teprve když už měl pán slušný náskok, jen tak mimochodem prohodila, že to je její tatínek, který nás vezme k ní domů autem. Po sléze nás opět nepředstavila své mamince, té jsem se šla radši představit sama. Ale v Indii je tohle chování mezi „lepšími lidmi“ patrně normální, protože veškerá další setkání s příslušníky bohaté třídy se odehrávala v podobném stylu. Normální lidé se představují normálně.

Jezírko, které velmi zaujalo Peťu, protože v něm plavala dvě paví očka.

Výhled z balkónu od Sathwiky na káru plnou kokosových ořechů.

Ukrajinka Valerie, která přijela téměř současně s námi a už čekala u Sathwiky.

Po obědě a surfování na internetu jsme chtěli vyrazit někam ven. Pro Sathwiku bylo patrně jediné přípustné místo pro výlet obchodní centrum, ale i tam se tvářila znuděně a nejspíš vůbec nechápala, proč jsme chtěli ven. Ještě jsme jí přemluvili k procházce po parku, odkud už netrpělivě volala tatínkovi, aby nás vyzvedl, načež jsme museli honem honem na ulici, kde jsme čekali ještě asi 15 minut. Ne, nemohli jsme zůstat sedět na trávě.

Zábava v obchodním centru.

Já, Peťa, Sathwika a Valerie na lavičce v parku.

Jen co jsme se vrátili, už nám objednali taxi, aby nás zavezlo do našeho bydliště. Jeli jsme snad hodinu a platili 301 Rs a taxíkář to ani nemohl najít. No super, v jaké díře to budeme bydlet?

První pohled do domu nám vyrazil dech. Kamenná podlaha, jídelní stůl se šesti koženými židlemi, prostorná kuchyň vkusné dřevěné dekorace... Wow! V zápětí naše nadšení chladí Milivoj. Jsou tu jen dva pokoje pro 5 lidí (Sathwika: „Každý dostanete vlastní pokoj, to je jasné.“) a protože tu byly jen dvě dvoupostele (v každém pokoji jedna), přidali do každého pokoje jednu palandu, abychom se vešli. Skříně jsou sice zánovní, ale jsou cítit jakousi impregnací, takže není doporučeníhodné dávat si do nich oblečení. Kromě toho v jednom pokoji je většina z nich zamčená a nebo plná jakýchsi dokumentů.

Obývák

Obývák

Peťa včetně hlavy :-) právě se vrátil od Indického lazebníka.

Kuchyně

Jídelna

Jo, a máme pračku a taky myčku. Obojí zajišťuje žena našeho vrátného. RUČNĚ. Kromě toho jejich malé dcerky rády zajdou do domu jen tak se podívat, kde co je, něco si osahat a prý si občas nějakou drobnost vezmou. Ne že by vyloženě kradly, jen je to zajímá. Dcery jsou tři a společně se svými rodiči bydlí v jedné místnosti o velikosti naší kuchyně.

Žena vrátného češe na dvorku své dcery.