IST

Indický standardní čas je oproti středoevropskému zimnímu času posunutý o +4:30 h. Toliko teorie. V praxi zjistíte, že Indové se řídí podle Indian Stretchable Time. Všichni jsme to věděli, ještě než jsme sem jeli, ale skutečnost se ukázala být komplexnější, než by se na první pohled zdálo.

...

Z Carliny svatby jsme přijeli domů ve dvě ráno. Trošku jsme doufali, že se náš šéf zmíní, že druhý den nebudeme muset do práce (už to tak jednou dopadlo), ale tentokrát se s námi loučil se slovy „tak zítra ráno v kanceláři“, takže jsme své naděje opustili a nastavili si budík.

Ráno se ospalí potácíme kuchyní, když tu zvoní telefon. Na drátě je Murali (kolega z práce, který bydlí poblíž) a povídá, že řidič nepřijede, protože taky musí někdy spát (mimochodem řidiči jsou dva, to ale radši ponechme stranou) a jestli chceme do práce, tak budeme muset rikšou. Jak, jestli chceme? Nikdo nám neřekl, že nemusíme, tak asi jedeme...? „Ok, počkejte na mě, budu tam za hodinu, rikšu zařídím. Bude to stát 150 Rs.“ Cože?! No bezva. Takže si ještě smíme připlatit za to, že pojedeme do práce. No co se dá dělat, volno nám nikdo nedal.

Mezitím taháme z postele Valerii a do toho volá Swapna (naše HR), jestli jdeme do práce. „Jo, jdeme, však nám nikdo neřekl, že nemusíme...“ Za slabou hodinu a půl (celou tu dobu jsme mohli spát!!!) přijíždí Murali a jestli teda opravdu chceme jet. Jak, chceme-nechceme, musíme, ne? Pomalu nás už ale tenhle evropský předsudek začíná opouštět a připouštíme si to, co jsme nějak tušili od začátku. „Takže, Murali, jestli nechceme do práce, tak můžeme zůstat doma?“ Jo, jo, žádný problém, klidně si odpočiňte. „A opravdu to nebude vadit?“ Ne, ne. „Tak my bychom radši zůstali doma, moc se omlouváme, že jsi sem kvůli nám jel.“ To vůbec nevadí. „Tak se měj hezky, uvidíme se zítra.“ Mějte se, ahoj. Nejvtipnější na tom bylo, že to nebyla jen slušnost, ono to OPRAVDU VŮBEC NEVADILO.

Ještě než Murali odfrčel na své motorce, tak nám slíbil, že k nám dnes pošle chlapíka přes internet, aby nám konečně fungovala wifina pro všechny. Chlapík že přijde v 11:30, tak ať na něj tu půlhodinu počkáme. Půlhodina je ok, Peťa si maluje, jak to stihne i se ZOO. Já jsem poněkud skeptičtější, jednak nevěřím té půlhodině a jednak cestu do ZOO odhaduji na 2 hodiny (a zavírají v 17:00), takže navrhuji, že tu s Valerií na internet počkáme a Peťa ať vyrazí co nejdřív.

Jenže je prostě vedro. Nikomu se nic nechce. Dopadá to tak, že dojdu nakoupit a Peťa s vidinou oběda a válení pouští ZOO k vodě. Ve 12:30 si vzpomeneme na chlapíka od internetu, načež se dozvídáme, že toho má moc a že přijde ve 14:00. To nám v tuhle chvíli naštěstí nevadí, protože spokojeně lenošíme u filmu. Že nepřišel ani do 18:00 nás nemohlo překvapit. Tou dobou jsme se rozhodli přerušit válení a vyrazit do blízkého cirkusu se provětrat.

Představení začínalo s „evropským“ cca 10 minutovým zpožděním v 19:10. Za 200 Rs na osobu jsme si hověli v páté řadě a celé dvě hodiny okouzleně sledovali akrobaty, žongléry, psíky, klauny a slony. Ve 21:30 chytáme „taxi-bus“ (něco mezi rikšou a autobusem pro cca 10 lidí) a spokojení s příjemně stráveným dnem přijíždíme kolem desáté domů.

Slečny zapletené do kola 3 metry nad zemí

Točení kovovou koulí

Balancování na ostří bodáků

Slon :-)

Rikšo-bus

Tam nás vítá nově nastavená síť wi-fi, neb chlapíci od internetu přišli v 19:00 a o vše se postarali. Mělo to jediný háček – nikde nám nenechali heslo. To nás ovšem nemůže rozhodit, zítra se na to zeptáme v práci a nejpozději za týden to bude :-)

...

K dokreslení obrazu je nutné dodat, že když si objednáváme doplnění pitné vody, tak se nám ještě nestalo, že bychom čekali víc než 10 minut. Krejčí měl objednávku vždycky hotovou v dřívějším termínu, než jsme se domluvili a Sathwika na nás před registračním úřadem čekala přesně v jednu. A pak se v tom vyznejte.