Ceny a smlouvání

V okamžiku, kdy potřebujete něco v Indii koupit, můžete si obvykle vybrat ze dvou základních alternativ:

1) Zbaběle se uchýlit do obchodu západního typu s pevně stanovenými cenami 2) Vstoupit do neznámých, zato však velmi pestrých vod Indických pouličních stánků a obchůdků

K možnosti 1) bych poznamenala, že i zde najdete obchodní centra, která jakoby těm pražským z oka vypadla (až na to, že v nich potkáte výrazně méně lidí – pro normální Indy jsou příliš drahá). Kromě toho tu jsou i indické varianty menších samoobsluh, drogerií, apod., které už vám poskytnou relativně „indický“ zážitek (nakupují zde běžně i místní) a zároveň představují z hlediska cen pro cizince „bezpečnou“ variantu bez smlouvání. Na závěr je třeba přiznat, že běžné rychloobrátkové zboží na sobě má vždy vyznačenou „MRP“ (maximum retail price = maximální maloobchodní cenu), takže na baleném jídle a šamponech vás nikdo zas tak moc nenatáhne.

V případě 2) se nákup stává výrazně adrenalinovější zábavou. Základní předpoklad je, že se bude o cenu smlouvat. Ani to ale neplatí vždy. Příležitosti, kdy cena není pevná, je nutné vycítit. Stane se, že se smlouvá o cenu, která je jasně vyznačená, a jindy narazíte, když prodejci banánů nechcete zaplatit první částku, o kterou si řekne.

O zaručeně "pravé" kašmírské pashminy jsme smlouvali jak o život. Dostali jsme se cca na polovinu původní ceny. Jak je to ale s tou pravostí, to do teď nevíme.

Dalším zapeklitým problémem je odhad „reálné“ ceny: "Kam až to můžu srazit?" Zde je potřeba opustit evropský „absolutní“ pohled na věc a konečně si připustit to, co nás ekonomy učili už v prváku. Totiž že cena nemusí vůbec souviset s náklady na výrobu a podobnými nesmysly. Kdepak. Cena vzniká střetem nabídky a poptávky a pohybuje se v intervalu určeném minimální prodejní cenou (tady vstupují do hry ony výrobní náklady) a maximální cenou, kterou je ochoten zaplatit kupující.

Důležitý poznatek je, že maximální cena kupujícího, je rovna meznímu užitku, který od koupě daného zboží kupující očekává. Ono to platí i v Evropě, ale tady je to mnohem viditelnější. Pokud nejste velmi dobrý herec, tak z vás prodejce hodně rychle pozná, jak moc o jeho zboží stojíte. „Racionální“ argumenty a vůbec cokoliv, co při smlouvání o cenu říkáte, je naprosto irelevantní. To, co se počítá, je neverbální komunikace: gesta, držení těla, tón hlasu. Celé divadýlko má za účel dát vám i prodejci příležitost odhadnout, jaké jsou vaše limity. A pak se nestačíte divit, jak se může lišit cena za jednu a tu samou věc!

Příjemné je, že o vyslovené částce se už nediskutuje. Platí to pro obě strany. Stejně jako prodejce nezvýší navrženou cenu, tak ani kupující by neměl požadovat slevu z částky, kterou jednou zmínil. Nikdy se nám nestalo, že by nám prodejce nebyl ochotný vrátit přesný obnos. Jakmile se cena dohodne, je závazná a nic na tom nemění ani platba větší bankovkou.

Ano, ta krabička je taxametr. Ale nepočítejte s tím, že vám ho rikšák mimo centrum zapne. Právě o jízdné v rikše smlouváme nejčastěji (v podstatě ob den).