Tak si v klídku ve čtvrtek ťukáme v kanclu do počítače, když tu k nám náhle dorazí horká zpráva: Na zítřejší večer jsme pozvaní na svatbu! Je to nějaký "cousin" (do teď nevíme jestli bratranec nebo sestřenice) ženy našeho šéfa. Hurááá! Užijem si indických tradic! Ale co na sebe? Carla říkala, že prý musíme mít něco indického - takže sárí nebo pandžábí? Ale vždyť nic nemáme? Propuká menší panika. Nedá se nic dělat, po obědě vyrazíme do nákupního centra, snad něco seženeme.
V OC se dle očekávání nic moc sehnat nedalo - vše je tu drahé a ani to není moc hezké. Navíc jsme zjistili, že i sárí si člověk musí nechat ušít (takové to tričko, co se nosí pod ním), takže se vlastně za jeden den ani pořídit nedá. Při návratu do officu potkáváme Hannu a Swapnu, což promptně využíváme k dotazu na vhodný oděv na svatbu. Není to tak horké, jak se zprvu zdálo. Bohatě prý stačí západní oblečení, hlavně ať přijdem. Ale jestli prý chceme, tak nás může odvézt do Shri Paravam, abychom si něco koupili tam. A kdybychom ani tam nepochodili, tak nám prý Hanna může něco půjčit... snad prý i sárí?
V pracovní době jedeme vesele nakupovat do Shri Paravam. Já i Peťa jsme něco pořídili, ale možnost půjčit si sárí je prostě neodolatelná, takže nazítří vděčně spolu s Carlou a Valerií využíváme Hanniny nabídky. Zkoušíme ta trička, protože to je to jediné, co má nějakou konkrétní velikost. Valerii nesedne, ale nakonec to není žádná tragédie, protože se Hanna rozhodne vzít jí k sobě domů, kde si pak užili holčičí párty se zkoušením sárí a šperků - očička Valerii svítily ještě když se vrátila.
Večer nás odvezli domů, abychom se mohli osprchovat a pak k šéfovi Rama Raju domů, kde nás Hanna se Swapnou začaly motat do sárí. Mezitím přišel ještě Raimondas (Litevec) se svou přítelkyní. Ta na nás chvilku tak smutně koukala, načež se jí Hanna zeptala, jestli si chce taky vzít sárí. Následoval stydlivý úsměv a nesmělé: "If you have an extra one..." Máme! Tak pojď! A už jí motaly taky :-) Byly to hotové holčičí orgie, půjčili nám i náramky a náhrdelníky a náušnice, dost dobře je možné, že byly fakt zlaté (na to jsem se radši neptala, ale podezřívám Situ - ženu našeho šéfa - že na bižuterii by už ani neměla místo).
Evropské slečny...
Indické princezny!
Po hodině parádění následovalo focení i s klukama, kteří se mezitím také vyfikli po indicku. A pak už jsme vyrazili na tu svatbu. Už hodný kus před inkriminovaným hotelem doprava zhoustla a vytvořila se šňůra na Indii poadezřele drahých aut. Po bezpečnostní prohlídce jsme krokem pokračovali k vysedacímu kruháči - však to znáte takové ty oblouky před hotely, kde panstvo vystoupí a řidič jde zaparkovat - a ráčili jsme dál.
Do hlavních prostor se přicházelo zářivým labyrintem flétnových branek po béžovém koberci. (Flétny a také všudypřítomná paví pera symbolizují Krišnu.) Vstupujeme do obrovské místnosti s pódiem a blyštivými kulisami pávů a pavích per. Do půlkruhu kolem pódia jsou rozmístěné stovky židlí a uprostřed jezdí na kolejnici profesionální rampa s kamerou. Středem dění byla dvojice sedící proti sobě v tureckém sedu. Mladík ve slonovinovém slavnostním indickém obleku a slečna v červeném sárí ověšená zlatými šperky s henovými ornamenty na rukou, oči cudně sklopené. Mezi nimi zlatavý šátek zakrývající pohled na toho druhého. Kolem nich posedávali a postávali rodina a známí, fotili je, natáčeli.
Příchod do hlavní místnosti (v popředí Sita)
Pódium s pavími kulisami a plátky růží
"Chcete se podívat blíž?" nabízí Sita. ...jako nahoru na pódium? A neuděláme tam nějaké faux-pas? Nebude to nepatřičné? "Jen si musíte zout boty a pak se klidně běžte podívat." Ještě chvíli se ostýcháme, ale možnost prohlédnout si nevěstu a ženicha zblízka je příliš lákavá. Zjišťujeme, že to opravdu není nepatřičné a že si vše můžemi i po chuti vyfotit, čehož pilně využíváme.
Nevěsta
Ženich
My dva :-)
Když jsme ukojili svou zvědavost, vyrazili jsme na jídlo. Pohoštění se odehrávalo ve vedlejší místnosti, která byla snad ještě větší, než ta s pódiem. Spousta stolů s indickým jídlem, po obvodu čínská a italská kuchyně. Vzadu stoly s ovocem, sladkostmi a zmrzlinou. Mezi tím vším stolečky s balenou vodou a koši na jednorázové nádobí. Co vám mám povídat, nacpali jsme si nácka.
Valerie a já při večeři
S plným bříškem jsme šli pozorovat vyvrcholení ceremonie. Za neustávajícího zpěvu kněží a křiklavé indické hudby se to stalo. Šátek spadl. Snoubenci si vzájemně položili pravou ruku na temeno. V této poloze museli zase chvíli vydržet, jak dlouho, to netuším, protože my už jsme se pak vydali na zpáteční cestu. Ještě pár fotek v sárí - obzvlášť Valerie byla k neudržení - a pak už neodvratitelný návrat a přeměna z indických princezen na evropské slečny.
P.S.: Možná se divíte, proč v nadpisu píšu "první" - ona je totiž teď svatební sezóna a na svatby se zve kde kdo, takže je dost pravděpodobné, že se ještě několika svateb zůčastníme.
Žádné komentáře:
Okomentovat