Turistika v Hyderabadu

AIESEkáři se zhrozili, když jsme jim řekli, že chceme vyrazit do Starého města a to ještě ke všemu autobusem. Kladli nám na srdce, abychom jim dali vědět vždycky, než někam vyrazíme, aby nám to mohli zařídit, že ve městě se protestuje za jakousi separaci a tak dál... Nechali jsme je vypovídat, vše jsme jim odkývali a samostatně si naplánovali výlet.

Ještě v sobotu jsme hráli podle jejich pravidel a vyrazili rikšou do Silparamam – „etno“ tržnice. Platí se tam vstupné 25 Rs, ale je pravda, že jsou tam k dostání pěkné věci indického původu a dají se usmlouvat rozumné ceny. Čas koupit si sárí nebo pandžábí. Jenže... Ať se rozhlížím sebevíc, stánek se sárí či pandžábí najít nemůžu. Kde to ty ženské kupují? Vždyť v tom všechny chodí?! Mohla bych si koupit evropská trička, krásné dlouhé sukně, šály a šátky z Kašmíru, ale pandžábí nikde. Brouzdáme tržnicí, žasneme nad cenami perel, které jsou i podle průvodce pravé, necháme se vtáhnout do stánku s hedvábnými a pashminovými šátky. A – pozor – támhle je vystavené mé vysněné pandžábí! Lehoučká látka, krásné barvy a rozhodně se nemusím obávat, že by mi nepadlo: NENÍ TOTIŽ SEŠITÉ.

Já s Peťou v autorikše - přijíždíme do Silparamam

Za bránou Silparamam

Valerie ve stánku s kašmírskými šátky

Indičtí studenti z Chennai, kteří se s námi také chtěli vyfotit.

Při večerní procházce ovšem zjišťuji, že zas taková tragédie to nebude, protože dámská krejčovství jsou i v našem zapadákově. Ještě moc nevím, co to bude stát, ale paní v tržnici tvrdila něco o 150 Rs za látku a 150 Rs za ušití. Hlavním účelem procházky ovšem bylo zjistit, kde je autobusová zastávka. Naše pečlivá příprava nicméně přišla nazítří vniveč neb to, co nám předtím domorodec označil jako autobusovou zastávku, autobusová zastávka nebyla. Ale naše rozhodnutí ušetřit a nejezdit taxíkem bylo neotřesitelné. Výsledkem byla dvacetiminutová procházka vedrem a prachem po kraji silnice do centra Miyapuru. Přes své útrapy jsme slavili triumf v podobě zastávky a klimatizovaného (!) autobusu do Koti v centru města.

Krávy jsou všude a zatím jsme viděli minimálně 4 různé druhy krav.

Autobus jel asi hodinu, a když jsme vystoupili, cítili jsme se vprostřed pokřikujících trhovců lehce ztracení. Měli jsme sice mapu a dokonce jsme tušili, kde jsme, ale protože ulice nejsou nijak popsané, neměli jsme nejmenší tušení, kterým směrem se máme vydat (tak mě napadá, že příště si vezmu buzolu a aspoň si zorijentujeme mapu). Naštěstí se vždycky dá najít někdo, s kým se plus mínus domluvíte anglicky, takže jsme se dozvěděli, že do muzea Salara Junga to je pořád rovně a za řekou doleva.

Na indické poměry to nebyla zas tak špatná cesta pro pěší chůzi (chodník tam samozřejmě nebyl, ale taky tam nebyl moc velký provoz a přecházet jsme museli jen asi 2x), ale i tak to stačilo k tomu, abychom pochopili, že tady se prostě pěšky chodit dost dobře nedá. Když už se vám poštěstí, že jdete klidnější ulicí, tak prachu a vedru se nevyhnete. Vzhledem k tomu, že rikša na kratší vzdálenost stojí 30 – 80 Rs dle vaší schopnosti smlouvat, tak se to fakt nevyplatí.

Takový normální indický roh... jen shodou náhod není na silnici zrovna žádné auto (že by červená?)

Po cestě jsme vlezli do jedné mešity. Kupodivu mě nikdo nevyhnal.

„Měli bychom se víc adaptovat na indické prostředí – zatím si dáváme až moc velký pozor,“ prohlásil Peťa, když jsme míjeli obchůdek, kde prodávali pan. „Pojďme to ochutnat.“ No to určitě, pomyslela jsem si a vzpomněla si na popis z průvodce, že do některých typů panu se kromě betelu dává i hašené vápno(!) Ale Peťa byl rozhodnutý, že to bude bezva zážitek, až bude kolem sebe plivat červené sliny. Chlapíci u stánku mluvili slušně anglicky, takže jsme si během balení Peťovy pochoutky docela pokecali a také znovu nasměrovali k muzeu. Na podrobnější zážitky s panem se budete muset obrátit na Peťu, ale prý to bylo dobré a sladké a zatím přežívá bez zjevných zdravotních komplikací.

Příprava Peťova panu

Řeka spíš připomíná páchnoucí stoku

V muzeu byl přísný zákaz focení, takže nelze než konstatovat, že tam měli opravdu krásné věci – hlavně dřevěný vyřezávaný nábytek, sochy, slonovinové figurky a dokonce i ukázky západního umění. Vstupné pro Indy 10 Rs, pro cizince 150 Rs a tentokrát bez možnosti slevy na ISIC. Ale tak je to tu všude a je fakt, že za 75 Kč to stálo.

Do centra do bazaaru a na Charminar už jsme se radši nechali zavézt rikšou a moc jsme si pochvalovali, že jsme nešli pěšky. Charminar je velký oblouk se čtyřmi minarety, který prý postavili v souvislosti s nějakou morovou epidemií. Kolem Charminaru je čtvrť plná obchůdků se šperky a oblečením, my se nejvíc proplétali mezi obchůdky se skleněnými náramky. Je neuvěřitelné, jak se uživí desítky obchodů s naprosto identickým zbožím všechny natěsnané v jednom místě.

Charminar

Rušná ulička bazaaru. Od běžné ulice se liší jen tím, že je tu více chodců než aut a prodavači jsou výrazně dotěrnější.

Nakonec jsme se nechali od jednoho prodejce vtáhnout do krámku... kupodivu nám opravdu nabídl i bez smlouvání dobrou cenu - poloviční než v ostatních krámcích.

Z hluku bazaaru jsme unikli do klidného areálu mešity. Už po několikáté jsme se tu setkali se zábavným indickým pojetím bezpečnosti – u hlavního vchodu se při vstupu každý musel nechat zkontrolovat a projít bezpečnostním rámem. Jenže my přišli zezadu a tam nikoho ani nenapadlo cestu zatarasit nebo tam postavit kontrolu...

Kdo chce dál, musí sundat boty. Jinak dostane klackem!

V rámci adaptace na indické bacily jsme si ještě před cestou na autobus nechali vylisovat šťávu z cukrové třtiny. Mají na to úžasné mašinky a ten džus je moc dobrý. Dokonce nám dali jednorázový plastový kalíšek, což asi vysvětluje, že ani tahle dobrůtka neměla (zatím) žádné zdravotní následky. Cestou domů jsme se stavili v Miyapuru na večeři v moc příjemné a čisté restauraci, kde kromě indických a čínských jídel mají i pizzu a pekařství. Jen jsem se nemohla zbavit divného pocitu, když nám talíže uklízel asi osmiletý klučina.

Lisování šťávy z cukrové třtiny