Mumbai - první dojmy

První a přetrvávající vjem z Bombaje byly už při jízdě z letiště (kromě tepla a neustálého troubení) pachy. To město dýchá neuvěřitelnou směsí všeho možného. Pachy se proměňují a prolínají podle vaší aktuální polohy, nudit vás rozhodně nebudou. Cítit lze všechno možné od spálených pneumatik a výfukových plynů přes časté závany vonných tyčinek až po smrad zahnívající mořské vody. Kupodivu lze najít i prostory s relativně neutrálním odérem, ačkoliv je možné, že to už jste si prostě zvykli.

Z hotelu jsme vyrazili s úmyslem dojít pěšky na nádraží CST (Chapatti Shivaji Terminus, dříve Victoria Terminus), abychom vyřídili případné formality ohledně našich jízdenek na večer a taky abychom večer „věděli do čeho jdeme“. Z inzerované desetiminutové procházky se stalo poněkud barvitější dobrodružství. Směr k nádraží nám ukázal hned sekuriťák hotelu, ale záhy bylo jasné, že s popisky ulic se nikdo moc neobtěžuje – nebo možná ano, ale my na to v tom chaosu nějak neměli cvičené oko – a že nám tedy mapa nebude moc platná a budeme odkázáni čistě na pomoc místních.

Ale co. Času máme dost a tak relativně bezstarostně kráčíme rovnou za nosem po Bombajské ulici. Troubení. Díry v chodníku ze zámecké dlažby. Děda klimbající u gumových podrážek a obuvnického kopyta. Otevřená restaurace. Ovoce rozvěšené snad na zdi a rozložené na bedýnkách. Prach. Stařenka na zemi láskyplně zakrývající ležící telátko hadrovitou přikrývkou. Obchody i stánky a vůbec prodejní místa, která nelze tak jednoznačně klasifikovat. Šedivě smogovitá obloha, přes kterou slunce prosvítá jen tlumeně. Překvapivě snesitelné vedro a začínající žízeň. Spousta lidí, POHYB.

Nedá se nic dělat, jestli se chceme dostat na to nádraží, tak se musíme zeptat. Jeden dobrý muž se nás ochotně ujme a začne nám něco vehementně vysvětlovat. Chceme jít pěšky a tak nám ukazuje kudy. Do toho se ovšem vloží druhý Ind, který prohlásí, že to máme nejlepší autobusem. Do toho se nám moc nechce neb jsme se z průvodce dozvěděli, že: „Autobusy by pro přepravu v husté dopravní situaci Bombaje používal pouze masochista. Zastavují naprosto nevyzpytatelně a je téměř nemožné určit po jaké jedou trase. Navíc se těžko rozlišují, protože jsou popsané číslicemi v písmu hindi.“

Po delším vysvětlování, kdy nabývám dojmu, že ten člověk nejspíš anglicky vůbec nemluví (ale on si to o nás očividně myslí taky, protože později se nás dokonce zeptal, jestli vlastně mluvíme anglicky), se nejistě vydáváme kamsi. Přejdeme ulici, načež se vzdáváme původní myšlenky na pěší výlet a vracíme se na autobusovou zastávku. Náš „ochránce“ si toho všiml a jde nás doprovodit. Zase cosi vykládá, moc mu nerozumíme. Po chvilce se do péče o nás zapojuje ještě bíle oblečený muž s háčkovanou čepičkou a neuvěřitelně světlou pletí (je světlejší než my oba s Peťou dohromady) a bílými vlasy. Ten anglicky mluví výrazně lépe.

Protože nám řekli, že na nádraží dojedeme autobusem číslo 81 nebo 94, tak nás nechají nastoupit do čísla 122. Jasné, ne? (Autobusy jsou popsané i arabskými číslicemi, ale jen z boku.) Ten bílý muž jede s námi. Kupujeme lístek u „průvodčího“ asi za 12 Rs pro oba. Po chvíli začne náš průvodce s prodavačem lístků ještě cosi řešit (asi v hindi), načež prodavači zaplatí ještě pár rupií a dostane pro nás další lístky. Jsme z toho lehce zmatení, ani to nechce zaplatit. Každopádně nám řekne, že nádraží CST bude poslední stanice... Však někam dojedeme, času máme dost a v nejhorším si vezmem taxíka. Dojeli jsme. Přímo k nádraží :-)