Poslední na našem seznamu turistických cílů v okolí Agry bylo legendární rodiště Krišny. Jeho rodiče tu byli uvězněni Kansou, bratrem Krišnovy matky. Ten věděl, že se jeho sestře Dévakí má narodit syn, který ho zabije a proto chtěl všechny její syny nechat zavraždit. V okamžiku narození Krišny se však vězení zázrakem otevřelo a všechny stráže usnuly. Díky tomu mohli Krišnovi rodiče dostat syna do bezpečí. Dle některých verzí ho poslali po řece Yamuně v košíku, dle jiných ho jeho otec na božský pokyn zanesl do blízké vesnice ke svému bratranci.
V místě údajného Krišnova narození je v Mathuře velký chrámový komplex. Je to tam jak u nás na pouti, jenže tam to mají celoročně nonstop. Kromě chrámu samotného kolem stojí spousta zděných stánků a obchůdků se suvenýry a najdete tu i dvě lehce nevkusné (podle Evropských měřítek, tady to tak mají rádi) pouťové atrakce: umělou jeskyni a dvoupatrovou chodbu obojí s loutkovými výjevy z Krišnova života. Většina se dokonce hýbala :-) Vstupné 2 Rs, tak proč bychom se nepodívali. Z architektonického ani estetického hlediska se chrámový komplex skvostem nazvat nedá. Pravdou ale zůstává, že obzvlášť chrám samotný dýchá velmi příjemnou energií.
Duchovně povzneseni, ale také vyhládlí, jsme k polednímu opustili brány komplexu. Nenapadlo nás, že shánění oběda se stane mírně obtížným bojovým úkolem na neprozkoumaném území. Srdíčko nám poskočilo, když jsme hned po několika krocích našli příjemně vypadající Madras restaurant. Dokonce tam seděla indická rodinka, která právě dojídala. Pravda, menu měli jen v hindi, ale jména běžných jídel už známe, nějak se domluvíme. Fakt jsme nečekali, že nám s veškerou výmluvností znakové řeči (doprovázené hindi) oznámí, že žádné jídlo není. Jak není? Tihle právě dojedli, ne? Není, žádný oběd nebude. Tečka.
Přiznali jsme si porážku a neochotně ustoupili zpět na rozpálenou ulici. Kousek za Madras restaurant navíc končila zóna omezeného provozu a naplno tam řádila indická doprava. Lehce nám to srazilo morál, ale konal se happyend, když jsme našli živou restauraci jen pár desítek metrů zpátky za Madras restaurant.
Dostalo se nám ovšem poučení, že dokud nebudeme vědět, kam chceme jít, tak se odsud nemůžeme hnout. Procházka po ulici rozhodně příjemná nebude a těžko rikšovi vysvětlíme, že chceme „někam, kde to je hezké“. Začínáme litovat, že jsme tak sebevědomě odmítli na autobusáku taxikáře, co nám nabízel turistickou okružní jízdu asi 6 chrámy za 150 Rs. Měli jsme si líp udělat „domácí úkol“ a sepsat si konkrétní názvy chrámů. Pozdě bycha honiti, seženeme místního, co mluví anglicky a on nám poradí, ne?
Ne. Opomeneme-li, že už první podmínka „sehnat místního, co mluví anglicky“ je těžko splnitelná, pak narazíme na fakt, že dotaz po zajímavých nebo hezkých místech v Mathuře je pro místní ze záhadného důvodu nepochopitelný. Nakonec dostáváme jakous takous radu od sekuriťáka z chrámového komplexu a vydáváme se lovit rikšu.
Ještě před vlastním lovem rikši jsme objevili tohle místo... moc by nás zajímalo, k čemu to sloužilo?
Papoušky tu v klecích nehledejte :-)
Autorikš se nedostává, budeme se muset spokojit s cyklo. „Tohle s vámi objedu za 400 Rs!“, prohlásí jeden. Odpovíme něco ve smyslu, že se asi zbláznil. Prý je to 10 km. No tak to ti dáme maximálně 100 Rs. (I tak ho určitě přeplácíme.) Chvíle se škube, ale pak souhlasil. Vzápětí ho proklínáme. Ten blboun nás k muzeu veze tou nejděrovatější cestou v celé Madhuře. Dalo by se tam dojet lehce naokolo po asfaltce, ale on to bere prašnou cestou s výmoly a kameny tak velkými, že ač je to celou dobu po rovině, tak musí sesednout a rikšu tlačit. Když nám ještě u muzea oznámí, že na nás počká max. 20 minut, pak si musíme připlatit za čekání, namíchne nás docela. Za nějaké 3 kilometry mu dáváme přehnaných 40 Rs (a to se ještě vztekal) a obracíme se k němu zády.
Kudy tudy do muzea? Pohled přes rameno našeho rikši. ...a na té fotce ta cesta vypadá líp, než ve skutečnosti.
Muzeum nebylo nic moc, ale vyskytoval se tam vzdělaný člověk mluvící anglicky, který dokonce pochopil, o co nám jde, když jsme se ptali na radu „kam v Mathuře“. Vyzbrojeni novými instrukcemi a předsevzetím, že do cyklorikši už nevlezem nasedáme do cyklorikši a míříme (konečně) do starého města.
Musím uznat, že tenhle cyklorikša si svých 30 Rs zasloužil. Vezl nás po asfaltkách a neuvěřitelně obratně se proplétal mezi lidmi, cyklisty a motocyklisty v křivolakých uličkách starého města a to dokonce i poté, co se zvedl vítr a rozpoutal menší prachovou bouři. Byla jsem šťastná, že můžu zavřít oči a velmi jsem s rikšákem soucítila.
Vyklopil nás u chrámu, který otvíral až za půl hodiny. Zoufale jsme hledali úkryty před drobnými zrníčky písku a prachu a ulevilo se nám, když začalo pršet. Počasí to ale pořád nebylo ideální a my si začali připadat trochu ztracení. Naštěstí už otevřeli chrám a my mohli déšť přečkat tam.
Po dešti se ochladilo a stále foukal vítr. Vydali jsme se uličkou mezi domy. Kdysi musely být moc krásné a přepychové. Kamenné zdobení, vyřezávané dřevo. To vše se nyní krčí pod nánosy prachu. Zaujala nás odbočka doprava a než se nadějeme, stojíme na břehu Yamuny.
Nálada se nám rychle zlepšila. Přesně sem jsme se chtěli dostat! Na vlnách se pohupují pestrobarevné loďky, k vodě sbíhají nespočetné schody místy přerušené věžičkami a zídkami. Na jednu se vyšplháme a rozhlížíme se po nově objeveném pokladu. Jeden vedle druhého stojí na břehu oblíbené i zapomenuté chrámy. Za námi svatý muž prochází mezi kravami, kozami a psy. Všechno se koupe v ospalé, jakoby opuštěné atmosféře, jen opice čile poskakují po domech.
Po dešti bylo opravdu chladněji a z větru od řeky mi dokonce naskočila husí kůže!
Lodičky zářily všemi barvami. Ale sedět se na nich nedalo.
Ve svěží bríze vanoucí od řeky prolézáme po nábřeží. Moc lidí tu není. Po schodech, polorozbořenými domy, po špinavém písku. Odmítáme svezení na lodičce za 50 Rs na osobu, radši se projdeme. Do jednoho chrámu nás skoro zavlečou, oznámí, že si zcela dobrovolně můžeme vybrat, jakou částku jim darujeme, ale na 10 Rs se moc nadšeně netváří. Dodatečně zjišťujeme, že se jednalo o nejslavnější chrám v Mathuře na břehu Yamuny.
Zatáhli nás do toho růžového... ale už nevím, jestli do toho vepředu, nebo vzadu.
Pán a pes
Do Agry se vracíme s pocitem, že se nám podařilo okusit trochu skutečné mystické Indie. Mathura se asi hitem mezi západními turisty nestane. Narozdíl od naleštěného chladného Taj Mahalu tu však – pokud se umíte dívat zavřenýma očima – najdete cosi tajemného žijícího pod povrchem. To turistům neprodáte.
Žádné komentáře:
Okomentovat