Ještě před odjezdem do Indie jsme byli tak napůl pozvaní na svatbu příbuzného Johnsona. Johnson je rodilý Hyderabáďan a my ho poznali v Praze v International baptist church. On a jeho synovec Franklin nám hodně pomohli s naším prvním vlakem a právě Franklin nás posléze pozval na svou svatbu, která se konala 14. května.
Chvíli to vypadalo, že nakonec nikam nepojedeme, protože mi Franklin ještě 14 dní před svatbou vůbec neodpovídal. Pak ale najednou zavolal, koupil nám lístek zpátky do Hyderabádu (lístek do Kurnoolu jsme už měli) a ať přijedeme :-)
Rovnou jsme využili příležitost se na kratší a ještě navíc odpolední cestě seznámit s kvalitami sleepers class – tahle třída je bez klimatizace a tam, kde u nás bývají kupé, jsou umístěna nad sebou 3 lehátka, přičemž prostřední je přes den sklopené, aby se tam dalo sedět. Pak jsou ještě další 2 lehátka nad sebou podél uličky. Kupé nejsou. Sleepers jsme shledali využitelným, ale asi radši až nebude takové vedro a budeme mít jen batohy a ne ještě k tomu kufříky. Pro „stěhování“ si tak jako tak radši připlatíme za AC a se dvěma lehátky nad sebou.
Ale zpátky ke svatbě. S pouhými 20 minutami zpoždění dorážíme cca v 8 večer do Kurnoolu. Vyzvedává nás Franklinův bratranec George. Prý kolik potřebujeme času na vzchopení. Řekli jsme, že si dáme sprchu a můžeme se účastnit programu. V předvečer svatby jsou totiž zásnuby. George nás vzal do domu Franklinových rodičů – prý tam byl prvně. Podal mi zelený ručník, co někde visel a že můžu do sprchy tam do toho pokoje. Pokoj byl malinký, byla v něm jen postel a spousta nepořádku. Asi že ta svatba?
Osvěžené nás naložil do auta a odvezl ke kostelu (byla to křesťanská svatba). Zásnuby se konaly na pódiu na zahradě, před pódiem byly vyrovnané řady židlí (mohlo tam být cca 300 – 400 lidí). Ozvučení zajišťovaly veliké repráky. No... slečny možná nezpívaly úplně špatně, ale zvukotechnika kvalitě jejich zpěvu nepřidala, bylo to hodně nahlas a zpívaly fakt dlouho.
Postupně nám představili asi 15 lidí, všichni byli něčí příbuzní. I ženich s nevěstou byli vzdáleně příbuzní. Téměř okamžitě jsme vzdali snahu zapamatovat si, kdo je čí bratranec... Zásnuby byly nudné a trvaly dlouho. Když se mluvilo, tak v telugu, takže jsme nerozuměli vůbec ničemu.
Konečně jsme si mohli jít pro kus žvance. George nás galantně obsloužil a přinesl nám nerezový „talíř“ naložený rýží, omáčkami a dvěma sladkostmi. Míra pálivosti byla snesitelná, celkově to bylo moc dobré. Jediným problémem se jevilo být, že jaksi nemáme kde přenocovat. Prý nám chtěli zajistit hotel, ale je spousta svateb a tak není nic volné. Během večera se vystřídalo několik variant. Nakonec nás k naší radosti ubytovali u jedné „tety“. Z tety se vyklubala Johnsonova sestra Blandeena :-)
Bydleli v druhém patře dvoupatrového domu (tedy pokud budeme přízemí počítat jako první patro). Vcházelo se do chodby, kde byly postupně po levé straně dva malé pokoje dětí Benjamina a Portie. Chodba ústila do čtvercového obýváku, ze kterého se dalo jít dál do kuchyně. Zvenčí byl kolem celého bytu „ochoz“ na který se dalo vyjít z obýváku a z kuchyně. Přes ochoz naproti kuchyni byl záchod a koupelna a pak hned začínal sousední dům.
Zavedli nás do Portiina pokojíku, že se máme chovat jako doma a dobrou noc. Pomysleli jsme si, že jsme Portii vděční, že kvůli nám spí v obýváku na podlaze a svalili se na postel. Větrák u stropu proti příšernému vedru pomáhal jen málo.
Ráno kolem šesté slyšíme zpěv. Rodinná modlitba. Každý den celá rodina vstává před šestou, půl hodiny se modlí společně a pak má ještě každý půlhodinu na osobní modlitbu. Znovu se společně modlí ještě před večeří. My se z pokoje vypotáceli kolem osmé. Budu na sebe potřebovat namotat sárí, abych byla krásná na svatbu – ta se má konat od 9:30 – ne od 10:00 – počkejte, taky ne, od 10:30... no asi v 11:30 to fakt začalo :-) V kostele nás opět ničilo úmorné vedro. Z proslovů jsme toho moc neměli, neb bylo vše v telugu, ale nevěstě to v bílém sárí slušelo a květinovou výzdobu měli také moc hezkou.
Nevesta a zenich
A hurá na oběd! Nebo napřed pogratulovat a předat dárek? Moc nevíme, co dělat, nakonec začínáme obědem venku, mezitím nás už ale Potia uhání, že můžeme jet domů, tam nebude takové vedro. V tom s ní rádi souhlasíme, ale chtěli bychom se přecejen najíst a také potřebujeme předat ten náš dar. Na pódiu, kde dvojice přijímala gratulace, to vypadalo trochu jako u lichváře. Z obou stran lidé přinášeli dárky, ale hlavně peníze a vše se pečlivě zapisovalo. Pak gratulace a foto. Nějak jsme se tím systémem prosmykli a úspěšně předali bez zapsání svou taštičku a potřásli ženichovi rukou. Můžeme domů.
Rozvalíme se s Portiou v obýváku, chvíli si povídáme. Tak se dozvíme, že to není žádná oběť, že nám přenechala na spaní pokojík, že ona ve svém pokoji stejně nespí. Všichni včetně rodičů spí v obýváku. Ona a rodiče na podlaze, její bratr na posteli, která přes den slouží jako gauč. Jednak je tam líp, protože si tam můžou pustit „cooler“ (fouká vzduch přes vodu, takže zvyšuje vlhkost a trochu ochlazuje) a jednak ona prý ani neumí spát sama. Asi to opravdu neumí, protože když jsme začali pospávat, po chvilce mě chytla za ruku. Takové upřímné nevinné gesto, potřeba cítit blízkost druhého... Lidé tu asi k sobě mají nějak blíž než v Evropě.
Večer už jsme nikam nešli. Ohledně večeře byla Blandeena trochu bezradná, neb jsme pořád opakovali, že nechceme pálivé. Indové ale bez čili nevaří vůbec nic. Vysvětlit jim koncept jídla neobsahujícího čili je něco jako vysvětlit české babičce, že chcete k obědu jen dva knedlíky. Stejně dostanete minimálně čtyři. Nakonec nám navrhla, že si můžeme sami umíchat vajíčka a že nám k tomu udělá chapati. Večeře byla moc dobrá a nepálivá :-) Portia chtěla míchaná vajíčka také ochutnat, jenže v jejím případě vajíčka nabyla červené barvy, neb bez chilli powder to fakt nejde.
Priprava chapati... na podlaze obyvaku
Další den ráno nás Benjamin vzal na blízkou mešitu, odkud byl krásný výhled na řeku, kde se pralo prádlo. Taky byla všude spousta oslíků, na kterých se to prádlo prý vozí. Po mešitě ještě na pevnost (žádné vstupné) a pak zase do kostela. Ještěže jsme do kostela přišli asi o hodinu pozdě, i tak to trvalo ještě hodinu a půl. Vedro. Telugu. Žabička! Panika mezi Indy a my se radujeme, že se něco děje. Když už jsme to nemohli vydržet, tak jsme se šli projít ven, kde jsme se stali atrakcí pro děti.
Po kostele už jen oběd a jde se na vlak, kromě Benjamina nám tam přijeli zamávat ještě Ravi s manželkou – sympatický pár z Bombaje. Franklin ani George se už neozvali. Mimochodem svatba to byla – jak jinak – domluvená. A veškerá jídla jsme ten víkend jedli „ručně“. Už nám to docela jde :-)
Tak na svatbě v Indii jsem nikdy nebyl, ale byl jsem na svatbě Indů žijících v České republice a překvapila mě ta pompéznost a nadšení pro věc všech zúčastněných. Jeden ze svatebčanů zajistil dokonce i LED obrazovky pronájem, aby mohl promítat video pro novomanžele. Prostě stoprocentní oddanost tomu páru. To mi někdy na klasických českých svatbách, kam se někteří jezdí jenom najíst a domů, chybí.
OdpovědětVymazat