Agrou s místními

Vlak přijel do Agry o 20 minut dřív. Ještěže naši spolucestující tady taky vystupovali, jinak bychom asi měli problém. Rozbité nástupiště a žádné cedule. Sehraně jsme se vyložili z vlaku a nekompromisně odmítáme naháněče, kteří se nás i v tuto ranní hodinu (5:05) snažili urvat pro „svůj“ hotel. Před nádražím začínáme sondovat ceny dopravy do našeho vyhlédnutého Youth hotelu. Prý 300 Rs? Vždyť je to max. 10 km! Ceny pro bílé jsou opravdu nehorázné a i když dáte najevo, že víte, kolik by to zhruba mělo stát (max 10 Rs za kilometr), tak trvají na svých vyděračských cenách.

Nakonec jsme se s jedním autorikšou dohodli na 70 Rs. Záhy vychází najevo, že vůbec nepochopil, kam chceme, ač jsme mu snaživě ukazovali předem vytištěnou mapu. Youth hotel je na sever od nádraží a na západ od Taj Mahalu, ale on nás suveréně veze přímo k Taji. Dospěli jsme k závěru, že když už nás sem zavezl, tak bude jednodušší tu rovnou zůstat. Nakonec jsme byli rádi, protože za krásných 300 Rs za noc za oba jsme získali pokoj s air cooling („horší“ klimatizace, ale stačilo to) v hotelu 5 minut pěšky od Taj Mahalu se střešní restaurací s výhledem na Taj Mahal. (Pro případné cestovatele: hotel Shanti Lodge pobíž jižní brány... ale v sezóně asi budou výrazně dražší.)

Kolem půl osmé vyrážíme na procházku do zahrady za Tajem. Lepí se na nás cyklorikšové a prodavači všehomožného, nicméně si uvědomujeme, že tu není skoro žádný provoz (na indické poměry) a že se nám jde vlastně moc příjemně. Jeden cyklorikša byl obzvlášť neodbytný a dokonce za námi přišel do té zahrady (byla pod vstupem, cizinci 50 Rs, místní asi 5 Rs). A že se jmenuje Johny a že se naučil anglicky jen tím, že mluvil s turisty a že neumí číst a psát. Dnes má volno a jestli chceme, tak nás vezme na návštěvu k sobě domů. Tím nás zaujal.

Než jsme ze zahrady odešli, tak se k nám přidal ještě Johnyho kamarád Salim a společně nás pak vzali k Johnymu na návštěvu. Menší patrový domek koupil Johnyho otec a teď tu bydlí on a jeho bratři s rodinami. Ženy nepracují, starají se o domácnost a některé tkají koberce. Všichni jsou muslimové, ale ženy to se zakrýváním moc nepřeháněly ani před námi. Usadili nás do malinké místnůstky (cca 2x3 m), kde měli televizi, postel a v poličkách nerezové nádobí. Tady Johnyho rodina společně jí.

Chvíli povídáme, dokonce nám oběma přinesli Sprite. Očividně jsme pro ně podobná atrakce, jako oni pro nás. Učí nás zacházet s indickými vějíři a pak nás Johny vzal nahoru na střechu. Mají tam stav na koberce a výhled po celé čtvrti. Na závěr nás zavedl ještě k sousedům, kteří tkají koberce v perském stylu. Paní v červeném sárí se prstíčky po husté osnově jen míhají. Vůbec nechápu, jak do toho ještě zvládá počítat nitky a dodržovat vzor. Nitka, vlna, nitka, utáhnout, useknout. A znovu. A zas. Sama si zkusím zaplést dvě vlnky – uzlíky se nedělají, jen se vlna vplete mezi nitky přední a zadní osnovy – a není to vůbec jednoduché.

Po exkurzi do výroby koberců následuje obligátní návštěva „spřátelených“ obchodů. Rikšové (ale také různí průvodci) mají s některými obchody dohodu a dostávají provizi, když přivezou turisty. Nedoporučuje se v těchto obchodech cokoliv kupovat, neb provize vám bude samozřejmě připočtena k ceně zboží. Johnymu jsme se ovšem cítili zavázáni a tak jsme se nechali zavézt do obchodu s koberci. Peťu koberce nadchly, ale případné nákupy jsme nechali na později. Už nám totiž volali naši známí učitelé, že na nás čekají u západní brány.

Loučíme se s rikšáky, kteří jsou poněkud zklamaní tím, že jim nakonec dáváme oběma dohromady „jen“ 100 Rs. Podle toho, co jsme se o „reálných“ cenách rikš dozvěděli později, si stejně myslím, že 50 Rs byla férová cena. A že si Johny přivedl kamaráda, je jeho problém.

Zbytek dne trávíme s učiteli – vzali nás domů na oběd a zavezli nás na druhou stranu řeky na výhled na Taj. Večer jsme už v restauraci zase sami a zachraňujeme dva Francouze. Indická a francouzská angličtina ušislyšně moc dohromady nejdou :-) Zůstali jsme s nimi celý večer a povídali francouzsky (jeden anglicky vůbec neuměl). Z Indie moc dobrý dojem neměli. Hned po příletu získali špatnou zkušenost s rikšou, který je zavezl do „svého“ hotelu a od té doby se to moc nezlepšilo. Možná to bylo tím, že tu chtěli strávit „jen“ 17 dní a neuměli moc anglicky, takže byli ve stresu (což je v Indii vždycky problém) a ještě se pořádně nedomluvili. Loučíme se s nimi kolem 11 večer, kdy společně mezi konverzací fotíme noční Taj Mahal (ne, tuhle nejprofláknutější památku v celé Indii nemají v noci nasvícenou, takže výsledky nic moc).