Indové zásadně nemají drobné. Valerie vyslovila podezření, že to říkají proto, že vrátit prostě nechtějí. S tím ovšem nesouhlasím. V naprosté většině případů nám protistrana zcela očividně vrátit chtěla. Dokonce i v případě, že jsme několikrát jasně dali najevo, že si ty dvě rupie opravdu můžou nechat, stejně nám je vnutili (pravda, rikšáci se obvykle přemluvit nechají, ale v místní samošce se nám „dýško“ ještě dát nepodařilo).
Zaplatit 100 rupií něco, co stojí méně než 80 Rs, je docela umění, zaplatit pětistovkou už je na hranici proveditelnosti (připomínám 500 Rs je asi 200 Kč). Pro ilustraci: V největším supermarketu v celém Hyderabádu jsme někdy kolem poledne chtěli útratu za cca 150 Rs zaplatit pětistovkou. Odpovědí byl prosebný pohled a „change, ma’m?“ Když jsem trvala na tom, že drobné nemám, tak Indka prošacovala pokladnu, aby našla přesně ty 3 storupie – víc jich tam fakt neměla!
Trochu paradoxně se tak nejcennější bankovkou stávají desetirupie a poměrně hodnotné jsou i mince v hodnotě 1, 2 a 5 Rs. Z rozměňování větších bankovek se stává lehce adrenalinový sport obzvláště v případě, že v peněžence opravdu nic jiného než pětistovku nemáte a nutně si potřebujete koupit vodu :-) Když pak jdete kolem žebráka, tak spíš než nad tím, že se vám nechce mu dát moc peněz, uvažujete, jestli vám ještě zbudou drobné na zbytek dne (nad tím, že jim začneme házet pětistovky jsme ještě uvažovat nezačali :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat