Vodopády u Khajuraho (30. srpna)

Dvacet kilometrů na kole k vodopádu a dvacet zpátky se nám nejevilo jako žádný zásadní problém. Obzvlášť když jsme uvážili placatost krajiny kolem Khajuraha. Jeden háček jsme v tom ale přecejen viděli: vedro. Nevím, kolikrát v životě se vám poštěstilo jezdit na kole při teplotách blížících se 40°C, ale my se tomuto zážitku chtěli pokud možno vyhnout. Proto jsme chtěli ráno vyrazit co nejdřív.

V 8:00 jsme už šlapali po pěkné asfaltce mezi jezírky s lekníny a vodními buvoly směrem k rezervaci. Ranní sluníčko snesitelně hřálo a lehký vítr nás hladil po tvářích, když jsme se blaženě rozhlíželi po nefalšovaném indickém venkově. Naše idylka získávala drobné trhliny jen ve chvílích, kdy jsme se na delší čas zastavili. Při takových – obvykle fotografických – pauzách jsme se stávali snadným terčem pro místní děti dožadující se „skůlpen“ (neboli propisek) a tak nám nezbývalo, než bedlivě vyhlížet tlupu blížících se školáků a v pravý čas vzít nohy na ramena.

Odpočívající vodní buvoli

Školáci se nezdají - vypadají neškodně, že?

Až na tyto drobné nepříjemnosti ale probíhala cesta hladce po nad očekávání dobrých asfaltových silnicích s minimálním provozem (nejhorší bylo objíždět to stádo koz). Kolem desáté jsme dorazili k bráně rezervace a k našemu zklamání byl vodopád zpoplatněn. Místní asi 15 Rs, cizinci 150 Rs... jak jinak. Člověk by řekl, že už jsme na to mohli být zvyklí, ale na tohle se nám zvyknout nepodařilo za celou dobu v Indii. Po drobné diskuzi se strážcem u brány a indickými turisty se Peťa dožral natolik, že se rozhodl prostě projet bez placení. Za námi se neslo jen slušné „Sir, wait, sir!“

Po pár desítkách metrů jsme začali uvažovat nad tím, jestli nás bude někdo pronásledovat. Nebylo třeba. Krásným svěžím lesem jsme dojeli k mohutné řece a podél ní až k vodopádu. A tam uniformovaný Ind, že nám zkontroluje lístky a bez nich že na vodopád nemůžeme. Peťa už byl odhodlaný vrátit se bez placení a bez zhlédnutí vodopádu – přece nepřistoupí na ty jejich vyděračské praktiky! – ale já vodopád vidět chtěla. Jenže lístky se prodávají u brány, strážce u vodopádu nám je prodat nemohl. Nakonec jsme svých 300 Rs odevzdali (snad) spřátelenému rikšákovi, aby je odevzdal u brány. Lístky nám vystaví dodatečně, až se budeme vracet.

První výhled na řeku

A tak jsme v Indii, kde se obecně doporučuje nikomu nevěřit ani nos mezi očima, s důvěrou bez jakéhokoliv dokladu svěřili 300 Rs představiteli taxikářské profese, kteří jsou nedůvěryhodní všude po světě. Zajímavé na tom je to, že ač nás samozřejmě napadlo, že by si ty tři stovky mohl docela jednoduše nechat, ani na chvilku jsme nevěřili tomu, že by to udělal. A skutečně – když jsme se cca po hodině vraceli kolem vrátného, ten nám bez řečí a s profesionální slušností nijak nezmenšenou naším předchozím ilegálním vstupem do parku vystavil dvě vládní vstupenky v příslušné nominální hodnotě. Indové Evropana dost často vytáčí k nepříčetnosti, ale málokdy se stane, aby k nepříčetnosti vytočil Evropan Inda. Jejich tolerance je opravdu obdivuhodná.

Takže za vodopád jsme si nakonec poctivě zaplatili a v klidu a vedru jsme se zaobdivovali jeho krásám. Masy zpěněné vody se řítily úzkými průrvami po červených útesech, které zely jako díry po vypadlých zubech v jinak dokonale ploché krajině Indické přírody. I fotečku za zábradlím jsme si ukradli, ale to se strážcům pořádku nelíbilo: „Madam! Come back! Madam!“ Drze jsem ještě chvíli pózovala, než se strážce dostal do fáze kdy sám zvažoval porušení všech předpisů tím, že by pro mě došel osobně.

Řeka ve skalách

Nezbedná turistka :-)

Cesta zpátky se naneštěstí odehrávala po jedné hodině odpolední, což znamenalo vražedné vedro. Když jsme se celí zplavení a bez kapičky vody vrátili do Khajuraha, dovedli jsme už myslet jen na pití a klidné posezení v restauraci. Štěstí nám přálo a výletní den jsme zakončili večeří na stromě s vyhlídkou na skupinu západních chrámů.

Pozdní oběd na stromě s výhledem na staleté chrámy

Khajuraho (29. srpna)

Ve vlaku jsme se báječně vyspali i díky vědomí, že v Khajuraho vlak svou jízdu končí a tak nám nehrozí, že nestihneme správně vystoupit. Ještě jsme ani nevylezli z nádražní budovy a už se na nás vrhli nadháněči hotýlků a rikšáci. Naočkovaní varováními od kamarádů i známých Indů raději děláme nepřístupné a nabídky odmítáme. Když ale jeden klučina začne slibovat svezení do cca 8 km vzdáleného městečka za 10 Rs za osobu, řekneme si, že na tom vlastně není nic špatného a necháváme se přemluvit, že se pak i podíváme na jeho ubytování. Slibuje pokoj za 200 Rs. No co, násilím nás tam držet nebude a za to svezení to stojí určitě.

Slibovaný pokoj sice najednou stál 300 Rs, když jsme se ale zatvářili, že se půjdeme podívat jinam, byly z toho rázem dvě stovky. Po dvou nocích ve vlaku a parném dni v Delhi jsme ze všeho nejvíc potřebovali sprchu a velké prádlo. Ještěže tam měli bezva kýbl. Sice jeho původním určením byla hlavně kyblíková sprcha, ale prádlo se v něm bude prát taky dobře. V Mussoorie by nám bývalo nic neuschlo a tak už jsme týden nic nevyprali. To tady v suchém vedru severních nížin to bude suché do večera!

Po velké očistě jsme si ještě museli náležitě odpočinout a tak jsme se na první procházku po Khajuraho vypravili až kolem poledne. Sluníčko do nás pražilo, když jsme se ruchem prašné silnice prodírali k chrámům a středu městečka. Pro dnešek jsme si chtěli prohlédnout „něco menšího“ – hlavní chrámy, kam se platí 250 Rs vstupné, jsme si chtěli vychutnat, až budeme odpočatí.

Upoutala nás zašlá kupole – pravděpodobně mešity. Po několika pokusech proniknout labyrintem uliček do její blízkosti jsme se museli zeptat na cestu. „Tady, hned za rohem tou uličkou – a jste tam!“ Zase jednou si připadáme mírně hloupě. Ten pocit přetrvává i tváří v tvář staré mešitě. Připadáme si nepatřičně, ale když už jsme ti turisté, tak to musíme prozkoumat, ne? Jak tak starou budovu obcházíme, kde se vzal, tu se vzal, ujal se nás Ind. A než jsme se stihli na cokoliv zeptat, dotáhl nás ke dveřím v nízké budově, kterou jsme doteď vnímali spíš jen jako zeď uzavírající klidné nádvoří kolem mešity.

Nebyli jsme si zcela jistí, jesli do areálu mešity smíme

Dveře se otevřely a rázem nás pozorovalo nějakých 10 párů zvědavých očí. „Tady se učí sedmileté děti!“, hrdě prohlásil náš průvodce, o kterém jsme měli brzy zjistit, že zdejší škole v budově bývalé mešity řediteluje. Po obvodu „zdi“ byly asi 4 třídy včetně jedné předškolní a další byly přímo v mešitě. Místnosti byly úzké se špinavými zdmi a děti tam seděly na podlaze. Všechny měly čistou šedobílou uniformu a ani nedutaly.

Spořádané žačky nalevo, žáci napravo

A tady už se předškolní caparti učí sedět ve třídě

Navzdory našim protestům, že nechceme rušit výuku, nás pan ředitel protáhl třemi třídami, z nichž poslední byla přípravka pro předškoláky. Na závěr nás pozval k sobě do ředitelny, která nevypadala o nic lépe než třídy, jen v ní bylo víc nábytku, a zlehka zasondoval, jestli přispějeme na zdárný průběh místní výuky. Přispívat jsme nechtěli, ale pan ředitel se s tím naštěstí bez problémů vyrovnal a s úsměvem nás doprovodil ven.

Do večera nám ještě zbývalo dost času a tak jsme se rozhodli začít obcházet chrámy. Ono jich je totiž v Khajuraho a jeho okolí opravdu spousty. Pro větší přehlednost jsou rozdělené do tří skupin: západní – ta největší, nejlépe zrestaurovaná skupina, kde se platí a dvě menší skupiny, kde jsou chrámy přístupné zadarmo – východní a jižní. U jižní skupiny chrámů jsou navíc ještě džainské chrámy.

Pro nezasvěcence vypadá džainský chrám naprosto stejně jako normální hinduistický chrám, ale pravda je taková, že džinismus je samostatné náboženství, jehož hlavní myšlenkou je, že každý je zodpovědný za svou spásu a nejdůležitější zásadou je neubližovat žádným živým bytostem – proto někteří džinističtí mniši nosí přes nos a ústa roušku, aby ani nevdechli drobný hmyz, nebo si před sebou zametají cestičku pavími pery, aby na nějakého maličkého tvorečka nešlápli.

Mezi starobylými chrámy se nám moc příjemně odpočívalo. Nad hlavou nám šumělo listí stromů a my se obdivovali sochařské výzdobě svatyní. Polonahé postavy zachycené v různých situacích – ale nejčastěji v intimních chvilkách – se proplétaly mezi sochami zvířat a mezi sebou navzájem. V žádném případě se nenechaly omezovat nějakými konvencemi ohledně toho kdo s kým či jak :-)

Peťa se chystá dobýt džainský chrám

Polonahá kráska z chrámové výzdoby

Po cestě zpátky jsme se zastavili na něco sladkého před večeří a při té příležitosti si nás ulovil jeden místní rikšák. Že prý jestli budeme chtít zítra k vodopádu. To nás zaujalo – o vodopádu jsme nevěděli, ale mohl by to být pěkný výlet. Jenže rikšák že by to bylo za 600 Rs... Tak jsme začali vyzvídat, jak je to daleko a jestli bychom tam dojeli na kole. Na to rikšák spustil, že je to 20 km, hrozně daleko a po špatné silnici – tam v žádném případě nedojedeme. Peťa se ovšem nedal zlomit a tak bylo rozhodnuto: zítra jedeme na kole na vodopád.

Delhi podruhé (28. srpna)

Naše první bližší setkání se slony na nádraží v New Delhi

Na Dehradunské nádraží jsme dorazili asi s hodinovým předstihem – ostatně jako skoro vždy, když někam jedeme vlakem. Tentokrát nás ale poháněla i zvědavost, s kým že se to budeme dělit o lehátko. Lístek jsme totiž rezervovali dost pozdě a tak i když jsme se do vlaku dostali, tak ne na řádnou rezervaci, ale na tzv. RAC (reservation against cancellation). To znamená, že smíte jet, ale dělíte se o jedno lehátko ještě s jedním cestujícím. Mírně jsme se obávali, že nás to rozhodí k někomu cizímu. Naštěstí vlaky a železniční rezervační systém je jedna z mála věcí, které v Indii fungují opravdu výborně a tak jsme s ulehčením zjistili, že jedeme společně na lehátku č. 15.

Nastěhovali jsme se i se zavazadly na přidělené místo a jakž takž se srovnali na úzké lehátko ke spánku. O tom, co se dělo dál už tu jednou psal Peťa – já jsem naštěstí většinu z toho víceméně prospala. Mírně podřazené postavení žen má totiž i své výhody. Například nikdo od vás neočekává, že budete něco řešit. První zodpovědný je vždy váš chlap. A tady už jsou Peťovy zážitky z noční jízdy:

První kontrolu lístků zvládáme. Sedíme, nebo spíš ležíme, na správném místě. Usínáme a opakovaně se díky čilému pohybu Indů zase probouzíme a pak zas usínáme. Do reality mě vrací průvodčí. "Lístky, chci vidět lístky!" Šacuji se a konečně při třetím pokusu nacházím. Průvodčí pozorně studuje lístek a pak prohlásí: "Palanda č. 12 je volná." Děkujeme a díváme se vytouženým směrem. Lehátko č. 12 je hned vedle a leží na ní spící mladík. Nikde jinde místo není. Klučina se má ale čile ke vstávání, prý je to v pohodě, že si půjde lehnout k někomu na půl postele. Tak se přeci jen vyspíme.

 Pobaven logikou Indie se tak poprvé natahuji k deníčku, abych napsal, co se dělo. Asi na druhém řádku si vedle mě sedá uniformovaný policista a snaží se otevřít okýnko, které jsem tak dlouho zavíral. Rozmluvil jsem mu to, ale policista se stejně nezvedá a neodchází.

 Na 5. řádku přisedá k Terezce na palandu cizí kluk, hlavu prostrkává žebříkem, po kterém se leze na horní palandy a v této pozici usíná.

 Policista mezitím zvětšuje svůj osobní prostor a roztahuje se po polovině postele. Usíná.

 Ještěže nám průvodčí poradil, že ta dvanáctka je volná a nemusíme se tak mačkat spolu.

 V další části noci jsem kluka vyhodil, aby si šel sednout k policajtovi, který se natáhl přes celou postel. Kluk se omlouval, že nevěděl, že je to moje žena, skoro jsem si říkal, co se v noci dělo... A policajta jsm musel vzbudit, aby si klučina měl kam sednout. Divný pocit, ale nevadilo mu to. Protože si musel sednout, vyřešil to tak, že si dal nohy napříč uličkou - přímo pod můj nos a tvrdě usnul. Incredible India indeed.

(celý článek)

Po noční jízdě jsme byli dost rozlámaní, když nás v Delhi vlak vyplivl do vedra, kterému jsme v horách zase stihli odvyknout. Vlak do Khajuraha nám ale jel už ten samý večer, takže na odpočinek v posteli jsme si museli ještě chvíli nechat zajít chuť. Kousek od nádraží Hazrat Nizamuddin, kam jsme přijeli a odkud jsme večer zase odjížděli, je ZOO. Program na celý den byl jasný. V pohodě se svezeme autobusem do ZOO, kde nějak přečkáme do večera.

Kolemjdoucí nám poradili nějaké číslo autobusu, ten ale nejel a nejel. Z vrozené evropské netrpělivosti jsme se vrhli po jiném autobusu a vyzvídali na řidiči, jestli náhodou nejede do „zů“. „Jo, jo, tam jedu.“ přitakává řidič a cestující přikyvují. Šťastní jak blechy naskakujeme do klimatizovaného vozu. Když si ale průvodčí řekne o 20 Rs za jízdenku pro jednoho, poněkud znejistíme. Sice to je klimatizovaný autobus, ale za necelé 4 km jsme čekali výrazně nižší cenu...

Nebudu vás napínat, do ZOO jsme nedojeli. Ten dobrý muž nás odvezl úplně jinam, takže jsme se v závěru od ZOO nacházeli o nějakých 5 km dál, než na začátku. Ale už vím, kde se stala chyba. Ve své pýše jsem při dotazu na ZOO použila správnou anglickou výslovnost „zů“. Budiž mi to poučením. „Zů“ může být milionkrát správně, ale když všichni Indové chodí do „džů“, tak se správnou výslovností ke zvířátkům nedojedete.

Nakonec jsme radši zanechali pokusů ušetřit a k cestě do ZOO jsme si najali rikšu. „Džů“ našel raz dva. Už jsme byli v jiných indických ZOO, tak nás úroveň té v Delhi nemohla zklamat. Asi nejhezčí tam jsou ptáci, jinak není o co stát. Pro naše účely (zabít den) se ale hodila velmi dobře. Příjemně jsme se prošli (pravda, vedro a únava už nás dost ničily) a k večeru se vrátili na nádraží – už bez zaváhání autobusem a za cca 14 za oba. Dnes bychom se měli vyspat víc, na cestu do Khajuraho máme každý své lehátko jisté.

Trochu hezčí výběh měli jen lvi a tygři. Jinak byly kočičky v klecích.

Hroch vyvolal pozdvižení. O tom, že by návštěvníci neměli zvířata provokovat Indové asi nikdy neslyšeli. Ještěže na hrocha přes zeď moc nemohli... opice už takové štěstí neměly.

Jak hodiny přibývaly, lavičky se stávaly naší nejmilejší atrakcí :-)

Mussoorie (23. – 27. srpna)

Tak nějak jsme se váleli v Rišikeši taky :-)

Z Rišikeše to do Mussoorie (čti „Masúrí“) není daleko. Stačí hodina a půl jízdy autobusem do Dehradunu – hlavního města státu Uttarakhand – a odtud další dvě hodiny do hor. Ráno jsme tedy s balením nijak nepospíchali a k obědu si ještě dopřáli luxus restaurací vycvičených západními turisty na nepálivá jídla.

Mussoorie nás večer přivítalo mlhou. I přes ni však bylo vidět, jak moc se to tu podobá Shimle. Město v kopcích, označované za královnu hor, se připravovalo na nájezdy mladých indických párů na líbánkách, které zase přijedou, jen co skončí deště. V chladném vlhkém večeru působilo Mussoorie studeně a nepřívětivě. A podobně jako v Shimle tu bylo předražené ubytování. Stálo nás to víc než hodinu chození, než jsme sehnali stranou od hlavní promenády trochu vlhký pokojík ve dřevěné stavbě jak vystřižené z anglického venkova za 250 Rs na noc.

Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že z našich tří celodenních túr asi nic nebude. Mimo sezónu se prostě na některá místa moc dostat nedá. Jediný cíl, který se jevil jako dosažitelný, byly Kempty falls. Druhý den jsme se tedy zařadili mezi čtyřicítku indických výletníků a po zaplacení 75 Rs za člověka spořádaně v 11:00 nastoupili do autobusu k odjezdu na organizovaný výlet.

Vodopády, které se na fotkách malebně tříštily na vysoké trojúhelníkové skále, jsme ale zastihli v lehce nemalebném stavu. To, že celá cesta k vodopádu byla obsypaná stánky se vším možným i nemožným, jsme asi měli čekat. Stejně jako to, že díky dešťům bude vody hodně. Jenže ono té vody bylo opravdu moc. A to tak moc, že se přelila přes přístupové cesty, ty zanesla štěrkem a utrhla zábradlí a zpevněný břeh kolem tůně, kam vodopád dopadal. Výsledný obraz odpovídal stavu po povodni – což vlastně byl ten případ. Nepořádek a všude mokro.

Úklidové práce po vodě. Všimněte si provazu, který je k lopatě přivázaný, tak aby chlapík v kostkované košili mohl pomáhat při práci tomu s tou pruhovanou.

Obraz zkázy po velké vodě

Vodopád tu sice není celý, ale dost to vystihuje, jak to tam vypadalo

Usadili jsme se na vyhlídkovou terasu a usrkávali Pepsi. Nejvíc jsme se bavili pozorováním Indů všech generací, jak celí oblečení dovádí u vodopádu. Podotýkám, že nebylo zrovna vedro. Náctileté školačky v pandžábi se tam strkaly vedle úctyhodné matróny ve fialovém sárí. Odvážní mladíci v džínách se hrdinně vrhali pod největší proud a všichni bez rozdílu byli mokří durch.

Mladý, starý, Ind či Indka - vodááá, hurááá, uááá

Po návratu do města jsme si na předraženém internetu (2x dražší, než obvykle) rezervovali lístky na noční vlak do Delhi a přemýšleli, jak v téhle díře vydržíme ještě dva a půl dne. Abychom si to trochu zpříjemnili, vyměnili jsme vlhký pokojík za sušší a světlejší, ovšem s indickými sousedy, kteří si s hladinou hluku jak ráno tak večer nedělali hlavu.

Pokusili jsme se obejít místní pamětihodnosti. Moc jich nebylo. První, kam nás posílali už na autobus, bylo „piča plejs“. Posléze jsme to dešifrovali jako „picture palace“. Jednalo se o naprostou zříceninu na jednom kraji města. Další pamětihodnost měla být Clock tower – tak ta už prý nestojí vůbec. Výlet do městských zahrad a na „Clouds end“ (vyhlídka) dopadl o něco lépe, ale náš celkový dojem z královny hor to už nevylepšilo. Nemohli jsme se dočkat zítřejšího odjezdu.

Piča plejs alias Picture palace

V 10 hodin jsme se podle plánu odhlásili z hotelu a vyrazili do města strávit čas do oběda někde při čaji a knížce. Vzhledem k vydatnému dešti jsme byli opět rádi za svůj deštník. Peťa ještě vyrazil podruhé si prohlédnout místní akvárium a já se dala do hledání příjemného místa na posezení. Jenže všude bylo zavřeno. To mě zas tak nepřekvapovalo, v Mussoorie všechno otevíralo na indické poměry strašně pozdě.

Když ale nic neotevřelo ani do 11, už mi to začínalo být podezřelé. Pak se objevil Peťa a kromě dojmů z akvárka byl vybavený také novými informacemi: „Dneska nic otevřeno nebude.“ „Cože?!“ Něco takového se mi nechce věřit. „No, vzpomínáš si, jak jsme se včera večer v té tibetské restauraci bavili s tím borcem o tom chlapíkovi, jak se postí za boj proti korupci?“ Včera byl majitel restaurace velmi družný a dobře jsme si popovídali o aktuálních problémech Indie. „Myslíš toho jejich velkého bratra nebo Anna Hazar nebo jak mu říkají?“, pomalu mi začalo svítat. „No, tak ten se dnes postí 11. den a celá Indie se na jeho podporu rozhodla stávkovat. Všechno zůstane zavřené.“

Tak to teda koukám. Indové mají můj obdiv. Opravdu jsme nenašli jediný otevřený obchod nebo restauraci – což pro nás tedy bylo ten den krajně nepříjemné, ale nakonec jsme se domluvili v našem hotelu, že nám alespoň uvařili oběd. Když jsme se odpoledne dostali do Dehradunu, tak tam už něco otevřeného bylo. Tak nevím, jak moc horké to nakonec s tou celoindickou stávkou bylo.

Zbytek času do odjezdu vlaku jsme využili k návštěvě krásné buddhistické stúpy zasvěcené světovému míru v Clement town u Dehradunu, která byla vystavěná v roce 2002. Stúpa je součástí kláštera, kde se vzdělávají chudé děti a sirotci – hlavně Tibeťané, kteří mají v Clement town uprchlickou kolonii. Celý areál dýchá klidem a harmonií. Na vlak se nám skoro nechce, obzvlášť když víme, že tentokrát se o jedno lehátko budeme muset podělit ve dvou. Ale hlavně že jsme se do toho vlaku dostali. Tak zítra Delhi podruhé.

World peace stupa

Odpočinek v Rišikeši (20. - 22. srpna)

Cesta dolů z Josimathu přes sesuvy a díry v silnici nám dala mírně za vyučenou. Dospěli jsme k závěru, že už nebudeme tolik pokoušet přízeň indických bohů a dalších výletů na treky do Himalájí se raději vzdáme. Tak jsme s těžkým srdcem upustili od pouti k pramenům Gangy, kterou jsem nadšeně plánovala ještě před odletem. Ještěže už jsme měli tu buddhistickou průpravu a věděli jsme, že nemáme na ničem lpět.

Jenže tímhle rozhodnutím nám vznikl více než týden času předtím, než se vydáme z Delhi do Jaipuru. Což je příliš mnoho času na to, abychom ho strávili lenošením v Rišikeši (tedy ne že by se tu lenošilo špatně – pohodlný pokoj, dobrá strava, o něco menší vedro než jinde v Indii), ale příliš málo na nějaký větší výlet na východ Indie, kde jsme ještě nebyli. Po večerech jsme tedy googlili a listovali půjčenými průvodci, ale přes den jsme si nenechali zkazit sladké válení s knížkou a ranní jógou.

Vážek je v Indii spousta a jsou krásně pestré

Během tří dnů jsme si báječně odpočinuli a konečně stihli navštívit i vodopád nedaleko Rišikeše. Samotný vodopád byl fajn, ale nejkrásnější na celém výletu bylo údolí, do kterého jsme se dostali po dalších asi dvaceti minutách výstupu od vodopádu. Šli jsme po okraji betonového zavlažovacího kanálu mezi hustou vegetací, až se před námi za statným fíkovníkem otevřel výhled do zářivě zeleného údolí mezi tmavými kopci. Svítivá zelená terasovitých políček nás nenechala na pochybách, co se tu pěstuje. Rýže kam oko dohlédlo. Mezi terasami se občas dolů klonila palma nebo banánovník a prostředkem údolí se táhl tmavší pruh stromů obklopujících potok, který se po chvíli lámal do dalšího bílého vodopádu. Všude bylo cítit jemný vlhký opar. Připomínalo to ráj.

Vodopád byl pěkný...

...ale údolí ještě hezčí

Po návštěvě vodopádu jsme se ještě večer chtěli zúčastnit oslav narozenin boha Krišny. Opět jsme dostali nepřesné informace a tak jsme se do města vydali už dost pozdě. Většina programu dávno skončila, v hlavním chrámu se jen prozpěvovaly monotónní melodie a ve vedlejším stanu si široká veřejnost mohla poslechnout nějaký výklad hinduistických příběhů... samozřejmě v hindi. Ještěže jsme alespoň potkali kamarádku z McLeod Ganj, Kaliforňanku Jaimie. Pravda, málem jsme ji nepoznali, protože místo krásných dlouhých tmavých kadeří měla na hlavě ježka, ale alespoň jsme dostali další lekci v nelpění.

Nejvýznamnější chrám v Rišikeši ozdobený světýlky pro slavnost

Naše kamarádka Jaimie - už s novým účesem

Teď už nás v Rišikeši nic nedrželo. Cestu jsme konečně naplánovali: ještě jedno pohodlné horské středisko Mussoorie a pak návštěva dědictví UNESCO v Khajuraho – městečka plného chrámů vyzdobených soškami s kamasutrovou tematikou.

Zpátky do Rišikeše (18. – 19. srpna)

V noci se poprvé od našeho utáboření na helioportu u Gangarie vyjasnilo. Z nepříjemné cesty na záchod jsem se hnala zpátky do stanu ve stavu akutního nadšení. Se vzrušením, které mi z očí svítilo na hledání zrcadlovky, jsem instruovala Peťu, aby mi nasvítil zevnitř stan (ať mám pěkné popředí) a vrhla jsem se v nočním úboru s ministativem a zrcadlovkou na studenou zem.

No není to nádhera? Příště bude ostřejší, slibuju :-)

Bohužel pořádný stativ jsem neměla a tak jsem měla problém už jen nemít v záběru stébla trávy. Na druhou stranu podhled byl poměrně efektní – jen kdyby tolik nefoukal vítr a celá moje improvizovaná konstrukce byla stabilnější. Jeden záběr trval minutu, a když už jsem vychytala kompozici i manuální ostření, rozechvěl mi to vítr. No prostě fotografická pětiminutovka se začala protahovat. Ještěže Peťu jasná noc v klínu Himalájí sebrala o něco míň a za mého neustálého křepčení kolem displeje a tlačítek mi přes ramena hodil bundu. Byla bych jinak dost promrzla, než mé orgie o nějakou půlhodinu později ukončily mraky stále hustěji se kupící přes úplněk.

Noční výhled na velikána mezi skalami

Ráno bohužel zase mrholilo, ale bylo to přecejen o něco lepší, než v předchozích dnech. Při cestě zpátky dolů do Govindghatu se střídáme o deštník a dušujeme se, že příště do hor už jedině s parapletem. Po cestě nás znepokojují řeči o sesuvech půdy a neprůjezdných silnicích. Prý bude nejlepší, když se ještě dnes dostaneme alespoň do Josimathu – hodinu cesty z Govindghatu směrem na Rišikeš. Poslední džípy vyjíždí kolem 16:00, tak sebou musíme trochu hodit.

Kolem džípů panuje v Govindghatu mírně chaotická situace, ale nakonec se za celkem slušnou cenu do jednoho naložíme a jen co řidič sežene dostatek pasažérů, vyrážíme. Při cestách s indickými řidiči se na modlení dá leckdo, ani my jsme nebyli výjimkou. Když při objíždění šutrů velkých jako trabant sotva sundal nohu z plynu, zkoušeli jsme řidiči vysvětlit, že nikam nepospícháme. Vesele se zasmál a zeptal se, jestli se bojíme. Předpokládám, že byla otázka cti nás vyděsit a tak jsme se za svůj strach o život nijak nestyděli. To mu udělalo takovou radost, že ještě přidal. Světe div se, nezřítili jsme se do zpěněných vod rozbouřené horské řeky v kaňonu pod silnicí a bezpečně jsme dojeli do Josimathu. V 5 ráno má jet autobus do Rišikeše, tak jdem po večeři rovnou na kutě.

Občas na silnici padaly šutry...

...občas spadl kus silnice

4:30 ráno druhý den se sháníme po autobuse. No jo, tenhle jede v 6, tenhle v 7 a tamten v 8. A co ten v 5:00? Kdepák, první jede v 6. Ok, to už nás nemůže rozházet. A máte koupené lístky? Cože?! Vždyť ty se kupují u řidiče při odjezdu, ne? Ne, ne, tady musíte mít rezervaci, to si musíte jít koupit támhle, otevírají v 5:00. No bezva. Vědět to včera, tak už lístky dávno máme, takhle nám nezbývá než doufat, že ještě budou. Navíc se k nám doneslo, že poslední 3 dny nic neprojelo skrz kvůli sesuvům – ale to byla „indická“ informace, takže jsme to brali s rezervou. V 5:00 se netrpělivě tlačíme k okýnku, kde prodávají lístky a po mírných zmatcích jestli jako mají nebo nemají místo, získáváme 2 patrně poslední místa v autobuse odjíždějícím v 6:00. (Posléze jsme si ale všimli, že zdaleka nejsme poslední, kdo si koupil zaručeně poslední místa... ale přirážku si nenaúčtovali, možná nám to jen chtěli udělat zajímavější.)

6:00 odjezd. Daleko jsme ale nedojeli. 6:50 se autobus zařazuje na konec kolony na místě s luxusním výhledem na ukázkový sesuv. Bagry nikde. V 8:00 se přišine monstrum s radlicí a začíná ukrajovat drobečky. Doslova. V sesuvu skoro není vidět rozdíl. O 40 minut později přijíždí z druhé strany druhý bagr se lžící. Tomu to jde lépe, ale vypadá to, že si tu nějakou tu hodinku pobudeme.

Se nám to utrhlo, no.

Kdo najde bagry?

Pět minut pěšky od autobusu má boudu s občerstvením nějaký stařík. Dali jsme si s Peťou první „megi nůdls“ (instantní nudle Maggi) s čajem a kromě nás a tří místních kecajících při čaji tam nikdo nebyl. Když jsme se kolem 12 vrátili na oběd, děda kmital mezi dvacítkou zákazníků, megi vařil naráz po pěti a zásoby se mu povážlivě tenčily. Budiž mu ke cti, že cena zůstala stejná.

V mezičase jsme stihli asi hodinový výlet po stezičce do kopců („když byste šli ještě asi hodinu tak je tam vesnice“ – podotýkám, že stezička ústila na silnici hodinu cesty autobusem od prvního města), zdrbnout indický způsob nakládání s odpadky („šup s tím z okna“ – za hodinu už to kolem autobusů vypadalo jako po párty), nafotit práce na sesuvu a obdivovat se kráse vodopádu na protilehlém svahu. S mírným podivem jsem zaznamenala, že nevzledný šedivý sesuv, jehož odstraňování postupovalo naprosto hlemýždím tempem, byl pro drtivou většinu čekajících mnohem lákavější podívanou, než onen zmiňovaný vodopád malebně zaříznutý mezi tmavě zelené lesy a zářivě světle zelená rýžová políčka.

Hm-hm, dobré chipsy - a hele, prázdný pytlík, šup z okna... a zase je uklizeno :-)

Ve 13:30 byl obnoven provoz. Samozřejmě to znamenalo okamžitou zácpu, takže trvalo ještě asi 2 hodiny, než jsme jeli normálně. V tu dobu už jsem začala pochybovat o tom, že se ještě ten den dostaneme až do Rišikeše. Přecejen od sesuvu to bylo ještě minimálně 10 hodin cesty a po tmě se už v nahoře v horách moc nejezdí... Ale o tom asi náš řidič neslyšel. Řítil se po klikaté silnici, co autobus dovolil. S nikým se samozřejmě nestřídal, celou dobu řídil sám. Den před tím stejnou cestu vyjel nahoru. Zakazovala jsem si jen představovat, jak strašně musel být unavený. Utěšoval mě jen pohled na jeho bílé vlasy, které naznačovaly, že pár let za volantem už asi přežil. To mi pak ovšem Peťa ochotně vysvětlil tak, že se vysoce pravděpodobně jedná o zkrachovalého podnikatele, který, když přišel o vše, dospěl k závěru, že smrt při řízení autobusu v Himalájích mu narozdíl od sebevraždy tolik nezatíží karmu a spolehlivost úmrtí je přitom srovnatelná. Pěkně děkuju.

Hotovo!

V 1:30 ráno jsme se živí a zdraví v Rišikeši ještě společně s Australanem Nicholasem vypotáceli z autobusu. Byli jsme nekonečně vděční naší dobré paní domácí v Seema guest house, že nám po předchozím telefonátu nechala otevřené pokoje a uložili se k zaslouženému odpočinku.

Déšť a květiny (16. - 17. srpna)

Další den se opět probouzíme do deště. Peťa odmítá možnost byť jen malého výletu do Valley of Flowers (Údolí květin) a tak se válíme ve stanu až do 13:00, kdy nás vyžene hlad. Mise má jednoduchý cíl: dojít na oběd a nějak vydržet v Gangarii, kde nic není, až do večeře. Přece nebudeme do těch mokrých bot lézt dvakrát!

Oběd se vydařil, ale ve 14:30 nám do večeře ještě zbývá spousta času. V Gangarii opravdu není co dělat. Celá vesnice sestává z jedné bahnité ulice, kolem které a na které parkují (a kálí) orolničkované muly a procházejí turisté (převážně Sikhští poutníci). Je tady dost restaurací, ale ty jsou bez ohledu na nadmořskou výšku postavené v indickém stylu, což znamená částečně, nebo zcela bez čelní stěny a někdy i navíc s širokým průchodem do zadního traktu. Zkuste si tam sedět s mokrýma nohama, když venku prší a rtuť teploměru se tak vyšplhala ke 12 °C.

Volíme strategii nakupování. Pro začátek jdeme pro deštník. (Už třetí! První jsme zapomněli hned v Lucknow v autě, druhý nám v Tushitě sebraly – asi – opice.) Po dotazu na cenu nám prodeje bez okolků odpověděl: „Tenhle je za 300 Rs, poslední nabídka je 250 Rs.“ Bezva, tak tady smlouváním čas nezabijeme. Bez dalšího rozmýšlení jej bereme. Ačkoliv nás naši zálesáčtí otcové učili deštníkem v přírodě opovrhovat, my znovuobjevujeme jeho neuvěřitelné přednosti. Tak zaprvé: pod deštníkem se nezapaříte. Za druhé: noční výsadky ze stanu za nutnou potřebou s deštníkem zvládnete s lehkostí baletky a také se suchými zády. A za třetí: konečně máte přenosnou střechu pro svůj fotoaparát!

Posledního bodu jsme obratem využili při focení vodopádu za vesnicí, čímž jsme se na časové ose posunuli až k vytoužené večeři. Při té jsme se seznámili s jedním ze všudypřítomných Sikhských poutníků – Mohanem Ji. Využili jsme příležitost a celou večeři ho zpovídali ohledně jeho víry a Hemkund Sahibu. Spřátelili jsme se natolik, že se k nám přidal na jediné kulturní rozptýlení, které Gangaria nabízela (25 minutový poučný film o Údolí květin turistického centra himálajské neziskovky) a rozhodl se jít s námi příští den do Údolí květin.

Díky neustávajícímu dešti byl vodopád za vesnicí poměrně impozantní

Člověče nezlob se :-) v Indii už se hraje hoodně dlouho

Ráno jsme nemohli uvěřit svému štěstí. Na snídani jsme vyrazili bez pláštěnek. Dlouho to však nevydrželo. Kolem osmé zase prší. Dozvídáme se, že Údolí květin bylo včera kvůli sesuvům zavřeno a že jej možná otevřou dnes – ještěže se Peťovi nechtělo ze spacáku. Jestli bude cesta do údolí průchozí, se snad dozvíme v devět.

Kolem deváté s určitou nejistotou procházíme kolem opuštěné strážní boudy při vstupu do parku. Nejsme ale sami a to nám dodalo určitou odvahu... a později nás to začalo mírně štvát. Na úzké cestičce vedoucí do 3 km vzdálené údolí se tvořily regulérní zácpy. Ještěže sem nesmí muly. (Ale nebojte. Pokud se na to necítíte, po svých nemusíte. Vynesou vás v nůši.)

Kráčíme společně s Mohanem Ji a asi po dvou hodinách se před námi otevírá pohled do zeleného alpinského údolí. Jeho příkré stěny prořezávají početné bílé vodopády, v jeho největší hlubině slyšíme dravou řeku a nejvzdálenější okraj uzavírá výhled na zasněžené šestitisícové štíty Rataban a Nilgiri. Těžká oblaka se milosrdně roztrhala a malebně se tu a tam válí kolem skal. Květiny samotné nás ale spíš zklamaly. Vlhčí části údolí byly vydatně zarostlé u nás běžnou růžovou netýkavkou. Orchideje jsme nenašli. Víc jsme si užili sušší místa s nízkým porostem houževnatých kytiček s bizarními modrými plody. (Jak jsme později zjistili, ty se dají v Evropě najít ve Skandinávii.)

Peťa s Mohanem Ji na cestě do údolí

První výhled do údolí, vzápětí po překročení miniledovce

Bezva mostek, že? Nebojte, není nijak ukotvený. A ta říčka byla dost divoká.

Netýkavky kam se podíváš... ale taky zasněžené šestitisícovky.

Divné modré kytičky, co prý najdete i ve Skandinávii

Trochu se bojíme, aby nás v údolí neuvěznil další sesuv a tak se vracíme – dle doporučení – relativně brzy. Už ve čtyři sedíme v Gangarii v restauraci a já šilhám hlady. Tři dny v mokrých botech a bez větší možnosti se zahřát mě nějak vyčerpaly. Dvě večeře a dezert to spravily. Kolem půl sedmé spokojeně zalézám do spacáku, abych doplnila zápisky, ale usínám s perem v ruce.