Mussoorie (23. – 27. srpna)

Tak nějak jsme se váleli v Rišikeši taky :-)

Z Rišikeše to do Mussoorie (čti „Masúrí“) není daleko. Stačí hodina a půl jízdy autobusem do Dehradunu – hlavního města státu Uttarakhand – a odtud další dvě hodiny do hor. Ráno jsme tedy s balením nijak nepospíchali a k obědu si ještě dopřáli luxus restaurací vycvičených západními turisty na nepálivá jídla.

Mussoorie nás večer přivítalo mlhou. I přes ni však bylo vidět, jak moc se to tu podobá Shimle. Město v kopcích, označované za královnu hor, se připravovalo na nájezdy mladých indických párů na líbánkách, které zase přijedou, jen co skončí deště. V chladném vlhkém večeru působilo Mussoorie studeně a nepřívětivě. A podobně jako v Shimle tu bylo předražené ubytování. Stálo nás to víc než hodinu chození, než jsme sehnali stranou od hlavní promenády trochu vlhký pokojík ve dřevěné stavbě jak vystřižené z anglického venkova za 250 Rs na noc.

Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že z našich tří celodenních túr asi nic nebude. Mimo sezónu se prostě na některá místa moc dostat nedá. Jediný cíl, který se jevil jako dosažitelný, byly Kempty falls. Druhý den jsme se tedy zařadili mezi čtyřicítku indických výletníků a po zaplacení 75 Rs za člověka spořádaně v 11:00 nastoupili do autobusu k odjezdu na organizovaný výlet.

Vodopády, které se na fotkách malebně tříštily na vysoké trojúhelníkové skále, jsme ale zastihli v lehce nemalebném stavu. To, že celá cesta k vodopádu byla obsypaná stánky se vším možným i nemožným, jsme asi měli čekat. Stejně jako to, že díky dešťům bude vody hodně. Jenže ono té vody bylo opravdu moc. A to tak moc, že se přelila přes přístupové cesty, ty zanesla štěrkem a utrhla zábradlí a zpevněný břeh kolem tůně, kam vodopád dopadal. Výsledný obraz odpovídal stavu po povodni – což vlastně byl ten případ. Nepořádek a všude mokro.

Úklidové práce po vodě. Všimněte si provazu, který je k lopatě přivázaný, tak aby chlapík v kostkované košili mohl pomáhat při práci tomu s tou pruhovanou.

Obraz zkázy po velké vodě

Vodopád tu sice není celý, ale dost to vystihuje, jak to tam vypadalo

Usadili jsme se na vyhlídkovou terasu a usrkávali Pepsi. Nejvíc jsme se bavili pozorováním Indů všech generací, jak celí oblečení dovádí u vodopádu. Podotýkám, že nebylo zrovna vedro. Náctileté školačky v pandžábi se tam strkaly vedle úctyhodné matróny ve fialovém sárí. Odvážní mladíci v džínách se hrdinně vrhali pod největší proud a všichni bez rozdílu byli mokří durch.

Mladý, starý, Ind či Indka - vodááá, hurááá, uááá

Po návratu do města jsme si na předraženém internetu (2x dražší, než obvykle) rezervovali lístky na noční vlak do Delhi a přemýšleli, jak v téhle díře vydržíme ještě dva a půl dne. Abychom si to trochu zpříjemnili, vyměnili jsme vlhký pokojík za sušší a světlejší, ovšem s indickými sousedy, kteří si s hladinou hluku jak ráno tak večer nedělali hlavu.

Pokusili jsme se obejít místní pamětihodnosti. Moc jich nebylo. První, kam nás posílali už na autobus, bylo „piča plejs“. Posléze jsme to dešifrovali jako „picture palace“. Jednalo se o naprostou zříceninu na jednom kraji města. Další pamětihodnost měla být Clock tower – tak ta už prý nestojí vůbec. Výlet do městských zahrad a na „Clouds end“ (vyhlídka) dopadl o něco lépe, ale náš celkový dojem z královny hor to už nevylepšilo. Nemohli jsme se dočkat zítřejšího odjezdu.

Piča plejs alias Picture palace

V 10 hodin jsme se podle plánu odhlásili z hotelu a vyrazili do města strávit čas do oběda někde při čaji a knížce. Vzhledem k vydatnému dešti jsme byli opět rádi za svůj deštník. Peťa ještě vyrazil podruhé si prohlédnout místní akvárium a já se dala do hledání příjemného místa na posezení. Jenže všude bylo zavřeno. To mě zas tak nepřekvapovalo, v Mussoorie všechno otevíralo na indické poměry strašně pozdě.

Když ale nic neotevřelo ani do 11, už mi to začínalo být podezřelé. Pak se objevil Peťa a kromě dojmů z akvárka byl vybavený také novými informacemi: „Dneska nic otevřeno nebude.“ „Cože?!“ Něco takového se mi nechce věřit. „No, vzpomínáš si, jak jsme se včera večer v té tibetské restauraci bavili s tím borcem o tom chlapíkovi, jak se postí za boj proti korupci?“ Včera byl majitel restaurace velmi družný a dobře jsme si popovídali o aktuálních problémech Indie. „Myslíš toho jejich velkého bratra nebo Anna Hazar nebo jak mu říkají?“, pomalu mi začalo svítat. „No, tak ten se dnes postí 11. den a celá Indie se na jeho podporu rozhodla stávkovat. Všechno zůstane zavřené.“

Tak to teda koukám. Indové mají můj obdiv. Opravdu jsme nenašli jediný otevřený obchod nebo restauraci – což pro nás tedy bylo ten den krajně nepříjemné, ale nakonec jsme se domluvili v našem hotelu, že nám alespoň uvařili oběd. Když jsme se odpoledne dostali do Dehradunu, tak tam už něco otevřeného bylo. Tak nevím, jak moc horké to nakonec s tou celoindickou stávkou bylo.

Zbytek času do odjezdu vlaku jsme využili k návštěvě krásné buddhistické stúpy zasvěcené světovému míru v Clement town u Dehradunu, která byla vystavěná v roce 2002. Stúpa je součástí kláštera, kde se vzdělávají chudé děti a sirotci – hlavně Tibeťané, kteří mají v Clement town uprchlickou kolonii. Celý areál dýchá klidem a harmonií. Na vlak se nám skoro nechce, obzvlášť když víme, že tentokrát se o jedno lehátko budeme muset podělit ve dvou. Ale hlavně že jsme se do toho vlaku dostali. Tak zítra Delhi podruhé.

World peace stupa