Déšť a květiny (16. - 17. srpna)

Další den se opět probouzíme do deště. Peťa odmítá možnost byť jen malého výletu do Valley of Flowers (Údolí květin) a tak se válíme ve stanu až do 13:00, kdy nás vyžene hlad. Mise má jednoduchý cíl: dojít na oběd a nějak vydržet v Gangarii, kde nic není, až do večeře. Přece nebudeme do těch mokrých bot lézt dvakrát!

Oběd se vydařil, ale ve 14:30 nám do večeře ještě zbývá spousta času. V Gangarii opravdu není co dělat. Celá vesnice sestává z jedné bahnité ulice, kolem které a na které parkují (a kálí) orolničkované muly a procházejí turisté (převážně Sikhští poutníci). Je tady dost restaurací, ale ty jsou bez ohledu na nadmořskou výšku postavené v indickém stylu, což znamená částečně, nebo zcela bez čelní stěny a někdy i navíc s širokým průchodem do zadního traktu. Zkuste si tam sedět s mokrýma nohama, když venku prší a rtuť teploměru se tak vyšplhala ke 12 °C.

Volíme strategii nakupování. Pro začátek jdeme pro deštník. (Už třetí! První jsme zapomněli hned v Lucknow v autě, druhý nám v Tushitě sebraly – asi – opice.) Po dotazu na cenu nám prodeje bez okolků odpověděl: „Tenhle je za 300 Rs, poslední nabídka je 250 Rs.“ Bezva, tak tady smlouváním čas nezabijeme. Bez dalšího rozmýšlení jej bereme. Ačkoliv nás naši zálesáčtí otcové učili deštníkem v přírodě opovrhovat, my znovuobjevujeme jeho neuvěřitelné přednosti. Tak zaprvé: pod deštníkem se nezapaříte. Za druhé: noční výsadky ze stanu za nutnou potřebou s deštníkem zvládnete s lehkostí baletky a také se suchými zády. A za třetí: konečně máte přenosnou střechu pro svůj fotoaparát!

Posledního bodu jsme obratem využili při focení vodopádu za vesnicí, čímž jsme se na časové ose posunuli až k vytoužené večeři. Při té jsme se seznámili s jedním ze všudypřítomných Sikhských poutníků – Mohanem Ji. Využili jsme příležitost a celou večeři ho zpovídali ohledně jeho víry a Hemkund Sahibu. Spřátelili jsme se natolik, že se k nám přidal na jediné kulturní rozptýlení, které Gangaria nabízela (25 minutový poučný film o Údolí květin turistického centra himálajské neziskovky) a rozhodl se jít s námi příští den do Údolí květin.

Díky neustávajícímu dešti byl vodopád za vesnicí poměrně impozantní

Člověče nezlob se :-) v Indii už se hraje hoodně dlouho

Ráno jsme nemohli uvěřit svému štěstí. Na snídani jsme vyrazili bez pláštěnek. Dlouho to však nevydrželo. Kolem osmé zase prší. Dozvídáme se, že Údolí květin bylo včera kvůli sesuvům zavřeno a že jej možná otevřou dnes – ještěže se Peťovi nechtělo ze spacáku. Jestli bude cesta do údolí průchozí, se snad dozvíme v devět.

Kolem deváté s určitou nejistotou procházíme kolem opuštěné strážní boudy při vstupu do parku. Nejsme ale sami a to nám dodalo určitou odvahu... a později nás to začalo mírně štvát. Na úzké cestičce vedoucí do 3 km vzdálené údolí se tvořily regulérní zácpy. Ještěže sem nesmí muly. (Ale nebojte. Pokud se na to necítíte, po svých nemusíte. Vynesou vás v nůši.)

Kráčíme společně s Mohanem Ji a asi po dvou hodinách se před námi otevírá pohled do zeleného alpinského údolí. Jeho příkré stěny prořezávají početné bílé vodopády, v jeho největší hlubině slyšíme dravou řeku a nejvzdálenější okraj uzavírá výhled na zasněžené šestitisícové štíty Rataban a Nilgiri. Těžká oblaka se milosrdně roztrhala a malebně se tu a tam válí kolem skal. Květiny samotné nás ale spíš zklamaly. Vlhčí části údolí byly vydatně zarostlé u nás běžnou růžovou netýkavkou. Orchideje jsme nenašli. Víc jsme si užili sušší místa s nízkým porostem houževnatých kytiček s bizarními modrými plody. (Jak jsme později zjistili, ty se dají v Evropě najít ve Skandinávii.)

Peťa s Mohanem Ji na cestě do údolí

První výhled do údolí, vzápětí po překročení miniledovce

Bezva mostek, že? Nebojte, není nijak ukotvený. A ta říčka byla dost divoká.

Netýkavky kam se podíváš... ale taky zasněžené šestitisícovky.

Divné modré kytičky, co prý najdete i ve Skandinávii

Trochu se bojíme, aby nás v údolí neuvěznil další sesuv a tak se vracíme – dle doporučení – relativně brzy. Už ve čtyři sedíme v Gangarii v restauraci a já šilhám hlady. Tři dny v mokrých botech a bez větší možnosti se zahřát mě nějak vyčerpaly. Dvě večeře a dezert to spravily. Kolem půl sedmé spokojeně zalézám do spacáku, abych doplnila zápisky, ale usínám s perem v ruce.