Khajuraho (29. srpna)

Ve vlaku jsme se báječně vyspali i díky vědomí, že v Khajuraho vlak svou jízdu končí a tak nám nehrozí, že nestihneme správně vystoupit. Ještě jsme ani nevylezli z nádražní budovy a už se na nás vrhli nadháněči hotýlků a rikšáci. Naočkovaní varováními od kamarádů i známých Indů raději děláme nepřístupné a nabídky odmítáme. Když ale jeden klučina začne slibovat svezení do cca 8 km vzdáleného městečka za 10 Rs za osobu, řekneme si, že na tom vlastně není nic špatného a necháváme se přemluvit, že se pak i podíváme na jeho ubytování. Slibuje pokoj za 200 Rs. No co, násilím nás tam držet nebude a za to svezení to stojí určitě.

Slibovaný pokoj sice najednou stál 300 Rs, když jsme se ale zatvářili, že se půjdeme podívat jinam, byly z toho rázem dvě stovky. Po dvou nocích ve vlaku a parném dni v Delhi jsme ze všeho nejvíc potřebovali sprchu a velké prádlo. Ještěže tam měli bezva kýbl. Sice jeho původním určením byla hlavně kyblíková sprcha, ale prádlo se v něm bude prát taky dobře. V Mussoorie by nám bývalo nic neuschlo a tak už jsme týden nic nevyprali. To tady v suchém vedru severních nížin to bude suché do večera!

Po velké očistě jsme si ještě museli náležitě odpočinout a tak jsme se na první procházku po Khajuraho vypravili až kolem poledne. Sluníčko do nás pražilo, když jsme se ruchem prašné silnice prodírali k chrámům a středu městečka. Pro dnešek jsme si chtěli prohlédnout „něco menšího“ – hlavní chrámy, kam se platí 250 Rs vstupné, jsme si chtěli vychutnat, až budeme odpočatí.

Upoutala nás zašlá kupole – pravděpodobně mešity. Po několika pokusech proniknout labyrintem uliček do její blízkosti jsme se museli zeptat na cestu. „Tady, hned za rohem tou uličkou – a jste tam!“ Zase jednou si připadáme mírně hloupě. Ten pocit přetrvává i tváří v tvář staré mešitě. Připadáme si nepatřičně, ale když už jsme ti turisté, tak to musíme prozkoumat, ne? Jak tak starou budovu obcházíme, kde se vzal, tu se vzal, ujal se nás Ind. A než jsme se stihli na cokoliv zeptat, dotáhl nás ke dveřím v nízké budově, kterou jsme doteď vnímali spíš jen jako zeď uzavírající klidné nádvoří kolem mešity.

Nebyli jsme si zcela jistí, jesli do areálu mešity smíme

Dveře se otevřely a rázem nás pozorovalo nějakých 10 párů zvědavých očí. „Tady se učí sedmileté děti!“, hrdě prohlásil náš průvodce, o kterém jsme měli brzy zjistit, že zdejší škole v budově bývalé mešity řediteluje. Po obvodu „zdi“ byly asi 4 třídy včetně jedné předškolní a další byly přímo v mešitě. Místnosti byly úzké se špinavými zdmi a děti tam seděly na podlaze. Všechny měly čistou šedobílou uniformu a ani nedutaly.

Spořádané žačky nalevo, žáci napravo

A tady už se předškolní caparti učí sedět ve třídě

Navzdory našim protestům, že nechceme rušit výuku, nás pan ředitel protáhl třemi třídami, z nichž poslední byla přípravka pro předškoláky. Na závěr nás pozval k sobě do ředitelny, která nevypadala o nic lépe než třídy, jen v ní bylo víc nábytku, a zlehka zasondoval, jestli přispějeme na zdárný průběh místní výuky. Přispívat jsme nechtěli, ale pan ředitel se s tím naštěstí bez problémů vyrovnal a s úsměvem nás doprovodil ven.

Do večera nám ještě zbývalo dost času a tak jsme se rozhodli začít obcházet chrámy. Ono jich je totiž v Khajuraho a jeho okolí opravdu spousty. Pro větší přehlednost jsou rozdělené do tří skupin: západní – ta největší, nejlépe zrestaurovaná skupina, kde se platí a dvě menší skupiny, kde jsou chrámy přístupné zadarmo – východní a jižní. U jižní skupiny chrámů jsou navíc ještě džainské chrámy.

Pro nezasvěcence vypadá džainský chrám naprosto stejně jako normální hinduistický chrám, ale pravda je taková, že džinismus je samostatné náboženství, jehož hlavní myšlenkou je, že každý je zodpovědný za svou spásu a nejdůležitější zásadou je neubližovat žádným živým bytostem – proto někteří džinističtí mniši nosí přes nos a ústa roušku, aby ani nevdechli drobný hmyz, nebo si před sebou zametají cestičku pavími pery, aby na nějakého maličkého tvorečka nešlápli.

Mezi starobylými chrámy se nám moc příjemně odpočívalo. Nad hlavou nám šumělo listí stromů a my se obdivovali sochařské výzdobě svatyní. Polonahé postavy zachycené v různých situacích – ale nejčastěji v intimních chvilkách – se proplétaly mezi sochami zvířat a mezi sebou navzájem. V žádném případě se nenechaly omezovat nějakými konvencemi ohledně toho kdo s kým či jak :-)

Peťa se chystá dobýt džainský chrám

Polonahá kráska z chrámové výzdoby

Po cestě zpátky jsme se zastavili na něco sladkého před večeří a při té příležitosti si nás ulovil jeden místní rikšák. Že prý jestli budeme chtít zítra k vodopádu. To nás zaujalo – o vodopádu jsme nevěděli, ale mohl by to být pěkný výlet. Jenže rikšák že by to bylo za 600 Rs... Tak jsme začali vyzvídat, jak je to daleko a jestli bychom tam dojeli na kole. Na to rikšák spustil, že je to 20 km, hrozně daleko a po špatné silnici – tam v žádném případě nedojedeme. Peťa se ovšem nedal zlomit a tak bylo rozhodnuto: zítra jedeme na kole na vodopád.