Delhi podruhé (28. srpna)

Naše první bližší setkání se slony na nádraží v New Delhi

Na Dehradunské nádraží jsme dorazili asi s hodinovým předstihem – ostatně jako skoro vždy, když někam jedeme vlakem. Tentokrát nás ale poháněla i zvědavost, s kým že se to budeme dělit o lehátko. Lístek jsme totiž rezervovali dost pozdě a tak i když jsme se do vlaku dostali, tak ne na řádnou rezervaci, ale na tzv. RAC (reservation against cancellation). To znamená, že smíte jet, ale dělíte se o jedno lehátko ještě s jedním cestujícím. Mírně jsme se obávali, že nás to rozhodí k někomu cizímu. Naštěstí vlaky a železniční rezervační systém je jedna z mála věcí, které v Indii fungují opravdu výborně a tak jsme s ulehčením zjistili, že jedeme společně na lehátku č. 15.

Nastěhovali jsme se i se zavazadly na přidělené místo a jakž takž se srovnali na úzké lehátko ke spánku. O tom, co se dělo dál už tu jednou psal Peťa – já jsem naštěstí většinu z toho víceméně prospala. Mírně podřazené postavení žen má totiž i své výhody. Například nikdo od vás neočekává, že budete něco řešit. První zodpovědný je vždy váš chlap. A tady už jsou Peťovy zážitky z noční jízdy:

První kontrolu lístků zvládáme. Sedíme, nebo spíš ležíme, na správném místě. Usínáme a opakovaně se díky čilému pohybu Indů zase probouzíme a pak zas usínáme. Do reality mě vrací průvodčí. "Lístky, chci vidět lístky!" Šacuji se a konečně při třetím pokusu nacházím. Průvodčí pozorně studuje lístek a pak prohlásí: "Palanda č. 12 je volná." Děkujeme a díváme se vytouženým směrem. Lehátko č. 12 je hned vedle a leží na ní spící mladík. Nikde jinde místo není. Klučina se má ale čile ke vstávání, prý je to v pohodě, že si půjde lehnout k někomu na půl postele. Tak se přeci jen vyspíme.

 Pobaven logikou Indie se tak poprvé natahuji k deníčku, abych napsal, co se dělo. Asi na druhém řádku si vedle mě sedá uniformovaný policista a snaží se otevřít okýnko, které jsem tak dlouho zavíral. Rozmluvil jsem mu to, ale policista se stejně nezvedá a neodchází.

 Na 5. řádku přisedá k Terezce na palandu cizí kluk, hlavu prostrkává žebříkem, po kterém se leze na horní palandy a v této pozici usíná.

 Policista mezitím zvětšuje svůj osobní prostor a roztahuje se po polovině postele. Usíná.

 Ještěže nám průvodčí poradil, že ta dvanáctka je volná a nemusíme se tak mačkat spolu.

 V další části noci jsem kluka vyhodil, aby si šel sednout k policajtovi, který se natáhl přes celou postel. Kluk se omlouval, že nevěděl, že je to moje žena, skoro jsem si říkal, co se v noci dělo... A policajta jsm musel vzbudit, aby si klučina měl kam sednout. Divný pocit, ale nevadilo mu to. Protože si musel sednout, vyřešil to tak, že si dal nohy napříč uličkou - přímo pod můj nos a tvrdě usnul. Incredible India indeed.

(celý článek)

Po noční jízdě jsme byli dost rozlámaní, když nás v Delhi vlak vyplivl do vedra, kterému jsme v horách zase stihli odvyknout. Vlak do Khajuraha nám ale jel už ten samý večer, takže na odpočinek v posteli jsme si museli ještě chvíli nechat zajít chuť. Kousek od nádraží Hazrat Nizamuddin, kam jsme přijeli a odkud jsme večer zase odjížděli, je ZOO. Program na celý den byl jasný. V pohodě se svezeme autobusem do ZOO, kde nějak přečkáme do večera.

Kolemjdoucí nám poradili nějaké číslo autobusu, ten ale nejel a nejel. Z vrozené evropské netrpělivosti jsme se vrhli po jiném autobusu a vyzvídali na řidiči, jestli náhodou nejede do „zů“. „Jo, jo, tam jedu.“ přitakává řidič a cestující přikyvují. Šťastní jak blechy naskakujeme do klimatizovaného vozu. Když si ale průvodčí řekne o 20 Rs za jízdenku pro jednoho, poněkud znejistíme. Sice to je klimatizovaný autobus, ale za necelé 4 km jsme čekali výrazně nižší cenu...

Nebudu vás napínat, do ZOO jsme nedojeli. Ten dobrý muž nás odvezl úplně jinam, takže jsme se v závěru od ZOO nacházeli o nějakých 5 km dál, než na začátku. Ale už vím, kde se stala chyba. Ve své pýše jsem při dotazu na ZOO použila správnou anglickou výslovnost „zů“. Budiž mi to poučením. „Zů“ může být milionkrát správně, ale když všichni Indové chodí do „džů“, tak se správnou výslovností ke zvířátkům nedojedete.

Nakonec jsme radši zanechali pokusů ušetřit a k cestě do ZOO jsme si najali rikšu. „Džů“ našel raz dva. Už jsme byli v jiných indických ZOO, tak nás úroveň té v Delhi nemohla zklamat. Asi nejhezčí tam jsou ptáci, jinak není o co stát. Pro naše účely (zabít den) se ale hodila velmi dobře. Příjemně jsme se prošli (pravda, vedro a únava už nás dost ničily) a k večeru se vrátili na nádraží – už bez zaváhání autobusem a za cca 14 za oba. Dnes bychom se měli vyspat víc, na cestu do Khajuraho máme každý své lehátko jisté.

Trochu hezčí výběh měli jen lvi a tygři. Jinak byly kočičky v klecích.

Hroch vyvolal pozdvižení. O tom, že by návštěvníci neměli zvířata provokovat Indové asi nikdy neslyšeli. Ještěže na hrocha přes zeď moc nemohli... opice už takové štěstí neměly.

Jak hodiny přibývaly, lavičky se stávaly naší nejmilejší atrakcí :-)