Zpátky do Rišikeše (18. – 19. srpna)

V noci se poprvé od našeho utáboření na helioportu u Gangarie vyjasnilo. Z nepříjemné cesty na záchod jsem se hnala zpátky do stanu ve stavu akutního nadšení. Se vzrušením, které mi z očí svítilo na hledání zrcadlovky, jsem instruovala Peťu, aby mi nasvítil zevnitř stan (ať mám pěkné popředí) a vrhla jsem se v nočním úboru s ministativem a zrcadlovkou na studenou zem.

No není to nádhera? Příště bude ostřejší, slibuju :-)

Bohužel pořádný stativ jsem neměla a tak jsem měla problém už jen nemít v záběru stébla trávy. Na druhou stranu podhled byl poměrně efektní – jen kdyby tolik nefoukal vítr a celá moje improvizovaná konstrukce byla stabilnější. Jeden záběr trval minutu, a když už jsem vychytala kompozici i manuální ostření, rozechvěl mi to vítr. No prostě fotografická pětiminutovka se začala protahovat. Ještěže Peťu jasná noc v klínu Himalájí sebrala o něco míň a za mého neustálého křepčení kolem displeje a tlačítek mi přes ramena hodil bundu. Byla bych jinak dost promrzla, než mé orgie o nějakou půlhodinu později ukončily mraky stále hustěji se kupící přes úplněk.

Noční výhled na velikána mezi skalami

Ráno bohužel zase mrholilo, ale bylo to přecejen o něco lepší, než v předchozích dnech. Při cestě zpátky dolů do Govindghatu se střídáme o deštník a dušujeme se, že příště do hor už jedině s parapletem. Po cestě nás znepokojují řeči o sesuvech půdy a neprůjezdných silnicích. Prý bude nejlepší, když se ještě dnes dostaneme alespoň do Josimathu – hodinu cesty z Govindghatu směrem na Rišikeš. Poslední džípy vyjíždí kolem 16:00, tak sebou musíme trochu hodit.

Kolem džípů panuje v Govindghatu mírně chaotická situace, ale nakonec se za celkem slušnou cenu do jednoho naložíme a jen co řidič sežene dostatek pasažérů, vyrážíme. Při cestách s indickými řidiči se na modlení dá leckdo, ani my jsme nebyli výjimkou. Když při objíždění šutrů velkých jako trabant sotva sundal nohu z plynu, zkoušeli jsme řidiči vysvětlit, že nikam nepospícháme. Vesele se zasmál a zeptal se, jestli se bojíme. Předpokládám, že byla otázka cti nás vyděsit a tak jsme se za svůj strach o život nijak nestyděli. To mu udělalo takovou radost, že ještě přidal. Světe div se, nezřítili jsme se do zpěněných vod rozbouřené horské řeky v kaňonu pod silnicí a bezpečně jsme dojeli do Josimathu. V 5 ráno má jet autobus do Rišikeše, tak jdem po večeři rovnou na kutě.

Občas na silnici padaly šutry...

...občas spadl kus silnice

4:30 ráno druhý den se sháníme po autobuse. No jo, tenhle jede v 6, tenhle v 7 a tamten v 8. A co ten v 5:00? Kdepák, první jede v 6. Ok, to už nás nemůže rozházet. A máte koupené lístky? Cože?! Vždyť ty se kupují u řidiče při odjezdu, ne? Ne, ne, tady musíte mít rezervaci, to si musíte jít koupit támhle, otevírají v 5:00. No bezva. Vědět to včera, tak už lístky dávno máme, takhle nám nezbývá než doufat, že ještě budou. Navíc se k nám doneslo, že poslední 3 dny nic neprojelo skrz kvůli sesuvům – ale to byla „indická“ informace, takže jsme to brali s rezervou. V 5:00 se netrpělivě tlačíme k okýnku, kde prodávají lístky a po mírných zmatcích jestli jako mají nebo nemají místo, získáváme 2 patrně poslední místa v autobuse odjíždějícím v 6:00. (Posléze jsme si ale všimli, že zdaleka nejsme poslední, kdo si koupil zaručeně poslední místa... ale přirážku si nenaúčtovali, možná nám to jen chtěli udělat zajímavější.)

6:00 odjezd. Daleko jsme ale nedojeli. 6:50 se autobus zařazuje na konec kolony na místě s luxusním výhledem na ukázkový sesuv. Bagry nikde. V 8:00 se přišine monstrum s radlicí a začíná ukrajovat drobečky. Doslova. V sesuvu skoro není vidět rozdíl. O 40 minut později přijíždí z druhé strany druhý bagr se lžící. Tomu to jde lépe, ale vypadá to, že si tu nějakou tu hodinku pobudeme.

Se nám to utrhlo, no.

Kdo najde bagry?

Pět minut pěšky od autobusu má boudu s občerstvením nějaký stařík. Dali jsme si s Peťou první „megi nůdls“ (instantní nudle Maggi) s čajem a kromě nás a tří místních kecajících při čaji tam nikdo nebyl. Když jsme se kolem 12 vrátili na oběd, děda kmital mezi dvacítkou zákazníků, megi vařil naráz po pěti a zásoby se mu povážlivě tenčily. Budiž mu ke cti, že cena zůstala stejná.

V mezičase jsme stihli asi hodinový výlet po stezičce do kopců („když byste šli ještě asi hodinu tak je tam vesnice“ – podotýkám, že stezička ústila na silnici hodinu cesty autobusem od prvního města), zdrbnout indický způsob nakládání s odpadky („šup s tím z okna“ – za hodinu už to kolem autobusů vypadalo jako po párty), nafotit práce na sesuvu a obdivovat se kráse vodopádu na protilehlém svahu. S mírným podivem jsem zaznamenala, že nevzledný šedivý sesuv, jehož odstraňování postupovalo naprosto hlemýždím tempem, byl pro drtivou většinu čekajících mnohem lákavější podívanou, než onen zmiňovaný vodopád malebně zaříznutý mezi tmavě zelené lesy a zářivě světle zelená rýžová políčka.

Hm-hm, dobré chipsy - a hele, prázdný pytlík, šup z okna... a zase je uklizeno :-)

Ve 13:30 byl obnoven provoz. Samozřejmě to znamenalo okamžitou zácpu, takže trvalo ještě asi 2 hodiny, než jsme jeli normálně. V tu dobu už jsem začala pochybovat o tom, že se ještě ten den dostaneme až do Rišikeše. Přecejen od sesuvu to bylo ještě minimálně 10 hodin cesty a po tmě se už v nahoře v horách moc nejezdí... Ale o tom asi náš řidič neslyšel. Řítil se po klikaté silnici, co autobus dovolil. S nikým se samozřejmě nestřídal, celou dobu řídil sám. Den před tím stejnou cestu vyjel nahoru. Zakazovala jsem si jen představovat, jak strašně musel být unavený. Utěšoval mě jen pohled na jeho bílé vlasy, které naznačovaly, že pár let za volantem už asi přežil. To mi pak ovšem Peťa ochotně vysvětlil tak, že se vysoce pravděpodobně jedná o zkrachovalého podnikatele, který, když přišel o vše, dospěl k závěru, že smrt při řízení autobusu v Himalájích mu narozdíl od sebevraždy tolik nezatíží karmu a spolehlivost úmrtí je přitom srovnatelná. Pěkně děkuju.

Hotovo!

V 1:30 ráno jsme se živí a zdraví v Rišikeši ještě společně s Australanem Nicholasem vypotáceli z autobusu. Byli jsme nekonečně vděční naší dobré paní domácí v Seema guest house, že nám po předchozím telefonátu nechala otevřené pokoje a uložili se k zaslouženému odpočinku.