Pro začátek svého Himalájského trekkingu jsme zvolili snadno dostupnou a hojně navštěvovanou destinaci – Údolí květin a Hemkund Sahib. To první je vysoko ceněná přírodní rezervace, to druhé sikhské poutní místo. Koneckonců bude to náš první větší výlet do hor přes 3000 metrů nad mořem, tak bude lepší, když zvolíme něco „bezpečného“.
Když jsme na józe oznámili, že se loučíme, abychom se mohli věnovat krásám Himalájí, dostalo se nám jednoznačného varování: „Nikam nejezděte, zůstaňte dole, jsou monzuny, hodně prší a sesouvá se půda. Můžete tam zůstat uvěznění i několik dní.“ Jo, jo, však my víme, že prší. To zas Indové plaší – od Rajasthanu v červenci nás kvůli nesnesitelnému vedru taky odrazovali, a přitom jsme se potkali s cestovateli, co tam v červenci v pohodě byli. Teď nedávno nahoru taky pár známých jelo, tak co?
S jistotou, že „indická informace“ se nutně musí brát s rezervou, jsme se zabalili, uložili část věcí k milým domácím a nařídili budík na 4:00. (Neb určité informace – ač indické – na lehkou váhu brát nelze a cesta nahoru do 300 km vzdáleného Govindghatu měla autobusu zabrat 12 hodin. A protože po setmění se už v horách jezdit nesmí, tak z poslední zastávky před Govindghatem vyjíždějí autobusy jen do 16:00.)
Ve 4:30 jsme už netrpělivě stepovali u „police check“ (kontrolním policejním stanovišti) na výjezdu z Rišikeše. Řádné autobusové nádraží bylo totiž od našeho ubytování dost daleko, ale autobusy na Govindghat projížděly kousek od našeho hotýlku a než definitivně opustily Rišikeš, musely se na policejním stanovišti nechat zkontrolovat. Co přesně páni policisté kontrolovali, se nám nepodařilo zjistit. Rozhodující pro nás bylo, že „police check“ autobusy dostatečně zpomalil, takže ochotní oficíři měli dost času zjistit, kam ten který autobus jede a kolem 5:00 nám ten „náš“, co jel přímo do Govindghatu zastavili a dohlédli, abychom si pohodlně nastoupili.
V autobuse zahaleném do tmy brzkého rána seděla veselá směsice „normálních“ Indů, Sikhů, my dva bílí a několik podivínů. Pán s turbanem na hlavě sedící na sedačce před Peťou v tureckém sedu (což byl docela výkon vzhledem k minimálnímu místu pro nohy a dost úzkým sedačkám) se zrovna rozezpíval a já se vysmátá jak lečo držela sedačky před sebou, abych v některé z prudkých zatáček nevypadla do uličky. Jedeme do Himalájí! Konečně!
Dobrá nálada mě neopouštěla ani po zbytek cesty. Kopce kolem byly čím dál špičatější, autobus se pomalu vyprazdňoval a už jsme si všimli i několika sesuvů půdy, které asi v předešlých dnech zablokovaly dopravu. Jeden ještě nebyl tak docela vyklizený, tak jsme museli necelou půlhodinu počkat. Ale jen jsme si protáhli údy, jelo se dál. Od knížky mě kupodivu neodpoutala nevolnost, ale až dechberoucí výhledy na hluboká údolí s bílými vodopády. Autobus se šplhal serpentinami po úbočích skalnatých svahů a my přilepení na okýnkách sledovali ostré skály připomínající vznášející se hory z Avatara. Štěstí nám přálo a po dvanácti hodinách jízdy jsme kolem 17:00 dorazili do Govindghatu.
 |
| Tady jsme čekali jen necelou půlhodinu |
Žádné komentáře:
Okomentovat