Rišikeš (31. července - 12. srpna)

Naše první pořádná zkušenost se sleeper’s class dopadla dobře. Žádné loupežné přepadení se na trati Amritsar-Haridwar nekonalo a díky svěžímu nočnímu vduchu profukujícímu vagónem jsme se i celkem dobře vyspali. V Haridwaru jsme po snídani, která nás opět nemilosrdně uvrhla do mastné reality pouličních restaurací, nastoupili do vlaku do Rišikeše. Za hodinový přesun nám naúčtovali závratné 4 Rs na osobu a dokonce jsme se pohodlně posadili i přes to, že jsme jeli tou nejlidovější „general“ třídou.

Výhled přes Gangu na ašram v Laxmanjhule cca 3 km od Rišikeše

Riši znamená v hindi moudrý. Rišikeš by tedy mělo znamenat něco jako město moudrých. Praví jogíni však už dávno prchli před narůstajícími počty indických i západních turistů a (rádoby) spirituálních hledačů. Po jogínech tu zbyly desítky ašramů a svatá řeka, která trpělivě snáší plastové kelímky a sezónní raftaře na své cestě do Varanasí a do moře. Indickým hemžením, troubením a vedrem se tu proplétají zarudlí upocení cizinci, kteří si sem přijeli pro trochu nefalšované védské moudrosti, ale většina z nich spíš ani netuší, co to védy jsou. Přijeli okusit tu pravou jógu. Peněz na to mají dost, zato času málo. Překypují spiritualitou a nadšením ze svého šestitýdenního kurzu učitelství jógy, kam se přihlásili, aby získali mezinárodně uznávaný certifikát.

Oblíbený fotogenický visutý most v Laxmanjhule... níže po proudu je ještě jeden podobný

Poměrně záhy jsem přišli na to, že najít něco „lepšího“ než všudypřítomné „drop-in“ classes za 100 – 200 Rs a nebo ony certifikované „yoga teacher’s course“ nebude úplně snadné a že asi ty 2 týdny, co jsme si na jógu velkoryse vyčlenili, nebudou stačit. Po dvou dnech marného hledání jsme se už téměř rozhodli opustit luxus turistické oázy na High Bank kousek nad Rišikešem (považte, krásné pokoje za 250 Rs, restaurace nabízející dobrou indickou i italskou kuchyni, internet na každém rohu, to vše v moři zeleně a bez dopravního ruchu – no není to ráj?) a vydat se za nějakou tou vysokohorskou turistikou.

V předvečer plánovaného odjezdu jsme ale „u Mámy“ na thali potkali Inda středního věku, který také přijel za jógou. A na rozdíl od nás i věděl, kam jít. V „Yoga study center“ prý učí jogín, co studoval přímo u Iyengary. Peníze ho nezajímají a žáky si vybírá. Našeho Inda už prý 2x odmítl a až teď byl přijat, ale má začít chodit až za 14 dní. Teď probíhá nějaký intenzivní kurz. Ale že se máme zkusit jít zeptat.

Najít zapadlé Yoga study center nebylo úplně jednoduché, chodili jsme kolem Gangy tam a zpátky a málem už jsme to vzdali, když se nám konečně zadařilo a našli jsme kovovou bránu s modrým nápisem „Yoga study center“ nad ní. Šwami Rudra Dev si na nás hned udělal čas. Že prý jestli už jsme jógu někdy dělali a jak dlouho. A pak nám jen oznámil, že večerní lekce začíná v 17:00. Bylo to nějak snažší, než jsme čekali.

Promenáda podél Gangy poblíž Yoga study centra

V 17:00 ten večer jsme se plni očekávání pilně protahovali na betonové podlaze tělocvičny, kterou šwamimu postavila jedna jeho oddaná japonská žačka. Po stěnách visely provazy na protahování, ze stropu lana a v nářaďovně se válely dřevěné cihly, popruhy, polštáře, deky a karimatky. Tak to jsem zvědavá, co s námi bude provádět.

Rozhodně to nebyla jóga, na kterou jsme byli zvyklí. Samotné cvičení šwami prokládal dlouhými proslovy v indičtině (rozuměj indické angličtině), kterým jsme po několika dnech zvykání rozuměli i z poloviny! Za pauzy jsme ale byli vděční, protože když už se cvičilo, tak pořádně. Moc asan (pozicí) jsme nevystřídali, zato jsme si je prociťovali dlouho a ve spoustě variací. Do toho všeho šwami čas od času začal na některého jednotlivce řvát nějaké příkazy, kterým obvykle onen nešťastník vůbec nerozuměl. K relaxační evropské józe, kde jde hlavně o to uklidnit vystresované obyvatele měst, to mělo hodně daleko.

Nebylo jednoduché udržet si morálku a nepřestat docházet na hodiny i přes to, že člověku časem začalo docházet, že onen křik a výčitky nejsou vůbec ve zlosti a že možná víc než o správné provedení asany jde o to, odkázat ego a pýchu tam, kam patří. Pak by vás už žádný řev – ať dobře, nebo špatně míněný – nemohl rozházet.

Po deseti dnech jsme Yoga study center opustili, abychom se vydali do hor. Stihli jsme si ale velmi dobře uvědomit, že jsme si na jógu vyhradili příliš málo času. Na fyzické cvičení by to možná stačilo. Ale fyzické cvičení (neboli hatha jóga) jen jen nejnižším stupněm na jógové duchovní cestě. K tomu, aby se člověk naučil něco víc, než jak si dát nohu za hlavu, čtrnáct dní rozhodně nestačí.