V hotýlku, kde jsme se v Govindghatu ubytovali, jsme potkali tři Angličanky, které jsme znali od vidění z večeří „U mámy“ v Rišikeši. Zrovna se vrátily z vrchu a ošetřovaly si puchýře. Varovaly nás, že cesta do 14 km vzdálené Gangarie trvá pěšky minimálně 7 hodin a ne slibované 3 – 4 hodiny. Nevadí, máme na to zítra celý den, pomysleli jsme si a vyrazili na večeři.
Druhý den jsme se probudili do krásného počasí. Občasné záblesky modré oblohy nás naplňovaly optimismem, když jsme obtěžkaní 20ti kilovými batohy rázovali k mostu, za nímž začínala stezka nahoru. Ještě jsme ani nezačali stoupat a začaly na nás pršet nabídky nosičů a majitelů mul. Nad nabídkou 600 Rs za vynesení obou batohů jsme skoro začali uvažovat, později nám za stejnou částku nabídli mulu. (Podle oficiálního ceníku dole v Govindghatu prý měla mula stát 400 Rs, jak jsme se posléze dozvěděli od jednoho Inda.)
Nakonec jsme se ale nenechali zlákat svody vyspělé turistické infrastruktury a šlapeme i s batohy po svých – na rozdíl od většiny Indů. Nahoře nad Gangariou totiž leží jezero Hemkund Sahib, které je poutním místem Sikhů. A protože Indie náboženstvími žije, na různá poutní místa proudí davy věřících-turistů. Hemkund Sahib není výjimkou a Sikhy všech generací i fyzických dispozicí přitahuje navzdory své poloze 4000 metrů nad mořem, 2 dny pochodu od nejbližšího místa, kam se dá dojet autem.
Indové provozující ať už náboženskou (to většinou) nebo prostě jen turistiku nejsou žádní baťůžkáři. Zatímco většina zápaďanů počítá každou rupii (na vrchu jsme potkali dva Němce – co myslíte, najali si nosiče?) a tvrdě smlouvá (pokud jsou alespoň trochu poučení), indičtí turisté peníze tolik neřeší, mulu si klidně najmou a že by nahoře spali zadarmo ve vlastním stanu místo za 600 – 1200 Rs v pokoji (cca dvojnásobné ceny oproti nížinám), je ani nenapadne. V tu dobu už jsme pomalu začínali chápat, že vůbec není pravda, že by se Indové snažili odrat bílé. Oni se prostě snaží dostat tu nejlepší cenu za svoje zboží a služby, jakou můžou, a je jim naprosto jedno, jestli je zákazník cizinec nebo Ind. Rozhodující je, zda člověk tuší, kam až může cenu srazit. Tak se nám na jiném místě Indie stalo, že jsme bydleli v pokoji za 250 Rs na noc a vedle nás v tom samém pokoji, bydleli Indové, kteří přijeli se zájezdem, za 1000 Rs na noc...
Ale zpátky k cestě do Gangarie. Sluníčko svítí a my v kraťasech a tričku stoupáme po kamenité cestě mezi Sikhskými poutníky, karavanami mul a nosiči s nůšemi plnými zavazadel, dětí a babiček. Hory se oproti McLeodu proměnily. Krajinu tu víc než co jiného tvoří střet vody a tvrdého kamene. Cesta stoupá podél řvoucí horské řeky sevřené příkrými skalami. Sem tam je protilehlá černohnědá stěna nahlodaná divokým potůčkem, který se v zápětí řítí volným pádem přes ostrou hranu do propasti. Jindy se skála rozestupuje do úzkého kaňonu – to když už bystřina nad kamenem zvítězila. Na sporých plošinách rostou stromy a všude, kde je trocha hlíny, se zelená tráva.
Přestože cesta vedla podél řeky, stoupání zrovna mírné nebylo. Naštěstí jsme měli času dost a dopřávali si pauzy dle libosti – ať už jen tak na kochání nebo na čaj a na jídlo v tea stalls, které byly hojně rozeseté po celé trase. Milovníci opuštěné přírody už asi pochopili, že tahle cesta moc opuštěná nebyla. Provoz téměř odpovídal výletu na Sněžku za pěkného počasí plus uhýbání mulám v obou směrech a cesta byla upravovaná, zpevněná a většinou dlážděná kameny a lemovaná zeleně natřeným zábradlím (až na místa, kde ji podemlela a strhla řeka). Na druhou stranu právě díky tomuto provozu jsme si užívali luxus výstupu bez proviantu.
Kolem 16:30 jsme dorazili k helioportu u Gangarie. Obloha se mezitím zatáhla a je nám jasné, že každou chvíli začne pršet. Potřebujeme co nejrychleji postavit stan, ale napřed jsme si chtěli ověřit jestli, a za jakých podmínek si ho můžeme postavit na kraji helioportu. Peťa se vydává hledat kohokoliv, kdo by mohl mít s helioportem něco společného, ale ač dojde i na místní vojenskou minizákladnu, nikdo se k helioportu nehlásí a všem je tak nějak jedno, jestli se tam zabydlíme nebo ne. To nám celkem vyhovuje a pod dohledem tří místních holčiček, co chtěly „chockolate“ (čokoládu), stavíme v prvních kapkách deště stan. Ve druhém rohu helioportu už stojí stan dvou Němců, se kterými jsme se potkali později.
Večer se valem blíží, jestli nechceme být o hladu, musíme do kilometr vzdálené Gangarie na jídlo. Vzali jsme za vděk první restaurací, na kterou jsme narazili a vsadili na jistotu čínských nudlí a zeleninové rýže. Bohužel se ukázalo, že když už to jídlo nelze přímo zkazit, lze ho alespoň vydatně utopit v oleji. Zpátky klopýtáme téměř po tmě a doufáme, že nám z té mastnoty nebude moc špatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat