Hemkund Sahib (15. srpna)

Oproti očekávání jsem se moc dobře vyspala. Žádné bolení hlavy, žádná zima, žádné příznaky výškové nemoci. Peťa sice skuhral, že ho bolí v krku a trochu hlava, ale nemilosrdně jsem ho navzdory drobnému dešti vytáhla ze spacáku. Však už bylo na čase – 7:45. Naši němečtí sousedi už tou dobou vyrazili a my ještě jdeme na snídani.

Číšník angličtinu vůbec nezvládal, zato nám záhy oznámil, že není chleba. Naše možnosti se tím značně omezily, obzvlášť když jsme netoužili po dalším smaženém jídle vydatně zalitém olejem. Na můj pokus objednat si ovesnou kaši (která ač špatně vyspelovaná v menu byla) se číšník zatvářil naprosto nechápavě a šel se poradit s kuchařem. Radši jsem to vzdala a poručila si omeletu s chapati. Záhadu jménem „porridge“ řešilo koncilium kuchař-číšník ještě když jsme jedli, aby nám nakonec přišel kuchař vítězně ukázat pytlík s vločkami.

V 9:00 začínáme výstup na jezero Hemkund Sahib vzdálené 6 km do dálky a cca 1 km do výšky. Vybaveni pláštěnkami za 50 Rs z McLeodu, trekovými holemi, pevnou obuví a funkčními bundami se pachtíme vytrvalým deštěm nahoru. Statečně zdoláváme metr za metrem. Náš sportovní výkon ovšem poněkud bledne ve srovnání s množstvím Indů všech věkových kategorií, kteří šlapou s námi. Tu skupinka mladíků v žabkách a kraťasech, tamhle dvojice středního věku – lehce při těle – drží se za ruce a každý krok odrecitují „Vahé guru“ (Bůh je veliký), ale samozřejmě i pár odpadlíků, co se vezou na mulách.

Jak už jsem zmínila, jezero Hemkund Sahib je poutním místem Sikhů. Někdy v 17. století u něj totiž meditoval muž, kterému v meditaci Bůh sdělil, že v příštím životě má být náboženským vůdcem. Když se tento muž znovu narodil, stal se 10. a posledním guruem (vůdcem, učitelem) Sikhů. Jezero bylo objeveno začátkem 20. století při nějaké vojenské operaci. Vojáci poznali místo, které odpovídalo popisu ve svaté knize Sikhů. V roce 1937 tam pak postavili gurudwaru a dnes se jedná o jedno z 5 nejvýznamnějších Sikhských poutních míst.

Déšť nepolevil, ani když jsme po 4 hodinách došli ke zdroji halasné hudby – gurudwaře. Porodíráme se houfy Sikhů až zahlédneme modravý záblesk vodní hladiny. Nejsme k zastavení, dokud nestaneme na břehu jezera, které jako tyrkysové oko spočívalo v náručí kamenitých svahů. Z šedivých skal na protějším břehu padal v několika bílých stužkách potůček, mezi kameny občas zasvítil zbytek sněhu a výš nad jezerem, skryté v oblacích, se daly tušit věčně zasněžené štíty hor.

Krása, že? Ale jak to mám do háje vyfotit, když prší, jen se leje a my nemáme ani deštník?! Pokouším se využít ruzných přístřešků náležejících ke gurudwaře, ale není to ono. Nezbývá mi než vystavit zrcadlovku vlivům povětří a bleskově vyfotit, co se dá. Mimo jiné i koupající se Sikhy. V Indii se vůbec věřící moc rádi koupou. Jen přemýšlím, jestli stojí víc odvahy smýt hříchy ve Varanasí v Ganze, nebo v ledovcovém jezeru při necelých 10 stupních za deště.

Přístřešek u jezera, kde se Sikhové připravují ke koupeli

Rituální očitstná koupel

Gurudwary mají jednu úžasnou vlastnost: pohostinnost. V každé gurudwaře dostane kdokoliv najíst a může tam i přespat. Spaní nepotřebujeme, ale ten horký čas rozlévaný po litrech nám přišel velmi vhod. Na první kolo si kromě čaje dáváme i dahl-rice (i když rýži tam moc vidět nebylo), druhé a třetí kolo už jdeme jen pro sladký mléčný čaj. Ještě jim věnujeme 100 Rs, abychom si nepřipadali jako vyžírky, naposled se ohlédneme na jezero a obracíme se k sestupu do Gangarie.