středa 15. června 2011

Varanasi


Starobylé město opředené legendami. V mých představách, stejně jako v představách spousty dalších turistů, se pojilo hlavně s mystériem smrti a planoucími pohřebními hranicemi na břehu posvátné a očišťující leč špinavé Gangy. Jak málo jsem toho o Varanasí věděla! (Ale netroufám si tvrdit, že teď je to o moc lepší.)

Varanasí je především městem moudrosti. Jak nám vyprávěl „náš“ sadhu, Varanasí vyrostlo na místě dopadu jednoho z osmi Šivových lingamů, který byl zasvěcen právě vědění. (Tahle verze je naprosto bez záruky, nejsem si jistá mírou svého porozumění jeho angličtině i následnému zkreslení mou pamětí a přes oblíbený internetový vyhledávač se mi to ověřit nepodařilo. Faktem zůstává, že Varanasí je městem moudrosti.)

Pokud se chcete cokoliv naučit, Varanasí je to správné místo. A skutečně – o nápisy nabízející nejrůznější kurzy od jógy přes tance a hru na hudební nástroje až po hindi tu není nouze. Mnoho lidí sem přijíždí na delší dobu něco „indického“ studovat. Mísí se tu umělci, svatí mužové, jogíni, mladí zápaďané i starší Indové hledající svůj klid a smysl života. Varanasí tepe životem. A ten život protéká labyrintem jeho uliček.

Lidé i zvířata plní křivolaké uličky Varanasí jako voda ledovcovou řeku. Po ránu jich zvolna přibývá, v poledne se jejich počet ustálí a kulminuje kolem 8. hodiny večer. V noci lidé postupně mizí a v jedenáct už byste nepoznali, jak těžce se tu bojovalo o průchod jakýmkoliv směrem.


Obchůdky lemují uličky a přetékají mezi chodce, cyklisty a motocyklisty


Zprava nebo zleva?


Stejně jako o řekách, i o uličkách Varanasí platí, že dvakrát stejnou neprojdete. To ovšem neznamená, že by se v nich nevyskytovaly pevné body. Bílá kráva v postranní uličce, co se po nás ohlížela rohatou hlavou, stařenka s brýlemi u hudebního obchůdku, nebo pán s voříškem, který si celodenní posezení kolem poledne zpestřil čtením denního tisku, byli bezpečnými orientačními body na naší cestě „domů“.


Pán se psem (kdo umí líp číst?)


Nejdůležitější ze všech ulic a uliček je ale Ganga. Není vůbec tak strašně špinavá, jak byste si snad mohli myslet a také není pravda, že by z ní na každých pár metrech čouhala mrtvola. Popravdě já jsem za celé ty tři dny žádnou mrtvolu v Ganze nezahlédla. Celý břeh je lemován Ghaty – schody vedoucími k vodě. Některé ghaty jsou zasvěcené bohům, na jiných se pere prádlo, jedny jsou oblíbené pro rituální koupel, na dvou z nich se spalují nebožtíci. Všechny dohromady poskytují úžasnou příležitost k procházce z jednoho konce starého města na druhý.



Celé město se hemží svatyněmi a svatyňkami

I krávy se musí umýt


Hromady dřeva za pohřebním ghatem. 100 kg za 700 Rs, na jednoho nebožtíka jsou potřeba necelé 3 metráky


Nejkrásnější jsou břehy Gangy za svítání. Žlutooranžové paprsky kloužou po zvlněné hladině a třpytí se na kůži zmáčené očistnou koupelí. Na placatých kamenech perou Indové prádlo a dřevěné loďky s turisty tiše plují kolem. Krásné jsou ghaty i za soumraku. Kolem hlavních schodišť se shromáždí davy, aby pozorovaly večerní pooju. Zvonky zvoní bez ustání, kněží krouží rituálními ohni v přesně stanovené choreografii a lidé tleskají do rytmu prozpěvovaných textů. Jako mouchy se lodičky na řece shluknou ke ghatům, aby měli pasažéři co nejlepší výhled. Opodál, ve svém vlastním světě, stále plápolají pohřební ohně.


Očista za úsvitu


Kdo se nemůže potopit, pomůže si nerezovou nádobkou

Tak se pere prádlo všude v Indii


Večerní pooja u Dasaswamedh ghatu

Pooja opodál tolik obecenstva nepřilákala, ale nám se líbila víc

Plápolající pohřební ohně

Žádné komentáře:

Okomentovat