Vstupní dvorek před školou. Dveře vedou do kanceláře paní ředitelky, vpravo za autobusy byste se dostali do vlastní školní budovy
Materiály žádné a od zítřka učíme. Internet žádný, tiskárna žádná. Ou jé. Vymýšlím náměty na diskuzi, interaktivní hry a maluju si, jak si s dětmi popovídám o indické mytologii, jak je nechám vyprávět příběhy ve skupině, jak si zahrají kufr. Moje plány mají jednu slabinu: na základě Blessonových slov (anglicky umí výborně, jen se stydí mluvit) naivně předpokládám, že ty děti budou schopné samostatně tvořit věty.
Je jich deset (časem jsem se ovšem dopracovala ke stabilnímu počtu 4 – 6). Nejmladšímu je 6 a nejstaršímu je 18. Všichni až na jednu kuňkají tichounce a velmi indicky. Rozumět se jim prakticky nedá ani v naprostém tichu natož když jsme ve třídě, kde hučí větráky (a bez větráků to fakt nejde).
Horko těžko z nich tahám věty, abych dotlačila hodinu anglické konverzace alespoň k nějakému závěru. U francouzštiny si odpočinu. Opakování „Je m’appelle...“ zvládají dobře (když přimhouřím oko nad tím, že místo „ž“ zásadně říkají „dž“). To byla sobota. Co s nima probůh budu dělat v pondělí?!
Situaci mi ulehčil ten osmnáctiletý, když slíbil, že přinese kytaru, kterou nedávno dostal od rodičů. Kromě toho se náš AIESECářský soused Mudit nabídl, že si u něj občas můžeme něco vytisknout. To znamená, že tak hodinu s nimi můžu zpívat. Hodinu francouzštiny zvládneme, takže zbývá nějak přežít hodinu „spoken english“. Z té se stala spíš hodina anglických her. (Ale věci se mění a s příchodem Annase dostali ti větší od soboty náročnější program.) Jediné mé štěstí je, že jsou ty děti hodné. (I když ty menší už respekt z „nové osoby“ pomalu přešel a když se nudí, tak nepokrytě vyrušují.)
Vzhledem k věkovému rozptylu jsem s radostí uvítala posilu v podobě Tunisana Annase, který přijel tenhle týden a od čtvrtka se mnou učí společně. Na rozdíl od nás všech už má s výukou zkušenost a bere to víc vážně – obzvlášť na hodinách francouzštiny (které jsme nechali spojené) oproti mně přitvrdil. Na jednu stranu je fajn, že je nutí to dělat pořádně, na druhou stranu ti malí moc nestíhají a začínají se mu tam nudit. (A dnes jsem zjistila, že si stejně z jeho hodin nic moc nepamatují.)
A jaké ty děti jsou? Hodné, trošku plaché – ale ne tolik, jak to vypadalo ze začátku. Nejsou zvyklé přemýšlet kreativně a improvizovat, ale myslím, že se mi chvílemi daří v nich trochu té kreativity probudit. Až mě překvapilo, jak dobrým pomocníkem mi v tomto směru jsou anglické písničky, které je učím. Když jsem se poprvé zeptala, čemu v písničce „Lemon Tree“ nerozumí, odpovídali rozpačitým mlčením. Tak jsem se začala ptát já. Odměnou mi po chvíli byly nesmělé dotazy na další slovíčka a mezi nimi i: „Co to znamená Lemon Tree?“ Annas díky své zkušenosti briskně rozpoznal příležitost k diskuzi a od té doby každý den rozebereme jednu písničku. Jen doufám, že to ty děti baví aspoň stejně jako mě.
Já a moji studenti :-) Zleva: Zí, Roi, Angelina, Šri, Šhrija, vzadu Gavakší a nejmenší Amán (snad jsem ta jména dala plus mínus správně, doteď si s přesnou výslovností nejsem jistá)
Tak schválně, kolik dětí sedí v jedné lavici? ...ok, nebuďme extremisti: 3.
Paní ředitelka ve své kanceláři, naproti si její manžel čte noviny (takhle ho tam najdu pokaždé, když přijdu). Paní ředitelka nesnáší, když s sebou někdo nemá pero :-)
Ve třídách byste umyvadlo hledali marně. Pro vodu (tahle je dokonce myslím pitná) se musí na konec chodby. Tabule se maže nasucho.
Mají tam králíčky a rybičky :-)
Basketbalové hřiště... na moderní povrchy nehrajou, ale jinak docela dobré, ne? Děti tu teď o prázdninách organizovaně hrají od 5:30 ráno. Později by už bylo nesnesitelné vedro.
Co bylo před school busem? ...school rikša! (a nemyslete si, tyhle se už asi nepoužívají, ale viděla jsem jiné a ty byly očividně v provozu)
Žádné komentáře:
Okomentovat