Líné dny

Úžasný projekt s prodejem tvarohu se měl rozjíždět přímo před našima očima. Můžeme s nimi i zajít k jednomu ministrovi - půjdou dnes v 10:00! (Schůzku samozřejmě sjednanou nemají.) Poučeni tím, že "dnes připravíme curd" znamená, "za dva dny možná", jsme se nenechali rozhodit a podle původního plánu jsme vyrazili ráno do Šimly.

Sunil, jedna z jeho společnic-přítelkyň a Peťa se Shu na "naší" posteli

Počasí bylo zas o něco horší, než den předtím, ale pršelo jen malinko. Vydáváme se na "povinnou" turistickou atrakci Šimly: Indian institute of advanced studies. Bylo to právě zde, kde se konala konference o zachování či rozdělení Indie a Pákistánu. Navzdory historickému významu i vědomí, že jsme v kopcích Himaláje, nemohli se zbavit dojmu, že jsme se přesunuli do Británie. Rozlehlá kamenná viktoriánská budova, štěrková cesta lemovaná hortenziemi, masivní dřevěné vstupní dveře, to vše zahalené v nadýchané "londýnské" mlze. Může tohle být v Indii?

Indian Institute of advanced studies

Noční Shimle dominuje... osvětlený protestantský kostel

Z exkurze "do Británie" jsme pokračovali na blízký vodopád. Většina místních ani neví, že existuje a my už se jim nedivíme. On totiž zas až tak blízko nebyl. Šli jsme k němu hodinu a půl dolů z prudkého kopce. Vodopád nebyl špatný, ale v porovnání s těmi, co jsme viděli později, jeho krása poněkud bledne. Jenže co jiného dělat v Shimle, když tu skoro nic není?

Vodopád u Shimly

"Doma" nás už čekal Sunil. Ministr prý na ně neměl čas, půjdou v pondělí. Podobné informace už nás vůbec nevzrušují, na zítřek plánujeme výšlap na nedaleký Mahasu Peak. Bohužel se ukázalo, že počasí naše plány naprosto nezajímají a druhý den od rána pršelo. Nevzdali jsme se a probojovávali se blátem k vrcholu hrdinně odmítajíce nabídky na svezení na poníkovi. Když nám ale do cesty přišla louže o rozměrech menšího rybníku, kapitulovali jsme. Masňácké svezení nahoru a zpět nás každého vyšlo na 150 Rs.

Zasportovali jsme si aspoň při výšlapu na Hanuman temple (chrám opičího boha), který stojí nad Šimlou. Je tam obrovská socha Hanumana a spousty opic. Jednomu Indovi před našima očima opice ukradla botu, když se po návštěvě chrámu znovu obouval. Pak se snažili opici podplatit sladkostmi, aby botu vrátila, ale opice místo toho zdrhla na strom v příkrém srázu. Smůla, no :-)

Zpátky v Šimle už nepršelo, chvílemi i sluníčko vysvitlo. V sedm jsme měli sraz s našimi hostiteli. Jako výraz vděku je chceme poslední večer pozvat na večeři. Nestačili jsme koukat, jak se rozežrali. Ale budiž jim to přáno, nakonec kvůli nám spali pět dní na podlaze. Při návratu své hostině ovšem nasadili korunu. Procházíme kolem obchodu se sladkostmi a oni se na něj toužebně zadívají, načež se mě jedna ze slečen zeptá: "Terezo, můžeme si koupit nějakou čokoládu?" Cože?! To myslí vážně?! Nahlas jsem nic neřekla, vzpomněla si na tu pohodlnou postel, na které jsme u nich spali, a zaplatila 130 Rs za jejich zmrzliny a čokolády.

Celkový dojem z návštěvy následně umocnil Sunil, když se mě bez pardónů začal vyptávat na antikoncepci a četnost milování. Moc víc jsem naštěstí neslyšela, protože jsem usnula. Peťa tolik štěstí neměl a kromě dalších nevhodných otázek byl nucen ještě dlouho do noci poslouchat jejich konverzaci v hindi. Když je požádal o trochu ticha, Sunil si začal zpívat! A to nás před 3 dny srdceryvně přemlouvali, ať u nich zůstaneme, když jsme se pokoušeli přestěhovat do hotelu.