Exkurze do Tibetu

Jak už jsem zmínila, McLeod Ganj je sídelním místem tibetského Dalai Lamy. Kromě něj bydlí v McLeodu početná tibetská komunita, která vytváří v celém městečku jedinečnou atmosféru. Po dvou dnech, kdy náš hlavní kontakt s tibetskou kulturou spočíval v brouzdání po obchodech s jejich nádherně zdobenými výrobky, jsme se rozhodli dozvědět se o Tibeťanech trochu víc.

Začali jsme večer po návratu z Masroor temples návštěvou tibetské restaurace.  Asi už jste slyšeli o pověstném tibetském čaji s jačím máslem a solí? Ne? Málokdo kromě Tibeťanů samotných mu kdy přišel na chuť, ale jako zdroj energie je prý v závratných nadmořských výškách Tibetu nepostradatelný. Hlavním předpokladem pro to, abyste vůbec byli schopni tento typický národní nápoj pozřít bez následné akutní nevolnosti je, že opustíte trapný předpoklad, že čaj by měl být sladký nebo v nejhorším hořký. Ve chvíli, kdy ho začnete považovat za něco jako polévku bez nudliček a zeleniny, se můžete pokusit ocenit jeho jemné slané aroma.

Já se tedy rozhodně pokoušela a to až do dna, protože ačkoliv jsme si šálek objednali s Peťou napůl, on ho po úvodním ochutnání odmítl dál pít. Po uvedeném psychologickém triku: „Je to vlastně něco jako polévka.“ se mi dařilo čaj pomalu usrkávat a chvílemi až labužnicky zkoumat jeho nezvyklou chuť... Přiznejme ovšem, že zůstalo jen u tohoto jediného šálku a nijak jsme toho nelitovali.

 

Tibetský buddhistický chrám ve středu McLeodu... a já tam točím mlýnky :-) 

Více času na Tibet jsme si udělali až za další dva dny v rámci odpočinku po výletu na Triund. Hlavní náplní toho dne byla návštěva komplexu, kde sídlí Dalai Lama. Kromě kláštěra a chrámu se v komplexu nachází muzeum tibetské historie a kultury. Do muzea jsme vstupovali s takovým tím povšechným vědomím, že Číňani s Tibeťany zrovna nekamarádí a utlačují je v jejich vlastní zemi. V našich představách se jednalo o politováníhodnou nespravedlnost tam někde v malé zemi „na střeše světa“, se kterou těžko někdo něco udělá, protože s Čínou chtějí všichni obchodovat, zatímco z kulturního bohatství Tibetu žádné zjevné materiální požitky nekoukají. Na druhou stranu Tibeťané, kterým se podařilo uprchnout, tvoří komunity v Indii, která jim poskytuje azyl, tak se snad nakonec něco z té kultury zachrání, když už ten kus země Číně nejspíš nikdo nevyrve.

V muzeu jsme se opět přesvědčili o své nevědomosti. První šok byla už jen rozloha Tibetu. Jeho území je srovnatelné se třetinou celé Indie! (Ponechme stranou, že to jak je Indie obrovská, jsme si také začali uvědomovat teprve po příjezdu do Hyderabádu.) Dalším nepříjemným prozřením byly informace o přijímání tibetských uprchlíků. Příjezd do Indie (nebo spíš příchod, protože Tibeťané do Indie obvykle vstupovali po náročných přechodech 5-ti tisícových průsmyků Himalájí oddělujících jejich náhorní plošinu od Indie) zdaleka neznamenal, že mají vyhráno. Vyčerpaní poutníci trpící omrzlinami byli nezřídka nemilosrdně vydaní zpět do Tibetu. Paradoxně vážnější omrzliny pro ně mohly znamenat spásu, protože ze zdravotních důvodů museli zůstat v Indii. O konkrétních příbězích útlaku se už rozepisovat nebudu, ty jsou všude na světě podobné a známe jich dost od nás z dob druhé světové války a komunismu. Snad jen bych dodala, že represe v Tibetu probíhají neustále i v současnosti. 

Pokud se někdo podobně jako my podivuje nad tím „proč probůh nenechali ty Tibeťany na pokoji, když jejich země není nic jiného než pustá vysokohorská poušť“, tak vězte, že Tibet oplývá zásobami 126 minerálů, mj. uranu, chromu, železa, lithia, magnesia, síry, titanu, mědi, zinku, zlata, stříbra, a také ropy i zemního plynu (zdroj: tibinfo.cz). Čína, které jako by nestačilo, že zbořila tisíce tibetských chrámů (odhad za období od začátku okupace do smrti Mao Ce-Tunga čítá přes šest tisíc – zdroj: literarky.cz), používá rozsáhlá území Tibetu jako atomovou střelnici a těží, kde se dá, jak rychle se dá a tak levně, jak jen se dá. Co to asi může znamenat pro životní prostředí a obyvatele na něm závislé, si dovedete představit sami.