Golden Temple

Do Golden Templu jsme dorazili vyzbrojeni nejen radami od kolegů cestovatelů, ale i základní dávkou teorie Sikhských reálií od spolucestujících z vlaku. Bohužel rady kolegů cestovatelů se ukázaly mírně nepoužitelné, neb ubytovna poutníků, kterou nám tolik doporučovali, byla beznadějně plná. (Tedy, nikdo nám nebránil rozložit se na zemi a skříňka na batohy by se taky našla, ale říkali jsme si, že postel v nějakém guest housu si snad ještě můžeme dovolit.) Dalším silným pozitivem mělo být jídlo zdarma, tak jsme šli zkusit aspoň to.

Cestou do jídelny jsme potkali Kanaďana Farella, který s námi byl v Tushitě (buddhistické meditační centrum v Dharamkotu). Už sice večeřel, ale souhlasil, že si s námi dá ještě jedno kolo. Zařadili jsme se do fronty a už nás to vcuclo. Tác, miska, lžíce, tudy nahoru, čekat. Napřed musí dojíst předešlá várka poutníků. Ti sedí v řadách na rohožích ve velké čtvercové jídelně a vypadají, že jim chutná. Už se zvedají. Nepokoj mezi čekajícími Indy roste, část z nich se začíná tlačit dopředu (co kdyby se na ně nedostalo, že?)

Konečně se také usazujeme na tvrdé podlaze, nerezové nádobí před sebou. Mezi řady vtrhnou dobrovolníci s kýbli a naběračkami. Prsk - sladká rýže. Plesk - dahl. Šplích - voda. A - pozor - pěkně sepnout ruce do mističky - plesk chapati. Dobrou chuť. Dahl se jim moc nepovedl, ale sladká rýže s kokosem to vynahradila. Dokonce jsme dostali nášup. Ti rychlejší už se zvedají a když na nás cákne voda rozlévaná za účelem úklidu podlahy/jídelního stolu, zvedáme se také.

Lidská řeka nás nese k východu. Odevzdat lžičky... a hele, to, co jsem zprvu považovala za náboženskou hudbu není nic jiného než zvuk mytí plechového nádobí. V tom třískání je skrytý rytmus... aspoň vidíte, jak libozvučná je indická hudba :-)

Od Farella se dozvídáme, že si po nelehkém hledání pronajal pokojík za 250 Rs (když podobně jako my zjistil, že v chrámu se nevyspí). Nemůžeme uvěřit svému štěstí, když nám nabídne ať se nastěhujeme k němu, neb v onom pokojíku jsou 3 postele. Ale ještě než se vydáme ubytovat k Farellovi, chceme se konečně podívat na chrám, o kterém jsme z několika zdrojů slyšeli, že je lepší než Taj Mahal.

Celý rozlehlý areál chrámu sestávající z budov uspořádaných do čtverce je skoro celý z bílého mramoru. Mramor je vůbec v Indických chrámech hojně využívaný materiál - jeho přednosti člověk ocení hlavně když ťapká bosky přes slunečné nádvoří (pálí to o trochu méně, než jakýkoliv jiný kámen). Procházíme jednou z bran vedoucí na centrální prostranství. Je 9 večer a všude sedí/leží/spí Indové a před námi se otevírá pohádkový obraz:

Sevřené bílými budovami černá se tiše čtvercové jezero. Uprostřed se na jeho temných vodách třpytí zlatý svatostánek, který je s pozemským světem spojen zastřešeným mostem. K našemu zklamání je most beznadějně zaplněn pobožnými Indy. Vystát frontu na chrám prý zabere tak 2 hodiny. Pro dnešek to vzdáváme - stejně chceme zítra vstávat ve 4:00, abychom se podívali na ceremonii vnášení svaté knihy (kterou sepsalo oněch 10 guruů) do chrámu - to tu snad bude lidí méně.

Nebylo. Ve 4:30 druhý den byly davy ještě větší, než den předtím v 10 večer. Na zlatá nosítka s knihou jsme skoro neviděli. 30. 7. byl totiž nový měsíc, což je pro Sikhy nejlepší doba jít ze sebe smýt všechny hříchy. "Zítra tu bude lidí mnohem méně, uvidíte..." Neuvidíme, zítra budeme v Rišikeši. Smůla, do chrámu se nepodíváme. Jen počkáme na svítání a jdeme zase spát. Odpoledne se jedeme podívat na spouštění vlajky na Indicko-Pákistánské hranici, která je odsud 30 km, tak ať to neprospíme!

Zpátky do sauny

Po necelých 3 týdnech a cca 4 hodinách cesty nás zase praštila do nosu Indie. Vedro, hluk, prach - jak rychle jsme si zvykli na chládek a klid Dharamkotu! Z McLeodu jsme vyrazili v 10:00 a po 3,5 hodinách cesty ve 14:45 vystupujeme v Pathankotu na nádraží. Nesedí vám součty? Nám taky neseděly. Ale místní se dušovali, že cesta autobusu trvá 3,5 hodiny. Basta.
I přesto nám zbývá dobrá hodina na to, abychom někde před odjezdem vlau sehnali oběd. Špeluňky kolem nádraží vypadají dost odpudivě a já přemýšlím nad tím, jak moc jsme se nechali rozmazlit útulnými podniky pro turisty v McLeodu. No co, hlad je hlad a už jsme jedli v podobných. Aspoň že to je levné... ale taky to vůbec není dobré. Chuť jsme si spravili banány, které nám vrchní v restauraci ochotně nechal koupit. Narozdíl od nás nebylo pro místního pingla problém dostat tucet banánů za 30 Rs. Po Peťovi chtěli 50 Rs. Nic se nezměnilo.
Ve vlaku jsme měli výbornou příležitost doplnit si vzdělání o Sikhcích. Jedeme totiž do Amritsaru, kde je hlavní atrakcí proslulý Sikhský Golden temple. Nebylo tedy náhodou, že jsme ve vlaku Sikhy přímo obklopeni, ač jinak tvoří jen nějaká 2 % indické populace. Jejich náboženství se oddělilo od Hinduismu a bylo založeno skupinou 10 guruů za účelem ochrany náboženské svobody, když se vládnoucí Mughalové snažili obyvatelstvo konvertovat k Islámu. Sikha-muže nejlépe poznáte podle pokrývky havy. Ti starší nosí turbany, nejmladší mají vpředu na hlavě jakousi bambuli z vlasů zakrytou kusem látky (obvykle černé) a ti "nácti" letí mají onu bambuli ještě překrytou takovou odlehčenou verzí turbanu. Jinak správný Sikh musí vždy mít 5 "K" (tedy K v pandžabi, v češtině to bude pestřejší):

• meč - pořád u sebe, dnes už si ale vystačí se symbolickou zdobnou dýkou
• vlasy - nikdy si je nestříhají a také nosí plnovous
• náramek - jednoduchý stříbrný kroužek na zápěstí
• hřeben - aby si měli čím ty pačesy učesat, že (spolu s mečem/dýkou jej obvykle nosí u pasu i ženy)
• dlouhé spodní prádlo - Limonádový Joe by o jeho důležitosti mohl vyprávět :-)

Návštěva indického aquaparku

Zítra je naše poslední neděle v Lucknow a my přemýšlíme, co s ní. Stihnout ještě pár památek? Které? A chce se nám vůbec? Plouhat se ve vedru po prašném městě a vstávat v půl šesté, aby to vedro nebylo nesnesitelné? NE. Daleko lákavěji se jeví alternativa spánku do růžova a odpoledního válení v aquaparku za 350 Rs. Rozhodování nám ještě zkomplikovali sousedi s pozvánkou na zásnuby, ale ty byly ráno přesunuty na jindy, takže nám nic nebránilo těšit se na celodenní leháro.

Nemuseli jsme řešit ani oběd, protože kvůli změně plánů jsme právě od sousedů dostali výslužku. Nádhera. Ve 13:00 v spokojeně vyrážíme vstříc vodním radovánkám. Bohužel nás od aquaparku dělí nějakých 14 kilometrů. Značnou část překonáváme sdílenou rikšou za krásných 7 Rs na osobu, ale za poslední asi pětikiometrový úsek po nás ti vyděrači chtějí 70 Rs.

Jak se motáme kolem rikš, všimne si nás asi třicetiletý Ind. A prý jestli jedeme do aquaparku, tak nás může svézt. Vděčně se soukáme do auta a začínáme rozhovor na téma nenasytných rikšáků. Asi v půli cesky Kalhan prohlásí, že by se k nám vlastně na ten aquapark mohl přidat. A pak že nás může svézt domů. To nám ten výlet krásně začíná!

Jenže jak už to tak v Indii bývá, nic není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. První překvapení nás čeká u „poukázkovny“. (Ono totiž nejde jen tak přijít a koupit si vstupenku. Napřed se musíte probojovat k chlapíkovi, který vám vydá objednávkový lísteček na vámi zvolený typ vstupného v příslušném množství. Pak teprve postoupíte do vlastní fronty na vstupenky.) Vstupné sice je 350 Rs, ale povinně si musíme koupit balíček za 450 Rs, který obsahuje půjčovné „swimming costume“, poukaz na jídlo, 200 ml pití a jednu skříňku na dvě osoby. Námitky, že máme vlastní plavky a jídlo nechceme, nikoho nezajímaly.

Překvapení číslo dvě se koná při převlékání. Rozbalíme nafasované „swimming costumes“ (už nám pomalu došlo, že bikiny v tomto areálu nebudou nejlepší volba) a proděláme menší záchvat ošklivosti. Vypadne na nás plandavé nylonové tričko (s barvou už jsme se smířily cestou) a dlouhé černé nylonové legíny. Obojí mírně zatuchné. Ééééé. Tak tohle si na sebe nevezmu!!! Ochotné ke kompromisu oblékly jsme si přes bikiny alespoň to tričko a vyrazily ven. Kalhan se zhrozil a začal nás prosit, ať si ty legíny oblečeme. Dokonce dotáhl sekuriťáka, aby nás požádal i on. Musely jsme kapitulovat. Pozitivní stránkou bylo, že jsme se klidně mohly válet v trávě i bez ručníku.

Vlastní fotky jsme nezvládli, ale tohle je pěkná ukázka toho, jak ty swimming costumes zhruba vypadají. Není ovšem výjimkou, že se ve vodě cachtají dámy plně oblečené v pandžábí včetně šátku přes ramena.

Překvapení číslo tři přišlo zrovna ve chvíli, kdy jsme si chtěli začít užívat ty super skluzavky a tobogány, abychom zapomněli na způsobená příkoří. Jenže jsou zavřené. PROČ?! Zrovna je zapnutá úžasná atrakce „příboj“ a tak jsou všichni návštěvníci aquaparku z nedostatku jiných příležitostí natěsnání v bazénku cca 15x20 metrů, kde se na půlhodinku denně mírně zvlní hladina v chabé imitaci mořských vln. OMG!

Naštěstí jde opravdu jen o dočasnou odstávku, a když se „moře“ uklidní, skluzavky se postupně opět rozjedou. Nadšeně mířím na „Cyklon“ – tobogán zakončený trychtýřem. Kalhan má hrůzu v očích a jde radši na obyčejnou skluzavku. Nejspíš není jediný, neb přestože je neděle a lidí plno, na tobogánech a skluzavkách nejsou skoro žádné fronty. Svezeme se „Černou dírou“, na nafukovacím člunu prosvištíme červeným tobogánem (to byla fakt jízda), dáme ještě jednou „Cyklon“... Na příšerný nylonový úbor už zapomínám a pobíhám s Peťou po skluzavkách. Ještě se vyfotit v těch nemožných plavkách! Jdeme najít Gošu, aby nám půjčila foťák (náš je na zásnubách u sousedů)...

...a nacházíme překvapení číslo čtyři. Goša sedí u bazénu na židli, oči jak angorák, strnule rovná záda. Nějaký blboun jel na skluzavce těsně za ní a při dopadu ji kopnul mezi lopatky. Vyrazil jí dech a teď ji hrozně bolí záda. Nedá se nic dělat, jedeme k doktorovi. První pomoc v bazénu byla naprosto k ničemu, akorát zdržovali, pořád nás někam tahali do kanceláře, ale reálně nebyli schopní ničeho. Kalhan byl naše štěstí v neštěstí, zavezl nás k doktoru na rentgen. Na rentgenu nic nenašli, Goša dostala injekci proti bolesti, prášky a mastičku cca za 400 Rs all inclusive. Prostě odpočinková neděle :-)

Jedna stáž nám nestačila, dvě taky ne, tři...?

Z Hyderabadu jsme prchli z důvodu totální nudy a nulové pracovní zkušenosti. Už nás nezajímaly peníze a tak jsme přijali učitelskou stáž v Lucknow, kde jsme měli učit a pak šířit osvětu o hygieně po vesnicích. Záhy po příjezdu jsme se přesvědčili, že naše očekávání (a sliby AIESEKářů) byly opět někde jinde, než realita. Nebyla to ale žádná velká tragédie a po 2 měsících v Indii už nás drobnosti typu: internet není, materiály pro výuku nejsou, přípravný týden nebude... nemohly příliš rozhodit.

Vrhli jsme se do výuky a celkem nás to i bavilo, když se k nám dostala informace, že člověk, pro kterého pracujeme (Mr. Blesson) neplní svoje závazky vůči AIESECu. Začali jsme mírně pochybovat, jestli za svoji práci vůbec dostaneme zaplaceno a tak jsme si prosadili, že chceme část peněz v polovině projektu - po skončení výuky, před začátkem vesnic.

Příjemně nás překvapilo, když nám opravdu před naším odjezdem do Varanasí vyplatili každému 2000 Rs a spokojeně jsme odjeli na výlet. Měli jsme 4 dny volno před začátkem vesnické části projektu. Po návratu se chystáme do práce, ale ještě v předvečer "vesnic" nám nikdo neřekl, kdy a kde máme být. V 11 sms: "projekt se odkládá, začnete až v pondělí". To už museli AIESEKáři vědět to, co my se postupně dozvěděli napůl šuškandou: Blessonův projekt je zrušený, pro jeho neschopnost zajistit slibovaný průběh. Budeme se účastnit na jiném rozvojovém projektu, v rámci kterého budeme děti ze slumů učit ručním pracem (projekt "Footprint").

Ovšem aby toho nebylo málo, začal Peťovi nadbíhat AIESEKář Ali, jestli by nechtěl pracovat na management stáži v nějaké škole. Peťa na to, že jedině kdyby vzali i mě a oni že jo. A jestli můžeme zůstat měsíc. My že ne, 1. července odjíždíme do hor. Prý nevadí, i 14 dní bude dobrých. A že budeme mít jídlo zadarmo a ještě nám něco zaplatí. A snad i modré z nebe by nám snesli, jen kdybychom kývli. Prostě potřebujeme interny HNED!

Vzhledem k tomu, že jsme stejně neměli moc co dělat, tak jsme souhlasili se schůzkou s novým potenciálním šéfem. Ten si ale na nás (interny, které akutně potřeboval) nebyl schopný najít čas a tak jsme se s ním sešli až 21. 6. Zažíváme Hyderabadske deja vu: "Co bude naší pracovní náplní?" "No, nějaká propagace školy... co vás napadne... co vás bude bavit..." Když jsme Alímu na férovku řekli, že je nám jasné, že tu nebudeme dělat vůbec nic a to že už nás víc zajímají ty slumy, tak nám domluvil dva dny volna, abychom se do slumů mohli podívat.

Co jsme mu na to mohli říct? Kývli jsme na pohodlné nicnedělání - koneckonců přijdeme tam přesně 7x a pak tradá do Himalájí. Alího jsme tím udělali nevýslovně šťastným, jelikož pan Abishek - spokojen s Alího schopností zajistit interny - si u AIESECu rovnou objednal dalších 10 stážistů. No potěš. Zajímalo by mě, na jak dlouho sem ti chudáci přijedou :-)

Kromě mangovníků jim na školní zahradě roste taky tohle :-D (Tuhle fotku jsem sice nefotila, ale vypadá to tu dost podobně - tam, kde by u nás rostly kopřivy mají oni ganju) (zdroj: northcoasttimesja.com)

Už? ...ještě ne. A uuuž?

Takhle lákavě na nás manga koukají na každém kroku (zdroj: in.ygoy.com)

Hned druhý týden po našem příjezdu do Indie (tj. v polovině března) jsme se sešli s Hankou - kolegyní Češkou-stážistkou. Mimo jiné nás natěšeně informovala, že příští měsíc začne mango season a to že se pomějeme. Lahodnost manga si ještě dobře vybavuji ze svého pobytu v Lisabonu, takže se k ní v radostném očekávání přidávám.

A je tu duben. Kde jsou ta manga? Indové nás uklidňují: „Počkejte, příští týden, to už to začne!“ Trpělivě vyčkáváme a skutečně, další týden se po ulicích začínají objevovat stánky s bledě žlutými plody. Hladově se na ně vrhneme. „Co to kupujete?“ Málem nám vynadal soused Vara – to jsou uměle dozrávaná manga, není to dobré, je to drahé a bude vám z toho akorát tak špatně. Počkejte, ještě tak týden, to začnou opravdu dozrávat a já vám přivezu z venkova vlastní.

Půlka dubna, manga pořád stojí 50 Rs za kilo a jsou to ta uměle urychlená. Tak kdy už bude ta sezóna?! „Příští týden, už to bude, žádné strachy.“ Jenže začíná květen, a situace je pořád stejná. Začínáme přemýšlet nad tím, jestli třeba tu mangovou sezónu nemá přinést Godot.

Konec května. Myšlenky na mango ustupují přípravám k odjezdu na novou stáž do Lucknow. A zrovna tehdy dostáváme první „přírodní“ manga od Vary. Tak vidíte, sezóna už začíná! A jak to bude v Lucknow? No, to je na severu, tam to přijde později. Ach jo. A skutečně. Přijedeme do Lucknow a zažíváme deja vu. Teď jsou ta manga drahá, ale nebojte, za týden...

Začátkem června nás už ovšem sezóna nezajímala a kupovali jsme manga i za těch 50 Rs za kilo. Dobrá zpráva byla, že se jednalo o přirozeně zralá manga dovezená z Hyderabádu (:-D). A tak jsme se těmi „příštími týdny“ prokousali až do poloviny června k ceně 40 Rs za kilo. Píďili jsme se po tom, kdyže budou manga stát těch slibovaných 20 Rs za kilo a hádejte, co jsme zjistili? Letos je slabší rok, jeden rok je vždycky nadúroda a ten druhý je jich méně. Aspoň že už nás nikdo nenutí čekat do příštího týdne.

Mimochodem Indie je zemí původu manga a Lucknow je prý pro svá manga proslavené. Trochu stínu na tuto slávu vrhá fakt, že oproti ostatním světovým pěstitelům mang je na tom Indie s výnosy z hektaru dost mizerně (oproti nejlepší Brazílii je má asi poloviční). Existují stovky variant - my jsme zatím okusili 3 a opravdu každá chutná jinak, i když všechny jsou slaďoučké. Rodina jednoho AIESEKáře vlastní mangový sad (ano, kdo byste to nevěděl, manga rostou na stromech), kde údajně pěstují 99 odrůd mang. Má nám přinést ochutnat, tak uvidíme :-)

Jen tak pro ilustraci několik z těch stovek variant :-) (zdroj: api.ning.com)

Setkání s Varanasim

My jsme do Varanasí přijeli kolem 7 ráno. Ukořistil nás jeden rikšák se slušnou cenou, ale také s příliš horlivou snahou najít nám bydlení. Nějak se nespokojil s tím, že by nás vysadil u Asi Ghatu a začal s námi obcházet penziony. Bylo nám jasné, že takhle dobrou cenu neseženeme, protože dokud nás bude vodit, tak s vysokou pravděpodobností platíme jeho provizi.

Naše příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. V nestřeženém okamžiku jsme využili své početní převahy, a zatímco Peťa poslušně šlapal s rikšákem do dalšího hotelu, já se vysmekla zjistit ceny do jiného guest housu za rohem. Poměr cena/kvalita byl skutečně lepší, ale Peťa se ještě stále zdráhal. Rozhodli jsme se vyrazit nejprve na univerzitu, kde se měla konat přednáška o Gítě.

Tak tady měla být naše slavná přednáška

Přednáška se nekonala, nikde nikdo. Odevzdaně se plouháme vedrem zpátky a hádáme se s rikšáky o cenu za dopravu do centra. Uvažujeme o ubytování blíž hlavnímu dění – koupacímu Dasaswamedh ghatu a pohřebnímu Manikarnika ghatu. Jen máme obavy, aby nás neobtěžoval kouř z kremačních ohňů a tak volíme Kedar ghat, který je od hlavního pohřebního ghatu asi kilometr daleko. Až posléze jsme zjistili, že to s tím kouřem není nijak hrozné a že jsme se klidně mohli ubytovat někde blíž.

Ve dvanáct už jsme ubytovaní a hladoví. Navzdory polednímu vedru se poprvé vydáváme do labyrintu Varanasí najít něco k jídlu. Procházíme kolem obchůdků se vším možným a necháváme se zatáhnout do „silk factory“. Varanasí je totiž proslavené svým hedvábím – když Ind nejede do Varanasí umřít, tak tam pravděpodobně jede nakupovat :-)

Obchůdek s různými textilními předměty (oblečení ale i povlaky na polštáře atd.)

V příjemných klimatizovaných prostorách prodejny (žádnou továrnu nečekejte) vás prodavač usadí na měkké polštáře a začne předvádět své zboží. „Já mluvím pravdu, ne jako ti ostatní, podívejte! Já vám přiznám, že tohle není hedvábí, ale tohle, to je pravé, vidíte ten rozdíl?“ Před vašima očima rozprostírá další a další překrásné barevné šátky a šály. „Dáte si čaj?“ Během chvilky je tu poslíček s kalíškem sladkého mléčného čaje. „Jen si vyberte, která se vám líbí, pak vám dám slevu...“ Je opravdu těžké zvednout se a nic nekoupit. Obzvlášť když (pravděpodobně) pravá hedvábná šála z jedné vrstvy hedvábí stojí v přepočtu (a po vydatném smlouvání) 170 – 200 Kč.

V tomhle hedvábném obchodu šátky neměli, zato si prodavač moc užíval motat na mě sárí a občas mi sáhnout na zadek

Bez šály a po obědě se loudáme kolem řeky. „Excuse meee!“ „Boat, sir?“ Nabízí nám každou chvíli Indičtí mužíčci plavbu po Ganze. Konečně se mi začíná vyplácet studium hindi. „Nahí, Dhanevad,“ je při odmítání jejich služeb přecejen účinnější než „No, thank you“. Chvíli posedíme a koukáme do vody.

„Where are you from?“ Klasický začátek banálních konverzací, kterých denně absolvujeme desítky. Jenže tentokrát se nás klidným hlasem ptá muž v oranžovém dhoti a turbanu na hlavě. Vypadá trochu jako svatý muž (sadhu), ale na svatého muže má ještě příliš „normální“ vzhled. A taky má e-mailovou adresu! Zapovídáme se do té míry, že spolu zajdeme na čaj a domluvíme se, že nám po projížďce loďkou ukáže dobrou restauraci na večeři.

První setkání s "naším" sadhuem

Projížďka loďkou nás mírně zklamala. Nechali jsme se trochu natáhnout, ale s tím, že lodník sliboval barvitý výklad. Místo výkladu celou dobu mlčel jak ryba a ještě navíc místo aby nás vzal k pohřebnímu ghatu dokud bylo trochu světlo, tak se jel na druhý břeh řeky vykecávat se svými známými. Pak měl tu drzost naznačovat, že projížďku za hodinu nestihneme a že budeme muset zaplatit dvě hodiny. To jsme mu zatrhli a nestačili jsme se divit, když požadoval spropitné nad domluvenou (už tak nadsazenou) cenu.

Odrážíme!

Pouštění světýlek za členy rodiny

Sadhu na nás čekal, jak jsme se domluvili. Když slyšel naše zklamání, tak prohlásil, že si od začátku myslel, že ten muž není úplně poctivý (to je ale zvláštní, že když jsme se ho před projížďkou ptali na jeho názor na lodníka a jeho cenu, tak nám řekl, že to je dobrá nabídka). Nechali jsme to plavat a šli se se sadhuem podívat na pooju na hlavním obřadním ghatu. Všude spousta lidí, světýlka, zvonění zvonků a zpěv hinduistického kněze. Na mramorových „pódiích“ na břehu Gangy obřadně točí ostatní kněží s různými (většinou ohnivými) nástroji.

Večerní pooja

Kolem deváté už se ošíváme, že bychom docela uvítali tu večeři. Sadhu nás vede pryč od řeky a do víru města. Není to zrovna blízko, ale restaurace na rohu vypadá slibně – čistá a přiměřeně zaplněná místními. Na večeři se sadhu pozvat nenechá. Domluvíme si zítra sraz a on mizí ve večerním mumraji. U večeře řešíme, co si o něm vlastně máme myslet. Bude po nás chtít za svoje průvodcovské služby peníze, nebo to dělá „jen tak“? Máme z něho smíšené pocity.

Véča (indické thali)

Na ranním srazu jsme nicméně už byli domluvení a tak jsme v 7:30 s mírným zpožděním zato se spoustou fotek z ranní procházky po břehu Gangy spěchali k Dasaswamedh ghatu. Sadhu už tam seděl a usmíval se. Prý kam chceme vyrazit. Napřed jsme chtěli posnídat, ale to nějak nevyšlo. Indové sice běžně vstávají kolem 5:00, ale chtít jídlo v restauraci/kavárně (byť i snídani, která je běžně v nabídce) před 10:00 je skoro nemožné. Ne že by neměli otevřeno, ale nabídnou vám maximálně kafe. Lehce hladoví jsme tedy vyrazili sehnat rikšu do Sarnathu, místa, kde měl Buddha své první kázání.

Snídaně - pečené brambory na ghatu u Gangy

Tenhle "massage teacher" Peťu málem přepadl a pak za to ještě chtěl zaplatit! Nic jsme mu nedali.

Žádný velký zázrak nás tam nečekal – park s vykopávkami a velká stupa. A vedro. Líně jsme prošli parkem, neustálé povídání sadhua už mě začínalo trochu unavovat. Chvíli jsme poseděli u stupy, došli do vedlejšího džinistického chrámu, navštívili muzeum (tam kupodivu nebylo dvojí vstupné Indové/cizinci) a prohlídku zakončili u veliké buddhovy sochy.

Stúpa, kde poprvé kázal Buddha

Buddhova socha

Pořád jsme nevěděli, co si o sadhuovi myslet a tak jsme se ho upřímně zeptali, jestli s námi chodí, protože ho to s námi baví, a nebo jestli čeká, že mu dáme nějaké peníze. Z jeho odpovědi jsme nebyli o moc moudřejší, ale v podstatě z toho vyplynulo, že by nějaké „spropitné“ uvítal. Jako sadhu totiž opustil své zaměstnání, žebrat nechce, ale nějaké peníze na živobytí potřebuje. Po návratu ze Sarnathu jsme ho pozvali na oběd a při loučení mu dali 100 Rs. Nijak se nás nepokoušel přemlouvat k vyšší částce a zůstal milý. A my už zase nevíme, komu věřit.

Varanasi

Starobylé město opředené legendami. V mých představách, stejně jako v představách spousty dalších turistů, se pojilo hlavně s mystériem smrti a planoucími pohřebními hranicemi na břehu posvátné a očišťující leč špinavé Gangy. Jak málo jsem toho o Varanasí věděla! (Ale netroufám si tvrdit, že teď je to o moc lepší.)

Varanasí je především městem moudrosti. Jak nám vyprávěl „náš“ sadhu, Varanasí vyrostlo na místě dopadu jednoho z osmi Šivových lingamů, který byl zasvěcen právě vědění. (Tahle verze je naprosto bez záruky, nejsem si jistá mírou svého porozumění jeho angličtině i následnému zkreslení mou pamětí a přes oblíbený internetový vyhledávač se mi to ověřit nepodařilo. Faktem zůstává, že Varanasí je městem moudrosti.)

Pokud se chcete cokoliv naučit, Varanasí je to správné místo. A skutečně – o nápisy nabízející nejrůznější kurzy od jógy přes tance a hru na hudební nástroje až po hindi tu není nouze. Mnoho lidí sem přijíždí na delší dobu něco „indického“ studovat. Mísí se tu umělci, svatí mužové, jogíni, mladí zápaďané i starší Indové hledající svůj klid a smysl života. Varanasí tepe životem. A ten život protéká labyrintem jeho uliček.

Lidé i zvířata plní křivolaké uličky Varanasí jako voda ledovcovou řeku. Po ránu jich zvolna přibývá, v poledne se jejich počet ustálí a kulminuje kolem 8. hodiny večer. V noci lidé postupně mizí a v jedenáct už byste nepoznali, jak těžce se tu bojovalo o průchod jakýmkoliv směrem.

Obchůdky lemují uličky a přetékají mezi chodce, cyklisty a motocyklisty

Zprava nebo zleva?

Stejně jako o řekách, i o uličkách Varanasí platí, že dvakrát stejnou neprojdete. To ovšem neznamená, že by se v nich nevyskytovaly pevné body. Bílá kráva v postranní uličce, co se po nás ohlížela rohatou hlavou, stařenka s brýlemi u hudebního obchůdku, nebo pán s voříškem, který si celodenní posezení kolem poledne zpestřil čtením denního tisku, byli bezpečnými orientačními body na naší cestě „domů“.

Pán se psem (kdo umí líp číst?)

Nejdůležitější ze všech ulic a uliček je ale Ganga. Není vůbec tak strašně špinavá, jak byste si snad mohli myslet a také není pravda, že by z ní na každých pár metrech čouhala mrtvola. Popravdě já jsem za celé ty tři dny žádnou mrtvolu v Ganze nezahlédla. Celý břeh je lemován Ghaty – schody vedoucími k vodě. Některé ghaty jsou zasvěcené bohům, na jiných se pere prádlo, jedny jsou oblíbené pro rituální koupel, na dvou z nich se spalují nebožtíci. Všechny dohromady poskytují úžasnou příležitost k procházce z jednoho konce starého města na druhý.

Celé město se hemží svatyněmi a svatyňkami

I krávy se musí umýt

Hromady dřeva za pohřebním ghatem. 100 kg za 700 Rs, na jednoho nebožtíka jsou potřeba necelé 3 metráky

Nejkrásnější jsou břehy Gangy za svítání. Žlutooranžové paprsky kloužou po zvlněné hladině a třpytí se na kůži zmáčené očistnou koupelí. Na placatých kamenech perou Indové prádlo a dřevěné loďky s turisty tiše plují kolem. Krásné jsou ghaty i za soumraku. Kolem hlavních schodišť se shromáždí davy, aby pozorovaly večerní pooju. Zvonky zvoní bez ustání, kněží krouží rituálními ohni v přesně stanovené choreografii a lidé tleskají do rytmu prozpěvovaných textů. Jako mouchy se lodičky na řece shluknou ke ghatům, aby měli pasažéři co nejlepší výhled. Opodál, ve svém vlastním světě, stále plápolají pohřební ohně.

Očista za úsvitu

Kdo se nemůže potopit, pomůže si nerezovou nádobkou

Tak se pere prádlo všude v Indii

Večerní pooja u Dasaswamedh ghatu

Pooja opodál tolik obecenstva nepřilákala, ale nám se líbila víc

Plápolající pohřební ohně