Líné dny

Úžasný projekt s prodejem tvarohu se měl rozjíždět přímo před našima očima. Můžeme s nimi i zajít k jednomu ministrovi - půjdou dnes v 10:00! (Schůzku samozřejmě sjednanou nemají.) Poučeni tím, že "dnes připravíme curd" znamená, "za dva dny možná", jsme se nenechali rozhodit a podle původního plánu jsme vyrazili ráno do Šimly.

Sunil, jedna z jeho společnic-přítelkyň a Peťa se Shu na "naší" posteli

Počasí bylo zas o něco horší, než den předtím, ale pršelo jen malinko. Vydáváme se na "povinnou" turistickou atrakci Šimly: Indian institute of advanced studies. Bylo to právě zde, kde se konala konference o zachování či rozdělení Indie a Pákistánu. Navzdory historickému významu i vědomí, že jsme v kopcích Himaláje, nemohli se zbavit dojmu, že jsme se přesunuli do Británie. Rozlehlá kamenná viktoriánská budova, štěrková cesta lemovaná hortenziemi, masivní dřevěné vstupní dveře, to vše zahalené v nadýchané "londýnské" mlze. Může tohle být v Indii?

Indian Institute of advanced studies

Noční Shimle dominuje... osvětlený protestantský kostel

Z exkurze "do Británie" jsme pokračovali na blízký vodopád. Většina místních ani neví, že existuje a my už se jim nedivíme. On totiž zas až tak blízko nebyl. Šli jsme k němu hodinu a půl dolů z prudkého kopce. Vodopád nebyl špatný, ale v porovnání s těmi, co jsme viděli později, jeho krása poněkud bledne. Jenže co jiného dělat v Shimle, když tu skoro nic není?

Vodopád u Shimly

"Doma" nás už čekal Sunil. Ministr prý na ně neměl čas, půjdou v pondělí. Podobné informace už nás vůbec nevzrušují, na zítřek plánujeme výšlap na nedaleký Mahasu Peak. Bohužel se ukázalo, že počasí naše plány naprosto nezajímají a druhý den od rána pršelo. Nevzdali jsme se a probojovávali se blátem k vrcholu hrdinně odmítajíce nabídky na svezení na poníkovi. Když nám ale do cesty přišla louže o rozměrech menšího rybníku, kapitulovali jsme. Masňácké svezení nahoru a zpět nás každého vyšlo na 150 Rs.

Zasportovali jsme si aspoň při výšlapu na Hanuman temple (chrám opičího boha), který stojí nad Šimlou. Je tam obrovská socha Hanumana a spousty opic. Jednomu Indovi před našima očima opice ukradla botu, když se po návštěvě chrámu znovu obouval. Pak se snažili opici podplatit sladkostmi, aby botu vrátila, ale opice místo toho zdrhla na strom v příkrém srázu. Smůla, no :-)

Zpátky v Šimle už nepršelo, chvílemi i sluníčko vysvitlo. V sedm jsme měli sraz s našimi hostiteli. Jako výraz vděku je chceme poslední večer pozvat na večeři. Nestačili jsme koukat, jak se rozežrali. Ale budiž jim to přáno, nakonec kvůli nám spali pět dní na podlaze. Při návratu své hostině ovšem nasadili korunu. Procházíme kolem obchodu se sladkostmi a oni se na něj toužebně zadívají, načež se mě jedna ze slečen zeptá: "Terezo, můžeme si koupit nějakou čokoládu?" Cože?! To myslí vážně?! Nahlas jsem nic neřekla, vzpomněla si na tu pohodlnou postel, na které jsme u nich spali, a zaplatila 130 Rs za jejich zmrzliny a čokolády.

Celkový dojem z návštěvy následně umocnil Sunil, když se mě bez pardónů začal vyptávat na antikoncepci a četnost milování. Moc víc jsem naštěstí neslyšela, protože jsem usnula. Peťa tolik štěstí neměl a kromě dalších nevhodných otázek byl nucen ještě dlouho do noci poslouchat jejich konverzaci v hindi. Když je požádal o trochu ticha, Sunil si začal zpívat! A to nás před 3 dny srdceryvně přemlouvali, ať u nich zůstaneme, když jsme se pokoušeli přestěhovat do hotelu.

Shimla - když už máte všeho dost (4. července)

Představte si kopce porostlé hustými lesy. Kopce s hlubokými údolími a nespočetnými hřebeny táhnoucí se od východu k západu kam až dohlédnete. Trať úzkokolejného vláčku se tu zakousává do neuvěřitelně příkrých svahů a mašinka zvolna supí přes mostky a tunely až do 2000 metrů nad mořem. Tam po 6 hodinách cesty zastaví v konečné stanic připomínající orlí hnízdo. (Přes 900 mostů a tunelů na méně jak 90 km vyneslo trati místo na seznamu UNESCO.) Vystoupíte, ovane vás svěží vzduch a po dlouhé době pocítíte mírný chlad. Ocitli jste se v "summer capital" městě, které si za své nadvlády postavili Britové, aby se měli kam uchýlit, když indické pláně zachvátí letní 40-ti stupňová vedra.

Kopce kolem Shimly

Vláček... neustále někde zastavuje, obvykle na 10 - 20 minut

Cestu vláčkem jsem si přesto moc neužila. Od předchozího večera mi nebylo dobře a vstávání ve 4:20 tomu nepřidalo. Kdž jsme ve 12:30 v Kalce nastupovali do přeplněné II. třídy úzkokolejky, měli jsme pocit, že se tam s batohy už ani nemůžeme vejít. Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak celou cestu ve stoje přežiju. (A to jsem ještě měla za to, že oněch 100 km do Shimly pojedeme "jen" 4 hodiny). K našemu velkému překvapení jsme se do vagónu nacpali. A nejen to. Indové se přeskupili tak, že nás všechny tři pustili sednout!

Peťa živě konverzoval s indickými turisty, Shu pospávala, já tiše trpěla a doufala, že už ta příští stanice... Pak se mi udělalo líp a taky jsem se zapovídala. Když jsem se spolucestujícího mladého Inda ptala na tipy ohledně ubytování, ani se moc nerozmýšlel a pozval nás k sobě. Že bydlí se společníky svého podniku, který teď zakládá, a že u nich můžeme zůstat všichni tři, místa je dost. Chvíli jsme se ošívali, ale pak jse si řekli - proč ne? Uvidíme další indickou domácnost a ještě ušetříme. S těmito myšlenkami jsme obtěžkáni batohy pochodovali za naším hostitelem. On to taky neměl lehké, společně s kamarádem tahli dva pytle od cementu plné hliněnýmích kalíšků. "To je pro můj projekt," odpověděl, na naše zvědavé dotazy. " V Himachal Pradeshi se používá na prodej curd (česky bychom řekli jogurt) plast, já chci zavést tohle. Ještě večer připravíme curd a zítra to budeme prodávat v Shimle jako zkušební várku." Pochválili jsme mu bezva nápad, přijali jeho návrh na pomoc s propagací ("mohl bych vás vyfotit a použít na reklamu, to by se líp prodávalo") a ťapali jsme dál. Prý je zvyklý tvrdě pracovat a vstávat ráno v šest.

Časoprostor je v Indickém pojetí velmi relativní a tak nám cesta do jeho nedalekého domova zabrala půl hodiny (včetně jízdy autobusem), jogurt udělali až o dva dny později a pravidelné vstávání kolem šesté se projevovalo tak, že v 8:00 poprvé zamáčkli budík a někdy už v 10:00 vstáváli. Někdy i později. S těmito zkušenostmi je pro nás dost těžké uvěřit, že byl nominován na Nobelovu cenu za ekonomii, a že byl ministrem Uttar Pradesh pro plánování. Když ovšem svoje vypravování podložil několika novinovými výstřižky, začali jsme být ochotní připustit, že to může být pravda. Pak by mohla být také pravda, že nechal jako nimistr zatknout a následně "při útěku - on stejně nikdo nedokáže opak" zastřelit asi stovku zkourumpovaných úředníků. A protože byl poctivý, tak mu po pádu vlády obstavili účty a zkomplikovali život do té míry, že se musel přestěhovat do Himachal Pradesh a tady zkouší podnikat (údajně jeho životní sen), než bude příští rok znovu zvolen. (O tom, že bude zvolen a že předtím vybuduje prosperující podnik, vůbec nepochybuje) Jinak se ale choval jako naprostý buran, chrchlal, plival doma po podlaze a po dveřích, a když už jsme večer spali, ani jej nenapadlo být potichu - zpíval a povídal si se svými společnicemi vtipy (v hindi, jak jinak).

Qutub Minar (stále v New Delhi, 3. července)

Druhý den jsme se už raději nikam moc nehnali. Všechny ty brány, hrobky a pevnosti jsou si nakonec podobné, tak máme pro dnešek v plánu navštívit jen Qutub Minar a Lotus temple - zbytek se uvidí.

Pro cestu k červenému minaretu ze 12. století jsme s vděčností využili klimatizovaného metra. Není to zrovna blízko, cesta nám zabrala asi hodinu. Pohled na jedinečnou stavbu ale stál za to. Kromě samotného minaretu je v areálu stará mešita, prastarý nerezavějící železný sloup (ze 4. st. n. l.) a různě zachovalé zbytky jiných staveb - hrobek, jainských chrámů, jakési brány a základů dalšího minaretu, který měl být dvakrát větší, než ten původní, ale nedostavěli ho dál než do prvního patra. Pak vládce, který si jeho stavbu objednal zemřel a nebyl nikdo, kdo by chtěl Alai minar dostavět.

Mešita s minaretem Qutub Minar

Naše kamarádka Shu u ozdobného sloupu

Nádherně zdobená hrobka obložená lešením

Peťa u mešity

Kolem druhé hodiny opouštíme rozpálený areál památky UNESCO, hledáme něco k snědku a dopravu k Lotus temple. Nemohli jsme najít žádnou pořádnou restauraci a tak jsme se spokojili s "čole bhatura" (cizrna v omáčce s osmaženým pečivem) v pravé indické pouliční jídelně. S dopravou to také nebylo úplně snadné, ale už na druhý pokus jsme nasedli do správného autobusu a začali klimbat. Tak tak že jsem si všimla zastávky Bahai temple! Z autobusu jsme doslova vyskákali a vydali se do kopce k chrámu.

O Lotus temple jsme tušili jen že prý to má být chrám všech náboženství, že tam může přijít každý a modlit se ke svému bohu či tak něco. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se na místě dozvěděli, že se jedná o chrám nejmladšího náboženství na světě, víry Bahá'í! Tato víra byla zformována v 19. století Bahá'u'lláhem v Persii (Írán). V jejím pojetí jednotlivá náboženství a proroci vždy přicházeli tak, jak to odpovídalo potřebám a vyspělosti lidí. Víra Bahá'í je tak zatím poslední a staví na tradici všech předcházejících. Zdůrazňuje potřebu míru a spirituální jednoty lidstva.

Výletníci u Lotus temple

Chrám připomínající rozevírající se bělostný květ lotusu jsme opouštěli se západem slunce. Večerní svěží vzduch jsme ještě využili k procházce centrem Delhi v parku mezi President´s house a India Gate odkud už to bylo jen kousek podívat se na Lakšmi temple. Pak už jsme ale šli rychle spát, protože další den jsme museli vstávat už ve 4:20, abychom stihli vlak do Shimly.

Lakšmi temple

New Delhi - město, kde je něco jinak (2. července 2011)

Delhi má spoustu moderních vymožeností - mimo jiné i odpadkové koše. Ale ani ty jaksi nebývají bez chybičky :-)

Po 4 měsících v Indii už vám některé věci přijdou normální: prach, troubení, krávy, kozy, psi, občas prasata, dopravní zácpy, žádné chodníky. Pak přijedete do Delhi a z neznámého důvodu vám tu něco nesedí. Jenže co to je? Dochází vám to postupně: Jé, chodník... a za rohem pokračuje... ony jsou tu snad skoro všude?! A kam se poděla kraví lejna? Aha, ony tu vlastně nejsou krávy?! Procházíte se a pomalu vás opouští strach, že do vás každým okamžikem vrazí rikša nebo motorka a dokonce se přestáváte tolik dívat pod nohy, protože tu je výrazně méně děr a opravdu žádná ho**a.

Ale to není všechno. Večer plánujete výlety po městě na další dny a mírně zděšeně zjistíte, že Qutub Minar, kam rozhodně chcete vyrazit, je úplně na druhém konci města. Na chvilku se zhrozíte hodin, které dozajista strávíte v prachu dopravy, ale pak si s úlevou vzpomenete, že Delhi MÁ METRO!!! Moderní a klimatizované. Prostě Delhi v mnohém připomíná vyspělá západní města. Ale nenechte se mýlit, pořád tu bydlí Indové. Rikšové vás budou zkoušet natáhnout a odpadkové koše (nezvykle hustě rozmístěné po ulicích) používají jen turisté.

Taky se tu navzdory všudypřídomným chodníkům nedá moc chodit pěšky, protože je tu strašné vedro. To jsme si opět ověřili na vlastní kůži. S přetrvávajícím předsudkem, že: "No tak se trochu zpotíme, tak strašné to nebude", chtěli jsme první den začít procházkou po středu města. Po necelém kilometru jsme naprosto zničení vděčně unikli do klimatizovaného turistického centra. Tam nás vybavili užitečnou mapou New Delhi a my s údivem zjistili, že téměř všechny ulice jsou pojmenované! A nejen v mapě, cedule se jmény ulic a směrovkami jsme našli i všude ve středu města.

Na další pěší turistiku jsme rezignovali a radši jsme se nechali rikšou odvézt k India Gate. Tahle nudná moderní variace na vítězný oblouk kupodivu přitahuje turisty mnohem víc, než opodál stojící Gandhiho památník, který byl podle našeho vkusu mohem hezčí. Nekonečným žádostem o "ek foto, ma'm" (kterým se v turistických místech jen těžko vyhnete) jsme unikli do blízkého parčíku. Tichá oáza svěží zeleně vypadala ve vyprahlém Delhi jako nějaký přelud. Dokonce po nás ani nechtěli vstupné! Vděčně jsme usedli na lavičky ve stínu vzrostlých stromů a posnídali sušenky rušeni jen zvědavými pruhovanými veverkami.

Oáza uprostřed Delhi

India Gate (nuda, co?)

Další bod našeho programu byla nedaleká stará pevnost (Purana Quila). Pevnost jsme našli hned. Ale najít vchod, bylo výrazně těžší, než jsme čekali. Při obcházení oploceného parku obklopujícího Purana Quila jsme dokonce zvládli navštívit jiný historický monument (zase něčí brána), který byl volně přístupný a liduprázdný, takže jsme si mohli ruiny pěkně prolézt.

V Purana Quila se brány opakovaly v poněkud zachovalejším vydání ještě dvakrát. Nádavkem mešita, hrobka... A liják. Naštěstí netrval dlouho. Nakonec jsme za něj byli spíš vděční, protože příjemně ochladil vzduch a najednou se chodilo mnohem lépe. Ještě jsme si dopřáli dobrý oběd a chvilku na rekonvalescenci a přesunuli jsme se do další části města k nové (červené) pevnosti, která vypadá nápadně podobně té v Agře a ne náhodou - obě si nechal postavit Shah Jahan.

Vzhledem k tomu, že Shah Jahan invencí zrovna neoplýval, rozhodli jsme se, že nebudeme utrácet dalších 250 Rs za něco, co jsme už viděli v Agře. Naopak v Agře jsme vynechali noční "sound and light show" v pevnosti, která stojí spravedlivě pro Indy i pro cizince 60 Rs, tak tady už si ji ujít nenecháme.

Do 20:00 ale máme ještě času spoustu, takže se noříme do blízkých ulic a míříme k Sikhskému chrámu. Záhy se ocitáme uprostřed cinkání, pískání a blýskání nastrojených muzikantů. Co se to děje? Procesí se mírně chaoticky dává do pohybu a my jsme si konečně všimli velikého nazdobeného vozu taženého dvěma býky se zlatými rohy.

Na naše zvědavé dotazy ohledně významu vozu a býků nám bohužel nikdo (včetně přihlížejících Sikhů) nedokázal odpovědět - ať už z neznalosti Sikhských tradic nebo angličtiny. Alespoň jsme využili fotogenickou příležitost k zaplnění našich SD karet a pokračovali do chrámu. Podlaha gurudwary (tak se nazývají Sikhské chrámy) byla pokryta koberci, na kterých seděli věřící. Neprobíhala žádná bohoslužba v křesťanském smyslu - lidé přicházeli, poseděli a odcházeli - ale u oltáře seděla skupina důstojně vypadajících můžů a hrála a zpívala náboženské písně. Moc příjemně se tam sedělo a poslouchalo - Sikhská náboženská hudba je výrazně přátelštější k evropským uším, než ta v normálních hindských chrámech.

Nazdobený vůz tažený býky

Uvnitř sikhského chrámu

Při východu z chrámu se ochomítal prodejce USB pamětí. 8 GB za 300 Rs! Peťa už je lapen představou výhodné koupě, ač mu pořád opakuji, že je to extrémně podezřelé - za tu cenu to musel buď někde ukrást, nebo je to šunt. Ale klučina má USBéčka krásně zabalená a když zavětří Peťovo váhání, tak je vytrvale po indicku vnucuje. Nakonec mu Peťa dá 100 Rs a po cestě začíná nedočkavě rozbalovat do plastu zavařeného Kingstona. Pečlivě ho zkoumá, hledá cokoliv podezřelého. Černý kryt ve svárech není zrovna dokonale spojený - a šup, už ho Peťa rozloupl. S trpkým pobavením se díváme na prázdnou skořápku - USB konektor bez paměti.

Peťa, poháněn mojí nelibostí, nehodlá přiznat porážku a rázuje zpět ke chrámu vrátit "vadné zboží". Já se jdu mezitím podívat na sluneční brýle a utěšuji se myšlenkou, že to bylo jen sto rupií. Jaké bylo moje překvapení, když se Peťa vrátil vítězně! Podvodníček prý - nejspíš v oprávněné obavě, že by mu Peťa nejen kazil kšefty - na Peťovu reklamaci promptně odpověděl: "Fully refundable, my friend." a bez větších vytáček 100 Rs vrátil.

Návštěva mešity už se obešla bez podvodníků, jen jsme odmítli zaplatit 200 Rs za foťák. Den se chýlil ke konci a nám po všem tom chození zase vyhládlo. Z hledání večeře se stal trošku problém. Ne že by kolem mešity byl nedostatek restaurací, ale my jsme se chtěli držet vegerariánského jídla (máme vážné důvody, proč se držíme zeleniny, foto viz níže) a to se v muslimské čtvrti schánělo nezvykle těžce. Nakonec jsme se spokojili s prostým dahlem s rýží.

Tak to máte na Peťovo přání výjimečně i s fotkou - to černé na skopové hlavě jsou mouchy.

Na závěr jsme se vrátili do Červené pevnosti na noční "Sound and light show" (Zvuková a světelná šou). V kulisách pískovcových zdí se rozezněl příběh indické historie a my... usínáme. Obzvlášť pasáže z moderní historie mi z větší části unikly. Probudila mě až povinnost stát při závěrečné hymně. Představení bylo sice jen na hodinu, ale stačilo - den v horkém Delhi nás unavil nějak víc, než jsme čekali.

Trocha historie a Indicko-Pákistánská hranice

Kolem poledne jsme se probrali z druhého spánku po ranní návštěvě chrámu. Na hranici na ceremonii spouštění vlajky se odjíždí ve 3 hodiny. V mezičase chceme stihnout oběd a nějaký měnší "sajtsíing". Ještě než jsme pořádně vylezli od guest housu, odchytil nás taxíkář, že nás vezme na hranici a zpět za 100 Rs na osobu. S naučenou nedůvěřivostí se zdráháme - navíc chce zaplatit zálohu a tvrdí, že zpátky budeme ve 20:30 - nám odjíždí vlak ve 22:15, budeme to stíhat? "No problem, zavezu vás přímo na nádraží, věci si můžete nechat v taxíku." Ještě chvíli váháme, ale když nám ochotně ukáže celou sadu nejrůznějších průkazů totožnosti, které (kupodivu) nesou stejné jméno, jako jeho uniforma, necháme se přesvědčit. Platíme zálohu a slibujeme, že se ve 14:15 dostavíme k odjezdu. Tak a teď už ten sajtsíing.

Jen 5 - 10 minut pěšky od chrámu má být jakýsi memorial, tak to jdeme prozkoumat. Vítá nás svěží zahrada s věčným ohněm a něčím připomínajícím obelisk uprostřed. Procházíme dál dozadu až ke zdi, kde jsou označené stopy po kulkách. A pak nám to došlo: Tohle místo jsme viděli ve filmu Gandhi! Mírně nás zamrazilo při vzpomínce na scénu, kdy se britští vojáci disciplinovaně řadili do palebných pozic tváří v tvář poklidnému shromáždění vyděšených bezbranných civilistů. Z prostoru obestavěného obytnými domy nebylo úniku. Muži, ženy, děti, hindové, muslimové i sikhové s hrůzou čekali, co se bude dít. Důstojník Reginald Dyer chladnokrevně spustil palbu. Lidé prchali, ale neměli kam, v Jallianwala bagh byli uvězněni. Někteří z nich v marné snaze zachránit se před kulkami spadli do místní studny, kde se chtěli ukrýt. Ten důstojník měl původně v plánu proti nim použít i ozbrojené vozy, ty ale naštěstí neprojely úzkými uličkami.
...
S obědem se vracíme do současnosti. Musíme s sebou hodit, za hodinu máme sraz s taxíkářem. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli mu důvěřovat, tak se musíme ještě zabalit, abychom pak už mohli rovnou na vlak (jak nám slíbil).

Přesně ve 14:45 dorážíme k taxíku a pán na nás nadšeně mává. To je bezva, nasč důvěra roste. Do jeho džípu se nás naskládalo 10, naše batohy jedou na střeše. Asi po 10 minutách jízdy parkujeme. Co to? Semínko nedůvěry opět ožívá. "Jen 10 minut pauza, tam je krásný chrám, běžte, běžte." Ok, ostatní Indové taky jdou, tak to snad bude v pohodě. Jdeme a nelitujeme. Zpoza zdí se vynoří stříbrozlatá varianta Golden templu. Jezero je trochu menší, ale zato chrám není v obležení Indů. Vychutnáváme klidnou atmosféru a přestáváme litovat, že jsme neviděli vnitřek Golden templu. Silver temple nám to rozhodně vynahradil. Takovéhle bonusy si necháme líbit :-)

Po cestě stavíme ještě na jeden chrám, který je něco mezi umělou jeskyní, prolézačkou a zrcadlovým bludištěm (ne, vážně, některé hinduistické chrámy jsou vtipné, u nás by to na pouti rozhodně byla populární dětská atrakce). Ve 4 jsme u hranic, posledních 500 metrů musíme pěšky. Pochodujeme v davu mužů, žen, mladých, starých, Indů i cizinců. Nepříjemná policistka a dva policisté na koních dělí dav na muže a ženy. Indové se tlačí, policajti je nutí řadit se do fronty. Jedn po druhém absolvujeme první ze 3 security checků. Ženy se radostně znovu shledávají se svými muži a jdeme dál. Zbylé 2 kontroly nejsou tak drsné protože tam už jdou jen držitele pasů - pas zde totiž znamená vstupenku na VIP galerii. Ta se plní převážně cizinci. (Kromě toho, že na cesty po Indii si asi moc Indů pas nebere, tak samotné získání pasu prý není ve zkorumpované Indii úplně snadná/levná záležitost.)

Máme štěstí, dnes je zataženo, dokonce i trochu sprchne. Na galerii hodinu a půl jen čekáme, než ta ceremonie začne. Lid se mezitím baví během s indickou vlajkou k pákistánské hranici (z neznámého důvodu běhají téměř výlučně ženy) a posléze menší taneční pártu (opět "ladies-only"). Z nakukování "k sousedům" jsme zjistili pouze tolik, že se jich tam shromáždilo podstatně méně a že mají striktně rozdělenou mužskou a ženskou galerii - ale nutno podotknout, že obě galerie jsou naprosto rovnocenné co do kvality a výhledu.

V 18:30 se spouští synchronní srandovní pochodování zároveň na Indické i Pákistánské straně. Z toho, co jsme viděli, to vypadalo, že pákistánská verze se od té indické liší jen barvami uniforem. I chocholky měli stejné. Napřed vždycky jeden voják s neuvěřitelnou kapacitou plic zařval jakési poloartikulované jednoslabičné slovo - samohlásku protáhl kam až dech dovolil - a pak vyrazili teatrálním pochodem tu jeden, tu dva vojáci plnit svou povinnost v rituálu (obvykle stát v pozoru u indické/pákistánské brány). Vrcholem parády je zrcadlové spouštění vlajek, které se odehrává při otevřených branách. Během 10 minut je vlajka doma a brány se zase zabouchnou. Konec představení.

Indové měli srandovní chocholky červené, Pákistánci zelené

Tady jsou na hranicích ještě pořád ostnaté dráty

Taxikář nás vesele vítá i s našimi batohy (uf, důvěra zůstala nazklamaná) a o hodinu později (ve 20:15) nás vysazuje u nádraží. Hurá zpátky do hor, snad bude v Rišikeši meší vedro.

Golden Temple

Do Golden Templu jsme dorazili vyzbrojeni nejen radami od kolegů cestovatelů, ale i základní dávkou teorie Sikhských reálií od spolucestujících z vlaku. Bohužel rady kolegů cestovatelů se ukázaly mírně nepoužitelné, neb ubytovna poutníků, kterou nám tolik doporučovali, byla beznadějně plná. (Tedy, nikdo nám nebránil rozložit se na zemi a skříňka na batohy by se taky našla, ale říkali jsme si, že postel v nějakém guest housu si snad ještě můžeme dovolit.) Dalším silným pozitivem mělo být jídlo zdarma, tak jsme šli zkusit aspoň to.

Cestou do jídelny jsme potkali Kanaďana Farella, který s námi byl v Tushitě (buddhistické meditační centrum v Dharamkotu). Už sice večeřel, ale souhlasil, že si s námi dá ještě jedno kolo. Zařadili jsme se do fronty a už nás to vcuclo. Tác, miska, lžíce, tudy nahoru, čekat. Napřed musí dojíst předešlá várka poutníků. Ti sedí v řadách na rohožích ve velké čtvercové jídelně a vypadají, že jim chutná. Už se zvedají. Nepokoj mezi čekajícími Indy roste, část z nich se začíná tlačit dopředu (co kdyby se na ně nedostalo, že?)

Konečně se také usazujeme na tvrdé podlaze, nerezové nádobí před sebou. Mezi řady vtrhnou dobrovolníci s kýbli a naběračkami. Prsk - sladká rýže. Plesk - dahl. Šplích - voda. A - pozor - pěkně sepnout ruce do mističky - plesk chapati. Dobrou chuť. Dahl se jim moc nepovedl, ale sladká rýže s kokosem to vynahradila. Dokonce jsme dostali nášup. Ti rychlejší už se zvedají a když na nás cákne voda rozlévaná za účelem úklidu podlahy/jídelního stolu, zvedáme se také.

Lidská řeka nás nese k východu. Odevzdat lžičky... a hele, to, co jsem zprvu považovala za náboženskou hudbu není nic jiného než zvuk mytí plechového nádobí. V tom třískání je skrytý rytmus... aspoň vidíte, jak libozvučná je indická hudba :-)

Od Farella se dozvídáme, že si po nelehkém hledání pronajal pokojík za 250 Rs (když podobně jako my zjistil, že v chrámu se nevyspí). Nemůžeme uvěřit svému štěstí, když nám nabídne ať se nastěhujeme k němu, neb v onom pokojíku jsou 3 postele. Ale ještě než se vydáme ubytovat k Farellovi, chceme se konečně podívat na chrám, o kterém jsme z několika zdrojů slyšeli, že je lepší než Taj Mahal.

Celý rozlehlý areál chrámu sestávající z budov uspořádaných do čtverce je skoro celý z bílého mramoru. Mramor je vůbec v Indických chrámech hojně využívaný materiál - jeho přednosti člověk ocení hlavně když ťapká bosky přes slunečné nádvoří (pálí to o trochu méně, než jakýkoliv jiný kámen). Procházíme jednou z bran vedoucí na centrální prostranství. Je 9 večer a všude sedí/leží/spí Indové a před námi se otevírá pohádkový obraz:

Sevřené bílými budovami černá se tiše čtvercové jezero. Uprostřed se na jeho temných vodách třpytí zlatý svatostánek, který je s pozemským světem spojen zastřešeným mostem. K našemu zklamání je most beznadějně zaplněn pobožnými Indy. Vystát frontu na chrám prý zabere tak 2 hodiny. Pro dnešek to vzdáváme - stejně chceme zítra vstávat ve 4:00, abychom se podívali na ceremonii vnášení svaté knihy (kterou sepsalo oněch 10 guruů) do chrámu - to tu snad bude lidí méně.

Nebylo. Ve 4:30 druhý den byly davy ještě větší, než den předtím v 10 večer. Na zlatá nosítka s knihou jsme skoro neviděli. 30. 7. byl totiž nový měsíc, což je pro Sikhy nejlepší doba jít ze sebe smýt všechny hříchy. "Zítra tu bude lidí mnohem méně, uvidíte..." Neuvidíme, zítra budeme v Rišikeši. Smůla, do chrámu se nepodíváme. Jen počkáme na svítání a jdeme zase spát. Odpoledne se jedeme podívat na spouštění vlajky na Indicko-Pákistánské hranici, která je odsud 30 km, tak ať to neprospíme!

Zpátky do sauny

Po necelých 3 týdnech a cca 4 hodinách cesty nás zase praštila do nosu Indie. Vedro, hluk, prach - jak rychle jsme si zvykli na chládek a klid Dharamkotu! Z McLeodu jsme vyrazili v 10:00 a po 3,5 hodinách cesty ve 14:45 vystupujeme v Pathankotu na nádraží. Nesedí vám součty? Nám taky neseděly. Ale místní se dušovali, že cesta autobusu trvá 3,5 hodiny. Basta.
I přesto nám zbývá dobrá hodina na to, abychom někde před odjezdem vlau sehnali oběd. Špeluňky kolem nádraží vypadají dost odpudivě a já přemýšlím nad tím, jak moc jsme se nechali rozmazlit útulnými podniky pro turisty v McLeodu. No co, hlad je hlad a už jsme jedli v podobných. Aspoň že to je levné... ale taky to vůbec není dobré. Chuť jsme si spravili banány, které nám vrchní v restauraci ochotně nechal koupit. Narozdíl od nás nebylo pro místního pingla problém dostat tucet banánů za 30 Rs. Po Peťovi chtěli 50 Rs. Nic se nezměnilo.
Ve vlaku jsme měli výbornou příležitost doplnit si vzdělání o Sikhcích. Jedeme totiž do Amritsaru, kde je hlavní atrakcí proslulý Sikhský Golden temple. Nebylo tedy náhodou, že jsme ve vlaku Sikhy přímo obklopeni, ač jinak tvoří jen nějaká 2 % indické populace. Jejich náboženství se oddělilo od Hinduismu a bylo založeno skupinou 10 guruů za účelem ochrany náboženské svobody, když se vládnoucí Mughalové snažili obyvatelstvo konvertovat k Islámu. Sikha-muže nejlépe poznáte podle pokrývky havy. Ti starší nosí turbany, nejmladší mají vpředu na hlavě jakousi bambuli z vlasů zakrytou kusem látky (obvykle černé) a ti "nácti" letí mají onu bambuli ještě překrytou takovou odlehčenou verzí turbanu. Jinak správný Sikh musí vždy mít 5 "K" (tedy K v pandžabi, v češtině to bude pestřejší):

• meč - pořád u sebe, dnes už si ale vystačí se symbolickou zdobnou dýkou
• vlasy - nikdy si je nestříhají a také nosí plnovous
• náramek - jednoduchý stříbrný kroužek na zápěstí
• hřeben - aby si měli čím ty pačesy učesat, že (spolu s mečem/dýkou jej obvykle nosí u pasu i ženy)
• dlouhé spodní prádlo - Limonádový Joe by o jeho důležitosti mohl vyprávět :-)