Kolem poledne jsme se probrali z druhého spánku po ranní návštěvě chrámu. Na hranici na ceremonii spouštění vlajky se odjíždí ve 3 hodiny. V mezičase chceme stihnout oběd a nějaký měnší "sajtsíing". Ještě než jsme pořádně vylezli od guest housu, odchytil nás taxíkář, že nás vezme na hranici a zpět za 100 Rs na osobu. S naučenou nedůvěřivostí se zdráháme - navíc chce zaplatit zálohu a tvrdí, že zpátky budeme ve 20:30 - nám odjíždí vlak ve 22:15, budeme to stíhat? "No problem, zavezu vás přímo na nádraží, věci si můžete nechat v taxíku." Ještě chvíli váháme, ale když nám ochotně ukáže celou sadu nejrůznějších průkazů totožnosti, které (kupodivu) nesou stejné jméno, jako jeho uniforma, necháme se přesvědčit. Platíme zálohu a slibujeme, že se ve 14:15 dostavíme k odjezdu. Tak a teď už ten sajtsíing.
Jen 5 - 10 minut pěšky od chrámu má být jakýsi memorial, tak to jdeme prozkoumat. Vítá nás svěží zahrada s věčným ohněm a něčím připomínajícím obelisk uprostřed. Procházíme dál dozadu až ke zdi, kde jsou označené stopy po kulkách. A pak nám to došlo: Tohle místo jsme viděli ve filmu Gandhi! Mírně nás zamrazilo při vzpomínce na scénu, kdy se britští vojáci disciplinovaně řadili do palebných pozic tváří v tvář poklidnému shromáždění vyděšených bezbranných civilistů. Z prostoru obestavěného obytnými domy nebylo úniku. Muži, ženy, děti, hindové, muslimové i sikhové s hrůzou čekali, co se bude dít. Důstojník Reginald Dyer chladnokrevně spustil palbu. Lidé prchali, ale neměli kam, v Jallianwala bagh byli uvězněni. Někteří z nich v marné snaze zachránit se před kulkami spadli do místní studny, kde se chtěli ukrýt. Ten důstojník měl původně v plánu proti nim použít i ozbrojené vozy, ty ale naštěstí neprojely úzkými uličkami.
...
S obědem se vracíme do současnosti. Musíme s sebou hodit, za hodinu máme sraz s taxíkářem. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli mu důvěřovat, tak se musíme ještě zabalit, abychom pak už mohli rovnou na vlak (jak nám slíbil).
Přesně ve 14:45 dorážíme k taxíku a pán na nás nadšeně mává. To je bezva, nasč důvěra roste. Do jeho džípu se nás naskládalo 10, naše batohy jedou na střeše. Asi po 10 minutách jízdy parkujeme. Co to? Semínko nedůvěry opět ožívá. "Jen 10 minut pauza, tam je krásný chrám, běžte, běžte." Ok, ostatní Indové taky jdou, tak to snad bude v pohodě. Jdeme a nelitujeme. Zpoza zdí se vynoří stříbrozlatá varianta Golden templu. Jezero je trochu menší, ale zato chrám není v obležení Indů. Vychutnáváme klidnou atmosféru a přestáváme litovat, že jsme neviděli vnitřek Golden templu. Silver temple nám to rozhodně vynahradil. Takovéhle bonusy si necháme líbit :-)
Po cestě stavíme ještě na jeden chrám, který je něco mezi umělou jeskyní, prolézačkou a zrcadlovým bludištěm (ne, vážně, některé hinduistické chrámy jsou vtipné, u nás by to na pouti rozhodně byla populární dětská atrakce). Ve 4 jsme u hranic, posledních 500 metrů musíme pěšky. Pochodujeme v davu mužů, žen, mladých, starých, Indů i cizinců. Nepříjemná policistka a dva policisté na koních dělí dav na muže a ženy. Indové se tlačí, policajti je nutí řadit se do fronty. Jedn po druhém absolvujeme první ze 3 security checků. Ženy se radostně znovu shledávají se svými muži a jdeme dál. Zbylé 2 kontroly nejsou tak drsné protože tam už jdou jen držitele pasů - pas zde totiž znamená vstupenku na VIP galerii. Ta se plní převážně cizinci. (Kromě toho, že na cesty po Indii si asi moc Indů pas nebere, tak samotné získání pasu prý není ve zkorumpované Indii úplně snadná/levná záležitost.)
Máme štěstí, dnes je zataženo, dokonce i trochu sprchne. Na galerii hodinu a půl jen čekáme, než ta ceremonie začne. Lid se mezitím baví během s indickou vlajkou k pákistánské hranici (z neznámého důvodu běhají téměř výlučně ženy) a posléze menší taneční pártu (opět "ladies-only"). Z nakukování "k sousedům" jsme zjistili pouze tolik, že se jich tam shromáždilo podstatně méně a že mají striktně rozdělenou mužskou a ženskou galerii - ale nutno podotknout, že obě galerie jsou naprosto rovnocenné co do kvality a výhledu.
V 18:30 se spouští synchronní srandovní pochodování zároveň na Indické i Pákistánské straně. Z toho, co jsme viděli, to vypadalo, že pákistánská verze se od té indické liší jen barvami uniforem. I chocholky měli stejné. Napřed vždycky jeden voják s neuvěřitelnou kapacitou plic zařval jakési poloartikulované jednoslabičné slovo - samohlásku protáhl kam až dech dovolil - a pak vyrazili teatrálním pochodem tu jeden, tu dva vojáci plnit svou povinnost v rituálu (obvykle stát v pozoru u indické/pákistánské brány). Vrcholem parády je zrcadlové spouštění vlajek, které se odehrává při otevřených branách. Během 10 minut je vlajka doma a brány se zase zabouchnou. Konec představení.
Jen 5 - 10 minut pěšky od chrámu má být jakýsi memorial, tak to jdeme prozkoumat. Vítá nás svěží zahrada s věčným ohněm a něčím připomínajícím obelisk uprostřed. Procházíme dál dozadu až ke zdi, kde jsou označené stopy po kulkách. A pak nám to došlo: Tohle místo jsme viděli ve filmu Gandhi! Mírně nás zamrazilo při vzpomínce na scénu, kdy se britští vojáci disciplinovaně řadili do palebných pozic tváří v tvář poklidnému shromáždění vyděšených bezbranných civilistů. Z prostoru obestavěného obytnými domy nebylo úniku. Muži, ženy, děti, hindové, muslimové i sikhové s hrůzou čekali, co se bude dít. Důstojník Reginald Dyer chladnokrevně spustil palbu. Lidé prchali, ale neměli kam, v Jallianwala bagh byli uvězněni. Někteří z nich v marné snaze zachránit se před kulkami spadli do místní studny, kde se chtěli ukrýt. Ten důstojník měl původně v plánu proti nim použít i ozbrojené vozy, ty ale naštěstí neprojely úzkými uličkami.
...
S obědem se vracíme do současnosti. Musíme s sebou hodit, za hodinu máme sraz s taxíkářem. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli mu důvěřovat, tak se musíme ještě zabalit, abychom pak už mohli rovnou na vlak (jak nám slíbil).
Přesně ve 14:45 dorážíme k taxíku a pán na nás nadšeně mává. To je bezva, nasč důvěra roste. Do jeho džípu se nás naskládalo 10, naše batohy jedou na střeše. Asi po 10 minutách jízdy parkujeme. Co to? Semínko nedůvěry opět ožívá. "Jen 10 minut pauza, tam je krásný chrám, běžte, běžte." Ok, ostatní Indové taky jdou, tak to snad bude v pohodě. Jdeme a nelitujeme. Zpoza zdí se vynoří stříbrozlatá varianta Golden templu. Jezero je trochu menší, ale zato chrám není v obležení Indů. Vychutnáváme klidnou atmosféru a přestáváme litovat, že jsme neviděli vnitřek Golden templu. Silver temple nám to rozhodně vynahradil. Takovéhle bonusy si necháme líbit :-)
Po cestě stavíme ještě na jeden chrám, který je něco mezi umělou jeskyní, prolézačkou a zrcadlovým bludištěm (ne, vážně, některé hinduistické chrámy jsou vtipné, u nás by to na pouti rozhodně byla populární dětská atrakce). Ve 4 jsme u hranic, posledních 500 metrů musíme pěšky. Pochodujeme v davu mužů, žen, mladých, starých, Indů i cizinců. Nepříjemná policistka a dva policisté na koních dělí dav na muže a ženy. Indové se tlačí, policajti je nutí řadit se do fronty. Jedn po druhém absolvujeme první ze 3 security checků. Ženy se radostně znovu shledávají se svými muži a jdeme dál. Zbylé 2 kontroly nejsou tak drsné protože tam už jdou jen držitele pasů - pas zde totiž znamená vstupenku na VIP galerii. Ta se plní převážně cizinci. (Kromě toho, že na cesty po Indii si asi moc Indů pas nebere, tak samotné získání pasu prý není ve zkorumpované Indii úplně snadná/levná záležitost.)
Máme štěstí, dnes je zataženo, dokonce i trochu sprchne. Na galerii hodinu a půl jen čekáme, než ta ceremonie začne. Lid se mezitím baví během s indickou vlajkou k pákistánské hranici (z neznámého důvodu běhají téměř výlučně ženy) a posléze menší taneční pártu (opět "ladies-only"). Z nakukování "k sousedům" jsme zjistili pouze tolik, že se jich tam shromáždilo podstatně méně a že mají striktně rozdělenou mužskou a ženskou galerii - ale nutno podotknout, že obě galerie jsou naprosto rovnocenné co do kvality a výhledu.
V 18:30 se spouští synchronní srandovní pochodování zároveň na Indické i Pákistánské straně. Z toho, co jsme viděli, to vypadalo, že pákistánská verze se od té indické liší jen barvami uniforem. I chocholky měli stejné. Napřed vždycky jeden voják s neuvěřitelnou kapacitou plic zařval jakési poloartikulované jednoslabičné slovo - samohlásku protáhl kam až dech dovolil - a pak vyrazili teatrálním pochodem tu jeden, tu dva vojáci plnit svou povinnost v rituálu (obvykle stát v pozoru u indické/pákistánské brány). Vrcholem parády je zrcadlové spouštění vlajek, které se odehrává při otevřených branách. Během 10 minut je vlajka doma a brány se zase zabouchnou. Konec představení.
Indové měli srandovní chocholky červené, Pákistánci zelené
Tady jsou na hranicích ještě pořád ostnaté dráty
Taxikář nás vesele vítá i s našimi batohy (uf, důvěra zůstala nazklamaná) a o hodinu později (ve 20:15) nás vysazuje u nádraží. Hurá zpátky do hor, snad bude v Rišikeši meší vedro.
Žádné komentáře:
Okomentovat